Krakov - den první
Rozhodnutí jet se podívat do Krakova bylo rychlé. Takový momentální nápad mého muže, který jsem okamžitě odsouhlasila.
O cestě po naší "kvalitní" dálniční síti, za kterou platíme podle mého názoru poměrně dost, a která podle toho ale vůbec nevypadá, jsem napsala tady.
Dálnice v Polsku jsou v nesrovnatelně lepším stavu a možná i proto se muž natolik kochal jízdou, že zapoměl sjet tam, odkud jsme měli pokračovat už po městských komunikacích. Měli jsme vytištěný itinerář, abychom v Krakově nebloudili, ale ten nám byl v ten moment naprosto k ničemu. Co ted'?
Muž sjel na dalším dálničním sjezdu a požádál mě, at' vyndám navigaci. Takovou starou, kterou už má spousty let, kterou nechává ležet v autě a o kterou už ani případní zloději by neměli zájem a ve která nejsou samozřejmě aktualizované mapy, protože má ještě navigaci novou. Ta je sice aktualizovaná, ale nejde zapnout. Byla už podruhé v opravě, naposledy před naším odjezdem do Itálie. Tam jsme se bez ní obešli. Ale tady by se více než hodila. Zadala jsem ulici a číslo domu.
Navigaci to chvilku trvalo, než se "chytila".
Můj muž, namísto, aby někde zastavil a počkal, až navigace chytí signál, jel stále dál.
Patří to mezi jeho zlozvyky.
Je to věc, která mě naprosto ničí: "Hele to je pěkný pohled na to údolí, vid'", a stále jede. Když mi pak náhodou zastaví, vracím se kvůli hezkému pohledu do údolí, výhledu na pozoruhodnou památku, či na krásný západ slunce, desítky a někdy i stovky metrů s fot'ákem, abych si tu krásu mohla zdokumentovat. Na druhou stranu mě tím udržuje v trvalé provozní teplotě a dbá o to, abych měla pohyb.
Ale to jsem trochu odbočila.
Na navigaci, kterou jsem držela v ruce a otáčela jí, aby na ní muž viděl, byla jen šipka, která bezradně běhala po displeji. Držák v autě je totiž na tu druhou, novou. Občas se navigaci podařilo chytit se nějaké komunikace, po které nám ukazovala směr, aby pak zase bloudila v prostoru. I v Krakově jsou vybudovány nové komunikace, nadjezdy, podjezdy a na ty ta stařičká navigace logicky nereagovala.
Nezastavil, ale požádál mě, abych místo adresy do navigace zadala GPS hotelu, kde jsme si zarezervovali ubytování. Vykonala jsem, jak mě žádal. A protože jsem tak trochu pedant (někdy i trochu víc), měla jsem v deskách, kam jsem vložila rezervaci do hotelu včetně GPS, navíc ještě vytištěnou mapu okolí hotelu a pak tři listy map s tramvajovým spojením.
Stáli jsme na červenou na křižovatce a já si všimla šipky s označením ulice, ve které hotel stojí. "Hele, to je ta ulice, kde je hotel."
Odbočil podle šipky. Hotel jsme neviděli, ale po asi stovce metrů jsem si všimla divadla, které jsem našla i na mapě a podle nějž se jmenuje i zastávka tramvaje.
"Prosímtě, zastav někde, já se pořádně podívám do těch vytištěnejch map."
Pouze se na křižovatce otočil a pronesl, že pojede podle GPS v navigaci.
Držela jsem nešt'astně mapu a snažila se ho přesvědčit, aby jel na křižovatce rovně, že jsme v té správné ulici. Jel podle navigace. Dívala jsem se na tržnici, která podle mé mapy byla kousek pod hotelem a na které byl nápis Bieńczyce.
Vždyt' už tady skoro jsme!
Málo platné. Jelo se podle navigace.
