Italský deník 6

Pokračování předchozí části

Pondělí 22. června 2016

Ráno jsme vstávali o něco dříve, než obvykle a vydali se na výlet do Vieste.

Auto jsme zaparkovali na jedné z hlavních ulic kousek od kostela San Croce. Naházela jsem něco mincí do parkovacího automatu a pak jsme se vydali na procházku městem, které jsme už několikrát navštívili během předchozích dvou pobytů. Zejména toho druhého, kdy jsme bydleli v Baia Falcone, které je odtud nedaleko.

Mysleli jsme si, že už máme uličky města prochozené a že nás nemůže nic překvapit.

Překvapil nás však teploměr na lékárně, která byla nedaleko místa, kde jsme nechali auto, protože ukazoval krásných 15°C. A přitom bylo krásně slunečno.

Vieste je nejvýchodnějším městem poloostrova Gargano a je z části postaveno na krasových útesech. Jeho pobřeží je tvořeno třemi zátokami, které oddělují dva mysy. Santa Croce (Svatý kříž) směřuje na sever a je nižší. Jsou zde postaveny budovy, které vznikly převážně v devatenáctém století, městský park, nová radnice a hlavně námořní přístav, z něhož odplouvají denně lodě na Tremitské ostrovy, do 50 kilometrů vzdálené Manfredonie a také do Chorvatska (Korčula, Vis, Lastovo). Je tu i rybářský přístav, odkud se každým dnem vydávají místní rybáři za svými úlovky.

Proti mysu Santa Croce je vidět ostrov Sv. Eufemie s majákem. Severně od Santa Croce jsou dlouhé pláže San Lorenzo. Zátoka, která je na jižní straně mysu se nazývá Marina Piccola (Malý přístav), kde je příjemná pláž. Zátoku uzavírá druhý mys San Francesco (Sv. František), na jehož konci stojí stejnojmenný kostel s klášterem, který zde byl vybudován díky strategické pozici na útesech. Odtud pak začínají spletité uličky, schodiště a středověké klenby, které návštěvníka zavedou do jedinečného centra města, kde stojí ty nejkrásnější a nejprestižnější budovy.

Útesy pokračují na jih a pak se krajina otevírá a od skalního útvaru Pizzomunno pokračuje kilometry pláží, které nesou stejné jméno, jako nezapomenutelný skalní útvar.

Díky četným nálezům z období paleolitu lze doložit pravěké osídlení tohoto města. Výhodou bylo příznivé klima, zdroje pitné vody, úrodná půda s dostatkem ovoce a hojnost ryb v zátokách podél pobřeží. Území Vieste bylo bohaté na pazourky a v jeho nedalekém okolí byl objeven důl, který je jedním z největších pazourkových dolů na světě.

Z doby železné jsou zde patrné pozůstatky hrobů, které se nacházejí na mysu San Francesco a také na samém vrcholu města u hradu. Vieste spolu s dalším územím Gargana bylo jedno z posledních míst, kde žili neandrtálci.

Množství dalších archeologických nálezů svědčí o osídlení starými Řeky a pak Římany. Po rozpadu Římské říše se stalo majetkem Lombardů, které pak vystřídali Normané. V této době a pak později pod nadvládou Švábska došlo k urbanistickému rozvoji a za vlády Fredericka II. byl vybudován hrad.

Později bylo Vieste pod nadvládou rodu Anjou.

Jako spousta dalších měst na pobřeží se stávalo cílem útoků z moře. V roce 1239 bylo napadeno Benátčany, kteří město vyrabovali.

Roku 1438 byl, z popudu bohatých rodin a na jejich náklady, založen na mysu San Francesco klášter Svaté Kateřiny Alexandrijské, který obýval řád klarisek. Ten byl v roce 1480 zničen při turecké invazi pod velením paši Bassy Acomatteho.

Nejhorším útokem na město byl ten, který vedl nástupce Khair ed-Dina, zvaného Barbadossa, Dragut (někdy nazývaný Turguth). Byl to místokrál Alžíru, pán Tripolisu a Al-Mahdiyya a současně jeden z největších a nejkrutějších admirálů osmanského sultána. Byl postrachem celého Středomoří a ve jménu islámu bez milosti zabíjel křest'any. Roku 1554 nechal setnout pět tisíc obyvatel města, čímž zlikvidoval téměř všechny jeho obyvatele.

