Italský deník 7

Pokračování předchozí části

Středa 24. června 2015

Od rána se po obloze honily mraky. A to jsem si včera říkala, že už se počasí snad umoudřilo. Přesto jsme se vydali na pláž a to opět na Jalillo. Písek byl mokrý, od moře foukal studený a dost nepříjemný vítr. Rozložili jsme si lehátka, pak se prošli kolem břehu až k útesu, kam chodívají pravidelně sběrači slávek a cestou sebrali několik mušlí. Mraky nad námi tmavly. Vrátili jsme se a zvažovali, zda půjdeme do vody. Přiznám se, že se mi moc nechtělo a představa, že budu sedět v mokrých plavkách na lehátku a bude na mně fučet vítr, mi moc lákavá nepřipadala. Muž byl otrávený, možná i proto, že jsem odmítla jít do vody. Sám tam nakonec také nešel, protože naše úvahy přerušily první kapky deště. Zprvu mírný deštík, který potom trochu přidal na intenzitě. Složili jsme lehátka a osušky, čtivo dali do plážové tašky a vrátili se do apartmánu. Muž pustil televizi a čekal na předpověd' počasí. Já mezitím přišila kapsu u plážové tašky, která se začala trhat a pak se pustila do přípravy oběda. Předpověd' počasí pro Peschici nebyla nic moc a na den plážového lenošení, to moc nevypadalo.

Po obědě jsme se vypravili, už po čtvrté!!, do Lucery. Snad budeme mít tentokrát štěstí a budeme se moci konečně podívat do římského amfiteátru. Mraky různých barev a tvarů se honily po obloze, pofukoval vítr.

U Cagnana se spustil lijavec. To néééé! Stěrače nestíhaly přívaly deště zvládat. Ujeli jsme několik kilometrů a silnice před námi byla suchá. Stále jsme však sledovali mraky na obloze, doufajíc, že tentokrát zůstanou tady a že je znovu nepotáhneme za sebou, jako před týdnem.

Jeli jsme přes San Severo, cestou, kterou jsme se z Lucery minulý týden vraceli.

K amfiteátru jsme přijeli současně s jeho obsluhou a byli tak prvními odpoledními návštěvníky.

Tak trochu nás překvapila výška vstupného, která byla 3€.

Možná to bylo tím, že už jsme navštívili amfiteátry ve městech Capua, Taormina, Grumentum, Pompeje, či nejznámější amfiteátr, kterým je Římské koloseum a bylo s čím srovnávat. Cena v porovnání s tím, co nabízejí další amfiteátry, se nám zdála přemrštěná.

Lucera byla dobyta Římany roku 314 před Kristem a stala se jednou z prvních kolonií v oblasti Tavoliere. Díky strategické pozici na kopci Monte Albano byli Římané schopni odolávat útokům a svou kolonii ubránit. V roce 295 před Kristem odolával konzul Marco Atilio Regulus útokům vojsk pod velením Samnitese a následujícího roku s konečnou platností zvítězil.

Roku 217 před Kristem Lucera odolala i útoku Hannibala.

V roce 90 před Kristem povýšil Řím na základě Lex Julia de Civitate Luceru na město věrného občanství a to přijalo zkratku SPQL (Senatus Populusque Lucerinus). Město pak mělo podobné pravomoci jako Řím. Mělo své konzuly a senát, získalo širokou autonomii a nezávislost. Mělo právo ražení mincí, své vlastní zákony a své soudce, dokonce i vlastní daňovou správu.

V dobách občanských válek, ještě před Caesarem, mělo město už svojí vlastní posádku pod velením Pompeia.

SPQL (Senatus Populusque Lucerinus)

Samotný amfiteátr byl vybudován mezi roky 27 př. Kr - 14 n.l. na počest císaře Augusta, který se zasloužil i o to, že za jeho vlády byly ve městě vybudovány i další stavby. K jeho stavbě byla využita přírodní prohlubeň na východě města. Jeho výstavbu financoval na vlastní náklady a ze svého majetku lucerský soudce Marco Vecillio Campo. Sám Augustus amfiteátr opakovaně navštívil a sledoval souboje mezi válečníky a boje s divokými zvířaty.

Amfiteátr v dobách své největší slávy dokázal pojmout 16 - 18 tisíc diváků.

Socha císaře Augusta, která stojí v městském parku, byla vytvořena v roce 1940.

Já jí fotila při naší první návštěvě města v roce 2005

V době císařské éry se Lucera stala základem jednoho z prvních křest'anských společenství.

