Jak jsem zblbla rodinu

Možná bych ten titulek ještě mohla doplnit a sebe taky.

Dcera se chystá s kamarádkou do Irska a už někdy na jaře, když si v předstihu levně kupovaly letenky, mě poprosila, zda bych se v době jejího pobytu za hranicemi nepostarala o holky.

Samozřejmě, slíbila jsem, že ano.

Nepožadovala celodenní péči, šlo jí o to, abych holky vypravila a doprovodila do školy, protože zet' chodí z domova už v pět ráno. No co, tak si párkrát přivstanu, napadlo mě tehdy.

Jen jsem chvilku přemýšlela nad tím, proč nepožádá druhou babičku, která je v domě. Nic jsem nevymyslela.

Zvažovaly jsme i variantu, že holky budou v té době u nás a do školy pojedou z Bílé Hory. Když to jede, budeme MHD ve škole za půl hodiny.

Podrobnosti a detaily doladíme před odjezdem.

O chystané cestě jsem věděla půl roku předem a zafixovala jsem si datum 22. září nebo 23. září.

Kalendář jsem otáčela až v úterý a s hrůzou jsem si uvědomila - Irsko!

Dcera se u nás měla stavovat o víkendu, ale ležela s nějakou chorobou. I holky předtím byly nachlazené.

"Ta naše holka je hrozná, všechno nechává na poslední chvíli."

Tak touhle větou jsem uvítala manžela, který vylezl zívající ráno z ložnice.

"Co?" pronesl rozespale a pak dodal: "Dobré ráno."

"Dobré, v kuchyni máš čaj."

Seděla jsem u počítače a přes skype začala psát dceři.

Když je v práci, volám jí opravdu jen vyjímečně.

Naše "hovory" jsou tedy písemné přes skype.

A důvod? Dcera vypadá, že pilně pracuje a obě ušetříme nemalý peníz za telefon. Hlavně já, která volá "výhodně" za 3 koruny za minutu.

"Ahoj mamčo, jsi tu?"

"Jsem a jak ti je?"

"Už to jde, jen trochu kašlu a ráno chraptím."

"Jak to máš vymyšlené s holkama a s tím Irskem?"

"Chtěla jsem tě poprosit, aby ses o holky postarala, Marie (druhá babička) nemůže."

"Jasně, vždyt' jsem ti to slíbila."

Chvíli jsme se písemně dohadovaly, zda bude lepší, aby holky zůstaly doma a já nebo děda tam ráno jeli a vypravili je do školy, nebo aby jezdily do školy od nás. Bylo mi to celkem jedno. Při první variantě budu muset hodně brzy vstávat, při druhé si sice přispím, ale nebudu moci na počítač, protože holky ho budou "okupovat" přes den a večer u něj spát.

Když jsem to reprodukovala manželovi, řekl, že je mu to fuk. Typická reakce.

Dceru pak napadla další možnost, že by holky omluvila na dva dny ze školy. Emy učitelka tam stejně nebude, protože jí čeká operace a budou mít záskok v podobě družinářky. Se Sářinou třídní by to domluvila a vzala si pro ní učení na dva dny.

Dceři jsem odepsala, že to nechám na jejím rozhodnutí.

"Tak já to ještě odpoledne projednám s Tomášem a pak ti dám vědět."

"Tak jo."

"A nebo se zeptám holek."

"Těch se ani neptej, už ted' vím, jak se rozhodnou."

Poslala velkého smajlíka.

"Hele už víš v kolik letíš?"

"Ve středu v 18:40 a na letišti musím být nejpozději v pět."

"Tak to ti přijdu zamávat."

"Holky mi taky budou mávat, už se na to těší."

Znovu mě napadlo, že ta moje dcera nechává opravdu vše na poslední chvíli a že budu mít docela honičku. Středa je zítra, dopoledne jdeme s mužem do divadla na předpremiéru, pak pojedeme do Malešic, kde musí něco vyzvednout, doma se otočíme a frčíme na letiště. Tam asi převezmeme holky.

Pustila jsem se do přípravy oběda, pak umyla letní boty, abych je uložila a začala jsem uklízet echt letní věci, které už letos na sebe nevezmu.

Další Skype: "Mami, prosímtě. Já mluvila s Tomášem, úplně jsem zapomněla na to, že má o víkendu inventury. Nemohly by holky u vás zůstat až do neděle?"

"Samozřejmě, mohly."

Pak mi došlo, že jsme se s mužem chystali o víkendu na výstavu, na kterou už máme vstupenky.

Co s holkama? Muž s klidem pronesl: "Tak koupíme ještě další dva lístky, no."

V pozdním odpoledni jsem šla na zahradu. Po třech dnech vytrvaléího deště jsem probrala jahody a polovinu hodila rovnou na kompost. Kdybych víc myslela, mohla jsem truhlíky přenést do altánu pod stříšku a nemusela jsem vyhazovat nic.

Syn byl v garáži a já slyšela, jak napomíná děti. Jahody, které byly ještě k světu jsem opláchla a nesla je vnoučatům.

Slupli je okamžitě.

"Jiříčku, mám pro tebe překvapení, od čtvrtka až do neděle tady budou holky."

Vnouček se začal radovat a pak řekl, že to bude prrrrima (R se naučil asi před měsícem a to ted' zní).

Syn se na mně tázavě podíval: "Proč až do neděle?"

"Alča letí do Irska a Tomáš má inventuru."

"Mami počkej, ta inventura je až příští víkend, ta se týká i mně." Syn i zet' pracují v jedné firmě.

Syn znejistěl, tento týden má dovolenou, protože pracuje na autě, které chce dát dohromady.

"Nebo, že bych to popletl já?"

Ještě nic mi nedocházelo. Jen jsem si tak říkala, že až přijdu nahoru do bytu, dceři napíšu, že ty inventury jsou až příští týden.

S Jiříkem a Bětkou jsme natrhali ještě nějaké borůvky a ostružiny, které už moc nezrají. Ochutnala jsem, ale bylo to kyselé, protože tomu chybí sluníčko. Těm dvěma prckům to bylo jedno, slupli všechno.

Zalila jsem muškáty pod stříškou, kam neprší a šla do bytu. Na schodech stál muž, smál se na celé kolo a telefonoval s dcerou.

"Alča letí až příští středu, dvacátéhoosmého".

Vida, půjdeme na výstavu sami.

"Když jste se domlouvaly, vůbec jí nedošlo, že si myslíš, že je to už tuhle středu. "

To už jsem se smála taky.

Mělo mi to dojít, dcera při našem skype-psaní mi poslala odkaz na jednu věc na mimibazaru, kde aukce končí tuto středu. Sice jsem jí k tomu napsala, že to bude těžké získat, když to končí ve středu, ale pak jsem si říkala, že v době internetu není nic nemožné a že Irsko je za rohem.

Ale jí to také nedošlo.

V pozdním večeru jsme se pak s dcerou domluvily.

Já se omluvila za způsobené zmatky, ona se omluvila za to, že jí to nedocvaklo.

"Vidíš mami a tos mohla zítra vyhlížet na letišti a čekat, až dorazí Tomáš s holkama."

"To jsem fakt mohla."

Život topí hlouposti a moje dcera opravdu není lajdák, který nechává vše na poslední chvíli.

To já si jen zafixovala blbě datum jejího odletu.