Tento masakr připomíná Chianca Amara (Hořký kámen) v katedrále.

Vieste se z tohoto brutálního činu vzpamatovávalo dlouho.

K dalšímu mírnému vzestupu došlo až v době, kdy se stalo součásti Království Neapole a dvojí Sicílie a bylo jím až do sjednocení Itálie.

Rozvoj města nastal v šedesátých letech minulého století, kdy se začaly budovat hotely a ubytovací kapacity pro turisty.

Současné Vieste, které je nazýváno "Perla Gargana", je jedním z nejnavštěvovanějších míst poloostrova. Má necelých 14.000 stálých obyvatel a je kromě památek a nádherných pláží s útesy, které jsou lákadlem pro turisty, i producentem vyhlášeného panenského oleje Ogliarola Garganica. Pěstuje se tu také oregano a rajčata.

Vieste ožívá každým rokem od června do září, kdy se počet jeho obyvatel zněkolikanásobí.

Zvu vás na procházku dalším z měst, které určitě stojí za návštěvu.

Kostel Santa Croce

Ranní Vieste

Skůtr jsem vyfotila kvůli jeho sedadlu. Bylo celé olepené hnědou izolepou.

Jen jsem si tak v duchu říkala, jak se na té pásce asi sedí.

Každopádně to určitě klouže a když se k tomu připojí horko... :-D

Prošli jsme okolo, zatím zavřeného, Muzea mušlí a vydali se úzkými uličkami na pobřežní vyhlídkovou cestu, nebo spíš jen takový ochoz kolem města. Sluneční paprsky se odrážely na mořské hladině. Fotila jsem si ostrov Sv. Eufemie, na kterém stojí nezaměnitelný maják a pak mys San Francesco (Sv. František) na němž stojí stejnojmenný kostel s klášterem.

Ostrov Sv. Eufemie s majákem

Slunce se koupe na mořské hladině

San Francesco

Došli jsme ke kostelu a všimli si, že do budovy kláštera přivážejí rodiče děti do cirkevní školy. Bylo krátce před půl devátou. Tady škola nezačíná v osm, jako u nás. Obešli jsme kostel, já si udělala několik fotek a pak jsme sešli po schodech, které jsou vybudovány na útesu a pak pokračují kousek nad mořskou hladinou chodníkem, který vede až k trabuccu. A tam chodník končil a cesta pokračovala "oslí stezkou." Zvažovali jsme, zda se po ní vydat, ale pak jsem se rozhodli k návratu.

Kostel a klášter San Francesco

Ještě jednou zblízka

Detail výzdoby nad vstupními dveřmi

Nápis v horním oblouku vstupních dveří: "Domus Dei et Porta Coeli" (Dům Boží a brána nebes)

Ranní slunce a trabucco, což je konstrukce pro lov ryb

Pohled na historické centrum z chodníku nad mořem

Další pohled z chodníku nad mořem, vpravo nahoře klášter San Francesco

Kostel a klášter San Francesco a vpravo vchod do církevní školy

Pohled od kostela San Francesco na historické centrum Vieste

Odcházíme od kostela, tak ještě jedno foto

Vystoupali jsme od moře zpátky ke kostelu a pokračovali do města. Nejprve po silnici od San Francesca a potom po ochozu. Pak ochoz skončil a my se vrátili zpátky mezi domy do uzoučkých uliček. Chvilku jsme šli nahoru, chvilku zase dolů a pak objevili průhled k moři. Sestoupili jsme dolů po mramorové dlažbě, která byla na několika místech mokrá a klouzala (asi se tu uklízelo) a před námi se otevřel nádherný výhled.

V jedné z uliček v poměrně husté zástavbě stojí bílý kostel.

Jeho jméno se mi bohužel nepodařilo nikde zjistit, není totiž ani na mapách

Ochoz kolem historického centra

První dva odvážlivci v moři

Cesta dolů po mramorovém chodníku, jehož prostředkem vede odvodnění

Uzoučký dům a schody, po kterých jsme vystoupali nahoru

Voskový svícen.

Kdysi jsem podobný měla doma, ale pouze na lahvi a minimálně desetkrát menší

Pohled z další části vyhlídkového ochozu na San Francesco

A znovu musíme sejít dolů, ochoz kvůli útesům chybí

Stále je co objevovat.

