Italský deník 8

Pokračování předchozí části

Místo "pokračování předchozí části" by se spíš hodilo napsat "článku". Tento text byl totiž součástí předchozího příspěvku. Pracovala jsem na něm dost dlouho, sbírala data, probírala se tištěnými průvodci, přepisovala ručně psaný text z deníku na stránky blogu. Pak jsem do něj vybírala fotografie z let 2005, 2006 a 2015 a zjistila nesrovnalost s mostem u pevnosti. Hledala jsem na oficiálních stránkách města Lucera, kdy byl skutečně most otevřen a nic nenašla. Zabrala jsem se do práce a pak, když jsem chtěla článek zveřejnit, nešlo to. Prostě jsem překročila 40.000 povolených znaků.

Už se mi to jednou stalo a já tehdy mazala věty, namísto květnatých slov používala slova krátká a pak se mi až napošesté, po několika úpravách, povedlo článek zveřejnit.

A tady? Při představě, že budu znovu zkracovat věty, vyhazovat data, ke kterým jsem se pracně a klopotně dostávala a budu zkoušet, zda už se vejdu, či nikoliv, jsem se rozhodla, že díl rozdělím na dva.

Takže tady je jeden obyčejný den na Garganu:

Čtvrtek 25. června 2015

Ráno bylo prosluněné, i když foukal vítr. Po snídani jsme se vypravili do zálivu na Jallilo. Rozložili jsme si lehátka a najednou se objevil "ten náš pes". Přiběhl se smečkou šesti dalších, z nichž jeden budil docela hrůzu (a to se psů nebojím). A zatímco ostatní psi po chvíli odběhli, ten rezavý psík na pláži zůstal. Lidé si ho hladili, drbali ho, a my se ho snažili ignorovat. Bylo to marné, prostě si nás vybral a i když byl notný kus od nás, stále si nás hlídal. At' jsme se hnuli kamkoliv, šel za námi a pak si lehl vedle nás. Když jsme vlezli do moře, seděl na břehu a díval se, kde jsme. Když jsme se vraceli, radostně okolo nás běhal a pak se zase uvelebil v naší blízkosti. Neměla jsem to srdce ho vyhnat, takže jsem ho hladila, drbala pod bradičkou a on mi podával packu. Tohle přeci nemůže být toulavý pes. Nakonec se usalašil na mém lehátku. Všimla jsem si, jak se muž mračí a pak jen pronesl. "Já bych ho hnal." V duchu jsem dala manželovi za pravdu a přemýšlela, jak se tuláka zbavit. Našla jsem klacek a hodila ho k moři. Doběhl pro něj a po návratu si lehl na manželovo lehátko. Opravdu ho hnal. Ale ne daleko. Pes si lehl do stínu vedle mého lehátka a pláž opuštěl s námi. Asi se mu opravdu líbíme, napadlo mě. Fakt jsme v ten moment vypadali jako pár se psem. Došel s námi až před rezidenci a odhodlaně chtěl pokračovat za její vrata. To už ho muž vyhnal ven. Pes se kousek vzdálil a pak udělal další pokus o vstup za vrata. Tentokrát jsem musela být já ta zlá. Rozeběhla jsem se proti němu, zadupala a zahnala ho od vrat.

To přeci nejde, aby šel s námi. Pan Luigi tu má kočky a my sem přeci nemůžeme přivést psa.

To by to dopadlo.

Pes odešel dolů směrem k pláži.

Po obědě jsem donesla kočkám na dolní dvorek kus sýra a zbytek lančmítu. Vzala jsem si sebou fot'ák, ale než jsem ho stačila zapnout, kočky byly po jídle. Hledaly a ještě by si určitě něco daly. Twigi pak šla se mnou nahoru na terasu a dostala ještě nášup, když má to kotě. Seděla a spokojeně se olizovala. Pak se naježila a zmizela. Proč? A pak jsem zjistila příčinu. Na zídce si zase něco vysvětlovali Prašivec s Ouškem. Ač byl Ouško oproti Prašivcovi větší, staženým ocasem dával najevo, že starší kocour má asi zase pravdu. Ještě, že jsem měla fot'ák po ruce. :-D

Hmmmm, to můžeš přinést častěji ....

Nebylo by tam ještě něco?

Mňam a nemusela jsem se dělit

Kolikrát ti budu vysvětlovat, že lezeš do mýho rajonu

Po siestě jsme šli na velkou pláž. Vítr zesílil a byl nepříjemný. Deštník jsme sice zapíchli do písku, ale došlo nám, že ve větru by se mohl poškodit. Na suchém písku vítr vytvářel vlny, podobné těm, které je možné vidět na dokumentárních filmech ze Sahary. Písek vířil ve vzduchu a měli jsme ho všude. I přes sluneční brýle mě dřel v očích a skřípal mezi zuby. Na moři byly vysoké vlny s čepicí. Vlezli jsme tam, ale plavat se nedalo. Vylezli jsme ven a okamžitě byli obalení pískem. Na mokrém těle báječně držel. Teploměr na restauraci ukazoval krásných 27°C.

Když jsme oschli, písek šlo z těla setřít. Asi bych se měla namazat, napadlo mě. Pak mi však došlo, že by zvířený písek držel ještě lépe, takže jsem nápad s namazáním zavrhla. Zavřený deštník, sluníčko a vítr, který zmírňoval jeho žár, způsobili, že jsem si poněkud přismahla záda. Ne, nebylo ti nic tragického, jen jsem trochu hřála. Vítr a slunce jsou špatná kombinace.

Po sprše v apartmánu jsem poprosila manžela, aby mi namazal záda Panthenolem v místech, kam nedosáhnu. Večer jsme seděli chvilku na terase a přišly se na nás podívat kočky. Mamina už byla pěkně kulat'oučká, asi se jí co nevidět narodí kot'átka. Twigi opět zhltla co dostala a zmizela za kotětem. Mamina zůstala do doby, než jsme s mužem usoudili, že ten vítr je nepříjemný i tady na terase a rozhodli se, že si uvnitř pustíme nějaký film.

Nechápu, jak jsem mohla takovou kravinu koupit a navíc jí ještě vzít sebou.

Pokračování příště.