Poprázdninové ohlédnutí

Zůstali jsme stát u pomyslného prázdninového mostu, kterým jsem zakončila článek a po jediném týdnu, kdy hlídala druhá babička, opět u nás přivítali holky.

Volný týden jsme částečně věnovali i odpočinku. Uklidila jsem byt, povlékla všechny postele, vyprala, vyžehlila a pak se konečně dostala k tomu, abych zaklekla k záhonům a pustila se do boje s plevelem.

Ale protože práce sice šlechtí, ale také huntuje tělo, vypravili jsme se na krátkou návštěvu milované Šumavy. Udělali jsme si malé soukromé prázdniny.

Navštívili jsme Rabí, kde jsem se překonala a vylezla na věž. Většinou zůstávám dole. Není to z lenosti, ale já mám dodnes před sebou tu hrůzu, kdy mi z věže na náměstí v Domažlicích, pomáhali hasiči. Dřevěná konstrukce schodů, která téměř nebyla ukotvena ve válcovité věži, se houpala, a to, jak se mi při pohledu dolů zatmělo před očima, je pro mě dodnes noční můrou. Nahoru to šlo, ale dolů ….. Hrůza a jako bonus navíc ponížení před davy zvědavých diváků.

Při kupování vstupenek jsem se proto zeptala, jaké že to jsou schody, které vedou na věž. Byla jsem ujištěna, že jsou sice dřevěné, ale že jsou pohodlné. No což? Bude-li nejhůř, zůstanu dole.

Na Rabí jsme byli kdysi v dávnověku. A zatímco dnes jsou zde nabízeny dva prohlídkové okruhy, tehdy byl vstup "za hubičku" a návštěvník se mohl pohybovat po hradu volně. Pamatovala jsem si jedinou zastřešenou místnost, ve které byly vystaveny erby a pak jakousi vyhlídkovou plošinu, ze které jsme se rozhlíželi do kraje. Od té doby uplynulo bezmála třicet let.

Současná prohlídka hradu je podstatně zajímavější. Kromě toho, že se návštěvník dozví spoustu zajímavých informací, dostane se do míst, která byla dlouhé roky uzavřena.

A věž?

Je hranatého půdoprysu, jsou zde vidět ještě pozůstatky po původních podlahách, což dokládá její obyvatelnost. Schody jsou postaveny na jedné její stěně. Nahoru to šlo v pohodě, a když se mé astmatické plíce dožadovaly odpočinku, udělala jsem si na některé z podest malou pauzičku. Nedostatečnost dechu jsem kamuflovala focením. Výhled z věže ale stál za to.

Konstrukce schodů uvnitř věže

Pohled z věže do hradu.

Uprostřed je studna, která je hluboká 60 metrů a je prokopána skrz skalní masiv

Pohled z věže na okolní krajinu

Sestup byl o poznání horší, snažila jsem se nedívat dolů, což mnohdy nešlo. Vysvobozením pro mě bylo to, že v dolní části sestupu jsme vyšli na kamenou terásku a po té, co sem došli i další lidé ze skupiny, pokračovali po kamenném schodišti dolů. Co na tom, že stupně byly každý jinak vysoký a že některé schody byly křivé a kluzké. Nevrzalo to a ani se to nehoupalo.

Navštívili jsme Sušici, tedy hlavně její náměstí a zavzpomínali na dobu, kdy ještě fungoval hotel Fialka s věhlasnou a vynikající restaurací a s neméně proslulou cukrárnou. Kdeže loňské sněhy jsou? Budova hotelu stojí, ale namísto původní restaurace je tu jiná a její ceny se pohybují vysoko nad našimi možnostmi. Poobědvali jsme v jiné, cenově dostupné restauraci a s paní hostinskou jsme zavzpomínali na staré dobré časy. Řeč přišla i na původní Fialku. Paní hostinská tam prý jednou byla, ale … prý je to i nad její finanční možnosti. Každopádně jsme se báječně najedli v příjemném prostředí a za velice přijatelnou cenu.