Podobně jako při čtvrtečním výletu do Rodi jsme objevili místo, které jsme pokaždé z nějakého neznámého důvodu minuli. Tím místem byla vyhlídka Belvedere.

Belvedere

Byl odtud jedinečný výhled na pobřeží, na mys San Francesco, na část města a hlavně na jeho dominantu, která snad nechybí na žádné z pohlednic, a tou je Pizzomunno. Bílý útes, vysoký 25 metrů, který stojí osamoceně na jižní straně města.

Setkání na moři

Pohled z Belvedere na jižní stranu

Pizzomunno

A takto jsem
Pizzomunno fotila před deseti lety v roce 2005

Nezapomenu, když jsem ho viděla poprvé. Tehdy jsem se šplhala strání pod hradem, vyhýbajíc se opunciím a pak zaregistrovala, že na útesech nad ním hoří.

Z Belvedere byl vidět parádně a já nemusela nikam šplhat.

Z vyhlídky jsme stoupali na vrchol města a objevili několik zajímavých věcí o které se s vámi ráda podělím. Některé vyvolaly úsměv, jiné vzpomínky.

Zaujaly mě psí boudy, které měly ve vchodech korálky, aby hafíky neotravovaly mouchy

Místo uličky jen schody k vrcholu města

Z dalšího místa mezi domy bylo vidět na moře - v popředí planý oves, smokvoň, opuncie a agáve

A znovu stoupáme

Originální vstup na horní terasu domu

Lod' s výletníky plující na prohlídku mořských jeskyní.

Na podobné jsme se plavili před deseti lety

Pohled na Vieste vznikl před deseti lety z podobné lodi, která je na předchozí fotce

Uličkami a po schodech jsem došli až na vrchol Vieste ke švábskému hradu, který byl vybudován v první polovině 13. století. Obešli jsme hrad, který je trvale uzavřený a slouží italskému námořnictvu. Jeho stavba je zajímavá svými třemi ostrými trojúhelníkovými baštami.

Švábský hrad

Pohled od hradu dolů ke katedrále

Sestoupili jsme po schodech ke katedrále, která nese jméno Santa Maria Assunta.

Byla postavena v 11. století v románském slohu. Roku 1223 byla poničena zemětřesením. Byla opravena a roku 1239 vyrabována Benátčany. Došlo k její další obnově. Při saracénských útocích v letech 1480 a pak zejména 1554, kdy Dragut nechal setnout pět tisíc obyvatel a mladé, zdatné muže nechal odvézt do otroctví, došlo k jejímu dalšímu poškození. V roce 1646 bylo další silné zemětřesení a katedrála byla opět poničena. Roku 1772 došlo ke zhroucení zvonice. Poté byla katedrála barokně přestavěna do současné podoby. Stojí na půdorysu latinského kříže a je trojlodní. Její interiér zdobí oltář z roku 1769 a strop je zde vymalován temperou. V roce 1981 jí papež Jan Pavel II. udělil titul menší bazilika. Mezi roky 1988 - 2000 prošla katedrála rekonstrukcí.

Zkoušela jsem katedrálu fotit z různých úhlů, ale nedařilo se jí vyfotit celou. Zástavba kolem ní je hustá. Jediný snad trochu ucelený pohled se zdařil po sestupu ze schodiště. Prohlédli jsme si jí, obešli a podívali se do jejího interiéru.

Zvonice katedrály

Auditorium San Giovanni (Sv. Jana)

Biskupský palác - nelze ho vyfotit celý, stála jsem zády opřená o zed' katedrály

Katedrála od Biskupského paláce

Papežské znaky

Ze spodní části schodiště lze katedrálu vyfotit alespoň takto

Schodiště nese název Biskupská ulice :-D

Bok katedrály

A ještě jednou z jiného úhlu

Hlavní lod' katedrály

Strop katedrály

Pak jsme se uličkami Vieste vydali k Pizzomunno. Muž si cestou k pobřeží uvědomil, že po levé straně je veliké parkoviště, kde jsme před lety pravidelně nechávali auto, a hlavně, kde se neplatilo. Ale i to už může být minulostí.

