Italský deník 9

Pokračování předchozí části

Pátek 26. června 2015

Ráno vstáváme o něco dříve než obvykle a vydáváme se do Peschici na trhy.

Maria, manželka pana Luigiho, nám řekla, že budou v pátek, to je dnes, jako náhrada za ty, které se nekonaly minulou sobotu. Je slunečno, sice se po obloze honí mráčky, ale vítr, který se od včerejška neutišil, určitě zažene všechny deště, které by mohly zahrozit.

Při výjezdu z rezidence jsem zaregistrovala, že "náš pes" sedí u Diomedovy sochy, nedaleko vstupu do rezidence.

Ten malý pitomeček asi čeká, až půjdeme na pláž. Přiznám se, že mi ho v ten moment bylo líto.

Trhy jsme našli "na první dobrou", přesně v těch místech, kde jsme byli už v sobotu, když se nekonaly. Koupili jsme něco pro děti a já si koupila nádherně svítivě červený lak na nehty, který stál pouhé €.

Pro dnešek jsme se rozhodli, že podnikneme celodenní výlet do míst, kde jsme sice už byli, ale zdaleka ne všechno viděli.

Z Peschici jsme vyjeli a jeli kousek kolem pobřeží. Vlny hnány větrem s bílými čepicemi narážely na pobřeží. Dnes to opravdu na koupání moc nevypadá. Pak jsme z pobřežní cesty odbočili a jeli přes Forresta Umbra. Tentokrát daňci v oboře nebyli a mě došlo, jaké jsme měli minulý týden štěstí. Po výjezdu z lesa nám zpestřila cestu růžovoučká prasátka, která asi utekla z nějaké ohrady a potulovala se po vozovce. Zalitovala jsem, že nemám fot'ák po ruce, ale že ho mám v zavřené fototašce v kufru auta, kam jsem ho dala při odjezdu z rezidence, abych ho nemusela sebou nosit po trhu, či aby nedráždil nějakého nenechavce, kdyby zůstal ležet uvnitř auta.

Manžel pak zastavil, protože "musel" a já toho využila a fototašku jsem si vzala do auta. Cestou pak, do našeho prvního cíle, kterým bylo San Giovanni Rotondo, jsem z auta fotila okolní krajinu a mraky na obloze.

Silnice do San Giovanni Rotondo

Mraky zastiňují část kopce

San Giovanni Rotondo patří mezi nejnavštěvovanější křest'anská poutní místa a denně do něj směřují spousty poutníků, ale i obyčejných návštěvníků, jako jsme byli my dva.

Město je známé zejména tím, že v něm působil Padre Pio.

Bylo založeno v roce 1095 na místě zaniklé římské vesnice ze 4. století před Kristem. Stále viditelné hroby a kruhové křtitelnice (rotonda) dokládají uctívání římského pohanského boha dvou tváří Januse. Nejstarší sakrální stavbou, jejíž vznik se datuje do 6. až 7. století, je kostel Sv. Jana Křtitele, který byl vybudován na ruinách starobylého chrámu boha Januse. Bývala zde povinná zastávka na poutní cestě k jeskyni sv. Archanděla Michaela. V období středověku bylo město ekonomicky silné a mělo důležitou roli, k níž patřilo například stanovování cen na prodávané zboží na celém jihu.

V roce 1540 zde byl na popud papeže Julia III. vystavěn kapucínský kostel s přilehlým klášterem Santa Maria delle Grazie, ve kterém od roku 1916 až do své smrti v roce 1968 působil františkánský mnich Padre Pio. Z jeho popudu došlo mezi roky 1956 - 1959 k jeho přestavbě.