Pokračovali jsme podle tramvajových kolejí, u Lídla, který tu také je, jsme odbočili, pak ještě jednou a z navigace se ozvalo: "Dojeli jste na místo určení." Čtvrt' rodinných domků, která byla modernější obdobou našeho bydliště a pak už jen značka, která upozorňovala na to, že ulice dál už je slepá.
Tady konečně zastavil!
"Podej mi ty papíry".
Díval se na potvrzenou rezervaci, kontroloval, zda jsem za jízdy zadala správně GPS do navigace a pak kroutil hlavou.
"Jak je tohle možný?"
Měla jsem na jazyku peprnou odpověd', ale neřekla jsem jí. Místo toho jsem mu ukázala tu vytištěnou mapu.
"Podívej se na to. Tady je to divadlo, tady křižovatka, kde ses otáčel a ta ulice pokračuje rovně na druhou stranu a tady by měl být ten hotel."
Něco zabručel a vracel se na křižovatku u tržnice.
Hotel jsme pak našli hned. Zaparkovali jsme na parkovišti a šli do recepce s rezervací. Příjemná recepční si rezervaci prohlédla, měla trošku problém s vyslovením jména Jiří a pak se nás zeptala, zda budeme platit hotově a nebo kartou. Zaplatili jsme kartou, dostali klíč od pokoje s tím, že je to ve druhém patře. Pokoj se nám líbil. Vrátili jsme se do auta pro zavazadlo a přenosnou ledničku a pak se zabydleli. Horko bylo nesnesitelné, teploměr v autě, chvíli před tím, než jsme vystoupili, ukazoval 35,5°C. Vlezla jsem do sprchy, abych se osvěžila a pak se převlékla. Uvědomila jsem si, jaká je to výhoda, že máme okna na západ.
Co ted'? Rozhodli jsme se, že zjistíme, jak dlouho nám bude trvat cesta pěšky z hotelu na tramvaj a také, v kolik nám to ráno pojede. V recepci jsem se zeptala, kde se dají koupit lístky na městskou dopravu a také na to, kde je hotelová restaurace a zda se budeme muset ráno prokazovat nějakým dokladem, že jsme si kromě noclehu zaplatili také snídaně. Recepční nám vše vysvětlila a my se vydali na první kroky Krakovem, tedy jeho moderní částí, které se jmenuje Nowa Huta. Tedy Nová Hut'.
Nejprve jsme se vypravili směrem do kopce. Šli jsme volným tempem a na zastávce byli za 8 minut. To je přibližně stejná vzdálenost, jakou máme od našeho domu na konečnou. Na zastávce jsem si opsala jízdní řád a pak jsme se vraceli zpět k hotelu. Šli jsme po druhé straně ulice. Přímo proti hotelu byla zastávka autobusu. Chvilku jsme zvažovali, zda se nesvezeme dolů z kopce. Podle jízdního řádu to jsou k tramvaji dvě zastávky. Nakonec jsme se rozhodli jít pěšky. Přibližně v polovině cesty od hotelu k tramvaji, směrem z kopce, jsem neodolala a zastavila se u nového moderního kostela, kolem kterého jsme projeli před chvílí. Fotila jsem si ho z různých úhlů a pak se podívala na muže. Tvářil se poněkud nesouhlasně a pak pronesl, že jsme přeci šli měřit čas chůze k zastávce tramvají.
"Tak to prostě odhadnem."
Přešla jsem na druhou stranu a dál si fotila ten hodně zajímavý kostel - Archu Páně.
Pak jsme šli dál směrem z kopce. Zastavili jsme se před tržnicí a obdivovali nepřeberné množství kytek, které se tu prodávaly. Vedle byly stolky s jahodami, malinami a borůvkami. Dívala jsem se na ceny a říkala si v duchu, jak je to oproti naši
m tržištím levné.
m tržištím levné.
Kdysi jsme jezdívali pravidelně do Polska na trhy v lázeňském městečku Kudowa Zdrój nebo do vzdálenějšího Kłodzka a tady kupovali spoustu věcí, dokonce i okurky na zavařování, protože se to prostě vyplatilo.
