Italský deník 11

Pokračování předchozí části

Sobota 27. června 2015

Ráno jsem vstávali oba o něco později než obvykle. Únava po pátečním výletu se projevila a my spali jako dudci. Vylezla jsem na terasu a zaregistrovala ruch v apartmánu kus od nás. Stěhovali se do něj noví obyvatelé. Zřejmě už přijel autobus, který jel přes noc a "vyklopil" tady další várku rekreantů, jako tomu bylo minulou sobotu a odtud pokračoval s dalšími lidmi na jih, aby se pak večer vrátil pro ty, kterým dovolená skončila. Byla jsem v noční košili, takže jsem raději zalezla, abych nebudila pozornost.

Po snídani jsme se vydali na Jallilo. Rozložili jsme si ležení a prošli se po břehu. Sebrali jsme zase něco mušlí. Objevili jsme jakubky, hřebenatky a další. Holky budou mít radost. Tedy snad! Vlny na moři byly stále veliké, vítr se od včerejška neutišil. Ale tady v zálivu, který je obklopen útesy bylo příjemně. Polehávala jsem na lehátku a četla si. Manžel se vrtěl a opakovaně se ptal, zda půjdu do vody. Nakonec jsem se nechala přemluvit, i když ve vodě nikdo nebyl. Pár lidí postávalo na břehu, někteří se procházeli a další se povalovali, či posedávali. Na to, že byl víkend, tu bylo překvapivě málo lidí. Došli jsme na břeh a moje rozhodnutí, že vlezu do rozbouřeného moře, mě opouštělo. Muž šel odhodlaně přede mnou a najednou zmizel. Vlny mu podrazily nohy a on zajel pod vodu. Stála jsem na břehu a sledovala, s jakými obtížemi se muž staví na nohy a jaké má problémy to ustát. Šup! Další vlny a zase zmizel. Chut' si nechat nafackovat od moře, či si od něj nechat podrazit nohy, jsem už opravdu neměla. Manželovi jsem naznačila, že se vracím k lehátku. Za chvilku přišel, voda z něj crčela, chrchlal, smrkal, skákal po jedné noze a skláněl hlavu, aby vytřepal vodu z uší. A pak totéž po druhé noze. Jeho poskakování sledovali se zájmem ti, kteří byli v okolí. Myslím si, že pokud někdo chtěl okusit koupel, pohled na mého muže je přesvědčil o tom, že dnes lézt do moře je naprostá hloupost.

Byla jsem zabraná do knížky, když muž pronesl: "Hele, náš pes." A opravdu, po chodníčku se k pláži blížila rodina, kterou doprovázel rezavý psík. Může to být on, ale také nemusí, napadlo mě.

Pes se choval stejně a podobně i vypadal. Šel chvilku s nimi, když se zastavili nahoře u zábradlí, zastavil se také a pak pokračoval kousek níž a tam počkal. Neměla jsme brýle a na větší dálku vidím poněkud hůř. Rodina se psem sestoupila z chodníčku vedoucím po útesech na pláž a vydala se na druhou stranu, než jsme měli naše ležení. Pes se zastavil a pak neomylně zamířil k nám. Muž měl pravdu. Byl to opravdu "ten náš pes". A pak se říká, že psi blbě vidí.

Na pláži jsme vydrželi až do samého poledne a opouštěli jí se psem. Bylo mi jasné, že se ho budeme muset zbavit, aby s námi nešel do rezidence. Cestou po chodníčku šel před námi a na jeho konci se zastavil. "S námi nesmíš, víš to?" Asi rozuměl. Zatímco my jsme stoupali od moře k rezidenci, pes pokračoval podle moře na hlavní pláž.

Když jsme vystoupali po schodech k nám nahoru, zjistili jsme, že v sousedním apartmánu už někdo bydlí. Nikoho jsme neviděli, jen otevřené dveře, ručník hozený přes křeslo a plechovky od českého piva signalizovaly, že máme nové sousedy.

Paní Lenka přišla, aby manželovi upřesnila v kolik by s Viktorkou potřebovaly odvézt k jejich autobusu a pak se zahleděla na sousední terasu a jen pronesla: "Lituju vás, to si asi užijete".