Prošli jsme si také 7 kilometrů dlouhou naučnou stezku Povydří. Šli jsme tudy už poněkolikáté a letos poprvé jsme si všimli, že je tu kamenné moře, které připomíná zmenšenou Čertovu stěnu. Když jsem se doma na to ptala svých potomků, dívali se na mě jako na exota: "Jaké kamenné moře?" Když jsem jim ukázala fotky, přiznali, že si toho také nikdy nevšimli.

Na Turnerově chatě byly dvě mainské kočky, jedna obyčejná míca a samozřejmě Vydrýsek.

Mám slabost pro rezavé kočky a "pan kocour" mi krásně zapózoval

Kamenné moře na pravé straně (po proudu) Vydry

Zavítali jsme do Kašperských Hor, kam jsme v minulosti jezdívali každoročně. Důvodem bylo Muzeum Šumavy, kam se naše děti pokaždé těšívaly, zejména kvůli expozici šumavské fauny.

Kostel sv. Markéty v Kašperkách

Podívali jsme se do Amálina údolí a prošli se kolem Zlatého potoka, kde se v minulosti rýžovalo zlato.

Udělali jsme si i zastávku v obci Stachy, kde jsme se těšili na hřiby, které tu pravidelně v parku rostou. Nebyl tu ani jeden! Dokonce tu nebyly ani cedulky s pořadovým číslem houby a datem, kdy vyrostla. Tak nevím. Místní mladý muž, kterého jsem se ptala, tvrdil, že tu houby letos byly. Ale, vzpomenu-li si na roky, kdy jsme trávili každé prázdniny na Šumavě, až do jejich úplného konce, což mi dovolovalo zaměstnání ve školství, hřiby se tu vyskytovaly každý srpen.

Toto byly jediné hřiby, které se na náměstí ve Stachách nacházely,

pokud tedy nepočítám veliké dřevěné houby od místního řezbáře

>

Šumava je naše srdeční záležitost, je to místo, kam se rádi vracíme.

Byli bychom tam rádi zůstali déle, ale … srpen pro nás znamená něco jako druhé Vánoce. V tomto měsíci máme s dcerou svátek, dva dny před ním se narodil syn. Když ještě žila manželova maminka, slavila narozeniny přesně uprostřed. Byla to ona, kdo pojmenoval dny 11., 12. a 13. srpna malými Vánocemi. Maminka už nežije, ale pojmenování trvá a parta oslavenců se rozšířila. 9. srpna se narodila Bětuška a 20. srpna má narozeniny Sára. Ta je však slaví sólo, protože oslavujeme i s druhými prarodiči.

Takže nás čekala společná oslava. Doma jsem naložila maso, upekla slané koláčky a s mužem jsme přidělali plachtu, která byla původně k původnímu altánu a rozšiřovala jeho střechu. Povedlo se a prostor pro sezení se rozšířil. Nedostatek křesel jsme vyřešili donesením našich starých židlí z půdy. Kdysi jsem je chtěla vyhodit, ale muž tehdy prohlásil, že se někdy můžou hodit. Už se hodily párkrát i při větších sešlostech v bytě.

O moučník jsem se tentokrát nestarala, syn se snachou přinesli dort se dvěmi svíčkami.

Dcera se zetěm nám tu po oslavě nechali cácorky a nám nastala další část prázdnin v jejich společnosti.

Podnikli jsme s nimi opět několik výletů. Jeli jsme se podívat na Roviny na koně. Inspirovala jsem se na blogu u VendyW a návštěvu jsme spojili se zámkem na Dobříši. Zámek jsme viděli jen zvenčí, protože se v něm konala svatba. Z francouzského parku jsme pak pozorovali nevěstu se ženichem. Nebyla moc hezká a byla dost při těle. Většina přítomných dam byla sladěná do zelenkava a tady jsem si všimla, že mnohé postrádaly vkus. Při bližším kontaktu, kdy se svatebčané začali chovat "jako doma" a nedbali cedulí o zákazu vstupu na trávník, či lezení po sochách, jsem zaregistrovala ruštinu. No, jako doma! Zbyl po nich nepořádek, nádobí na trávě, slupky od melounů a všudepřítomné růžové a bílé lístečky z textilu. Ty se líbily holkám, tak je sbíraly. Myslím si, že místním zahradníkům ušetřili dost práce s jejich úklidem, byly totiž všude.