Roku 663 byla Lucera dobyta císařem Konstantinem II. a došlo k poškození amfiteátru. Byl pak zavážen materiálem z kamenolomu a sloužil částečně i jako pohřebiště.

Až roku 1932, při archeologických vykopávkách, došlo k objevu jeho významných pozůstatků.

O jeho existenci byla povědomost, ale nebylo známo jeho přesné umístění.

Odkrývání bylo dokončeno v roce 1945.

Mezi lety 2006 - 2009 se archeologický areál stal předmětem obnovy a rekonstrukce. Práce byly financovány ze zdrojů APQ regionu Apulie. Po rekonstrukci byl zařazen mezi kulturní dědictví regionu. V jeho západní části bylo vybudováno sezení pro tisíc diváků a amfiteátr tak může hostit kulturní akce. Cílem však je rozšířit počet míst pro diváky a vrátit tak amfiteátru jeho dřívější slávu, jako tomu bylo v dobách Římské říše.

Jeho tvar je eliptický a rozměry jsou 126,8 x 94,5 metru. Samotná aréna měří 75,2 x 43,2 metru. Přístup do něj tvoří dvě brány, na jejichž překladech je zaznamenána jeho výstavba a je zde uvedeno i jméno hlavního donátora Marca Vecillia Campa. Mimo to tu jsou ještě dva boční přístupy. Prostředkem arény vede tunel pro odvedení dešt'ové vody.

Kdysi v jeho blízkosti stávaly budovy, ve kterých se nacházely posilovny gladiátorů a ošetřovna.

Amfiteátr jsme obešli po polovině obvodu, u východní brány jsme sestoupili do jeho středu, obešli kovovou zábranu, proč tam byla, netuším, a nahlédli do poměrně zdevastovaných prostor. Pak jsme se vrátili nahoru. Na ochozu jsou k vidění zbytky sloupů z různých kamenů a z různých období, pozůstatky říms, mramorové hlavice sloupů, zbytky dalších staveb a kupříkladu i kamenný mlýn a kolo. U hlavní (západní) brány jsme znovu sešli dolů a nahlédli do dvou zrekonstruovaných místností a pak prošli středem arény až ke schodům u východní brány. Tady jsme objevili pravděpodobně pozůstatky podobných místností, jako je tomu u západní brány. Vrátili jsme se zpět a já si fotila ještě další pozůstatky, které byly odkryty při vykopávkách a jsou uloženy vlevo od vstupu. Při příchodu jsme je minuli, protože jsme šli po venkovním obvodu. Nádherně opracované hlavice sloupů svědčí o tom, že amfiteátr byl před dvěmi tisící let určitě nádherný.

Zvu vás tedy na prohlídku římského amiteátru Lucera.

Tato fotografie b
yla pořízena v roce 2005 při naší první návštěvě.

Byli jsme tu ve špatný čas kolem poledne a trefili se do siesty, kdy je vše zavřené.

Fot'ákem prostrčeným skrz mříže jsem si zavřenou památku vyfotila.

Vrátíme se sem ještě někdy?

O rok později při druhé návštěvě už nešlo prostrčit fot'ák mříží.

Vyfotila jsem si jen ceduli, na které však nebylo uvedeno, do kdy bude amfiteátr uzavřen.

Třetí návštěva před týdnem.

Tato fotografie je i ve 3. části deníku, kde je popsáno, proč jsme to zase neviděli

Tak konečně vstupujeme dovnitř na čtvrtý pokus

Pohled na část amfiteátru a východní bránu

A ještě jednou trochu víc zblízka

Pohled k západní bráně a na dřevěné lavice, sloužící divákům kulturních akcí - prý 1000 míst k sezení?

Boční vstup do arény

Na cypřiši jsem vyfotila gekona

Východní brána

Pohled na východní bránu z jiného úhlu

Pohled z druhé strany

Druhý boční vstup

Mlýn

Kamenné kolo

Rozdílné hlavice dvou sloupů

Pozůstatek sloupu

Něco, co se mi nepořilo identifikovat, ale mohl by to být podstavec sloupu

Západní brána

Její portál v detailu

Na mramorové římse se zabydleli šneci

Místnost pod schodištěm západní brány, podobná byla i na protější straně

Schody z arény k východní bráně

V těchto místech byla pravděpodobně podobná klenutá místnost,

jako jsou u západní brány. Postavení cihel a zbytek klenby mě dovedl k této úvaze

Tajemným vchodem možná vcházeli gladiátoři, nebo jím byla vpouštěna zvířata?