Další z úzkých domů, kde mě zaujal balkon s květinami

Svažující se ulička

Průhled mezi domy na ostrov Sv. Eufemie s majákem

Nad vrcholem schodiště je vidět kousek švábského hradu

Neodolala jsem a znovu si vyfotila maják. Shora vypadá trochu jinak, než z pobřeží

Nad schodištěm je dobře vidět jedna z ostrých trojúhelníkových bašt na hradě

Došli jsme k mořskému břehu a bílým útesům, na kterých stojí část města, já si zula boty a vlhkým pískem došla až k Pizzomunno a udělala několik záběrů. Muž zůstal na nábřeží a asi věděl proč. Seděla jsem pak na schodech a z nohou si drolila vlhký písek, abych si mohla navléci ponožky a vklouznout do svých botek šlapek.

Chodníčky mezi středomořskou květenou a Pizzomunno

Byla jsem v pokušení si vzít větvičku z tohoto oleandru, protože takový ještě nemám.

Ale stále tam kolem někdo kroužil..... tak jen foto :-D

Pizzomunno

K samotnému Pizzomunnu se váže několik legend.

Podle jedné z nich tu žil v době, kdy ještě místo města stávala na pobřeží ves obývaná rybáři, vysoký a silný rybář Pizzomunno. Ve stejné vsi žila také krásná dívka s dlouhými vlasy zbarvenými sluncem, Cristalda. Oba mladí lidé se do sebe zamilovali. Pizzomunno každým dnem vyplouval se svou lodí na lov ryb. Odolával přitom zpěvu a lákání Sirén, které mu slibovaly nesmrtelnost a chtěly, aby se stal jejich králem. Musel by ale zavrhnout Cristaldu. Pizzomunno to však odmítl. Jednoho večera, když Cristalda čekala na svého milého na ostrově, jí sirény v záchvatu žárlivosti stáhly do mořských hlubin. Pizomunno se snažil Cristaldu zachránit, ale marně. Následujícího dne ráno ho našli rybáři přikovaného bolestí k bílé skále. Legenda dále praví, že jednou za sto let krásná Cristalda opouští mořské hlubiny, aby se na jednu noc mohla setkat se svým milým.

Podle další legendy se do mladého rybáře zamilovala dívka, která dcerou boha moře, a který nesouhlasil s její láskou k člověku. Mladým milencům se pomstil tím, že nechal mladíka na břehu zkamenět.

Legend je spousta, Pizzomunno na břehu Jaderského moře je jeden a je jedinečný.

Od Pizzomunna jsme pak šli po známých uličkách kolem hotelu, který má stejné majitele, jako Baia Falcone, kde jsme před devíti lety bydleli. Zastavili jsme se na městském trhu, koupili si broskve a rajčata a pak zjišt'ovali ceny sýrů, které se chystáme znovu dovézt jako suvenýr. S jednim prodejcem jsme se domluvili, že by nám sýry zabalil do vakuovaného obalu a ty by mohly bez problémů přežít transport. Koupili jsme si u něj kus pecorina, které jsme předtím ochutnali.

Cestou z tržiště jsme vzpomínali, co bylo tady a co tam. Nějaké změny jsme zaregistrovali, ale většina obchodů a obchůdků byla tam, co kdysi.

Pak jsme vstoupili do jednoho z obchůdků, kam jsem ráda chodila a odkud mám krásný hrnek. Starý pán, který tu byl už před lety, tu byl pořád. Už kdysi mi připadal hodně starý a ten hrnek jsem u něj kupovala před deseti roky. Zeptal se nás, odkud jsme a pak nám česky popřál krásnou dovolenou. Předtím popřál podobně Rusům, kteří nakupovali před námi. Bylo to milé. A pak, když jsme nakoupili nějaké dárky pro vnoučata, otočil se na mladého, asi majitele, a domluvil slevu na našem nákupu. I to bylo milé.

Došli jsme zpátky k místu, kde jsme nechali auto a odložili si do něj nákupy.

Pokračovali jsme stejnou cestou městem jako ráno a navštívili Muzeum mušlí. A znovu jsme obdivovali tu krásu a žasli nad rozmanitostí tvarů, barev a rozměrů, toho, co v malém občas sebereme na pláži. V muzeu jsou zastoupeny mušle a lastury z celého světa a my znovu hráli hru na to, kdo z nás objeví zajímavější nebo vzdálenější místo na Zemi.