Valach appaloosa vyhledával stín a schovával se ve stanu

Jeli jsme se také podívat do Berouna na medvědy. Už nejsou tři, ale jen dva. Medvěd Kuba v dubnu odešel ke svým předkům. Už jsou staří, moc si nehráli, většinou odpočívali, nebo jedli. Holky, když zjistili, že jsou medvědi "neakční" raději šly na hřiště vedle nedvědária.

Když jsme "nevýletovali", holky se vyřádili s Jiříkem a Bětkou. A ti čtyři byli mnohdy jako lavina. Přemýšlela jsem, kde se v nich bere tolik energie. Chodili jsme na hřiště, nebo jsme trávili čas jen na zahradě. Já ho trávila spíš v kuchyni. Holky si "objednaly" svíčkovou, tak jsem jim jejich přání splnila. Plnila jsem i další jejich přání.

Začala se na mě projevovat únava. Ona to ta příroda zařídila dobře, děti mají mít mladí lidé, ne ti staří. A týká se to nejen lidí. Jeden večer se mi neudělalo dobře. Zůstala jsem sedět za stolem a nebyla schopná se od něj zvednout. Jediný pohyb udělala moje hlava, která se položila na stůl. Když jsem se po hodině probudila, jak jsem byla, vlezla jsem si do postele. Bylo mi úplně jedno, že jsem oblečená v šatech, že jsem se ani neumyla. Jen jsem poprosila muže, aby uložil holky. Prostě jsem věděla, že si musím lehnout. Ted' a hned! Usnula jsem okamžitě. Po čtyřech hodinách jsem vylezla, dala si sprchu a převlékla se do pyžama. Muž mi řekl, že vypadám hrozně. Moc mě tím potěšil. Pak mě donutil, abych si změřila tlak. No paráda! 102/73 nebyl sice můj rekord, dokážu mít i nižší tlak, ale na to, aby mi bylo blbě, to stačilo. Muž mi nalil pořádnou lampu ferneta a já po ní znovu zalehla. Kdyby u nás hořelo, nebo nedej bůh znovu přišli zloději, asi bych nic neslyšela. Spala jsem dalších devět hodin. Ráno byly holky podezřele hodné a zamlklé. Pozorovaly mě, jako vzácný muzejní exemplář. Když jsem je ujistila, že už jsem v pohodě a že jsem se z toho vyspala, ožily.

Sára zvládla nejlépe ze všech dětí dědův dron

V pátek odpoledne si cácorky odvezl zet' domů. Na následující týden si vzal dovolenou, s tím, že pojede s holkama na chatu. Prý abychom si odpočinuli a on si užil holek. Jedině snad, kdyby byl v práci nějaký malér, musel by tam a my bychom pokračovali v hlídání.

Večer jsem naložila další maso, tentokrát jsem nepekla masové koláčky, ale udělala hermelínový salát.

Sobotní oslava Sářiných devátých narozenin proběhla v pohodě, jen Bětuška její druhou polovinu prospala. A já jí docela záviděla. Večer, když všichni odjeli a odešli a my s mužem nanosili hory špinavého nádobí a zbytky jídla do bytu, sedla jsem si v kuchyni a chvíli jen koukala do prázdna. Cítila jsem se znovu hrozně unavená. Nádobí jsem nechala být, jen jsem do lednice dala grilovanou krkovici, pečené brambory a zbytek zeleniny. Seděla jsem pak znovu v kuchyni u stolu a měla totálně vymleto.

Sára mimořádně v sukni

K narozeninám si přála maskáče a její přání bylo splněno měrou vrchovatou.

Sukně šla okamžitě dolů a ze Sáry se stal malý voják

I Jiřík si vzal vojenskou vestu, aby netrhal partu

Dcera opět udělala vynikající dort

Když hosté odešli ...