Během chvilky jsme měli možnost naše nové sousedy poznat. Dva mladí muži, ze kterých nám byl jeden povědomý. Pak nám to došlo. To je onen mladý muž, který sem před týdnem přivezl mladou maminku se dvěma dětmi a s jejich babičkou, a který se vracel ještě téhož dne zpátky do Prahy. Domnívala jsem se, že je to otec od rodiny, který sem dovezl rodinu a pak se musel kvůli pracovním povinnostem vrátit domů a ted' za rodinou přijel. Vše bylo jinak. Jakub, jak se ten mladý muž jmenoval, byl bratrem mladé maminky a sem měl přijet s přítelkyní, se kterou se krátce před odjezdem na dovolenou rozešel. Tak si sebou vzal kamaráda Otu. Chlapci byli v dobrém rozmaru, plechovky od piva se vršily geometrickou řadou a stejně tak přibývaly vajgly od vykouřených cigaret.

Už jsem se někdy zmínila o tom, že jsem polepšený kuřák?

Určitě jsem o tom psala kdysi před lety ve článku na "téma týdne". Jsem nejen polepšený kuřák, já jsem kvůli astmatu militantní nekuřák. Oba mladí muži byli hovorní, tak jsme se dozvěděli, že ona přítelkyně pracuje v restauraci, kterou máme od domu jen několik kroků a kam chodíme občas na oběd a kde pořádáme rodinné oslavy. Jakub pracuje v autoservisu nedaleko od nás.

Uzavřeli jsme nakonec "pakt o neútočení" :-D, který spočíval v tom, že pokud budeme jíst, oni nebudou kouřit.

Pak přišel Jakubův malý synoveček s pozváním na na oběd. Oba svorně odmítli s tím, že mají pivo. Seděli, klábosili, popíjeli a kouřili. Když se objevila paní Lenka, podívala se na oba mladé muže a jen řekla: "No, nazdar". Já se vlastně zapomněla zmínit, že Lenka dělá sestřičku na psychiatrii a že lecos v životě už zažila a hodně toho viděla. Když nastala doba odjezdu, rozloučili jsme se a manžel jí pomohl se zavazadly do auta. Popřála jsem jim št'astnou cestu a zůstala na terase. Oba naši noví sousedi se rozhodli, že se půjdou vykoupat. Když odcházeli, měli poněkud vratký krok. Na jejich terase zůstal nepředstavitelný binec.

Když se muž vrátil, zvažovali jsme, co podnikneme. K moři jít už nemělo téměř smysl a navíc jsme předpokládali, že se vlny od rána asi moc nezmenšily.

Udělala jsem předčasnou večeři a vydali jsme se do Peschici. Tentokrát jsme nešli pěšky, ale počkali jsme si kousek od rezidence na autobus. O jeho existenci nám řekla paní Marcela, která se smála našemu líčení, kterak jsme zdolávali schody do města.

Při čekání na autobus jsme zahlédli dvě známé postavy - Jakuba a Otu, kteří se štrachali nahoru do kopečka od pláže. Když jsem se na ně podívala, pokládala jsem téměř za zázrak, že se trefili do vrat.

Autobus nás dovezl až nahoru do města na Corso Garibaldi, nedaleko vstupní brány do historického centra. To jedno € za cestu se bohatě vyplatilo, už jen při představě, jak se budeme znovu šplhat do schodů od přístavu, či stoupat ulicemi a uličkami nahoru. V duchu jsem paní Marcele poděkovala, nebýt jí, o autobusu bychom nevěděli.

Věž vstupní brány Porta del Ponte

Už jsem se v deníku zmínila o spoustě měst nebo míst, ale na Peschici, které se stalo na tři týdny našim dočasným domovem, jsem téměř zapomněla.

Nejstarší záznamy o tomto městě jsou doloženy z roku 970 n.l., kdy bylo na příkaz císaře Svaté říše římské Otty I., vybudová
no na troskách původního osídlení, zničeného Saracény, nové město. Jako zajímavost je možné uvést i to, že obyvatelstvo v této oblati bylo z části slovanské. I sám název města vznikl pravděpodobně ze slovanského "pjéskusa", či vzniklo z ruského "peski" - což značí písčitou půdu. Přítomnost slovanů dokládají darovací dokumenty arcibiskupa ze Siponta z roku 1023. Roku 1154 během Normanské nadvlády bylo Peschici závislé na chorvatském Hvaru.

Od roku 1177 se dostalo do léna Monte Sant'Angelo. V období Švábské nadvlády se zde odehrávaly dramatické okamžiky v boji mezi Římskou říší a papežem. Bylo obléháno 25 benátskými galérami, které vyslal papež Řehoř IX. Podobně jako nedaleké Vieste bylo roku 1239 Benátčany vyrabováno. V době nadvlády Anjouovců bylo jedním z mála měst, věrných králi Karlovi. Od roku 1458 bylo pod nadvládou Aragonců . V roce 1567 bylo na pobřeží vybudováno deset obranných věží, k jejichž stavbě se přistoupilo po masakru z roku 1554 ve Vieste a po obléhání Tremitských ostrovů Turky.

