Třináctá cesta z Itálie

Dokončení Italského deníku, jehož předchozí část jste si mohli přečíst tady.

Neděle 29. června 2014

Tři dlouhé týdny, které nezačaly úplně nejlépe, utekly jako voda a nás čekal návrat do reality všedních dnů. Tedy hlavně mně, protože coby důchodce už nikam nemusím. Já už jen můžu. Dokonce i můj muž se rozhodl, že pracovat půjde o den později. V duchu jsem se radovala, protože už mu snad konečně došlo, že není zaměstnanec, ale že už několik let pracuje na živnostenský list a že je to on, kdo si může vybrat. Stejně pak ve finále bude fakturovat jen odpracované hodiny. Ale jak se říká, starého psa novým kouskům nenaučíš. Mohli jsme přijet třeba o jedenácté večerní a muž přesto vstal v šest, odjel na Berounsko a tam dodržoval pracovní dobu. Někdy jsem se ho v legraci ptala, zda tam má také píchačky. Takže konečně! Protože neřídím, bývá po dvou dnech cesty unavený a já uvítala, že si konečně odpočine po cestě, než půjde pracovat.

Většina našich věcí už byla z předchozího večera v autě. Zbývala jen cestovní lednička, do níž jsem přestěhovala nějaké zbytky a jídlo na cestu. Vzpomněla jsem si na předchozí rok, kdy jsem v předvečer odjezdu dojídala to i ono a pak na ty konce. To už se nesmí opakovat.

Po poslední snídani jsem umyla naše cestovní hrnky a pak ještě vařila vodu na kávu do termosky. Prásk! Rána jako hrom a sklenice se zbytkem instaní kávy se rozprskla na dlaždicích. Střepy byly až u postele, což v tak malém prostoru nebyl žádný div. Začala jsem se sběrem větších kusů střepů a dávala je do koše na odpadky. Voda na kávu se dovařila, nalila jsem jí do termosky a pokračovala v úklidu. Naprosto zbytečném úklidu! Kdybych jen dávala pozor. Muž odnesl koš se střepy do popelnice a já si vzala hadr na podlahu a zbytek vytírala. Nikdy bych nevěřila, jak dlouho vydrží káva barvit vodu.

Pak následovala ještě rychlá sprcha, posledních pár věcí do cestovní tašky a kontrola, zda jsme něco v apartmánu nenechali.

Když jsme odevzdávali klíče na recepci, sloužil "knírek". Věnoval nám široký úsměv, popřál "buon viaggio" a pak řekl, že máme zase přijet. "Tůdle - nůdle", pomyslela jsem si, ale místo toho jsme poděkovali a šli k autu. Sem už nikdy! Itálie ano, Salento také, ale Torre Dell'Orso už ne. Pípl mi mobil se SMS. Napadlo mně, že je to dcera, která zjišt'uje, zda už jsme vyjeli a kde jsme. Nebyla to dcera, pípla mi připomínka, že kamarádka má dnes narozeniny. SMS s gratulací jsem psala už z auta. Během chvilky kamarádka volala, aby osobně poděkovala. Upozornila jsem jí, že jsem v Itálii, ale pronesla, že má volné minuty a zítra končí měsíc. "Prokecaly" jsme spolu notný kus cesty, z Torre až do Vernole, a já se dozvěděla spoustu novinek a i drbů.

Před Lecce jsme najeli na jeho obchvat a po objetí půlky města jsme se napojili na čtyřproudou silnici SS613, která se od Brindisi přečíslovává na SS379, aby pak před Fasanem opět získala další označení SS16 a odtud pokračuje do Bari. Nikde jsme neodbočovali, nikam jsme nesjížděli, z Lecce jsme jeli po stále stejné čtyřproudovce, která třikrát změnila svoje označení. Podívali jsme se vlevo směrem k Ostuni, které bylo ozářené sluncem a svou bělostí svítilo na pozadí azurově modré oblohy. "To nemohlo bejt takhle před dvěma tejnama?", ucedil manžel. "Mohlo, ale to bysme se asi váleli na pláži." "To je fakt, máš pravdu." Ostuni zůstalo i se vzpomínkami na něj za námi a my pokračovali k Bari. Už při našem prvním pobytu v Salentu v roce 2012, jsme zaregistrovali, že nejlevnější pohonné hmoty jsou v těsném sousedsrví Bari. Na jedné z pump jsme natankovali plnou a pokračovali v cestě. Za Bari jsme najeli na A14, která bývá také označována jako Adriatica.