V neděli dopoledne jsem relaxovala a jedinou činností byla likvidace hory špinavého nádobí. Ono po dvanácti lidech se toho našlo. Ohřála jsem zbytky ze včerejšího grilování k obědu a část odpoledne prospala. Dříve jsem se smála mému tatínkovi, který si po obědě chodil na chvilku lehnout. Dnes už vím, jak je to prima.

Probudila jsem se a byla jako znovuzrozená, navíc s vyhlídkou dalšího volného týdne bez holek.

Chvilku jsem pobyla s Jiříkem a Bětkou, kteří pak odjížděli na týden na chatu.

Byla jsem plná elánu a přemýšlela, do čeho se pustím.

V pět odpoledne jsem se s vervou pustila do likvidace jahodové pyramidy.

Zmenšená pyramida na jaře 2015

Před lety jsem na svém blogu myslím ukazovala tu původní, velkou. Spoustu let stála v dolní části zahrady a dvakrát do roka přinášela slušnou úrodu jahod. Dcera jezdila na zahradu v době našich pobytů v Itálii a sklízela jahody, tedy kromě zalévání toho dalšího. Loni a letos sklízela snacha. Spíš by se hodilo napsat, že sklízela jen loni.

Letos jsem po návratu z Itálie sklízela já. Bylo toho půl kbelíku v různém stádiu hnití a plesnivosti. Dceru to mrzelo, říkala, že kdyby tušila, že jahody nikdo nesklízí, že by sem na ně ráda zajela. Už nad kbelíkem ve mně uzrálo rozhodnutí, že pyramidu zlikviduju. Proč pěstovat jahody, když je nikdo nesklidí? Proč si hrbit záda u záhonů, když je potom výsledek k ničemu? Navíc už po několik roků pěstuji převislé jahody v truhlících a u nich si záda nehrbím. První plody nesou už počátkem června a plodí až do zámrazu.

Dalším důvodem k likvidaci pyramidy bylo i to, že jsem udělala chybu a pravděpodobně zaměnila jahody. Po naštěhování syna a následném předání horní zahrady, jsem zlikvidovala jahodové záhony v místech, kde ted' suším prádlo a i pyramida doznala změny. Musela být zmenšená a vím, kolik to dalo manželovi práce. A pak jsem do ní zasadila úplně ty nejobyčejnější jahody a stáleplodící jsem asi přemístila do pytlů od substrátu a ty byly následně odvezeny do sběrného dvora. Chybička se prostě vloudila. A zatímco v předchozích letech jahody na pyramidě už v červenci znovu kvetly, letos se vyznačovaly velkým vzrůstem, krásnými velkými a št'avnatými listy, za které by se nestyděl žádný zahradník. Po květech a tudíž dokladu toho, že jahody remontují, ani náznak. Ale rostly v té kombinaci zeminy a kompostu výstavně.

Večer jsem hledala na internetu dlažbu, abychom rozšířili chodník mezi záhonem s květinami a budoucím záhonem. Objevila jsem přesně to, co by se hodilo.

V pondělí jsme se s mužem vypravili na "tour de stavebniny". Rozměr dlaždic, který jsem objevila, v nedaleké prodejně stavebnin ve Stodůlkách neměli, ale měli ty, ze kterých už chodník je. Paní byla velice ochotná a milá. Jak říci člověku, který vám věnuje čas, že u něj nekoupíte. Paní jsem řekla, že bychom raději ty, které jsem našla na internetu, abychom s tím měli co nejméně práce a že se zkusíme podívat ještě v dalších stavebninách. Pokud nepořídíme, určitě se vrátíme sem. V Rudné, kde jsou velké stavebniny neměli také nic, dokonce ani ty dlaždice, na které jsme ráno narazili. I tady byla ochotná paní, která se nabídla, že by požadovaný rozměr dlaždic pro nás mohli objednat. Poděkovali jsme a vrátili se do Stodůlek. K našemu překvapení nám na nákup byla poskytnuta navíc ještě 10% sleva, kterou dávají zákazníkům jako bonus za věrnost. Bylo to milé a já přemýšlela, zda by tomu tak bylo, kdybychom dlaždice koupili na první pokus.