Zdroj: INTERNET

Oficiální stránky Národního parku

Postupem doby vznikaly podél pobřeží Gargana další obranné věže, kterých nakonec bylo dvacetjedna a byly pod správou Kapitanátu. Byly schopné si pomocí kouřových signálů dávat znamení o hrozícím nebezpečí. Některé z věží jsou dosud zachovány.

K rozšíření města došlo až v souvislosti s rozvojem turistického ruchu po roce 1960.

Město samotné má kolem 4400 stálých obyvatel.

Fotografie, které vznikly při našem letošním prvním výletu, kdy jsme vystoupali schody do města, jsou ve 2. části deníku.

A tady jsou další, některé z nich vznikly při návštěvách v letech minulých:

Věž u vstupní brány do historického centra je porostlá kaparovníky

Navečer uličky města ožívají

Zvonice kostela Sant'Elia Profeta

Romantická zákoutí a tajemné uličky lákají k výpravám za poznáním

Kostel Chiesa del Purgatorio (Nejsvětější duše v očistci)

A tentýž kostel v odpoledním slunci

V historickém centru jsou k vidění i zajímavé komíny.....

..... a nechybí tu ani květena - v tomto případě oleandr a bouganvillea

Navečer se část města uzavře a od té doby ospalé město ožívá

Hlavní třída

Cesta z a nebo do města

Tyto poslední tři fotografie byly pořízeny v roce 2005 z lodě.

Historické centrum má strategickou pozici na útesech

Došli jsme ke hradu a hledali vhodné místo, odkud bychom mohli sledovat západ slunce a hlavně, odkud ho půjde dobře fotit. Našli jsme spousty zajímavých míst a staveb, fotila jsem si i pláž shora. Pal jsme objevili terásku, odkud byl krásný výhled. Slunce bylo ještě dost vysoko, odráželo se na mořské hladině a nám nezbývalo, než čekat. Sledovala jsem to přírodní divadlo, fotila ho. Slunce krátce ozářilo Tremitské ostrovy a pak se skrylo za mraky. Přesto všechno to byla náramná podívaná.

Při sestupu od hradu jsme hledali vhodné místo k focení - tak tudy to nepůjde

Pohled na pláž - stejné stříšky už jsem fotila

Bílé budovy na terásce, která nabízela báječný výhled, se barví do růžova zapadajícím sluncem

Všimněte si nově postavených chodníků, které jsou zajímavě vydlážděné.

>

Na horizontu jsou vidět siluety Tremitských ostrovů

Při hledání vhodného místa k focení jsme sešli hodně dolů a když jsme se vraceli zpátky do města, museli jsme absolvovat několikery schody. Při scházení dolů, jsme šli uličkami vinoucími se po svahu a na žádné schody jsme nenarazili. Až při odchodu jsme je objevili. No, hlavně, že jsme se chtěli vyhnout schodům. :-D

Nahoře ve městě jsme se odměnili zmrzlinou a pak se courali uličkami plnými lidí, většinou návštěvníků města. U jednoho stánku jsme koupili Emě kabelku s Frozen, když už má šaty jako přincezna Elsa. Muž si kabelku zavěsil přes rameno. Jednoho Itala tím pobavil natolik, že ten se hlasitě rozesmál, utíral si slzy a pak se ptal, zda je to nová móda. Vysvětlila jsem mu, že je to "regalo per la nipotina", neboli dárek pro vnučku. Smál se dál a pak nám popřál krásný večer.

Domů jsme se vraceli, jak jinak, než po schodech k přístavu. Měla jsem tam z minulého týdne vyhlédnutý oleandr, který ještě nemám ve své sbírce. Schody! Došlo mi, že mramorové stupně jsou stejně nepříjemné i při cestě dolů. Navíc ve tmě. I když byly osvícené pouličními lampami, nebyla chůze po nich nic moc. Nechápu navíc, proč jsou některé stupně vyšší. Vždyt' je všeobecně známo, že naši předci byli menšího vzrůstu a i jim chůze po schodech, které vypadají jako "noty na buben" musela dávat zabrat. Nebo že by byli zdatnější?

Při jednom sestupu, kdy schod byl podstatně níž, než jsem čekala, jsem si hnula s kolenem. Ach, to moje koleno. Kdysi mi z něj tahali vodu a čas od času zazlobí. Ale proč zrovna ted'? Došlo mi, že mnohem snažší je jít po těch schodech nahoru, než z nich sestupovat.