A také možná sloužil k úplně jiným účelům

Mramorová římsa

Hlavice sloupu

Dva pozůstatky mramorové výzdoby

Poslední záběr na římsky amfiteátr

Amfiteátr je zajímavý a v dobách své největší slávy musel být opravdu nádherný.

Přemýšleli jsme, co dál.

Rozhodli jsme se, že se zajedeme podívat (už potřetí) na Švábsko-Angevinskou pevnost, o které se někdy píše jako o hradu Lucera.

Na parkovišti stálo zaparkované jediné auto. Po obloze se honily mraky, ale na déšt' to naštěstí nevypadalo. Byli jsme tu naposledy před devíti lety a od té doby došlo k malé změně. Byl dobudován ochoz, díky němuž je konečně možné obejít celou mohutnou stavbu dokola, aniž bychom se museli odněkud vracet.

Na tomto místě, na vrcholu Monte Albano, které se vypíná nad nížinou Tavoliere, byly nalezeny stopy po pravěkém osídlení. Při archeologických vykopávkách byly objeveny doklady o několika neolitických osadách ze třetího tisíciletí před Kristem.

Lze se domnívat, že právě zde se vyskytovalo starobylé město Daunia, jež popsal starověký řecký zeměpisec a historik Strabo (58 př.Kr. - 24 n.l.) a který vypráví legendu o Diomédovi.

Po dobytí této oblasti Římany stála na plochém vrcholu Monte Albano akropole římské Lucery a byla ze tří stran chráněna díky strmým skalám.

Za vlády Fridricha II. došlo mezi lety 1200 - 1233, v místech bývalého římského osídlení, k výstavbě hradu. Na jeho budování pracovali Arabové, kteří byli v počtu dvaceti tisíc lidí, násilně přesídlení do opuštěného římského města ze Sicílie. Císař Fridrich II. udělil Arabům naprostou náboženskou svobodu, což bylo v té době pokládáno za neuvěřitelně liberální čin. Z Lucery se tak v krátké době stalo prosperující arabské město a z místních obyvatel se rekrutovali nejvěrnější a nejspolehlivější císařovi vojáci. Hrad měl sice muslimský vzhled, ale přesto to bylo přepychové a velkolepé sídlo křest'anského císaře Fridricha II. Dochovaly se sice jen obvodové zdi paláce, fragmenty mozaikové výzdoby a povalené sloupy. Dodnes se při archeologických vykopávkách ještě nacházejí muslimské vodní dýmky a další artefakty z té doby.

Po smrti Fridricha II. se moci chopil rod Anjou, který se postavil proti muslimům a začal je tvrdě potlačovat. Karel I. Anjou nechal v roce mezi roky 1269 - 1289 hrad přestavět na pevnost. Byl vybudován anjouovský palác a kostel zasvěcený Sv. Františkovi z Assisi. Pozůstatky těchto dvou staveb jsou stále patrné uvnitř pevnosti. Dochovala se i 14 metrů hluboká studna. Nepravidelná zed', která obklopuje celý kopec, je dlouhá 900 metrů. Je v ní třináct čtvercových věží, dvě pětiboké bašty, sedm pilířů a dvě válcovité věže. Jedna z nich je nazývána Královna, nebo také Lvice a druhá Král a logicky také Lev.

Jedinou stranu Monte Albano, která nebyla chráněna strmými skalami, protnul vodní příkop.

V pevnosti byla v době vlády Anjouovců stálá vojenská posádka.

V roce 1456 byl celý komplex těžce poškozen zemětřesením. K obnově už nedošlo.

Navíc v roce 1627 přišlo další zemětřesení, které se na památce podepsalo.

Další zkázu pak přineslo svolení představitelů města v 18. století, kteří dovolili používat materiál z pevnosti na výstavbu městských domů. Toto povolení skončilo v 19. století, kdy začala obnova této památky a její první restaurování.

Od roku 1871 je pevnost prohlášena Národní kulturní památkou.

Plán pevnosti na fotografii z roku 2006 (v roce 2015 už tam nebyl).

Je zde vidět zvláštní tvar, který pevnost má. Barevně jsou vyznačeny pozůstatky staveb uvnitř:

zelená - palác císaře Fridridricha II. vybudovaný Araby,

modrá - Anjouovský palác, žlutá - kostel Sv. Františka z Assisi,

černá - pozůstatky římské akropole.

Na dolní straně plánu jsou válcovité věže - vlevo větší Královna, vpravo Král.