Pokračovali jsme v cestě, v pekařství si koupili dvě koblihy, abychom měli drobné polské zloté. Koblihy byly obrovské a jejich náplň byla malinová.
Na zastávce, kousek od tržnice, jsem si znovu opsala jízdní řády. Shodli jsme se, že zastávka na kopci je blíž, ale z této zase jedou dvě tramvaje.
Přešli jsme ulici a došli k divadlu, u kterého jsme dnes už byli autem a které se jmenuje Teatr Ludowy - tedy Lidové divadlo. Působil tu například Franciszek Pieczka, který se u nás proslavil rolí tatínka ve filmu Díky za každé dobré ráno, nebo Jerzy Stuhr, který je u nás známý například z filmu Sexmise a který tu působí jako režisér.
Lidové divadlo
Prošli jsme malý kousek čtvrti, ve které jsme se ubytovali a dorazili k dalšímu modernímu kostelu Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Kostel je nejnovější církevní stavbou v této části Krakova a byl postaven na místě, kde měl podle původních projektů stát první kostel ve čtvrti Nowa Huta.
V roce 1952 zde byl vztyčen kříž. Úřady však zpřísnily politiku vůči církvi, bylo zrušeno povolení pro stavbu a namísto kostela došlo k výstavbě školy. Kříž měl být odstraněn, ale obyvatelé čtvrti ho v roce 1960 opakovaně bránili při střetech s policií, kdy byla použita vodní děla, slzný plyn a došlo i ke střelbě. Spousta lidí byla tehdy zatčena.
Podle těch, kteří kříž bránili, byla pojmenována i ulice, kde stojí divadlo i "náš" hotel.
Kostel byl nakonec na tomto místě vybudován až v roce 1996.
Na kostele je umístěna pamětní deska odkazující na tuto událost. Před ním stojí kříž, u jehož paty je na plastice z roku 2007 citát papeže Jana Pavla II., a který se také týká této události. Kostel je moderní, velice zajímavý, zaujala mě zejména jeho věž. Dovnitř jsme ale nešli, byla v něm mše.
Nejsvětější srdce Ježíšovo
Obráncům kříže
V tomto místě 27.4.1960 obyvatelé Nové Huti s obrovskou odvahou
a plni víry bránili kříž odstraňovaný komunistickou vládou.
Na pamět' těchto událostí hrdinným obráncům kříže skládáme hold.
Události těch dní nás zavazují vidět vždy v kříži lepší Polsko.
Od kříže v Nové Huti začala nová evangelizace.
Evangelizace nového tisíciletí - Jan Pavel II.
Kostel je opravdu hodně moderní
Věž kostela je velice zajímavě řešena
Celá čtvrt' je v podstatě sídlištěm, zdaleka ne novým. Připomíná mi třeba Petřiny, které patří mezi nejstarší pražská sídliště, prostě činžáky a paneláky ve vzrostlé zeleni. Spousta staveb vykazuje stavební prvky socialistického realismu, hodně podobné hotelu International v pražských Dejvicích. Nová Hut' byla budována od roku 1949 podle sovětského projektu a její dělnický charakter měl, podle tehdejších mocipánů, zasadit ránu aristokratickému Krakovu. V centru této čtvrti stávala mohutná ocelárna. Dnes je zrekonstruována a prý stojí za shlédnutí. Každopádně byla spolu s okolní čtvrtí jednou z nejpevnějších bašt Solidarity. Toto hnutí nezávislých odborů přispělo významnou měrou ke svržení komunistického režimu.
Nová Hut' byla v roce 1951 připojena ke Krakovu. Budovy vybudované ve stylu socialistického realismu jsou ukázkou utopického sídliště a jsou sem pořádány zájezdy ze spousty turistických agentur, sídlících v centru Krakova.
Dnes jsou domy, kdysi budované pro dělnickou třídu, obklopeny zelení.
Ještě jako malou zajímavost mohu uvést, že zde natočil režisér Petr Zelenka, převážně s herci Dejvického divadla, film Karamazovi.
