Italský deník 5

Pokračování předchozí části

Sobota 20. června 2015

Ráno vstáváme už v sedm hodin, protože máme v plánu jet se podívat na trhy v Peschici. Chci si napravit dojem z pondělního nepříjemného zážitku ve Vieste, chci nakoupit čerstvou zeleninu a hlavně podívat se po nějakých věcech pro vnoučata.

Nevíme přesně ve kterém místě trhy jsou, protože v Peschici jsme na trzích ještě nikdy nebyli. V historickém centru určitě nebudou, tam pro ně není prostor, spíš bychom je očekávali v modernější části města.

Obloha je znovu černočerná, určitě něco přijde.

Prostor jsme našli, ale místo tradičních trhů tu bylo jen několik stánků se zeleninou. Opravovala se tu silnice a to byl zřejmě důvod, proč trhy nejsou. Zelináři se svými piaggii se sem dostanou, ale větší auta ne. Koupila jsem nějakou zeleninu a ptala se jednoho ze zelinářů, zda něco neví. Prý snad budou trhy příští pátek, ale jistě to neví. On sem jezdí každý den, tak kdybychom něco potřebovali... Podobný zelinář stává denně na cestě od moře k rezidenci, tam nakupuji celkem pravidelně.

Cestou zpátky k rezidenci jsme se zastavili v nedalekém supermercatu, kam jinak chodíme pěšky, pro pečivo a máslo. Cestou zpátky k autu začaly padat z oblohy obrovské kapky deště. Plesk, plesk - jako by na nás někdo shora plival.

Zaparkovali jsme a odnesli si nákup do apartmánu. V těch vedlejších je čilý ruch. Party uklízeček připravují další apartmány pro nově příchozí a to pod taktovkou paní Marie, manželky Luigiho. Už tady na této straně nebudeme sami. Máslo do ledničky, pečivo do pytlíku, zeleninu do košíčku a co ted'?

Šli jsme se podívat k moři. Být krásné a slunečné počasí, byla by pláž plná lidí. Ale není. Pár lidí tu bylo, posedávali na lehátkách, nebo se procházeli po břehu. V krat'asech a tílku jsem mezi bundami a dlouhými kalhotami vypadala jako exot.

Cestou zpátky do apartmánu jsme znovu pozdravili českou rodinu, která na nás shlížela shora z terasy. Žádná odpověd'. Moji rodiče mi kdysi vštěpovali pravidlo, že slušnost je pozdravit a odpovědět na pozdrav by měla být povinnost.

Takže příště už zdravit nebudu.

Tedy já, nevím, jak manžel.

Po obědě se manžel snažil zprovoznit (marně) televizi v apartmánu, protože se chtěl dívat na kvalifikaci F1. Já si vzala novou knihu a sedla si na terasu. Když jsem se začala smát, manžel vylezl ven a ptal se, co je tak veselého. "Je tu s námi babička Marie." Vykulil oči a díval se nechápavě: "Cože?" Otevřela jsem knihu a ukázala mu tiráž. "Tak čti." Přečetl si to, co jsem ukazovala a začal se smát taky. Knihu, kterou jsem si vzala na dovolenou, přeložila tchýně naší dcery. Překládá ze španělštiny a z angličtiny. Oslovení "babička Marie" užívají holky od mala, aby nás rozlišily. Já jsem pro ně "babička Alena". U dědečků to mají poněkud těžší, oba se totiž jmenují Jiří. :-D

Manžel se znovu vrátil dovnitř a opakovaně se pokoušel o to, aby televize hrála. Nakonec to vzdal. Odložila jsem knihu a navrhla mu, že se půjdeme znovu podívat do Peschici, protože to na koupání opravdu nevypadá. Navíc, jsme tu už týden a já mám ve zvyku posílat z našich cest dětem pohlednice. V obchůdku pod rezidencí je nemají a ani v blízkem supermercato jsem se svým dotazem nepochodila.