Přešli jsme se po mostě, který byl, podle mramorové desky na jeho začátku, vybudován v roce 2000 a který nahradil původní padací most nad kdysi vodním příkopem. Vzpomínala jsem na předchozí dvě návštěvy a při probírání se fotoarchivem jsem si svou předchozí domněnku povrdila. Poprvé jsme tu byli v roce 2005 a žádný most tu nebyl! Pamatovala jsem si prašnou cestu bývalým vodním příkopem, která stoupala k válcovité věži, které se říká Král. Fotografie z toho roku vznikly z "žabí perspektivy". Prošla jsem znovu všechny, opakovaně a důkladně je prohlédla a po mostě tu v roce 2005 není ani památky.

Při návštěvě v roce 2006 jsme už po mostě šli.

2015 - Letopočet s otevřením mostu

2005 - Žádný most tu není, jen nahoře u hradeb je kousek zábradlí

2005 - Prašná cesta ke vstupu do pevnosti

2006 - Prkna ma mostě září novotou

Po nově postaveném ochozu jsme šli směrem vlevo ke kulaté věži Královně, která je zdobná a je jakousi dominantou.

Pevnost jsme obešli celou a já si jí znovu fotila.

Pohled z mostu. Na zdech pevnosti se daří kaparovníkům

Pohled vpravo - válcovitá věž Král

Pohled vlevo - válcovitá věž Královna

eight="644" src="http://nd06.jxs.cz/991/959/86e99b2af0_102930777_o2.jpg" alt="" />

Nad původním vodním příkopem také rostou kaparovníky

Zvolili jsme cestu ke Královně. Už před lety tu byl nad vodním příkopem kousek ochozu se zábradlím, které ale končilo v půlce zdi. Při obou předchozích návštěvách jsem vždy došli na konec ochozu, vyfotili si Královnu a pak se vraceli zpět k mostu. Odtud jsem obcházeli pevnost "proti směru hodinových ručiček", abychom došli z druhé strany až ke Královně a pak se odtud vraceli. Vybudováním chybějící části ochozu se procházka kolem opevnění zkrátí na polovinu. A při délce zdí, je to témě kilometr k dobru.

Z této strany jsme ještě tak blízko Královně nebyli

Královna

Opevnění v této části už bylo podpíráno v roce 2005

Královna, ale bez slunce a tudíž bez barev

Pokračujeme podél opevnění

Ještě pohled na Královnu a podepřené zdivo

Boční vstup do pevnosti

Litovala jsem, že je podmračené počasí a bylo mi jasné, že fotky budou tentokrát smutné. Bude jim chybět to pravé italské azzurro.

Současně s pevností jsem si fotila i okolní krajinu. Tato oblast patří mezi nejúrodnější místa v Itálii. Rozkládá se mezi Apeninami na jedné straně a zvedajícími se vrcholky Gargana na opačné straně. Rozhled od pevnosti je fantastický. Jen to počasí kdyby bylo hezčí.

Pole a políčka na Tavoliere a v pozadí Apeniny

Tato místa však nebyla vždy tak kouzelná, jako jsou dnes. Pozemky v Tavoliere dostávali jako výsluhu velitelé římských legií, ale byl to spíše "danajský dar". Tato oblast totiž patřila k místům s nejvyším výskytem malárie na Italském území. Až ve dvacátých letech minulého století byla oblast odvodněna a malárie odtud zmizela.

Na této věži už hlodá zub času

A ani ta následující nevypadá o mnoho lépe

I u této hrozí, že se odlomí

Pro zklidnění pohled do krajiny, škoda těch mraků

Tady to vypadá, jako by část Tavoliere byla ozářena sluncem

Druhá boční brána a tři věže pevnosti

Kopečky v dálce na horizontu je Gargano

V otvoru vidím tvář - doklad toho, jak mi funguje představivost

Tavoliere, na nějž skrz mraky zasvítilo slunce. Planý ječmen v popředí je vidět dobře.

Gargano, což je ten tmavější proužek pod oblohou na horizontu je vidět hůř

Zleva - věž Král, pozůstatek paláce Fridricha II., vstup do pevnosti a jedna ze čtvercových věží

Cedule vedle vchodu

Palác Fridricha II.

Nedaleko bývalého paláce Fridricha II. jsme objevili vchod do podzemí

Dovniř jsme tentokrát nešli. Z minulé návštěvy jsem si pamatovala trávu, mezi níž byly pozůstatky staveb z let minulých, některé téměř neviditelné. Bodláčí a byliny planě rostoucí, mezi nimiž se míhaly ještěrky a cestou trávou nás doprovázeli toulaví psi. Viděli jsme studnu, kusy dlažby, či ulomenou balustrádu, povalené sloupy, či kusy zdiva, které ohraničovaly kdysi určitě krásné stavby.iv>

O tomto místě se říká, že je to studnice archelogických nálezů od neolitu po středověk. Při naší poslední návštěvě dokládala archelogickou činnost místa oplocená zábradlím.

