Italský deník 10

Pokračování předchozí části

Pátek 26. června 2015 - druhá část dne

Náš výlet jsme přerušili v Manfredonii, odkud jsme pokračovali dál.

Po serpentýnách jsme z pobřeží stoupali autem do nejvýše položeného sídla na Garganu, kterým je Monte Sant'Angelo, které leží v nadmořské výšce 796 metrů. Dívala jsem se na azurově modrou oblohu a na rychle letící mraky a došlo mi, že nahoře to bude zase pěkně foukat. Fotila jsem si ze serpentýn, vinoucích se po kopcích, moře. V polovině stoupání jsme zaparkovali na rovném prostoru u malé kapličky. Fotila jsem si zvláštní, jako by naskládané kopce, bílé krasové skály a nakonec si natočila rychle letící mraky po obloze. Chtěla jsem si odtud vyfotit i moře, ale z těchto míst to nešlo, výhledu bránilo husté křoví za svodidly a serpentýna pod námi.

Začínáme stoupat k Monte Sant'Angelo, které je vidět na levém kopci.

Na kopci v popředí si můžete všimnout "betonové" zatáčky

Pohled z auta na moře a olivové sady, z části zastíněné mrakem

Přes kamennou zídku u silnice je dole vidět Manfredonie

Kaplička, u které jsme udělali malou zastávku

Odtud jsme pokračovali v jízdě do kopce a potkali na vozovce kozy. Naštěstí byly u svodidel. Být někde uprostřed vozovky, hrozilo by to malérem, protože tu byl docela slušný provoz.

Kopce ukazují ukládání hornin. Cíl naší cesty Monte Sant'Angelo je vidět nahoře uprostřed fotky

Co tu děláte, potvůrky rohaté?

Pak několik posledních serpentýn už mezi zástavbou a byli jsme na místě. Auto jsme zaparkovali na jižním okraji města, odkud je krásný výhled do kraje. Opřel se do nás ostrý vítr a já zalitovala toho, že jsem si nekoupila v Manfredonii něco na sebe. Udělala jsem si několik fotek z okraje města a pak si znovu natočila rychle letící mraky.

Náš cíl už je na dohled

Monte Sant'Angelo

Pohled shora na zvláštní kopce a na moře

Aglomerace, která je vidět dole, je Manfredonie

Monte Sant'Angelo je krom toho, že je nejvýše položeným osídlením, současně i nejchladnějším místem Gargana. Byli jsme tu už dvakrát během našich pobytů na Garganu v roce 2005 a 2006, ale takovou zimu jsme tady nezažili. Vystoupali jsme ke hradu, který je na jednom z nejvyšších míst a připadali si jako na Sibiři. Zima a zima!

Hrad s věží gigantů

Hrad, který se rozkládá na jednom z nejvyšších míst města, zaujíma strategickou pozici.

Má zajímavé jméno, ve kterém se promítají všichni ti, kteří se podíleli na jeho výstavbě, či ho jen vlastnili. Jmenuje se Normansko-Švábsko-Anjouovsko-Aragonský hrad. Jeho počátky se datují do roků 837 - 838, kdy byl postaven biskupem Siponta a Beneventa Orsem I. Později byl rozšířen Normany. Švábové a Anjouovci ho využívali zejména jako vězení. Aragonci hrad obývali a nechali vybudovat jeho další opevnění, zejména poté, co se začaly šířit střelné zbraně.

Kromě opevnění jsou dochovány Normanské věže, zejména věž gigantů, která je 18 metrů vysoká a její stěny jsou tři metry široké. Cisař Fridrich II. Švábský tu nechal pro svou milou a pozdější poslední manželku Biancu Lancii, vybudovat reprezentativní obydlí. Rod Anjou tu oproti tomu věznil své politické oponenty.

Další zajímavostí je i to, že hrad je o téměř dvěstě let starší, než město. To začalo vznikat až po roce 1000.

Na hrad, ze kterého je krásný výhled do okolí, jsme tentokrát nešli, protože ho máme prohlédnutý z minulých návštěv. Ale o obrázky z něj se s vámi podělím. Vznikly v letech 2005 a 2006.

le="text-align:center">

Vydali jsme se uličkou pod hradem k nejslavnějšímu místu tohoto města, kterým je svatyně Sv. Archanděla Michaela.