Vstup do Muzea mušlí je zdarma, je zde možno zakoupit suvenýry v podobě šperků s mušlemi,

či s drahými kameny. Návštěva určitě stojí za to.

Od muzea jsme se potom vrátili k autu. Bylo krátce po poledni a teploměr na lékárně už ukazoval vyšší teplotu než ráno. Bylo už krásných 18°C.

Vieste - 22.6.2015 ve 12:03

Udělala jsem ještě několik záběrů na kostel Santa Croce, nedaleko kterého jsme nechali auto a mezi domy vyfotila maják na ostrově.

Nedaleko kostela San Croce stojí památník obětem všech válek

Zpátky jsme jeli po pobřeží a všimli si, že na plážích San Lorenzo je moře klidné. Hladina byla hladká jako na rybníku. Takže bychom si konečně mohli zaplavat. U Baia Falcone jsme se zastavili v obchodě, ve kterém jsme před lety pravidelně nakupovali a dokoupili pečivo, na které jsme ve Vieste zapomněli.

Silnice se vinula podél pobřež
í a u San Michele jsme si všimli, že se moře zase vlní.

Do Peschici jsme dojeli krátce po jedné hodině.

Zaparkovali jsme a šli k apartmánu. U průchodu seděl Zrzek se svými "děvčaty" Twigi a Majdou. Té jsme dali jméno podle jejího barevného kožíšku. Babička říkávala o těchto vícebarevných kočičkách, že jsou májové.

Pan Luigi, který šel z horní zahrady nám dal, už podruhé, něco meruněk. Je to opravdu zlatý člověk.

Po opožděném obědě jsme si udělali krátkou siestu a po ní se vydali na hlavní pláž.

Teploměr na restauraci ukazoval příjemných 24°C. Vítr sice foukal, ale byl mírnější a i vlny na moři nevypadaly už tak hrozivě. Sluníčko hřálo a my si několikrát konečně mohli trochu zaplavat.

I když mi to moře ještě párkrát "nafackovalo".

Na pláži jsme pod deštníkem a se čtivem vydrželi až do půl osmé.

Úterý 23. června 2015

Vstávali jsme do slunečného dne a po snídani jsme se vypravili na malou pláž.

U vchodu do rezidence nás předběhl rezavý psík a já čekala, že se za ním objeví jeho pán. Neobjevil.

Pes šel stále před námi na pláž, zastavil se, otočil, aby se přesvědčil, zda ho následujeme.

Na Jalillo jsme tentokrát dorazili jako pár se psem. At' jsme se hnuli kamkoli, pes šel za námi. "Měli bychom se ho nějak zbavit", řekl manžel a já mu dala za pravdu. Zkoušeli jsme ho zahnat, ale vše bylo marné. Pes se neustále vracel, po psím způsobu se na nás smál a vrtěl radostně ocasem. Manžela následoval přes celou pláž až k útesům u trabucca, mně "pomáhal" se sběrem mušlí. Pak si lehl vedle lehátka a tvářil se spokojeně. Když si pak lehl na manželovo lehátko, muž to nevydržel a psa zahnal. Pes odešel a já přes pláž sledovala, jak po písku honí stíny ptáků, létajících nad ním. V ten moment mě mrzelo, že jsem si tentokrát na pláž nevzala fot'ák.

Pes si hrál se stíny, když najednou kolem nás proběhl, či spíš "propajdal" černý kormorán a skryl se mezi útesy. Pes nechal stínohry a rozeběhl se směrem, kam se pták skryl. "Ted' ho dorazí", napadlo mě. Vyletěla jsem z lehátka a psa se snažila od útesů odehnat. Povedlo se. Hrála jsem si se psem na břehu, házela mu klacek, který on aportoval a doufala, že na kormorána zapomene. Po chvíli kormorán vylétl z úkrytu a dopadl asi dva metry od břehu do moře. Pes se k němu snažil dostat, běhal po břehu, blafal, ale marně. Do vody se mu naštěstí nechtělo.

Vrátila jsem se k lehátku a zaregistrovala, jak z druhé strany k nám běží starý pán. Rozčileně se nám snažil něco říct, ale nebylo mu vůbec rozumět. Pak jsem porozuměla jedinému slovu a tím bylo "cane" (pes). Pán mával rukama, jakoby se chystal vzlétnout a ukazoval na útesy. A znovu něco nesrozumitelně brebentil.