Od kostela Nejsvětějšího srdce Ježíšova jsme se vraceli zpět k hotelu, protože jsme věděli, že následující den, který jsme chtěli věnovat Starému Městu, bude pro naše nohy dost náročný.
Nešli jsme stejnou cestou, ale zvolili jsme cestu mezi paneláky. Překvapilo mě, kolik je tam všude keřů a květin a také čistota. Nikde žádné poletující papírky od čehokoliv, žádné vajgly, natož psí exkrementy. Jen jsem si tak v duchu říkala, proč tomu tak nemůže být i u nás.
Na nároží ulice, kde stál náš hotel, jsme si v automatu koupili jízdenky. V klidu a v pohodě, abychom se nemuseli zítra "trápit s automatem" v tramvaji, nebo "zdržovat" řidiče.
Pokračovali jsme směrem nahoru a došli znovu ke kostelu, který už jsem si fotila cestou dolů. Obcházeli jsme kostel ze všech stran. Obdivovala jsem zvláštní fasádu, která se skládá z kulatých oblázků a nad kterou byla šindelová střecha zvláštního tvaru. Podvečerní slunce si hrálo s barevnými skly v oknech kostela. Bylo zavřeno. Zkusila jsem fotit skrz zamřížované dveře tu hru barev.
Kostel má opravdu zvláštní tvar
Kříž s korunou se v zapadajícím slunci leskly
Skrz sklo byly vidět barevné odrazy
Smutný Kristus v trnech z armovací oceli
Detail fasády
Zvonkohra
Východní strana kostela
Socha Jana Pavla II. na schodech u chrámu dokládá, že kostel stojí opravdu na sídlišti
Pak jsem udělali pár kroků a odcházeli. Dveře se otevřely, vyhlédla z nich starší řádová sestra a zeptala se, zda chceme podívat dovnitř. Neváhali jsme ani vteřinku.
Pozdravili, poděkovali a zaslechli: "Jen na dvě minutky."
Dvě minutky se protáhly. Prohlédli jsme si kostel, já udělala několik nepříliš kvalitních fotek, protože přeci jen už byl večer a pak jsme se vraceli do spodní části, kde na nás řádová sestra čekala. Kostel jsme pochválili a poděkovali jí za to, že nám umožnila jeho prohlídku.
Vstupní dveře focené zvenčí
A tytéž dveře zvnitřku kostela
Spodní část kostela a zvláštní skleněný sloup, který prochází do horní části
A tady je sloup celý
Zdroj fotografie: INTERNET - oficiální stránky Archy Páně
Monumentální socha Krista v interiéru chrámu.
Fotila jsem ho i z druhé strany, ale kvůli světlu procházejícímu okny, jsou fotky nekoukatelné ....
.... a proto jsem si vypomohla.
Všimněte si, jak je socha Krista obrovská
Zdroj: INTERNET, autor fotografie Zykmunt Put
Oltář
Varhany
Vyfotila jsem zvláštní kovovou záležitost pod stropem chrámu a nevěděla, co to je.
Fotka je hodně nekvalitní, je pouze ilustrační
Oltář focený z druhé strany je vyroben z jednoho kusu mramoru.
Vlevo nad ním okno s prosvítajícím zapadajícím sluncem...
.... a v okně je tato vitráž
Zdroj fotografie: INTERNET - oficiální stránky Archy Páně
A pak jsme se s řádovou sestrou dali do řeči. Ptala se nás odkud jsme a když jsme jí odpověděli, řekla, že Praha je krásná. Kdysi v ní byla. Dozvěděli jsme se, že pochází z Jelení Hory a řekli jí, že jsme tam kdysi byli. Povídali jsme si o Krkonoších na polské straně, odkud jsme vystoupali na Sněžku. Ptala se také, co jsme z Krakova viděli a my jí řekli, že zatím jen blízké okolí místa, kde ted' dočasně bydlíme. Ona nás upozornila na spoustu památek v centru a řekla, že věří, že se nám Krakov bude líbit. A potom nám vyprávěla o kostelu, ve kterém jsme stáli. Vysvětlila nám, že to kovové cosi je "jejich nebe". Pronesla to s takovým milým úsměvem, že nám bylo jasné, že to její pravé nebe bude někde jinde. Ze dvou minut bylo minut dvacet. Pak se podívala na hodinky a řekla, že už bude muset jít. Ještě jednou jsme poděkovali za milá slova a za její čas, ona nám popřála hezký pobyt v Krakově a doprovodila nás ke dveřím. Ještě nám na rozloučenou zamávala.