Zvonice svatyně se vypíná nad dalšími stavbami.

Takto krásně je vidět z hradu

Z uličky pod hradem je vidět zvonice svatyně, která je položena níž než hrad

Dolní část uličky už byla ve stínu

Původní svatyně vznikla roku 490 po prvním zjevení Archanděla Michaela na Garganu.

Podle pověsti pán nad Garganem Elvio Emanuele ztratil nejkrásnějšího býka ze svého stáda a toho pak našel v nepřístupné jeskyni. Rozhodl se zbavit býka trápení a snažil se ho usmrtit lukem a šípy. Šípy se však v jeskyni otáčely a zraňovaly Elvia. Ohromen šel do Siponta za biskupem, který ho vyslechl a pak ho vyzval ke třem dnům motliteb a pokání. Na konci třetího dne se biskupovi zjevil Archanděl Michael, který jeskyni věnoval křest'anům pro jejich motlitby s tím, že nad ní bude bdít.

Podruhé se Archanděl Michael zjevil roku 492 biskupovi ze Siponta, které bylo obléháno a čelilo útokům hord germánského krále Odoakra. Po třech dnech motliteb se archanděl zjevil a slíbil vítězství. Obyvatelé Siponta tehdy opravdu nad Odoakrem zvítězili. Jako projev vděčnosti všichni obyvatelé Siponta vystoupali na horu k jeskyni.

Roku 493 se Archanděl Michael zjevil potřetí. Biskup Maiorano se vydal s poutníky do Říma, aby požádal o vysvěcení jeskyně. 29. září se Archanděl Michael zjevil a sdělil mu, že žádosti není třeba, protože jeskyně už je posvěcená jeho přítomností. Biskup pak nařídil stavbu kostela v přední části jeskyně, která až do dnešních dnů zůstává uctívána a bývá nazývana "nebeskou bazilikou". Od té doby se 29. září konají oslavy Archanděla Michaela.

Ke čtvrtému zjevení došlo v roce 1656, kdy byla Itálie zachvácena morovou epidemií, která se nedařila zastavit. Archanděl Michael se tehdy po motlitbách k němu zjevil a nařídil požehnat kameny. Ten kdo se kamenů pak dotkl, byl proti morové nákaze imunní. Na počest tohoto zázraku nechal arcibiskup Puccinelli postavit pomník světce "Památník věčné vděčnosti".

Věřte - nevěřte.

Kult Archanděla Michaela ke Garganu patří, at' už tomu bylo jakkoli.

Vstupní portál

Svatyně je tvořena dvěmi úrovněmi. Horní tvoří vstupní románský portál a zvonice. Dolní částí je jeskyně, která slouží ke křest'anským motlitbám už od roku 490.

Vstupní portál a jeskyně jsou propojeny schodištěm, které bylo postaveno ve 13. století v románsko-anjouovském slohu. Ze stejné doby pochází i zvonice, vybudována Karlem I. z Anjou.

Jako inspirace pro stavbu zvonice posloužila schémata věží Castel del Monte.

V průběhu staletí byla svatyně navštěvována králi i papeži, dokonce jí navštívil i sv. František z Assisi. Vedla do ní i poutní cesta ze San Giovanni Rotondo, které jsme navštívili dopoledne.

Svatyně v Monte Sant'Angelo je jedním ze tří hlavních evpropských míst věnovaným kultu Sv. Archanděla Michaela, vedle posvátného San Michele ve Val di Susa v Piemontu a Mont-Saint-Michel v Normandii.

25. června 2011 se svatyně stala součástí světového dědictví UNESCO.

Roku 2014 National Geographic Society zařadil jeskyni Svatého Archanděla Michaela mezi nejkrásnější jeskyně světa.

Poprvé jsme tu byli v roce 2005, ale byli jsme tu kolem jedné hodiny po poledni a trefili jsme se bohužel do siesty a svatyně tehdy byla zavřená.

Návštěvu jsme si proto zopakovali v následujícím roce, kdy jsme sem jeli v pozdním odpoledni a znovu narazili na zavřené dveře. Před vchodem, který jsem si tehdy opakovaně fotila, jsme byli asi ve třičtvrtě na čtyři. Že bychom tady byli zase brzy? Prošli jsme si tehdy celé město a ke svatyni se vrátili kolem páté odpolední v naději, že tentokrát snad už bude otevřeno. Nebylo!