Noční cesta dolů

Došli jsme dolů, tedy já to spíš sbelhala dolů. U oleandru byl mnohem větší provoz, než minulou sobotu za bílého dne. Chvilku jsem tam okouněla, předstírala, že si zavazuju botu a když už jsem byla přichystaná ufiknout si větvičku, jako na potvoru jelo kolem auto. Tak nic.

Do apartmánu jsem se dobelhala a po sprše si koleno namazala. Ráno se uvidí. Vedle byl klid, asi naši noví sousedé vyspávají opičku.

V noci mě probudil hluk. Někdo uklízel plechovky od piva na sousední terase.

Neděle 28.6.2016

Ráno po snídani odcházíme k moři. Plechovky z vedlejší terasy opravdu zmizely. Takže se mi to v noci opravdu nezdálo. Na Jallilo přicházíme docela brzy a jsme první, pokud nepočítám plavčíka a obsluhu baru. Vlny jsou stále vysoké a na to, že je neděle, je tu hodně málo lidí. Čekala bych, že pláž bude v obležení rekreantů, ale není tomu tak. Seznámili jsme se s dalšími novými sousedy. Jsou o generaci mladší a mají dvě patnáctileté dcery - dvojčata. Přijeli včera autem z Brna.

V poledne balíme a jdeme zpátky do rezidence. Naši sousedé sedí na terase a ptají se, jestli nás v noci moc nerušili. Muž se na ně dívá nechápavě, v noci spal jako dudek a nic neslyšel. Já přiznávám, že jsem je slyšela jak uklízí, protože mám lehké spaní. Z Jakuba pak vypadlo, že na terase usnul a o úklid se postarala jeho sestra, která ho přišla zkontrolovat.

Po obědě a siestě jdeme na velkou pláž. Vítr se stále neutišil a moře žene vysoké vlny k pobřeží. Není tu ani moc lidí. Mám rozečtenou další knihu, do které jsem se zabrala a tak mě to ani neláká jít si do moře pro pár facek. Muž je nepoučitelný a znovu tam vlezl. Jako by mu to včera nestačilo Když se vrací k lehátku, prská ještě vodu. V ten moment jsem zalitovala toho, že si sebou na pláž neberu fot'ák. Muž má vzadu na hlavě pěšinku a zbytek vlasů mu vytváří vlnu jako vzedmuté moře. Shání se po papírových kapesnících a pak smrká mořskou vodu. Každopádně si dokonale propláchl dutiny.

Od mladého Marokánce jsem si koupila šaty z indické bavlny. Má jednotnou cenu, za všechno co prodává, chce 5€. Nebývá tu pravidelně, ale myslím si, že na rozdíl od ostatních plážových prodejců prodá nejvíc zboží. Ostatní prodávají za čtyřnásobek, aby pak donutili zákazníka smlouvat a mohli jít s cenou dolů. Paní Lenka včera před odjezdem usmlouvala šaty z původních 20€ na 13€ a byla s nákupem spokojená. Já s těmi šaty za 5€ byla spokojená taky, o to víc, že hodně podobné jsem viděla před odjezdem v Břevnově, kde za ně chtěli 580,-- Kč. Těch 5€ je supr cena.

Na pláži jsme i přes vítr vydrželi do sedmi hodin. Teploměr ukazoval v tu hodinu krásných 26°C. Jen kdyby tak nefoukalo.

Při příchodu nás z dálky zdravil rezavý italský kuchař s restaurace, kterou včera, díky nastávající turistické sezóně, otevřeli. Jeho "Ahoj, jak se máš?", je vždy příjemné a my mu pro změnu italsky odpovídáme, že "Bene, grazie". Naši sousedé sedí na terase a jsou na plech. Moc se nad tím nepozastavuji, znám několik jim podobných, kteří se chovají stejně.

Prolít si hlavu pivem a pak se léčit? V mládí se mi to také povedlo, když jsem nevěděla, kdy přestat. Ruku na srdce - komu se tohle v životě nikdy nestalo? Člověk musí dozrát, aby zjistil, že je spousta příjemnějších činností.

Namísto toho, abychom sledovali dva mladé muže, kterak se opíjí, jsme si po večeři zalezli do apartmánu a pustili si film "Jedna navíc". Krom toho, že v něm hrál Antonio Banderas, t
o nebylo nic moc. Usnula jsem u něj a když jsem se probudila, muž se mně zeptal, zda to může vypnout.

Mám pocit, že jsem tentokrát neměla nejšt'astnější ruku, co se výběru filmů na dovolenou týče.

Pokračování příště.