Na mýtě jsme si vzali kartičku pro pozdější placení s tím, že pokud to všechno dobře dopadne, měli bychom sjíždět z dálnice někde u Verony. Neplánovali jsme žádnou zastávku za poznáním nějakých památek, ale tu většinou neplánujeme nikdy a necháváme to náhodě.

U Molfetty jsme zastavili na odpočívadle Dolmen di Bisceglie a udělali si přestávku na oběd. Slunce pálilo a horký vzduch se ani nehnul. Teplota vzduchu byla 36°C a nám bylo jasné, že bude asi hůř.

Provoz na dálnici byl dost slabý, večer určitě zhoustne. Cesta probíhala plynule, nebe jako vymetené bez jediného mráčku. V duchu jsem se ohlédla za uplynulými třemi týdny a pak si uvědomila, že víc dní z naší dovolené pršelo, než nepršelo.

Pokračovali jsme stále severním směrem. Další zastávku jsme udělali na odpočivadle Gargano. Zaparkovali jsme na krytém místě, ale vyjít ven z auta, kde bylo díky klimatizaci příjemně, byl šok. Teploměr na budově Sarni, který byl ve stínu, ukazoval 39°C. Klimatizovaný prostor byl příjemný. Koupili jsme si zmrzlinu a vyšli ven. Jako když člověk dostane facku, ale parádně horkou. Poprosila jsem manžela, aby mi zmrzlinu podržel a vrátila se dovnitř. Na toaletách jsem si namočila ruce až na ramena a mokrýma rukama si prohrábla vlasy. Muž se na mně díval jako na cvoka. Než jsme došli zpátky k autu, voda na mně uschla. Ani ta zmrzlina nás moc neosvěžila, i když byla výborná, citronová. Pokračovali jsme dál po dálnici a já se dívala na kombajny, sklízející obilí a tetelící se vzduch nad už posečenými poli. U Apricena jsem se podívala směrem na Lesinské jezero. Díky krásnému počasí a jasnu, byly nádherně vidět Tremitské ostrovy, což nebývá moc často. Jak je to dlouho, kdy jsme na nich byli? Pak jsem se dopočítala, že už je to dlouhých devět let. Čas je opravdu neúprosný.

Provoz na dálnici byl stále slabý. Na odpočívadle Piceno jsme si došli nejprve na kávu, ke které si muž dal další zmrzlinu. Já si po kávě koupila lahev s chlazenou vodou. Cesta probíhala bez větších zádrhelů. Projížděli jsme místy, kudy jsme jeli už mnohokrát a kochali se pohledy na Jaderské moře a vlevo na stále ještě zasněžené vrcholky Apenin.

Piceno - pohled na moře z odpočívadla

U Ancony začala doprava houstnout, aut na dálnici bylo více, ale stále jsme ještě jeli. Obloha se zatáhla a hrozila deštěm. U nájezdu Cattolica se dálnice poprvé zastavila. Od Rimini to byla doslova tragédie. Tři proudy dálnice chvilku jely, další okmažiky stály a to se opakovalo v malých obměnách až do Bologni. Navíc se spustil déšt'. Až v ten moment nám došlo, že se tentokrát vracíme v neděli a spolu s námi jedou, nebo spíš stojí v kolonách ti, kteří se vrací od moře. Déšt' padal s obrovskou intenzitou, po kraji dálnice se valila voda. Na jednu stranu úleva v tom, že se trochu ochladí vzduch, ale na druhou obava, že při rozjetí a následném brždění, to někdo nezvládne a dálnice se pak totálně zacpe. Cesta Rimini - Bologna, která měří něco kolem 100 km a kterou běžně ujedeme za hodinu, nám trvala celé tři a půl hodiny. V Bologni se doprava trochu zlepšila, i když ve srovnání se sobotním průjezdem, to bylo hustší a tím i pomalejší. Přestávalo pršet, ale obloha byla stále černá. Až za Bologní, když jsme najeli na dálnici A1 se doprava trochu zrychlila, ale jen trochu. I tady se občas celá kolona zastavila. Potřebovala jsem už dost akutně na záchod a manžela, kterého jsem při zastávkách před Bologní napájela kávou z termosky, jsem se raději ani neptala. Před nově vybudovaným odpočivadlem u Modeny sjížděla polovina aut. Bylo nám jasné, jaké fronty tady asi budou na záchodech, takže jsme pokračovali až za sjezd na dálnici A22 a na první pumpě Campogalliano zastavili. Vedle nás zaparkovala modrá fabie s podobnou SPZ, jakou máme my. Bylo to první české auto, které jsme ten den viděli a to po ujetí bezmála 900 kilometrů! Vzájemně jsme se pozdravili a pak při čekání před toaletami jsme se dali do řeči. Čtyři mladí lidé, o generaci a možná i více mladší, byli milí. Jeli z Rimini, kde se byli na víkend vykoupat a chtěli dojet nonstop do Prahy. Na rozdíl od nás všichni čtyři řídili, takže se prý budou střídat. Ptali se, odkud jedeme my a pak vyjádřili obdiv nad tou dálkou, ve které jsme podle nich byli. "Také pojedete dál?" "Ne, my sjedeme u Verony a tam se poohlédneme po noclehu, navíc žena neřídí." Pak jsme se rozloučili a popřáli si vzájemně št'astnou cestu.