Teplota byla 21°C, foukal poměrně ostrý vítr a slunce bylo občas schované v mracích. Žabky jsem tentokrát nechala doma a obula si oblíbené "botky šlapky", ve kterých jsem už absolvovala několik výšlapů a ve kterých se dá chodit nejen po městě, ale i v terénu.

Vydali jsme se po chodníku, lemujícím příjezdovou silnici a zvažovali, zda do města vystoupáme podél serpentýn a lesem, nebo zvolíme znovu nespočet schodů z přístavu. Manželovi se nelíbila ani jedna z nabízených variant. Chtěl se v pohodlíčku apartmánu dívat na Formule 1.

Telátko, které jsem fotila už v pondělí bylo znovu hned pod silnicí. Zjistila jsem, že je to mladý býček.

Chodník a silnice do Peschici. Počasí se jakž takž umoudřilo

"Víš co, tak zajdeme do přístavu, třeba tam nějaký obchůdek bude."

"Tam nebude nic, vždyt' jsme tam už v pondělí byli a nic takového jsme tam neviděli."

"Ale, třeba jo. Vždyt' jsme vylezli z pláže rovnou na hráz a pak šli podle vody na molo."

Nakonec souhlasil, protože výstup nahoru do města ho opravdu nelákal.

Pokračovali jsme tedy do přístavu a objevili nejen obchůdek, kde měli krom jiného i pohlednice, ale i prodejnu "Tabachi", tedy trafiku, kde měli známky. V Itálii je to běžné, že koupíte někde pohlednice a potom hledáte trafiku nebo poštu, abyste dokoupili známky. Jen opravdu hodně vyjímečně se dají obě věci koupit společně.

Nedaleko jsme narazili i na bar, kde měli zmrzlinu. Ta snad muže smíří s tím, že jsem ho vytáhla od pokusů naladit televizi. Čekala jsem, že zmrzlina v baru bude dražší, než nahoře ve městě, ale bylo tomu přesně naopak. Byla levnější o půl € a její porce byla zatím letos ta největší, kterou jsme měli.

Prošli jsme si přístav, prohlédli si nové Fiaty 500, které tu měli "promo akci" a já si udělala několik fotek.

Lod'ky místních rybářů a za nimi větší lod', vozící turisty na prohlídku mořských jeskyní

Pohled na útesy pod historickým centrem mě nepřestal fascinovat

Socha Panny Marie v přístavu

Kotva

Kus poctivého lana

Definitivně uzavřeno :-D

Pohled na historické centrum Peschici se neomrzí

Další z lodí pro výlety do jeskyní a druhá polovina města na kopci

Nová "pětistovka" se mi moc nelíbí

Poslední pohled na přístav

Stejnou cestou jsme se vraceli zpátky. Na hlavním tahu u odbočky k naší rezidenci stál obrovský autobus s českou SPZ, který přivezl nové rekreanty a čekal na ty, kterým dovolená skončila. Dali jsme se s řidiči do řeči a dozvěděli se, že v Praze leje a teplota je 12°C. Tak to jsme na tom lépe.

I když? Ani my se nemůžeme, co se počasí týká, moc chlubit. Z týdne, který tu už jsme, byly zatím jen dva dny, kdy se dalo válet se u moře - tedy koupací dny.

Předpověd' na dny následující není také moc optimistická a povzbudivá.

Večer kolem sedmé začalo pršet a lilo až do doby, kdy jsme šli spát.

A možná i déle.

Neděle 21. června 2015

Ráno začínám úklidem terasy. Opět je tu jehličí z borovice a špína ze dvou sousedních teras. Večer jsme byli prozíraví a stůl při dešti posunuli kus dál od zídky, takže nepřekážel tekoucí vodě přinášející jehličí a další binec, tak jako ve středu. Většina toho odtekla mimo terasu. To co zůstalo, bylo jen v místech, kde jsou křivé dlaždice. Tentokrát mi stačily na spláchnutí terasy jen tři kbelíky vody.

