Italský deník 2022 - 11. část

 Pokračování předchozí části

Čtvrtek 16. června 2022

Vstávala jsem po půl sedmé a moje první činnost spočívala v natírání mého pečeného bůčku Panthenolem. Uvařila jsem čaj, připravila snídani a pak šla probudit muže. Byl to jeho nápad zajet se podívat do Ischitelly, zda tam budou trhy a zda stále platí, že tato dvě města se v jejich pořádání střídají s Vicem, tak, jak tomu bylo kdysi. Poprvé jsme tam na trzích byli před 18 lety. Přemýšlela jsem, zda tam bude ten prodavač bot, který mi prodal nepár. Jeli jsme tentokrát vnitrozemím Gargana.

Příjezd do Peschici.

Pro nás krásné vzpomínky.

Trhy byly. Jen ten prodavač bot tu nebyl. Muž jen pronesl, že už ho možná kvůli tomu někdo lynčoval a pokud ne, zkusíme to ještě za týden ve Vico, kde při té příležitosti nakoupíme sušená rajčata a sýry Caccio cavallo, které vozíme jako suvenýry. A navíc, pachatel se prý vrací na místo činu. :-) Zaregistrovali jsme, že je tu několik trhovců, kteří byli před týdnem ve Vico. Poznali jsme pána, u kterého jsem si před týdnem koupila plavky. A pak další spíš podle vystaveného zboží. Nakonec jsme koupili i sušená rajčata, už jen proto, že tady byla o 2€ levnější, než na městském trhu ve Vieste. A rovnou celé kilo. Doma se pak o ně podělím s dcerou, která je miluje. Konečně jsme také sehnali dárek pro vnoučka. Jen s dárky pro kukačky bude asi problém. Když jsme sondovali, co by si přály dovézt, byla to černá trička s japonskými motivy. Sára mi to přesně pojmenovala. Triček tu byly spousty, ale nic, co by odpovídalo kritériím našich už velkých vnuček. A koupit něco jiného? Přesně vím, jak by to dopadlo.

Z trhu jsme jeli horem z Vica a odtud pokračovali dál do Národního parku Foresta Umbra, podívat se na daňky. Touto trasou jsme jeli poprvé. Ač jsme ve Foresta Umbra byli několikrát, pokaždé jsme tam jeli z pobřeží. Možná i proto nám ta cesta připadala nějaká delší. Dokonce jsem začala přemýšlet nad tím, zda jsme někde špatně neodbočili a nejedeme někam úplně jinam. Místy byl les hodně hustý a byly vidět stromy s úctyhodným stářím. Mnohdy se jejich koruny vzájemně dotýkaly a my jeli zeleným tunelem. Když už jsem si mysleli, že jsme konečně u cíle, mýlili jsme se. Přijeli jsme k vojenským objektům skrytým v lese, o jejichž existenci jsme neměli tušení. Věděli jsme, že u obory s daňky je také vojenský prostor, ale ten byl jiný. Pokračovali jsme dál a nakonec dorazili do plánovaného cíle. 

Musím poděkovat Jarušce za upozornění, že se vojenské prostory nesmí fotit. 

Raději jsem fotografii smazala a nahradila jí něčím, co také létá. 

Nerada bych riskovala smazání celého blogu.

Původně tu byl objekt vojenského letectva. 

Hustě zalesněný Národní park Foresta Umbra (Les stínů) se rozprostírá v centru poloostrova Gargano na ploše 11 000 hektarů. V roce 1995 byl vyhlášen chráněnou přírodní rezervací. V téměř pohádkovém lese se v nadmořské výšce 272 až 827 metrů daří bukům, javorům, jilmům, tisům a jedlím. V podrostu vysokých stromů rozkvétá na jaře více než 65 druhů orchidejí, což je nejvíce v celém Středomoří. Foresta Umbra představuje pozůstatek původního zalesnění, které kdysi pokrývalo celou Apulii. Kromě stinných a místy poměrně dost stoupajících silniček, které rádi využívají cyklisté, jsou tu i pěší naučné stezky s endemickými rostlinami. Součástí Národního parku je obora s daňky.