Odpoledne přijela dcera, která se uvolnila o něco dříve z práce a s manželem odjeli za Tomášem a holčičkama na chatu montovat kuchyňskou linku. Zalila jsem venkovní kytky a začala psát pokračování naší návštěvy Krakova. Moc mi to nešlo. Myšlenky se stáčely stále k předělávce zahrady a já se proto pustila do výběru květin. Rozhodla jsem se, že podél plotu vysadíme hortenzie. Kdysi jsem mívala jen jednu, ted' už jich mám několik a mají málo místa. Některé přesadím do nového záhonu a ráda bych je doplnila o další. Nechci už trávit většinu času dřinou na zahradě bez efektu. Ráda bych, aby zahrada byla co nejméně náročná na údržbu.

Ulovila jsem můru, správněji nočního motýla.

Nevyznám se v nich, domnívám se, že patří mezi přástevníkovité

V úterý jsme jeli do Řeže. Nikdy jsem tam nebyla a povědomost, kde leží, byla dost mlhavá. Řež se mi líbila a připomínala mi Troju. Klid a pohoda - musí tu být krásné bydlení. Jen když stoupne Vltava, je to malér. Důvodem cesty do Řeže byla návštěva místního zahradnictví. Obrovská plocha s tisíci kytkami, keři, stromky i stromy se táhne až k Vltavě. Byla jsem unešena nejen množstvím toho, co se tu dá koupit, ale i šířkou sortimentu a hlavně cenami. Oproti zahradním centrům v Praze a nejbližším okolí, tu byly ceny "za hubičku". Koupila jsem si dvě hortenzie. Na internetu jsem večer našla dvoubarevně kvetoucí, kterou jsem viděla na jaře na výstavě v Litoměřicích, ale tu tady neměli.

Cestou zpátky jsme se stavili v Líbeznicích. Výběr hortenzií měli veliký, ale ceny byly čtyřikrát i vícekrát vyšší než v Řeži. Koupila jsem si alespoň postřik proti škůdcům, který tu měli za slušný peníz.

Odpoledne jsme pokračovali v práci na zahradě.

Chodník je hotový, palisáda budoucího záhonu už stojí.

Vyfotila jsem si nedokončené dílo v čase mezi vybíráním staré zeminy

Hortenzie pro budoucí záhon

Ve středu to bylo jako přes kopírák, jen s tím rozdílem, že jsme s mužem zajeli do Berouna na trhy, kde jsme mimo jiné koupili borůvky. Až se nám holky v neděli vrátí, bude tu na ně čekat borůvkový koláč se žmolenkou.

Po návratu jsme pokračovali s prací na zahradě. Chodník byl hotový, muž ho rozšířil a já musela přesadit několik rostlinek, protože se nám zúžil květinový záhon. Odvozila a odnosila jsem starou zeminu, manžel natáhl kolem palisády ještě plastový obrubník Odpoledne se tu stavovala dcera, která jela na chatu za zbytkem rodiny a vezla tam sebou Sářina kamaráda s bráškou. Když "hlídala" druhá babička, holky u nich trávily dva dny a také tam i spaly. Jejich maminka musí zítra do práce, pro pracovníky ve školství začíná "přípravný týden."

Ve čtvrtek už nabývala zahrada konečný tvar a já se vypravila do hobby marketu pro rašelinu. Domů jsem se vrátila s další hortenzií. Byla na stojanu mezi poškozenými květinami. Byla zvadlá a zalitá současně a zlevněná na čtvrtinu původní ceny. Přeci jí tady nemůžu nechat. Tady by jí za pár dní vyhodili a já jí dám šanci. Podobně jsem loni na podzim koupila goji - kustovnici čínskou. Mojí péči vydržela a dnes je z ní obrovitý keř, která budu muset ostříhat. Už jsem dokonce zjišt'ovala jak. Ted' jí nechávám růst, výhony vedu po drátu nad chodníkem, protože kvete a já čekám, zda přinese plody. Novou chudinku hortenzii jsem dala s květináčem do stínu, když jsem jí předtím vybalila z igelitu a odstranila špatné listy.