Přiznám se, že to bylo zvláštní a milé setkání.
Archa Páně je hodně zajímavou stavbou a ač nepatřím mezi příznivce či obdivovatele moderní architektury, musím přiznat, že se mi kostel líbil. Určitě k tomu přispěla i mila řádová sestra, která nám umožnila jeho prohlídku.
A proč Archa Páně? Hledala jsem na internetu informace, které jsem nenašla. Otevřela jsem si Mapy.cz a vyhledala si Bieńczyce. Najít kostel pak už byla hračka. Zkoušela jsem stránku uložit, leč marně, takže jsem sáhla po fot'áku a monitor vyfotila. Kostel má tvar lodi - asi i proto Archa Páně.
Kostel, kterému se říká Archa Páně, patří farnosti Panny Marie, Královny Polské.
Je prvním novým kostelem, který byl v Nové Huti postaven. Stojí v části Bieńczyce. Jeho výstavbě předcházelo několik let snah, proseb a žádostí o povolení vystavět zde kostel. Žádosti přicházely i z různých diecézí po světě, ale bez odpovědi. Státní orgány byly rozhodnuty, že v této čtvrti kostel nikdy stát nebude. Kněží i věřící ve svém úsilí vytrvali. Byla uspořádána sbírka, byl z ní nakoup
en i nějaký stavební materiál. V úsilí tehdy farníky podporoval i páter Karol Wojtyla, vikář z kostela sv. Floriana, později biskup, pak Krakovský arcibiskup a ještě pozdější papež Jan Pavel II.
en i nějaký stavební materiál. V úsilí tehdy farníky podporoval i páter Karol Wojtyla, vikář z kostela sv. Floriana, později biskup, pak Krakovský arcibiskup a ještě pozdější papež Jan Pavel II.
Poté, co došlo k pokusu o zlikvidování kříže státní mocí, na místě, kde měl stát první kostel a kříž byl ubráněn, žádosti a prosby o výstavbu kostela zesílily.
Trvalo ještě několik let, než došlo k souhlasu s vybudováním kostela. Podmínkou komunistů však bylo to, že nesmí stát v místech, kde došlo k bojům o kříž.
V roce 1967 nabídl papež Pavel VI. pro nový kostel základní kámen, který pochází z baziliky Konstantina Velikého ze 4. století a současně s tím i značnou sumu peněz na výstavbu.
Základní kámen byl položen 14. října 1967. Kostel se stavěl podle projektu architekta Wladysława Pietrzyka a designera Jana Grabacka dlouhých deset let. Vládnoucí režim schvaloval výstavbu kousek po kousku, muselo se čekat na další povolení. Jindy chyběl objednaný materiál, který byl poslán jinam. Shánělo se v zahraničí, na výstavbu se dovážel materiál za valuty. Finačně přispívali nejen polští věřící, ale i další z celého světa. Kostel je dokladem solidarity a víry.
15. května 1977 byl kardinálem Karolem Wojtylou vysvěcen.
Stavba opravdu připomíná archu a její autoři se nechali inspirovat kaplí v Ronchamp, navrženou Le Corbusierem. Interér je větší než 1800 metrů čtverečních a může pojmout až 6000 věřících. Oltář je z jediného kusu mramoru z italské Carrary.