Dlouho jsme hledali místo k zaparkování. Vyjeli jsme nejprve až úplně nahoru k místům, která jsme chtěli navštívit, ale všechna parkoviště byla plná. Jednosměrky nás pak zavedly dolů a tam se nám v polovině svahu podařilo najít místo, kde jsem nechali auto. Do parkovacího automatu jsem nasypala něco mincí a pak jsme pěšky stoupali zpátky tam, kde jsme před chvílí byli autem. V polovině stoupání jsme objevili veřejné záchodky a oba jsme toho rádi využili. Když jsme vystoupali na vrchol, před jeden z nejkrásnějších moderních kostelů, opřel se do nás vítr. Měla jsem na sobě jen hedvábnou blůzku s krátkými rukávy a manžel byl pouze v košili. V ten moment mi byla zima a já zalitovala, že jsem si do auta nepřibrala ještě něco dalšího na sebe. Muž se na mně díval a pak pronesl: "To jsme to vymňoukli s tím oblečením, vid'. "Snad se trochu oteplí", odpověděla jsem mu a doufala, že budu mít pravdu.

Kolem nás chodili lidé ve svetrech a větrovkách a my v ten moment vypadali, jako bychom přijeli z teplých krajin.

První naší zastávkou se stal nový Poutní kostel Padre Pio, který byl vybudován mezi roky 1994 - 2004. Jedná se o jeden z největších kostelů v Itálii, který byl postaven podle projektu architekta Renza Piana. Jeho vnitřní prostor je 6 000 m² a je schopen pojmout 7 000 lidí. Na prostor před kostelem, kde se konají mše pod širým nebem, se vejde velké množství lidí. Když byl kostel 1. července 2004 slavnostně otevírán, zúčastnilo se toho více než třicet tisíc lidí.

Moderní stavba byla hned od počátku některými církevními hodnostáři kritizována, protože se liší od klasických forem kostelů nejen svým půdorysem, který není obdélníkový, ani křížový, ale i svým tvarem a zejména dekoracemi interiéru. Mnohým vadilo i to, že kostel je v kontrastu s pravidly františkánského řádu, hlásajícím chudobu a že finance na jeho výstavbu měly být raději použity na pomoc lidem v nouzi. Dolní část je ve tvaru spirály, která je považována za zednářský symbol. Vadil i bronzový kříž, který musel být následně odstraněn. Své kritiky našly i vstupní bronzové dveře do baptistéria, neboť i na nich je prý velké množství zednářských symbolů.

Hlavní novinkou při výstavbě je použití apricenského kamene, ze kterého je vytvořeno 22 oblouků, na nichž je položena střecha, podepírána ocelovými nosníky. Jednotlivými bloky kamenů prochází kabel z ocelových vláken, který v případě seismického ohrožení absorbuje přebytek energie. Oblouky se potkávají v ústředním pilíři, který je vysoký 4,40 metru, je zapuštěn do hloubky 6 metrů a jeho šířka je 26 metrů. Je vytvořen ze speciální betonové směsi, aby bylo zabráněno vzniku trhlin. Na projektu se podílel i tým geologů, neboť kostel stojí v místech vysoce rizikové seismické aktivity. Pozoruhodným výsledkem práce architektů, technologů a geologů je to, že kostel vydrží šestkrát vyšší zátěž, než bylo nejsilnější naměřené zemětřesení v této oblasti.

Kostel je dvoupodlažní. V horní části kostela je liturgický sál, eucharistie a sakristie.

V jeho dolní části je vybudována krypta půlkruhového tvaru, kam bylo 19. dubna 2010 přeneseno z kostela Santa Maria delle Grazie tělo světce. Ke kryptě se přichází spirálovou chodbou, která je bohatě zdobena mozaikami, které znázorňují na jedné straně biblické výjevy a na druhé život Pa
dre Pia. Jsou tu také tři konferenční místnosti, pokoje pro přijímání poutníků a 31 zvukotěsných zpovědnic. Spojení mezi horní a dolní částí zajišt'uje točité schodiště. Přístup sem je také možný z rampy kostela, či výtahem.