Ráno jsem jí šla zkontrolovat a vypadala nadějně. Květy se sice nezvedly, ale ožily. Uvidíme. Odpoledne jsem zasadila i ostatní hortenzie. Večer jsem je zalila a potěšilo mě, že jsme tu předělávku zvládli bez větší námahy. Dokonce jsme během práce dvakrát grilovali a měli tu po dva večery návštěvu.

Je hotovo

V sobotu ráno jsem šla záhon zkontrolovat, zalila ho a zjistila, že hortenzie určená k likvidaci, by to snad mohla zvládnout.

Odjeli jsme do Dubí. Hlavním důvodem bylo to, že v rámci Dubských slavností se tu konaly i porcelánové trhy přímo v areálu Českého porcelánu. Čekala jsem něco velkého a srovnatelného s porcelánovými trhy v Teplicích. V devět se otevřela brána. Na dvoře porcelánky stálo slovy pět stánků, z čehož v jednom se prodával cibulák. Ač jsem byla třetí na řadě a očima jsem si vybrala, co bych chtěla, měla jsem smůlu. Krásný tácek, který by se mi hodil do sbírky, měli jen ve dvou!! kusech a ty oba koupila paní přede mnou. A to jsme jeli takovou dálku. Koupila jsem si jiný tácek a pak jsme se šli s mužem podívat do podnikové prodejny. Jo, kdybych měla zbytečné peníze... Oči mi nad tou nádherou přecházely. Prohlédli jsme si pak muzeum porcelánu a přemýšleli, co dál. Trhy byly od devíti, slavnosti až od jedné. Ve stejné budově sídlí i infocentrum a tam nám milá paní poradila, co je v okolí zajímavého a co stojí za vidění. Poděkovali jsme a vydali se s mapou, kterou nám dala, za památkami města, nechvalně proslulého pracovnicemi nejstaršího řemesla. Ty se podařilo městu někam vysídlit, ale důsledkem toho je spousta penzionů a hostinců doplněna cedulí "Na prodej". Prohlédli jsme si krásný kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a vydali se k Tereziným lázním.

Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie

Tereziny lázně

Odtud jsme se vypravili na lázeňský okruh, který byl na stromech či plotech značen zeleně. A pak se to stalo. Stejnou zelenou barvou jsou značeny i turistické trasy. Tak nějak jsme přehlédli to, že okruh má značení svislé a turistická trasa vodorovné. Prostě jsme šli po zelené. Bylo mi divné, že musíme přebrodit říčku Bystřici, přeci lázeňští hosté chodí na procházky slavnostně ustrojeni. I já měla na sobě bílé kalhoty a modrou halenku, jen na nohou jsem měla trekové sandály, které tak trochu narušovaly městský outfit. Přebrodili či částečně po kamenech jsme přešli Bystřici a pokračovali po zelené. Došli jsme k hlavnímu tahu na Cínovec. Kdyby byl podél silnice chodník, asi bychom se vydali směrem dolů do Dubí, ale nebyl. Takže jsme se vrátili, znovu zuli boty a přešli Bystřici. Vrátili jsme se na rozcestí, kde jsme udělali chybu a pak pokračovali po okruhu. Cesta nás zavedla k lázeňským pramenům a pak po stoupaní lesem na vyhlídkovou trasu, odkud byl hezký pohled na Pramenáč a na město z něhož čněla věž kostela a kde kulisu dotvářelo Středohoří s Milešovkou.

Jak snadné je, se zmýlit - zelená je prostě zelená

Všude kolem cesty kvetly vratiče

Pramenáč - 909 metrů

Tahle fotka by mohla být klidně prezentována u článku z Itálie.