Když jsme vyšli z pumpy, začaly padat první kapky deště. Bylo to příjemné, po tom úpalu, který přes den panoval, ale stavět stan v dešti asi nebude nic moc.

Pokračovali jsme stále severním směrem a déšt' po chvíli ustal. Dokonce po levé straně bylo chvíli vidět zapadající slunce. Snad tomu ujedeme. Zvažovali jsme, zda pojedeme na noc do Verony, opět do kempu Castel San Pietro, který je v městských hradbách a odkud jsou nezapomenutelné pohledy na Veronu, či pojedeme na Lago di Garda, kde je spousta kempů a tudíž i větší šance najít místo pro stan. Vzhledem k notně pokročilé hodině a zdržení v kolonách, jsme se rozhodli pro Lago di Garda. Dálnici jsme opustili na sjezdu Verona Nord a jeli směrem k jezeru, rozhodnuti, že zkusíme hned ten první kemp. V Castelnuovo jsme si všimli šipky, upozorňující na kemp a vydali se podle nich. Kemp se jmenoval Campeggio Gasparina. Muž zastavil a já se vydala do recepce, zeptat se na nocleh. Prý bez problémů, volných míst je tu spousta. Jen prý budou potřebovat ráno číslo piazzoly. Dlouho jsme nehledali, padal soumrak a na jednu noc je jedno, kde přespíme. Vybrali jsme si místo a pustili se do stavby stanu. Dnešní stany jsou postaveny snadno, to nejsou ta "áčka" u dob našeho mládí. Ani jsme nezatloukali všechny kolíky, jen ty krajové, aby bylo kam zapíchout pruty pro uchycení vnitří části.

Ložnice už je připravená

Pak jsem do stanu nastěhovala věci na spaní a vytáhla muže na večerní procházku k jezeru. Na cestu jsme si z cestovní ledničky vytáhli toasty, které jsem připravila předchozí večer v Torre. Obloha byla tmavá a kupily se znovu mraky. Na jihu světla Peschiery a na severu už skoro černo. V mracích ani nebyly vidět Dolomity, které s jezerem tvoří neodmyslitelnou kompozici. Možná přijde déšt'.

Večerní Lago di Garda

Vrátili jsme se ke stanu, odešli se vysprchovat a pak zalezli dovnitř. Cítila jsem se docela unavená a okamžitě jsem usnula.

V noci mě probudila bouřka. Hromy se odrážely od vysokých kopců za jezerem, déšt' bubnoval do stanu a opíral se do něj ostrý vítr.

Chvilku jsem přemýšlela o tom, zda 4 kolíky u stanu nejsou přeci jen málo.

Pondělí 30. června 2014

Ráno mě probudil zpěv ptáků a sluníčko, které prosvětlovalo stan. Vylezla jsem ven a vylila z gumových pantoflí vodu. Tak se mi to nezdálo, v noci opravdu byla bouřka a pršelo. Ted' bylo slunečno, obloha vymetená, jen foukal silný, ale teplý vítr. Byl jako fén. Alespoň stan po nočním dešti trochu oschne. Vytáhla jsem tašku s hygienou a šla provést ranní očistu. Když jsem se vrátila ke stanu, muž spal. Jen at' spí, říkala jsem si, čeká nás ještě spousta kilometrů. Opatrně, abych ho nevzbudila jsem z kapsy ve stanu vytáhla klíče od auta. Věci na převlečení jsem měla připravené na sedadle. Mohla jsem klidně zůstat v tom, v čem jsem spala. Pyžamo vypadá jako tričko a tříčtvrteční tepláky. Navíc po ránu v kempu se oblečení moc neřeší, spousta lidí chodí v opravdovém echt pyžamu a už jsem potkala i paní v růžovém župánku a s natáčkami na hlavě. Než jsem otevřela auto, pípl mi ze stanu mobil. Samozřejmě, že se muž probudil. Vlezla jsem pro mobil, abych se podívala, kdo píše. Ejhle! Přišla mi zpráva, abych si vyzvedla opravený fot'ák. Řekla bych, právě včas. Muž vylezl ze stanu a ptal se, kdo mi píše. Řekla jsem mu, že je opravený fot'ák. "A kolik to bude stát, ti napsali?" "Nic tam není, jen abych si ho vyzvedla." "Tak uvidíme." Muž odešel na umývárnu, já vytáhla židle z auta a když se vrátil, šla jsem uvařit vodu na snídani. Věci ze stanu jsem pak složila do auta a stan jsme nechali ještě chvíli schnout. Stejně ho raději hodíme doma přes šňůry, než ho definitivně zabalíme. Po snídani jsem umyla hrky, zabalila je s konvicí do tašky a až pak jsem vlezla do stanu a konečně se převlékla z pyžama. Muž to neřešil, převlékal se rovnou u auta. No, nemají to ti mužští jednodušší? Nakonec jsme stan jen složili a hodili ho na tašky na zadním sedadle.