Do chrámu vede sedm dvěří a k oltáři sedm schodů. Stožár s křížem je vysoký 70 metrů a zdobí ho královská koruna. Je současně i základem chrámu. V centrální části chrámu je monumentální socha Krista od prof. Bronisława Chromeho. Ve spodní části chrámu je Kaple smíření. Nad schody, na nichž stojí socha papeže Jana Pavla II., je prostor pro bohoslužby pod širým nebem.
Od kostela jsme pak pokračovali nahoru k hotelu.
Na pokoji jsme zkusili pustit televizi, ale podařilo se nám naladit jen to, co nás moc nebavilo.
Spát jsme šli brzy, vědomi si toho, že ráno bychom měli být odpočati, abychom zvládli několikahodinovou pout' po městské dlažbě.
Noc byla horká, okna jsme měli dokořán. Po teplotě vyšší než 35°C, která panovala během dne, se moc neochladilo.
Pokračování výletu do Krakova nejdete tady.
Moc zajímavé povídání a pěkné fotky.
OdpovědětVymazatTak já Krakov tenkrát v hlasování nechtěla - to jsem ale nevěděla, že to bude tak zajímavé!
OdpovědětVymazatAlenko, přišla jsem nakouknout - komentář zanechala u předešlého článku
OdpovědětVymazat[1]: Moc děkuji, jsem ráda, že se ti to líbilo.
OdpovědětVymazatDěkuji za článek. Zatím co já jsem se procházela historickým Krakovem, ty jsi mi představila i modernu a to velmi zajímavou. Mně se moderní kostely také líbí. Přijdou mi vzdušné, lehké. Jen jestli také tak dlouho vydrží. Tento je hodně členitý a tedy vůbec nudný. I varhany jsou zajímavě umístěné.
OdpovědětVymazatKostel je zajímavý, to bezesporu, teď ale řeknu něco co asi nebude po chuti těm z čtenářů kteří jsou věřící. U té sošky sedícího Krista mne napadlo že chudák vypadá, jak když sedí na záchodě a má zácpu, proto se tváří tak smutně. Je to soška kde vypadá naprosto lidsky. Ta socha uvnitř je taková zvláštní, nějak mne nenadchla. Zato interiér je krásně barevný s těmi všemi vitrážemi.
OdpovědětVymazatAlenko, to cestování dle GPS mi evokovalo vzpomínky, když jsme jeli 3 auty na dovolenou s dětmi a vnoučaty. My jeli se synem, který se tak držel navigace, že jsme přijeli půl hodiny za ostatními, kteří jeli dle ukazatelů. Jinak jsi nám ukázala opravdu hodně zajímavé fotky, taková stavba mi tedy kostel moc nepřipomíná, ale zajímavé to je. Díky za zprostředkování.
OdpovědětVymazatDo Krakova se chystám s milostivou, tak jsem tu nabral další inspiraci.
OdpovědětVymazatDo Krakowa bych se jednou moc rád podíval. Láká mě hlavně Czartoryski Museum, kde je vystavována da Vinciho Dáma s hranostajem. Byla jsi tam?
OdpovědětVymazatTak, čeká mě další marathon s čtením o Krakově. Nevadí, chvíle se najde, je to zase pěkné povídání. Ty jsi nedocenitelná, škoda že to tvůj Jiří nebere. Ušetřili byste mnoho benzínu, kilometrů i času. Trochu to znám...
OdpovědětVymazatTak to je hodně moderní a hodně velký kostel. V takovém novokostele jsem ještě nikdy nebyla a nenapadlo by mne, že může být uvnitř tak moderně zdoben. Díky za prohlídku. Sice mám ráda klasiku, ale toto jsem viděla prvně, tak jsem ráda.
OdpovědětVymazatTen mračoun mi tam přišel omylem, omlouvám se.
OdpovědětVymazatParádní povídání, v Krakově jsem byla kdysi. Ten kostel je hodně zajímavý, no, prostě Poláci...