Kostel připomíná italské stavby, ale vzadu nejsou Apeniny, ale Středohoří

Vyšli jsme z lesa, vrátili se k autu a odjeli na Cínovec, kde podle paní z infocentra měl být další ze zajímavých kostelů. Držela jsem v ruce mapu a stejně jsme odbočku ke kostelu minuli a vjeli do Německa. Oba nás to rozesmálo. Člověk chvilku nedává pozor a šup - je v Německu. Na jedné z odboček jsme se otočili a na druhý pokus odbočku neminuli. Kostel Nanebevzetí Panny Marie je zajímavou ukázkou barokní architektury u nás. Chtěli jsme na Cínovci něco pojíst, ale kromě hotelu, kde bylo plno, jsme nic jiného nenašli. Vrátili jsme se do Dubí a v jedné z místních restaurací se naobědvali. Rychlé, levné, chutné. Všechna hlavní jídla měla jednotnou cenu 72 korun.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie na Cínovci

Po obědě jsme zvažovali, co dál podnikneme. Jít na slavnosti? Oba jsme se shodli na tom, že nejsme moc zvědaví na paní Helenu, která už dávno "nechytá motýlky na pasece" a čekat na ve
černí koncert se nám v tom horku nechtělo.

Rozhodli jsme návštěvu Střekova. V pozdním horkém odpoledni jsme stoupali po schodech na jeden z nejzachovalejších hradů u nás. Kdysi jsem tady byla a jediné, co jsem si zapamatovala, byla restaurace a vyhlídka pod hradem. V pokladně jsme dostali ke vstupenkám tištěného průvodce a šli si svým vlastním tempem. Na věž jsem tentokrát nevystoupala. Vlezla jsem dovnitř, podívala se na schody a bylo mi jasné, že by to mohlo dopadnout jako před těmi více než čtyřiceti lety v Domažlicích. Počkala jsem na manžela na ochozu pod věží.

Střekov

Pohled na údolí Labe

Doma jsem zjistila, že hortenzii, kterou jsem se rozhodla zachránit, horké počasí neprospělo. I když na ní slunce svítilo přibližně jen dvě hodiny horko bylo zničující. Zalila jsem je všechny a pak ještě porosila.

V neděli jsem nad hortenzii zavěsila na dráty deštník.

Když přijely holky, ptaly se mě, proč mám nad záhonkem deštník. Samozřejmě, že jsem na něj zapomněla. Po obědě jsem pekla dvě placky borůvkového koláče a pak jsem byla zalezlá ve stínu.

V pondělí od rána pršelo. Den jsme trávili všichni v bytě a já se marně snažila přemluvit holky k alespoň malé procházce. Když už se to skoro podařilo, spustil se další déšt'. Po dalším přemlouvání přišli nahoru Jiřík s Bětkou a "bylo po žížalkách". Holky jsem ten den ven z bytu nedostala. Večer jsem šla zkontrolovat hortenzii. Déšt' a to, že se ochladilo, jí prospělo.

V úterý jsme jeli na Loučeň. Znovu jsme nešli do zámku, i když se tam žádná svatba nekonala. Už jsme tam s holkama byli. Vstupenky jsme si koupili jen do zámeckého parku, kde je spousta labyrintů a dalších atrakcí pro děti. Když jsme tu byli poprvé, byla tu jedna lanovka, ted' tu jsou čtyři. A i když jsme z parku odcházeli až před sedmou večer, stejně jsme nestihli projít všemi labyrinty. Holky daly přednost prolézačkám, opičím drahám, lanovkám, kuželkám a také místním zámeckým kočkám.

Poslední den prázdnin jsme jeli do Plas. Kolikrát my už jimi projížděli při cestě na houby. Máme nedaleko Plas oblíbený les, kde opravdu houby rostou pokaždé. Je to stranou, máme tam svá místa a kdysi se nám tam dokonce povedlo i zabloudit. Kdykoli jsme míjeli klášter, chtěla jsem se do něj podívat. Ale s košíky hub jsme vždy spěchali domů, abych je zpracovala. V Plasech jsme ale nenavštívili klášter, jeli jsme do Fantasy parku. Je to hřiště na minigolf, dovedně zakomponované do přírody a propojené s malou zoologickou zahradou. Je rozdělené na několik úseků, takže návštěvník si projde Japonském, Karibikem, Transylvánií, kde se potká se samotným Drakulou. Může pak posedět v řeckém amfiteátru, zahrát si golf kolem sarkofágu faraona, či se vyfotit s indiány. Golfové hole je možné si zapůjčit, návštěvník dostane tužku a kartičku, kam se zaznamenávají výsledky jednotlivých her. Kdo nechce hrát golf, může si park jen projít. Pro rodiny s dětmi je to báječné místo. Jediné minus, které jsme našli, je vzdálenost od Prahy. Doma jsme byli před půl pátou. Byli jsme domluveni s dcerou, která si na pátou pro holky přijela, aby je připravila na následující den, kdy už budou muset do školy.