Fotografie, které jsem tehdy pořídila, jsem se rozhodla ukázat, protože jsou, na rozdíl od těch z roku 2015, zalité sluncem:

Návštěva svatyně Sv. Michaela Archanděla se tedy zdařila až na třetí pokus. Před vchod jsme přišli přesně v pět hodin. Sestoupili jsme po schodech a došli do jeskyně. Vzhledem k tomu, že se v ní konala při našem příchodu mše, usuzuji, že bylo otevřeno už něco před pátou.

Horní část svatyně byla už z větší části ve stínu.

Vstup do podzemí

Po stěnách jsou pozůstatky fresek

Schody a schody

Po skončené mši uklízí kostelník oltář a nabádá návštěvníky, aby nefotili

Zkusila jsem hledat na oficiálních stránkách otevírací dobu a tam zjistila, že se jeskyně otevírá odpoledne v 16:30.

Pro případné zájemce, kteří by se na tento unikátní chrám chtěli podívat, uvádím webovou adresu: http://www.santuariosanmichele.it/

V jeskyni se nesmí fotit, ale já zákaz několikrát porušila a nebyla jsem zdaleka sama. Fotila jsem bez blesku a fotky jsou nepříliš kvalitní. Proto jsem stáhla nějaké fotografie z webu, abyste si mohli udělat obrázek o tom, jak to tam vypadá.

Zdroj fotografií: INTERNET

Oficiální stránky svatyně Sv. Archanděla Michaela - Santurariosanmichele.it

První dvě z fotografií jsou z 8. května 2016, kdy se slaví první zjevení Archanděla Michaela

Z jeskyně jsme potom šli do "nebeské baziliky", která byla vestavěna do její přední části. Přecházel po ní vysoký starý kněz a opravdu hlídal, aby někdo nevytáhl fot'ák. Prošli jsme si celé podzemí, prohlédli si výstavu věnovanou kultu Sv. Archanděla Michaela a já si v prodejničce suvenýrů koupila knihu o tomto místě. Chvilku jsme zvažovali, zda se ještě nepůjdeme podívat do muzea, které je také v podzemí, ale pak jsme nešli. Vystoupali jsme schody nahoru, vyšli ven a znovu se do nás opřel vítr.

Gotické oblouky vestavěné do skály

Kamenný oltář

Schody nahoru (a že jich bylo)

Výstup po schodech za chvilku skončí - aneb, v dálce vidím světýlko

Madonna s ježíškem

Pro zájemce jsem objevila toto video, jsou na něm vidět místa, která jsem se snažila vyfotit a díky nimž se dostanete do nebeské baziliky, aniž byste museli sestupovat po schodech: https://gloria.tv/media/dhQFUYXRKfF

Na nádvoří jsem si ještě vyfotila nějaké detaily.

Škoda jen, že už slunce bylo nízko

Ještě pro ilustraci dvě fotografie z roku 2005, kdy jsme odtud neodjížděli po serpentýnách k pobřeží, ale vraceli jsme se vnitrozemím. Je na nich vidět to, co bylo přistavěno k jeskyni a dokládá rozsáhlost podzemních prostor.

Panorama Monte Sant'Angelo z vnitrozemí. Uprostřed svatyně Archanděla Michaela, vpravo hrad

Detail zadní části svatyně, který je vystavěn z části do jeskyně a z větší části do svahu

Nedaleko od svatyně stojí "Památník věčné vděčnosti", který nechal v roce 1656 postavit arcibiskup Puccinelli, jako poděkování Archandělu Michaelovi za záchranu před morovou nákazou.

Takto jsem ho vyfotila v roce 2006, ratolest nad světcem byla ještě zelená

Tato fotografie je z roku 2015, ratolest zčernala a žárovka mě opět pobavila

Detail "morového sloupu"