Venkovní prostor, jehož plocha je 8 000 m², je vydlážděný stejným apricenským kamenem, ze kterého je vytvořena podlaha horní části kostela. Na jeho jižní straně je monumentální kamenný kříž a osm zvonů. Severní stranu zdobí 30 olivovníků, zasazených do plochy, za níž je důmyslně vybudovaný zavlažovací systém tvořený kaskádami s tekoucí vodou. Jsou zde vysázeny rostliny typické pro tuto oblast - cypřiše, borovice, myrty, levandule, břečt'any a další.

A něco málo čísel - na stavbu tohoto kostela bylo použito 30 000 m³ železobetonu, 1 320 kamenných bloků z apricenského kamene, což se rovná přibližně 900 m³, 70 000 m³ skalního kamene, 60 000 tun oceli, 5 000 m² skla, 19 500 m² preoxidované mědi na střechu a 3 kg zlata na pozlacování mozaikové výzdoby a krypty v jeho dolní části.

Zprvu bylo navíc ještě pod mrakem, jako by nestačil ten studený vítr

Zvonice s křížem a svažující se plocha pro mše pod širým nebem

Před zvonicí jsou bílé kamenné holubice

Zvony jsou seřazeny podle notové osnovy

Poutní kostel Padre Pio

Oltář pro bohoslužby pod širým nebem

Zvonice, kříž a dramatické mraky

Došli jsme ke kostelu a zjistili, že uvnitř je mše. Malou chvilku jsme postáli vzadu u jižního vchodu a já se zaposlouchala do zpěvu mladé jeptišky. Ne, nejsem věřící, kostely vnímám jako umělecká díla, ve kterých nacházím klid. Ten zpěv, který se nesl prostorem, mi připadal andělský.

A ted' se mi můžete smát.

Udělala jsem si několik fotek od vchodu.

Přišlo nám hloupé, chodit mezi modlícími se věřícími s fot'ákem a kamerou, proto jsme z kostela vyšli na jeho ochoz. Na vývěsce u vchodu jsem se dočetla, že mše se tu konají několikrát denně.

Je to náhoda, ale i při naší návštěvě před deseti lety byla v kostele mše.

Mše v roce 2015

Mše v roce 2005

2015 - já, Hobit a odcházející muž

2005 - oba o deset let mladší

Z bočního ochozu

Nevím, které z těchto dvou dveří vyvolaly polemiku na téma zednářských symbolů.

Vložila jsem je do článku raději oboje dvoje.

Před druhými dveřmi, na kterých je Sv. Petr, je venkovní křtitelnice

Na severní straně jsme vešli a po schodišti sestoupili do spodní části kostela. Když jsme tu byli před deseti lety, byla tato část ještě nedokončená a tudíž uzavřená. Byla tu tehdy přístupná jen spodní rampa pod zvnonicí. Procházeli jsme spirálovou chodbou s mozaikovou výzdobou a já si jí fotila. Mozaiky jsou moderní, stejně jako celý kostel. I když nejsem věřící, bibli jsem četla a doufám, že jsem následující mozaiky posala správně. Pokud ne, budu ráda, když mě někdo opraví.

Marii se zjevuje anděl

Betlém

Útěk do Egypta

Výjevy ze života Padre Pia

Netušili jsme, co nás čeká.

Prošli jsme chodbou, která zatáčela a před námi se otevřel bohatě zlatem zdobený prostor půlkruhové krypty, do které stála fronta lidí. Zařadili jsme se a pomalu postupovali dál. Došlo nám, kam míříme. Ve výklenku za sklem byla skleněná rakev s nabalzamovanými ostatky Padre Pia. Všimla jsem si, že mnozí hladí sklo, či ho líbají a někteří pláčou
.

Uvědomila jsem si, co dokáže s lidmi víra.

V ten moment jsem si připadala divně a nepatřičně.

Vždyt' já jsem jen divák. I přes tyto pocity jsem si svatého vyfotila.

Oni si ho totiž fotili i ti, kteří plakali, či líbali sklo.

Ústřední pilíř, o kterém jsem se zmínila v popisu stavby a který je v horní části za oltářem,

Ve spodní části kostela je bohatě zdobený mozaikou

Já jsem život

Ostatky sv. Pia z Pietrelciny

Podzemní krypta je bohatě zdobená

Zdobí jí mozaiky ...