V Plasech chovají bílé lvy

Prázdniny, jako takové, skončily už ve středu, ale my je měli ve společnosti vnuček prodloužené o další dva dny. Jejich škola fungovala, ale ve čtvrtek měli všichni pouze jednu hodinu. Co ted'? Dát holky do družiny, aby si pro ně táta v půl čtvrté přijel? Nebo je vyzvednout ve škole ve třičtvrtě na devět a využít ještě krásného počasí? Druhá varianta je správně.

S dcerou jsme si dali sraz ve třičtvrtě na osm před školou, jednak, abychom se domluvili co a jak, a hlavně abych jí předala vytištěné přihlášky do družiny, protože ona doma nemá tiskárnu.

Rodiče nejen s prvňáčky přicházeli před školu a já zaregistrovala jednoho z našich nejlepších herců, který s manželkou, také herečkou, doprovázeli jednoho ze svých čtyř synů, který šel do první třídy.

A dcera s holkama nikde! Manžel se šel podívat k vedlejší budově, do které chodí Ema a pak se pro mě vrátil. Dcera mi šla už naproti, vzala si přihlášky do družiny a vrátila se s nimi do budovy školy. A pak bylo vše jasné. Mezi hlavní a vedlejší budovou stojí kostel a kolem něj vedou schody. A zatímco my čekali před hlavní budovou, dcera sešla s holčičkama po schodech, Sáru, už coby "třet'áka", poslala samotnou a šla s Emou. Příchod Sáry jsme prošvihli, protože jsme se šli podívat, zda už nejede autobus.

Holky jsme vyzvedli před devátou a odjeli na Bílou Horu. A zatímco já doma vařila, muž vzal holky a šli pouštět dron k Mohyle. Na pouštění na zahradě jsem vyhlásila embargo poté, co mi muž dronem osekal květy a listy z oleandru. Stěžoval si pak, že jsem na něj ječela. :-D Jiřík byl také už ve školce a bylo domluveno, že půjde po "O", aby se ještě všichni mohli společně vyřádit. Odpoledne si pro holky přijel táta a já se snažila naučit Jiříka "člobrdo". Zatím mar
ně.

Holkám to první školní den moc slušelo

Na Mohyle s dronem

V pátek jsme holky vyzvedávali po obědě. Bylo hezké počasí a navíc zet' odjížděl na šermířskou akci. Odpoledne jsme trávili na zahradě se všemi vnoučaty. Večer si pro holky přijela dcera. Když odjely, šla jsem zalít zahradu a pak usnula před televizí.

A tak jako obvykle, jsme prázdniny zakončili návštěvou Mosteckého okruhu.Termín konání jednoho z nejprestižnějších závodů u nás byl posunut na první zářijový víkend. Nebyla to však jediná změna. Oproti loňsku, kdy jsme za vstup platili 250 korun, poněkud přitvrdili a vstupenka byla za 490 korun, tedy navýšení o téměř 100%. I parkoviště stálo o stovku víc než loni. Jediné, co zůstalo stejné, byla cena programu.

I přesto, že jsme, připočítám-li dvě 10°piva a jednu zmrzlinu a utratili více než 1500 korun, byla to náramná podívaná.

Pozdější vítěz úvodního závodu Adam Lacko

Dostali jsme se po pomyslném mostě na samý konec, nejen jeho, ale i článku.

Tak takové byly naše prodloužené prázdniny.

P.S. Článek píšu od neděle a moc mi to nejde. Včera odpoledne, které jsem trávila s holkami v lesoparku, jsem byla rozhodnutá článek dokončit. :-D A jak to dopadlo? Doma jsem usnula.