Sama doma

Jsem sama doma.

Za normálních okolností bych si ten den užívala trochu jinak, ale ...

... skolila mě nějaká choroba, takže se povaluju s knížkou, nad kterou usínám.

Občas udělám změnu a přesunu se do obýváku, kde se koukám na televizi, ale i tady usínám.

Jediné místo, kde neusínám je sezení nad klávesnicí počítače, ale také to není ono.

To, že není něco v pořádku, mi došlo ve čtvrtek večer. Začalo mě škrábat v krku. Uvařila jsem si hrnec čaje, vzala si prášek, odstěhovala se z ložnice, abych na manžela neprskala bacily a udělala si pelech tam, kde obvykle přespávají vnučky.

Tomu všemu předcházela první práce na zahradě. Původně jsem neměla v úmyslu pracovat, šla jsem jen pověsit umělohmotná vajíčka na keř, když už jsou ty Velikonoce. Slunečné počasí mě však motivovalo k další činnosti a já se domů vrátila zpocená jako krysa. Aby to nebylo málo, vzala jsem fot'ák a vrátila se znovu na zahradu.

V pátek ráno mi bylo lépe. V krku mě sice škrábalo, ale udělala jsem si obklad a cucala pastilky na bolavý krk. Určitě to zažehnám.

V sobotu jsem se cítila ještě lépe, než předchozí den. Pokračovala jsem v léčbě, doufajíc, že se to nezhorší.

Na neděli jsme totiž měli lístky do Lucerny, které jsme našli pod vánočním stromečkem.

Folkový zpěvák Pavel Žalman Lohonka tu slavil své sedmdesáté narozeniny.

Zdroj: Internet - web Paláce Lucerna

Neděle byla v pohodě a já už se těšila na večer.

Odpoledne se u nás stavovala dcera s Emou pro bílá vajíčka, která jsem jí koupila. Ptala jsem se, kde je Sára. Prý leží doma s horečkou. "Mami, ty taky pěkně chraptíš". "To už je paráda, měla jsi mě slyšet v pátek ráno, to jsem jen kokrhala, navíc ani nemám teplotu." "No, zníš hezky." Pak jsem se dcery ptala, jak do bude se Sárou. V pondělí má dcera volno, tak s ní zůstane doma a pak se když tak domluvíme.

Z domova jsme odjížděli autem na Petřiny k metru. Lucerna byla vyprodaná, fronta se táhla pasáží už od Rokoka, kde se otáčela. Zařadili jsme se a když jsme postupovali frontou která narůstala, její konec byl až ve Štěpánské.

Měla jsem trochu výčitky, nebyla jsem stoprocentně zdravá, ale kolem mě to kýchalo, smrkalo, kašlalo a mně došlo, že nejsem sama se zdravotní indispozicí.

Koncert byl pěkný, křtila se knížka a nové CD. Kmotrem knihy byl Miroslav Donutil, CD pokřtil Václav Neckář.

Lucernu rozezněli nejen folkoví bardi, jako Wabi Daněk, nebo Robert Křest'an, ale zazpíval i Aleš Brichta či Xindl X, od něhož zazněla v premiéře písnička Popelka, mimo jiné, moc hezká. Před přestávkou, před bouřící Lucernou, vystoupil Václav Neckář. Po jeho zdravotních problémech je div, že se dokázal vrátit "na prkna, která znamenají svět".

Po přestávce pak už vystoupil Žalman se svou skupinou, který na těch sedmdesát vůbec nevypadá. Zazněly písničky, které asi zná většina a pak i ty z nového CD. Seděla jsem, poslouchala a užívala si to. Jen mně tak v duchu napadlo, že tahle muzika už není ten klasický folk, se kterým začínal, ale že už zní hodně jazzově. Když pak na konci koncertu představoval pět mladých hudebníků, kteří s ním hráli, začal jménem a pak dodal - vedoucí jazzové sekce. Můj odhad byl dobrý.

Plni dojmů jsme z Lucerny odcházeli v půl jedenácté. Chvilku jsme čekali na metro a doma pak byli po jedenácté.

Cítila jsem se dobře, rozhodnutá, že ráno vstanu a pojedu do Motola na endoskopii.

Minulý týden jsem jí odložila, Gábina potřebovala pohlídat Bětušku, když šla na rehabilitaci.

Ráno jsem se probudila brzy, hlava bolela jako střep, z nosu mi teklo a v krku jsem měla knedlík.

Šla jsem se napít, do nosu si stříkla sprej na rýmu a znovu jsem zalezla.

Pan doktor by asi ze mně dnes neměl radost, kdybych mu tam přišla s rýmou.

Když muž vstával, divil se, že jsem doma.

Chtěla jsem mu říct, proč jsem doma, ale vyšel ze mně chraplavý zvuk.

"Tak už je mi to jasný", pronesl.

Polehávala a posedávala jsem, nosíc sebou krabici papírových kapesníků.

Okolo desáté přišla Gábina, domluvit se na zítřku, kdy má další rehabilitaci. Vypadala podobně jako já. Červený nos a huhlající hlas. Můj muž se začal chechtat a jen ucedil: "Teda, vy ste dvojka." Gábina se dokonce přiznala, že ani nebyla schopná odvést Jiříčka ráno do školky. Nakonec jsme to vyřešili, Gábina půjde na rehabilitaci (riskne to, prý by o ní nerada přišla) a hlídat půjde raději dědeček, děti prý jsou zatím v pořádku. Navíc totiž "lehla" i její maminka, která byla v pozici náhradníka. Tak jsem jí řekla, že padla i Sára. Teda my jsme rodina!

Během včerejška jsem "zlikvidovala" další krabici kapesníků. Ještě, že jsem si nedávno koupila tři, byly v akci.

Muž zvládl hlídání obou malých prcků v pohodě.

Odpoledne volala dcera a ptala se, jak mi je. Prý by potřebovala pohlídat ve středu nemocnou Sáru. Řekla jsem, že klidně, že si můžeme marodit hezky spolu. Dcera se odmlčela a pak řekla: "Hele, ale ty nezníš vůbec dobře, já to ještě nějak promyslím. Ona Sára má jen horečku a když tě slyším, tak byste si mohly ty vaše nemoce pěkně nakřížit."

Nakonec nás znovu zachránil muž.

Ráno odjel do Košíř hlídat nemocnou Sáru.

A já jsem sama doma.