V tomto městě se na každém kroku a v každém obchůdku dají koupit

sošky, obrázky, či zdobený porcelán s Archandělem Michaelem

Ač svítilo sluníčko, byla sprostá zima. Byli jsme opravdu jako dva exoti. Kolem nás chodili lidé v bundách a svetrech, děti měly na hlavách čepice. Vzpomněla jsem si na naše dvě předchozí návštěvy a došlo mi, že taková zima tu nikdy nebyla. Vše umocňoval ostrý a studený vítr, který se honil uličkami města a slunce, které už bylo hodně nízko a na spoustě míst byl stín. Znovu jsem zalitovala toho, že jsme si v Manfredonii nekoupili něco teplejšího na sebe. Na Corso Vittorio Emanuele jsme narazili na obdobu našeho secondhandu a vešli dovnitř s nadějí, že si koupíme něco na sebe. První, co nás zarazilo byl smrad a pak ceny tak vysoké, že nám přecházel zrak. "Tak to radši zmrznu", pronesl můj muž a řítil se z obchodu. Bylo mi jasné, že spíš než ceny ho vyhnal ten smrad. Vyšla jsem za ním a on se přiznal, že kdyby tam zůstal ještě déle, určitě by se pozvracel. Po několika krocích jsme objevili čínský obchod. Obchodník byl podnikavý, věděl, co je žádáno a měl na venkovním stojanu vystaveno zboží, které je vhodné do jarního, či podzimního počasí, či dne, jako byl tento. Nepočítal ale s tím, že by o vystavené zboží mohli projevit zájem dva zmrzlí turisté. Stále štíhlý muž vysoký 185 cm a poněkud prostorově výrazná žena. To, co viselo před krámem, bylo na malé a hubené. I přesto jsme vešli dovnitř v naději, že by tu něco na nás mohli mít. Neměli! Ale alespoň jsem chvilku pobyli v prostoru, kam nefoukalo a kde nebyla zima.

Náš původní plán, že se zajdeme podívat na templ, padl. V polovině cesty jsme to otočili a abychom nešli stejnou trasou kolem hradu, který je na jednom z nejvyšších míst a kde to bude foukat ještě víc, zahnuli jsme na Piazza Cappelletti a vraceli se k autu. Šli jsme kolem naší oblíbené cukrárny, kde jsme si při dvou předchozích návštěvách dávali zmrzlinu. Škodolibě jsem se muže zeptala, zda si dáme dneska zmrzku. Jeho odpověd', kterou jsem si vyslechla, je nepublikovatelná.

Světlo a stín a člověk, který se na rozdíl od nás lépe oblékl

Schody z Piazza Cappelletti v roce 2015

A tytéž schody v roce 2006 - menší keře nahoře a méně plevelu na schodech

V Monte Sant'Angelo se chystala možná nějaká slavnost, či bdělí strážci pořádku chtěli zabránit vjezdu do historického centra těm, kteří tam nepatří, nevím. Každopádně policie kontrolovala auta, která chtěla vjíždět do města a začaly se tvořit fronty aut. Někteří nervozní řidiči i troubili. Nás, kteří jsme z města odjížděli, pustili bez problémů.

Ještě před nástupem do auta jsem si udělala několik záběrů.

Všimněte si té silnice vlevo, po které jede bílé auto.

Za chvíli po ní pojedeme i my

A to je záběr ze silnice, na kterou jsme se před okamžiky dívali shora.

Staré město je ještě ozářené sluncem

Po stejných serpentýnách, po kterých jsme sem přijeli, jsme sjeli dolů k pobřeží. Cestou nás překvapila koza, která na nás shlížela ze zídky. Tentokrát jsem měla fot'ák po ruce, protože jsem si předtím fotila panoramu města a moře pod ním. Na fotkách to vypadá jako by Monte Sant'Angelo leželo na mořském břehu. Ono to vypadá podobně i na mapách, nebýt toho výškového rozdílu 796 metrů. Muž mi na jednom příznivém místě zastavil a já si udělala pár fotografií.

Koze vlaje ve větru bradka

Kopce a kopečky, moře, rozlehlé olivové háje - to je Gargano

Serpentýny jsme zdárně zdolali a u pobřeží najeli na silnici SS89, která je nově vybudovaná a vede kolem Mattinaty. Její část vede tunely a po těch serpentýnách, které byly místy dost nebezpečné, byla jízda po nové silnici pro manžela za odměnu.

Mattinata

Nová silnice SS89

Nebýt toho větru, byl by to nádherný den. Azurově modrá obloha s jen občasným obláčkem.

Zvažovali jsme, zda si uděláme v Mattinatě zastávku, ale i tady foukal vítr a ten v kombinaci s našim lehkým oblečením, nás od našeho úmyslu odradil. Fotila jsem si za jízdy cestu, po které jsme jeli.