Po snídani jsme šli k moři, opět na Jalillo. Mohl by to být, navzdory předpovědi, hezký den. Sice byly na obloze mráčky a foukal vítr, ale bylo tam, v závětší útesů, velice příjemně. Vydrželi jsme tam až do dvanácti hodin.

Seznámili jsme se s paní, která přijela s těmi, kteří nám neodpovídali na pozdrav. Sama nás oslovila, když jsme se podivovali nad tím, proč se zase střílí. Dozvěděli jsme se, že dnes večer se bude konat slavnost "Otevírání moře" a že plakát visí v obchůdku u rezidence. Paní nám říkala, že už tu slavnost viděla a že je to docela hezká a zajímavá podívaná.

"Tak to se půjdeme podívat", řekla jsem a všimla si "nadšeného výrazu" muže, kterého zase poženu večer do Peschici.

Dali jsme se pak do řeči a paní nám řekla, že jsou všichni z okolí České Lípy. Město mých studií.

A jak se říká, že svět je opravdu malý, došly jsme s paní Marcelou k tomu, že je kamarádkou a spolupracovnicí mojí spolužačky, se kterou jsem stále v blízkém kontaktu. :-D

Po obědě se manželovi podařilo jakž takž naladit televizi a mě bylo jasné, že ho k moři nedostanu. A zatímco on se díval na F1, já si na terase četla knižku, kterou přeložila "babička Marie" a žasla nad tím, jaká také zná slova. :-D

Nikdy bych to do ní neřekla.

Ve čtyři hodiny jsem šla do obchůdku, abych se podívala na plakát večerní slavnosti a zjitila podrobnosti. Když jsem se vracela, celé osazenstvo horní terasy mě hlasitě zdravilo. Samozřejmě, že jsem odpověděla.

Jak málo stačí, aby byl člověk vzat na milost?

Večeři jsem udělala brzkou a pak přemýšlela, co si vzít na sebe. Vítr stále foukal a u moře asi večer nebude nejtepleji. Oba jsme si vzali dlouhé kalhoty, muž bundu a já vestu. Do centra před kostel se nám jít nechtělo, rozhodli jsme se, že počkáme v přístavu, kam procesí s "Pannou Marií", musí přijít. Nebyli jsme tu zdaleka jediní, už tu čekalo poměrně dost lidí. Zvolili jsme strategickou pozici na horním ochoze, kousek nad místem, kde se bude odehrávat obřad a čekali. Vítr hnal moře na útesy a čas od času nás zkropila sprška mořské vody.

Jen mě tak napadlo, proč jsem si vlastně myla hlavu.

Peschici je opravdu hodně fotogenické

Na ochozu už čekalo několik lidí

Dočkali jsme se procesí, které provázel orchestr samých mladých dívek a kluků, vyslechli si mši v italštině, která se od mší, které se konají v našich kostelích, až tolik nelišila. Sochu požehnal kněz, který vedl mši, došlo na pozdravení pokoje. Překvapilo mě, že se slovem "pace" (mír) zdravili i ti, kteří s námi stáli na ochozu. Podání ruky a pozdrav jsme opětovali. Pak došlo ke svatému přijímání, po kterém byla socha Panny Marie přenesena na lod' a spolu s církevními hodnostáři, představiteli města a námořníky, vyplula.

Fotila jsem si lod' plující kvůli vysokým vlnám jen v prostoru přístavu, ohraničeném molem a hrází a stíhala na druhé straně fotit i slunce zapadající do moře. Od paní Marcely jsme byli informování, že pokud je moře klidné, lod' s Pannou Marií pluje po otevřeném moři a obeplouvá přístav.

Musí to být kouzelná podívaná, když lod' pluje v zapadajícím slunci.

Lod' se vrátila k molu, socha byla vyzvednuta a položena před skleněnou vitrinu, ve které bude stát do dalšího obřadu.