OdpovědětVymazatNejen kostel "archa Páně" vypadá nově, ale i ty další dva. Je vidět, že se v Polsku nové kostely staví o stošest. Kostel opravdu vypadá jak Noemova archa, je zajímavý zvenku i uvnitř a měli jste štěstí, že jste potkali tu hodnou řádovou sestru, která se vám tak ochotně věnovala. Jsem zvědavá, co jste ještě pěkného v Krakově viděli.
OdpovědětVymazatHodně moderní kostel a hodně moderní pojetí Krista na kříži. Mám raději kostely staré.
OdpovědětVymazatZ Krakowa (Krakówa) znám dost dobře centrum, protože jsem tam několikrát byl, ale jako u většiny návštěvníků jsem můj rozhled nesahá moc než za Wawel, tržnici, Dámu s hranostajem, barbakan a několik soch a kostelů.
OdpovědětVymazatUznávám, že moderní kostel je zajímavý, ale přece jenom klasika je klasika. Jinak děkuju za povídání i fotečky, také bych se ráda do Krakova podívala, tak uvidím. Jseš dobrá v navigování, to obdivuju. Já postrádám orientační smysl a čtení v mapách nedávám
OdpovědětVymazatčlánok som si pozrela a zabudla dať komentár. Som rada, že som si mohla pozrieť kostol takto sprostredkovane - je to moderna. Snáď až na ten zaujímavý náznak kríža s corpus christy ma kostol nenadchol. Ktovie čo týmto moderným stavbám / akoby cez kopírak/ povedia budúce generácie ? Ale tvojim fotkám som rada - môžem si takto zacestovať cez počítač
OdpovědětVymazatÚvodní vyprávění o cestování a trocha bloudění oceňuji, protože taky rád a často bloudím, pokud přijedu někam, kde to neznám. Podle vyprávění je Krakow rozdělen na dvě části a to historickou a pak moderní. Podle zájmu si může každý vybrat, jakou část navštíví a čemu dává přednost. Moderní pojetí kostelů mi moc nesedne, ale je to věc názoru. Fotografie jsou krásné a dokladují jaká pozornost, je církví věnována výstavbě nových objektů. Pro naše podmínky by stačila obnova stávajících.
OdpovědětVymazatZaujal mě zvláštní oltář a nádherné varhany se mi taky moc líbily. Napadlo mě, kolik řečí vlastně ovládáš?
OdpovědětVymazathttp://fukcarinka.blog.cz/1606/novy-clanek
OdpovědětVymazatMusím na úvod přiznat barvu...mám kostely za trest, jak staré, tak nové...je to dané , že jsem neznaboh a církevní symbolika a její dogmatismus mě nepřitahuje.Jsou stavby, které si nenechám ujít, nepadám na záda.
OdpovědětVymazatZajímavé postrehy,jako ostatne vzdycky......co vsechno víra a solidarita dokáze! Poláci jsou skutecne zvlástní národ. Zila jsem dlouho v Havírove,takze výstavbu "Sorela" znám od malicka,ale nevzpomínám si,ze by tam nekde stál kostel Krome tech starých malých ze starých obcí.I moji príbuzní a známí jezdí do Polska nakupovat vse mozné
OdpovědětVymazatAlenko, tak jsem si zase početla a pokoukala nad tvým povídáním a obrázky a musím říci, že tady se vždy přenesu do děje. Úplně mám pocit, že tam s tebou cestuji a vše prožívám. Moc pěkné a přeji ti pohodové letní dny.
OdpovědětVymazatZajímavý kostel, řekl bych tëměř ne moderní ale hypermoderní...u Krakova bych také rád navštívil Solivar
OdpovědětVymazatNádhera! Jako polorodá Polka jsem si tvůj článek vyloženě užívala, děkuji!
OdpovědětVymazatPekne cteni pro dnesni odpoledne
OdpovědětVymazatSkvělá reportáž, Ali!
OdpovědětVymazatVšem děkuji za milé komentáře a omlouvám se, že nestíhám odpovídat na ně jednotlivě.
OdpovědětVymazatReally lots of fantastic knowledge!
OdpovědětVymazat