Pokračovali jsme směrem k Vieste a při sjezdu k pobřeží jsme kousek od silnice zahlédli věž, kterých je po pobřeží nepočítaně a které sloužily jako obranný prvek, zejména při nájezdech Saracénů. Tato se jmenuje Torre San Felice. Poprosila jsem manžela, aby zastavil a pak jsme se šli podívat na věž a její okolí. Tady už ten vítr nebyl tak ostrý jako v kopcích. Od věže byl krásně vidět krasový oblouk stejného jména a byla jen škoda, že jsme tu byli v pozdním večeru. Musí to být krásné, když na vše zasvítí ranní slunce.

Torre San Felice

Pohled od věže

Krasový oblouk San Felice

Totéž příblíženo - škoda jen toho slunce z druhé strany

Rok 2005 - San Felice z moře. Vlevo obranná věž, uprostřed krasový oblouk.

Byla do něj fronta loděk s turisty, které jím proplouvají při prohlídkách jeskyní

Pokračovali jsme dál a já pak ještě jednou poprosila manžela o zastávku. Tentokrát zůstal sedět v autě a já vylezla ven sama. Šla jsem po už prázdné pláži v Portanuovo a fotila si ve večerním sluncí ostrov, kterému Italové říkají Isola della cipolla selvatica, což se dá přeložit jako Ostrov divoké cibule. Trochu to připomíná dva ostrovy, jižně od chorvatského Hvaru, kterým se říká Lukavci. Ne proto, že by byly porostlé trávou a vytvářely louku v moři, ale luka je planý česnek, kterým jsou tyto ostrůvky porostlé.

Ostrov u Portanuovo je neobydlený a já si na něj pamatuji z vyjížd'ky lodí v roce 2005.

Isola della cipolla selvatica v roce 2015 ze břehu, včetně dvou útesů jižně od něj

Totéž přiblíženo - 2015

Isola della cipolla selvatica z moře v roce 2005 - útesy jakoby nebyly, jsou před ostrovem

A tady už z jiného úhlu jsou útesy u ostrova vidět - 2005

Vrátila jsem se k autu a přes Vieste, kde jsem si z auta vyfotila maják na ostrově sv. Eufémie, jsme pokračovali do Peschici a pak do rezidence, kde jsme bydleli.

U auta jsme se potkali s paní Marcelou a jejím manželem. Odnášeli si zavazadla k autu a loučili se s námi. Pak se k nim připojil i zbytek party. Pan Luigi už bude zítra potřebovat apartmán pro další hosty. Budou vyjíždět hodně brzy ráno. Popřáli jsme jim št'astnou cestu a rozloučili se. "Tak zase za rok tady!", zaslechli jsme, míříc ke schodům.

Došli jsme k nám nahoru a muž si sedl na terasu a pronesl, že toho má za dnešek "plný kecky". Byl opravdu hodně unavený. Dost jsme toho nachodili, jen těch schodů bylo nepočítaně a navíc musel řídit, zatímco já se jen vezla.

Ujeli jsme 215 kilometrů.

Muž pak jen řekl: "Ujet dvěstěpatnáct kilometrů to je brnkačka, ale dvěstěpatnáct kiláků serpentýn je hodně náročné."

Večer se zastavila na kus řeči paní Lenka, zdravotní sestra, která tu byla na dovolené v vnučkou Viktorkou. Ta je stejně stará jako Sára a občas mi jí připomenula. Ptala se, kde jsme dnes byli, že nás neviděla na pláži a ani v poledne nás nezaregistrovala. Povyprávěli jsme jí o výletě, který jsme podnikli. Pak už se spíš domlouvala s mužem, zatímco já dělala opožděnou večeři. Můj muž jí v týdnu slíbil, že je obě, včetně zavazadel, odveze k autubusu, kterým se budou vracet domů. Když sem před týdnem přijely, autobus je "vyhodil" v zatáčce u jedné z rezidencí. Došlo mi, že jsme se s řidiči, praavděpodobně toho autobusu, před týdnem bavili. Dost dobře jsem nechápala, proč je nedovezli až sem.

Tak takový byl náš pátek.

Navštívili jsme dva kostely, jeden patří k nejnovějším, druhý k nejstarším.

Pokračování příště.