Obešla jsem část ochozu a sochu si fotila shora. Byl tu nával. Jednak fotografové, kteří se tlačili kolem a pak věřící, kteří si na ní chtěli sáhnout.

Sešla jsem dolů před sochu a když davy opadly, zvěčnila jsem jí. Oproti pondělku, kdy jsem jí fotila ve vitríně, byla ozdobena živými květy.

Procesí už přichází

Uprostřed je vidět přinášená soška Panny Marie

Socha Panny Marie je položena na provizorním oltáři

Orchestr složený ze samých mladých obyvatel Peschici

Vedle provizorního oltáře je skleněná vitrina (s modrou čepičkou), kam bude socha později umístěna

Svaté přijímání

Socha je nesena k lodi

Odplouvání

Peschici v zapadajícím slunci

Západy slunce jsou tématem pro spousty fotografů

Lod' se vrací zpátky k molu

Socha ozdobená živými květy .....

.... pro srovnání - takto vypadala v pondělí

Kněz působil velice sympatickým dojmem, který umocnilo i to, že měl sebou fot'ák

Stmívání nad přístavem

Slavnostní ohňostroj měl být v půl desáté a my se rozhodli, že nebudeme čekat v přístavu, ale že půjdeme blíž k rezidenci, sejdeme na pláž a budeme odtud fotit a točit. Když jsme sešli z přístavního mola a pokračovali k sypané hrázi, začaly vybuchovat první petardy. Ohlušující rámus a pak hustý hnědý dým se díky větru hnal přesně k místu, na které jsme došli. Zmatek nad zmatky, spousta lidí, kteří nevěděli, kam jít, mezi nimi pomaloučku projížděla troubící auta, která byla kvůli stavnosti zaparkovaná v blízkosti přístavu. Navíc nebylo téměř nic vidět.

Byli jsme v blízkosti baru, který jsme včera objevili. Obešli jsme ho a vstoupili na pláž z druhé strany sypané hráze. Bylo nás tu jen pár a já si libovala, jaký budeme mít krásný výhled. Jen mně trochu mrzelo, že s ohňostrojem nepočkali jeho strůjci opravdu na tu půl desátou, protože ve tmě by to byla určitě hezčí podívaná. Obloha byla ještě modrá a nad mořem zlátla po nedávno zapadlém slunci.

Fotila jsem a muž točil, když se najednou ozvala další série ohlušujících ran, vzduchem létaly rachejtle a dopadaly přesně do místa, kde jsme byli. Sedla jsem si na bobek, sklonila hlavu a zacpala si uši.

Muž mě odtáhl pod jeden z otevřených deštníků, odkud jsem udělala pár fotek. "To je jak v Bagdádu", zaslechla jsem manžela, který pak zavolal: "Neblbni a pojd' se schovat." Doběhla jsem k němu pod stříšku baru. Rodiče tu chlácholili plačící děti.

Touha fotit však byla silnější, než strach, takže jsem po chvilce azyl pod stříškou opustila a popoběhla kus dál po pláži a vlezla pod další deštník. Všimla jsem si, jak ti, kteří mají ohňostroj na starosti, prchají z hráze. A pak to začalo. Zřejmě se něco zvrtlo. Rachejtle dopadaly na větší část pláže, občas jsem zaregistrovala, že mě něco, jakoby seklo, do obličeje. Muž doběhl ke mně a jen utrousil, že doufá, že nebude mít propálenou další bundu. Jednu takovou už má doma, zdobí jí dírky, které vznikly v dubnu, když byl s holkama na čarodějnicích.

Nekontrolovaný ohňostroj pokračoval.

Hořící kusy čehosi dopadaly nedaleko od nás mezi deštníky a lehátka.

/>

A utíkáme...

Honem pryč......

A pak byl konec, jen dým se nesl nad pláží.

Pokračování příště.