Vracíme se dolů na pobřeží

Teploměr v autě ukazoval krásných 23°C a ve stínu stromů bylo příjemně. Chvíli jsme se tu zdrželi, udělali několik fotek daňků a potom, po trase, kterou už dobře známe, jsme jeli na pobřeží Gargana. Tady už teploměr v autě ukazoval 33°C. Dojeli jsme na důvěrně známá místa. Byli jsme tu v roce 2006 a měli jsme to důkladně prochozené, jak po silnici, tak i po útesech. Zastavili jsme se v Carefouru, kam jsme chodívali nakupovat, pro pití, které nám došlo a koupili i panini. Zásoby chleba z mrazáku se už ztenčily na poslední čtvrtku. Budeme už jen na bílém pečivu. Muž potom zavolal svému bratrovi, kam se přesunuli s jejich obytným autem. Dostalo se mu odpovědi, že nikam a že se máme stavit. 

Kolem Punta Lunga jsme chodívali, když jsme tu pobývali. Dalo se k němu dojít po silnici a nebo příjemnější cestou po útesech, kde jsme si jako bonus mohli natrhat volně rostoucí kapary. Těch, kteří na ně sem chodili, tu bývalo pokaždé několik. A také mám odtud svůj první tmavě rudý oleandr, který má na sobě cedulku s nápisem Molinella.

Mužův bratr na nás už čekal s tím, že nás ohlásil na recepci. Rozloha rezortu Punta Lunga mě překvapila. Piazzolly pro karavany, obytná auta a stany a kousek dál bungalovy na pronajmutí a mobilhomy, kde si každý může vybrat. Poseděli jsme společně s vínem ve stínu vysokých borovic a dozvěděli se, že se přesouvat na jih Vieste nebudou. Švagr na elektrickém kole projel dopoledne všechny campy v našem okolí. Buď byly plně obsazené a nebo v nich nebylo místo, které by nabízelo stín. Takže zůstanou na Punta Lunga. Domlouvali jsme také společnou sobotní večeři a dozvěděli se, že mají několik tipů a že místo teprve musí upřesnit.

Lehce pod vlivem vypitého vína jsem pak v půl třetí připravovala poněkud opožděný oběd. Tentokrát to byla rychlovka. Zalévací polévka do hrnku a těstoviny s hotovou omáčkou. V půl čtvrté už jsem byla na značkách připravena vyrazit znovu k moři. Vydrželi jsme tu až do sedmé hodiny. Hladina byla klidná, u břehu byla voda teplá tak, že nemohla osvěžit.

Po návratu do apartmánu jsem vyprala nové osušky, které jsme koupili ráno za 5€ v Ischitelle na trhu. Také jsem si vyprala plážové šaty. Včera jsem šla domů v hodně mokrých plavkách a sůl z nich se na šatech vysrážela a udělala nepěkné mapy. Vůbec to nevypadalo hezky, právě naopak. Po večeři jsme seděli na terase a oba si četli.

Pátek 17. června 2022

Vstávala jsem kolem sedmé hodiny, ale vzhůru už jsem byla delší dobu. Vzpomněla jsem si na maminku, které by dnes bylo 98 let. Po ranní hygieně jsem si sedla na terasu s deníkem a pak i s četbou. Letos jsem si sebou nebrala svých obligátních deset knih, které jsem pokaždé během dovolené stihla přečíst, ale vzala jsem si jen dvě a potom čtečku. Konečně jsem jí vzala na milost. Před odjezdem jsem si do ní stáhla slušnou zásobu knih. Výhodu čtečky vidím zejména na pláži. Občas se mi povede u čtení usnout a když upadne čtečka, není to takové, jako když mi na obličej padla šestisetstránková Vzpoura oceánů. A navíc, pokud si zapomenu brýle, což se mi stává, lze písmena na čtečce zvětšit. Ale trvalo mi to pár roků, než jsem jí vzala na milost. Nicméně stále miluju tištěné knihy, které tak krásně voní papírem a tiskařskou černí. I když kvůli nim už skoro nebydlíme. Máme je všude. :-)

Když se muž probudil, udělala jsem snídani a pak jsme se, jak jinak vydali k moři. I odpoledne bylo jako přes kopírák. Rozloučili jsme se s manželi Kovářovými, kteří budou zítra odjíždět. Shodli jsme se, že je velká škoda, že jsme na sebe narazili tak pozdě. Letos jsme tu dovolenou pojednali opravdu hodně líně. Ale ono je to těžké. Jsme na Garganu už po několikáté a všechna místa v blízkém a širokém okolí jsme za tu dobu už viděli. Některá i několikrát.

Večer, když už nebylo vidět na čtení, jsme opět vytáhli karty.

Pokračování příště.