Co nás nyní také odradilo, byla výška vstupného a tím byly opět 3€, jako v římském amfiteátru.

Pamatuji si, že při naší návštěvě v roce 2006 bylo vstupné zdarma. Fotografie z vnitřku pevnosti vám tu představím, aby prohlídka pevnosti byla ucelená.

Všechny jsou z roku 2006.

Věž Královna z vnitřku nevypadá tak vysoká, jako zvenčí.

Vnitřek pevnosti je o několik metrů zvýšený.

Studna, která je hluboká 14 metrů

Do Královny vedlo schodiště, bylo však uzavřené.

Před ní změt' pozůstatků z několika staletí

Římský mramor versus cihly

Sloupy hladké, rýhované ....

Ještěrkám se tu líbí

Tudy kdysi kráčely dějiny, ted' se tudy prohánějí psi

Pozůstatky původní dlažby a na nich zbytky římské akropole

Líbila se mi mramorová hrana Fridrichova paláce, která je krásně zachovalá

Fotofrafiím z roku 2015 chybí barevnost, kterou by jim dodalo slunce, kdyby svítilo. Chybí jim blankytná modř italské oblohy. Prostě jsou takové smutné. Dívat se na kameny a ještě ne moc barevné, není moc veselé. Při probírání se fotoarchivem a hlavně při hledání mostu, který tu opravdu v roce 2005 ještě nebyl, jsem vybrala pár fotografií, které jsou barevnější. Při našich předchozích dvou návštěvách byla Lucera zalita sluncem. Na druhou stranu jsme však byli rádi, že nelilo, tak jako před týdnem.

2005 - Královna

2005 - Král

2005 - Doklad toho, že jsme opravdu šli vodním příkopem, zábradlí na ochozu je nahoře a most nikde

2006 - Král

Pár posledních záběrů na pevnost a na její okolí a pak jsme zamířili k autu.

To modré, které tu parkovalo při našem příjezdu, tu už nebylo. Ale jeho řidič vzal velký rejd a promáčkl a odřel nám přední blatník. Takového místa tu měl. Byla jsem, na rozdíl od manžela, na mrtvici. On zůstal klidný. Zkazilo mi to náladu na zbytek dne a když manžel navrhoval, že se půjdeme ještě podívat do města, odmítla jsem. Měla jsem prostě a jednoduše vztek na toho pitomce, který měl místo velké jako pro tank a který se musel trefit do našeho auta. Vztekle jsem seděla v autě, mračila se na celý svět a nadávala jako špaček. Některé výrazy manžela rozesmály a když pak nakonec pronesl, že už se ted' konečně také cítí víc italsky s tím obouchaným autem, začala jsem se smát.

Ještě, že mám takového klid'asa.

Cestou "domů" jsme se zastavili v nákupním centru v San Severo. Zašli jsme si na záchod, nakoupili něco potravin a pak objevili obchůdek s názvem od písmene M, na který si nemohu vzpomenout a který jsem si do deníku nezapsala (něco jako Mangaro?). Objevila jsem tam fantastické triko, které mělo černá záda a jeho předek byl plátěný a byl na něm přenesen obraz od Picassa. Nevím, jak dalece tady byla ošetřena autorská práva, ale triko pro mě znamenalo "lásku na první pohled" a navíc nebylo tak drahé. To raději oželím zmrzlinu. Koupě trika mi spravila náladu natolik, že jsem na poškozený blatník na autě zapomněla.

Ze San Severo jsme pokračovali do Apricena a kolem Lago Varano do Peschici. Za Rodi Garganico mi manžel zastavil a já si z pobřeží fotila slunce klesající v mracích k mořské hladině a pod ním siluetu jednoho z Tremitských ostrovů. Opět kouzelné přírodní divadlo a nebo už kýč?

Pokračovali jsme po pobřežní komunikaci a já se stále ohlížela a dívala se na zapadající slunce. Poprosila jsem manžela, zda by zastavil na Monte Pucci před Peschici, že bych si udělala ještě pár fotek. Prý ano. Maličký prostor na kraji pro dvě až tři auta byl plný. Asi víc lidí pojalo myšlenku zastavit a kochat se tou nádherou. My jeli raději dál. Silnička je tu poměrně úzká, navíc se kroutí a zůstat stát na vozovce, by bylo dost nebezpečné.

Tak snad někdy příště. :-D

Pokračování příště