Ráno v kempu. Mezi obytnými vozy a karavany se náš stan vyjímal. :-D

Vzala jsem si fot'ák, muž kameru a vyrazili jsme k jezeru. Bylo nádherně jasno, hory v dálce byly vidět. Vítr zvedal vlny na jezeře, u břehů byly spousty klacků a dalších věcí, které sem vlny donesly. Občas voda šplouchla až na chodník, který spojuje města a městečka na břehu jezera. Fotila jsem vlny, tříštící se vodu a zaregistrovala, že fot'ák se začíná přehřívat. Tak tohle ještě neudělal. To že mi naznačil, že se vybíjí baterie a pak, že zhasl, už jsem si za ty tři týdny zvykla. Ale tohle je novinka. Fot'ák začal vyloženě pálit. Vzpomněla jsem si na kolegu, kterému v kapse vybouchl kvůli baterii mobil a on pak marodil. Fot'ák jsem raději vypnula. "Ájo, ty už nebudeš fotit?" Manželovi jsem řekla, že se toho fot'áčku začínám bát, protože pálí. Podíval se na něj a pak řekl, at' ho nechám odpočinout, že se pak uvidí.

Z preventivních důvodů jsem raději fotila ze zelené plochy, chodník nebyl úplně bezpečný

Na lodi plující z Peschiery to muselo parádně houpat

Vítr "česal" stromy na břehu

Voda "vyhazovala" klacky a další nepořádek na břeh

Vrátili jsme se k autu, došli si ještě před cestou na záchod a pak se zastavili na recepci, abychom zaplatili za pobyt. Rozloučili jsme se a vyjeli.

Tentokrát jsme nebloudili, ani nejezdili kukuřicí. Od kempu jsme se orientovali díky značkám a bez problémů jsme najeli na čtyřproudou SR450, která propojuje dálnice A4 a A22. I tady se dají, podobně jako před Bari, koupit podstatně levnější pohonné hmoty, než na samotné dálnici. Zajeli jsme k pumpě a oba vystoupili. Zatímco manžel tankoval, já zkusila fot'ák. Horký už nebyl a zase fotil. Udělala jsem si pár obrázků na zkoušku, pak si sedla do auta a vydali jsme se na cestu.

Na dálnici A22 jsme najeli u Affi. Kdykoli tudy jedeme, fotím si Dolomity. Siluety kopců vytváří zvláštní kulisy a já si je představuji jako obry. Vidím čelo, nos či bradu. Někdy je místo nosu pršáček. S mužem této oblasti říkáváme "údolí spících obrů". Fantazie a představivost tu fungují na plné obrátky. Byla jsem připravená s fot'áčkem na "obry". Ale ouha, dva obrázky, pak jsem chtěla udělat třetí, displej zčernal a fot'ák se vypnul. Když jsem to po chvíli zkusila, situace se opakovala. I přes všechny peripetie se pár obrázků povedlo.

Vidíte toho obra???

Provoz po dálnici byl pohodový, oproti víkendům jelo o něco víc kamionů, vždyt' byl pracovní den. Při příjezdu k Alpám jsem si všimla, jak poklesla venkovní teplota a navíc, že se nad stále zasněženými vrcholy, začínají kupit bílé mraky. Ty pak postupně houstly, některé tmavly a spousta alpských vrcholů se v nich skrývala. Vyfotila jsem si displej v autě, teplota v téměř pravé poledne ukazovala celých 12°C. Měla jsem na sobě krátkou sukni a hedvábné tílko. Ideální oblečení do takové teploty.