.... a také strop, který je vykládaný plátkovým zlatem

Vedle krypty v zázemí jsou uloženy další památky, například tento relikviář

Poprvé v životě jsem viděla nabalzamované tělo, nepočítám-li mumie v klatovských katakombách. O tuto možnost jsem se připravila před deseti lety, kdy jsem v horkém letním dni absolvovala návštěvu tohoto města v tílku a krátké sukni. Tílko bylo kamenem úrazu a kvůli holým ramenům jsem nebyla vpuštěna do kostela Santa Maria delle Grazie, kde byl tehdy Padre Pio uložen. Bylo to pro mě svým způsobem zklamání, protože jsme s mužem vystáli v horku frontu a před vchodem nebyli vpuštěni dovnitř.

I proto jsem si na tuto návštěvu vzala blůzku s rukávy, abych znovu nebyla odněkud vyhozena. Vzpoměla jsem si na návštěvu Florencie, kde v kostelích půjčují podobně nevhodně oblečeným lidem pláštěnky přes ramena.

Františkánský mnich Padre Pio je zejména na Garganu světcem číslo jedna. Dalo by se téměř říci, že je zde kult tohoto svatého. S jeho sochami a obrazy je možné se setkat ve všech městech a městečkách. Jeho portrét zdobí i hrnečky a talířky prodávané v obchodech se suvenýry.

Padre Pio, či také sv. Pio z Pietrelciny, jehož občanské jméno bylo Francesco Forgione, se narodil v roce 1887 v Pietrelcině v Kampánii. Jeho touhu stát se knězem podporovala silně věřící matka. V roce 1904 složil slib chudoby, čistoty a poslušnosti, stal se novicem kapucínského řádu a přijal jméno "Fra" Pio. Do roku 1908 studoval teologii v kláštěře Serracapriola v Apulii. Od roku 1916 působil v San Giovanni Rotondo. Byl vynikajícím zpovědníkem, věnoval se rozsáhlé korespondenci, ale nejznámějším se stal svými stigmaty, jejichž pomocí zázračně uzdravil mnoho lidí. Nedaleko kláštera, ve kterém žil, nechal vystavět nemocnici Dům pro úlevu od utrpení. Zasadil se také o přestavbu kostela Santa Maria delle Grazie. Zemřel v roce 1968 a jeho pohřbu se zúčastnilo přes sto tisíc lidí z celé Itálie.

V roce 1999 byl blahořečen. Roku 2002 byl papežem Janem Pavlem II. prohlášen za svatého.

Cestou zpátky z podzemní krypty jsem zaregistrovala davy lidí, jdoucích proti nám a došlo mi, že mše v horní části kostela skončila. Vešli jsme dovnitř severním vchodem a já si fotila tu hodně zajímavou stavbu. Kostel vyvolává hodně kontroverzí, někomu se líbí, jiní souhlasí s jeho kritiky.

Mě osobně se kostel líbí moc.

Vedle severního vchodu je malá kaplička

Tento pohled se naskytne při vstupu severním vchodem, klenba kostela je úchvatná

Varhany kopírují svým tvarem oblouk z apricenského kamene

Hlavní oltář

Sousoší z mramorového kvádru

Okno zevnitř

Socha Padre Pia

Klenba je vrcholem architektonického umu

Pohled k oltáři z jedné z vedlejších uliček

Při východu z jižní brány je vidět kříž se zvonicí

V roce 2005 jsem fotila zvonici zdola

Tehdy mě zaujalo schodiště, které pod ní vede

Neodolala jsem a vyfotila si zalesněné kopce Gargana orámované klenbou kostela

Od kostela jsme potom mírným stoupáním, kolem vodních kaskád, došli nahoru. Stále foukal silný vítr a zima prolézala mou blůzkou a manželovou košilí. Všichni kolem nás se halili do svetrů, či bund. Zaregistrovala jsem i zimní kabát.