Ukázala jsem mu ptáka, houpajícího se na vlnách už notný kus od břehu a pak jsem se mu snažila vysvětlit, že pes není náš. Vysvětlovalo se to dost těžko, když jsem si před chvílí se psem hrála na břehu."Siamo cechi e il cane è italiano."

Stařec se konečně uklidnil a já si navíc všimla, že se kormorán zvedá z hladiny a odlétá.

Naštěstí to dopadlo dobře.

Starý pán odešel, pes zmizel neznámo kam a my si s mužem oddechli.

Po obědě a siestě jsme šli opět na pláž. Znovu na velkou městskou, protože jsme stále ještě nezjistili, do kdy na Jalillo svítí odpoledne slunce.

Kousek pod rezidencí, kde se vzal, tu se vzal, opět se k nám připojil rezavý psík.

"Jsi pěknej hajzlík, víš to?" Určitě nerozuměl, ale vesele vrtěl ocasem.

Šel s námi, chvilku se toulal vzadu, pak nás znovu vesele předběhl, jako by k nám patřil. Dělali jsme, že ho nevidíme, ale vše bylo marné, byl vytrvalý. Na břehu se zastavil a čekal, kterým směrem se vydáme. Pak před námi běžel po vlhkém písku u břehu. Když jsme zapíchli deštník a rozložili lehátka, kroužil kolem nás horkým a rozpáleným pískem, který ho evidentně pálil do pacek. Podívala jsem se na teploměr na restauraci a ten ukazoval 30°C. Pes udělal pokus vlézt si do stínu pod deštník, ale manžel ho vyhodil. Prošel až na kraj pláže, kde byla zed' ohraničující jednu z rezidencí a lehl si do stínu.

Odtud ho vyhodil obrovitý černoch, který den co den prodával na pláži kabelky. Prodával? Spíš seděl u stánku, který ráno rozložil a večer ho zase zabalil. Za ty dny, kdy jsme byli na pláži jsem zaregistrovala jen jednoho staršího pána, který si u něj kupoval malou taštičku přes rameno.

Pes došel pod první deštník od zdi, packami zahrabal a otestoval teplotu písku ve stínu a pak se pohodlně rozvalil. Jeho pobyt pod deštníkem však netrval dlouho. Od někud se přiřítila mohutná paní v růžových plavkách a psa vyhnala. Zamířil k moři a po mokrém písku odešel pláží neznámo kam.

Chvilku jsem nad ním přemýšlela.

Nevypadal jako typický psí bezdomovec.

Na rozdíl od opravdu opuštěných psů, kteří bývají vyzáblí a po plážích se pohybují ve smečkách, byl dobře živený. Reagoval na lidskou řeč a pochopil, co po něm chci, když jsem mu dopoledne házela klacek.

Vzpomněla jsem si na našeho psa, který byl chronický útěkář a tulák. Jak mohl, utekl. Někdy se vrátil ve stejný den, jindy mu to trvalo déle. Nejdelší dobu mimo domov byl čtyři měsíce. Tehdy utekl na nedaleké sídliště a připojil se k rodině s malými dětmi, které miloval. Ty naše už byly v té době trochu větší. Když utekl i jim, byl přiveden k nám. Čekala jsem zbídačelou a vyhublou trosku a místo ní se objevil náš Astor s lesknoucí se srstí, dobře krmený a s novým obojkem, na kterém visela taštička se jménem Bart a adresou rodiny, která tuláka přijala za svého. Byl tu i telefon. Večer jsme na něj zavolali a domluvili se, že se bez manželových rodičů, kterým Astor defacto patřil, nemůžeme sami rozhodnout, zda jim psa dáme, či zda si ho necháme. Pán tehdy vysvětloval, jak ho jeho děti milují a on miluje je. Byli jsme s mužem přesvědčeni o tom, že i rodiče budou s předáním souhlasit. Přeci jen, už jsme si za ty čtyři měsíce zvykli, že tu pes není.

Astor povečeřel, vyspal se v kuchyni a ráno opět utekl.

Možná i ten rezavý psík bude stejného ražení a vyrazil si z domova užít si léta.

Na pláži jsme vydrželi opět až do půl osmé.

Pokračování příště.