O tom, že se Padre Pio zasadil o výstavbu nemocnice jsem se už zmínila.

V průběhu let k ní přibyla i poliklinika.

Navíc u severního vchodu probíhala výstavba dalšího zdravotnického zařízení.

I když Padre Pio nežije, moc jeho stigmat léčí lidi dodnes

Při odchodu od kostela jsem si naposledy vyfotila kříž se zvonicí.

Bylo to z odstupu, stála jsem téměř u kaskády, která zavlažuje zeleň kolem

V roce 2005 byla kaskáda v záplavě levandulí a ve spodní části bylo kolem ní zábradlí

V roce 2015 už tu levandule nebyly a také se změnila její barva

Olivovníky, které tu jsou, sem byly přesazovány už jako staré stromy.

Vypadají, jako by tu byly odjakživa

Kaskádami teče voda, která se pak vrací z jezírka zpátky nahoru.

Toto je koloběh vody, nikoli v přírodě, ale v důmyslném zavlažovacím zařízení

2015 - naposledy se ještě podíváme na hodně zajímavý kostel

2005 - tehdy tu bylo zábradlí. Bylo to necelý rok od otevření kostela

a zábradlím byly pravděpodobně regulovány davy návštěvníků

Cestou k další památce jsem si uvědomila, že za deset let, které uplynuly, se rozšířila i nemocnice k jejíž výstavbě přispěl Padre Pio.

2005

2015 - nad stávající nemocnicí vyrostly nové budovy

Došli jsme před kostel Santa Maria delle Grazie, od jehož vchodu jsem byla před deseti lety nekompromisně poslána pryč. Prošli jsme si hlavní lod' a pak po schodech sestoupili do jeho suterénu, kde býval hrob Padre Pia. Ted' tu bylo jakési muzeum s jeho předměty, doplněné fotografiemi a texty dokládajícími jeho život.

Čelo kostela Santa Maria delle Grazie

Znovu v detailu - použila jsem fotografii z roku 2005, kdy byla fasáda nasvícena sluncem

Oblouk nad vstupem do kostela.

Znovu jsem použila deset let starou fotku, vypadá totiž lépe, než ta nová

Hlavní lod' kostela Santa Maria delle Grazie

Ta rozsvícená pěticípá hvězda mě rozsemála.

Starším určitě něco připomíná. Ale v kostele?

Padre Pio

I v tomto kostele jsou velkoplošné mozaiky.

Na rozdíl od předchozího kostela jsou klasické

Nedaleko kostela, směrem k vypínajícím se vrcholům Gargana, stojí na podstavci další ze soch.

Od ní vedou schody, navazující na vyhlídkovou cestu na Montenero (1000 m.n.) Foceno 2005.

Pohledem na hodinky jsme zjistili, že za několik minut nám vyprší doba parkování, kterou jsme si předplatili. Kromě zimy i toto byl důvod, proč jsme už nikam dál nešli a vrátili se zpátky k autu.div>

Z San Giovanni Rotondo jsme sjeli k pobřeží, cestou natankovali zatím nejlevnější naftu z celého Gargana. Zastavili jsme se v Manfredonii v nákupním centru a udělali víkendový nákup. Tady už nebyla taková zima. Teploměr ukazoval příjemných 24°C. Myšlenku na to, že si tu koupíme nějakou mikinu, či triko s dlouhým rukávem jsme proto zavrhli.

A tady naše putování přerušuji.

Vede mě k tomu obava, že bych mohla mít znovu problémy s publikováním článku, který je omezen na 40 000 znaků. Původní článek jsem tedy přepracovala a zahrnula do něj informace o Poutním kostelu Padre Pia, o kterém jsem měla napsaný samostatný článek a který jsem bohužel nestihla publikovat v soutěži o nejhezčí sakrální stavbu.

Pro zachování kontinuity je tedy původní článek věnovaný kostelu "přenesen" sem do deníku.

Deník bude pokračovat znovu pátkem 26. června 2015.