Na mýtě ve Vipiteno jsme uhradili dálniční poplatek a "šplhali" se nahoru na Brenner. Horské štíty v mracích nebyly téměř vidět. Při sjezdu z Brenneru dolů do Innsbrucku jsem viděla skupinu dětí s učitelkou, všechny měly na sobě bundy a čepice. Bylo krátce po jedné hodině a teplota v Innsbrucku byla 11°C.

Stoupání na Brenner, po zaplacení mýta mám připravená € na průjezd Brennerským průsmykem

Sjezd do Innsbrucku, hory nad ním jsou v mracích

Opatství Wilten v Innsbrucku

Aktuální teplota, krátce po jedné hodině dne 30. června 2014

Zastavili jsme se na pumpě nedaleko nádraží a zatímco manžel tankoval, já se snažila vyhrabat z tašek něco teplejšího na sebe. Vytáhla jsem triko, které vypadalo, jako by prošlo zařívacím traktem přežvýkavce a ve kterém jsem včera ráno uklízela tu kávovo-střepovou nehodu. Taška s čistými věcmi byla až úplně vzadu a při představě, že budeme tahat celý obsah kufru, jsem převlečení se do teplejšího oděvu vzdala. Muž se vrátil z pumpy a ptal se, co tam blbnu. "Hledám něco teplejšího na sebe, v tom tílku jsem tady za cvoka." "A to by ti nestačila džíska?" "Asi jo, ale nevím, ve které tašce je." Není v žádné, je i s mojí bundou za sedadlem." V ten moment se mi chtělo zvolat "Hurá." Můj muž byl prozíravý, že bundy nechal volně ležet. "Já jsem je tam hodil, protože jsem si myslel, že by se mohly hodit večer u jezera, někdy tam bývá přece chladno." Oblékla jsem si bundu a hned mi bylo lépe. Nejeli jsme daleko, zaparkovali jsme v nedalekém nákupním centru West, kde jsme trochu opožděně poobědvali. Abych nevyšla ze cviku, dala jsem si těstoviny, které byly výborné. Manžel zvažoval guláš, ale když zjistil, že jako přílohu k němu podávají červené zelí, znejistěl a pak jen pípl: "Ich auch", a dostal také těstoviny. Při návratu k autu jsme zkonstatovali, že proti včerejšku, kdy touto dobou se teplota pohybovala kolem 40°C, je to parádní sešup.

Jeli jsme kolem letiště Innsbruck na Zirl a Seefeld. Za Mittenwaldem jsme nepokračovali, tak jako obvykle na Garmisch-Partenkirchen, ale jeli jsme vpravo na Walgau. Času jsme měli dost, nikam jsme nespěchali, protože na nás dnes nikdo čekat nebude. Mladí jsou mimo Prahu, jedni se vrátí zítra a druzí až v neděli. A já zatoužila "prozkoumat" další část Alp.

Svého rozhodnutí jsem nelitovala a i manžel řekl, že to byl prima nápad jet tudy. Dojeli jsme k jezeru a zaparkovali. I přes zimu jsme vystoupili a šli se podívat. Jezero se jmenuje Walchensee. Jeho jméno jsme si přečetli na cedulích u parkoviště. Být hezké počasí, byla by tu určitě spousta lidí. Chvilku po nás přijelo ještě jedno auto. Kromě nás a páru z druhého auta tu byly jen kachny, které se většinou krčily zimou na břehu jezera. Nádherná průzračná voda, ve které se odráželo horské panorama, vypadala jako malý ráj. Nebylo mi moc teplo, když jsem se procházela po břehu a fotila si tu krásu kolem. Ještě, že jsme sem jeli. Po chvíli displej fot'áku zčernal a vypnul se. Po kolikáté už? Už se mi ho nepodařilo zapnout. Vytáhla jsem mobil a zkoušela fotit. Bylo mi jasné, že to nebude nic moc.

Walchensee - škoda jen toho počasí

Kačenky na břehu

Jedna mi dokonce zapózovala

Voda tady je průzračná

Po procházce jsme vlezli zpátky do auta a manžel zapnul topení. Byli jsme oba "zmrzlí jako drozdi". Pokračovali jsme podél jezera po horské silnici a já se kochala tou nádherou kolem. Muž mi několikrát nabídl, že zastaví. Přiznám se, nechtělo se mi z vyhřátého auta do zimy. Možná, kdyby fungoval fot'ák, asi bych se přemluvila.

Pokračovali jsme pak kolem dalšího jezera Kochelsee a já zatoužila po tom, že bychom sem třeba někdy mohli přijet na delší dobu. Řekla jsem to manželovi a on pronesl: "Proč ne." Tak uvidíme, třeba jednou odložíme plavky na dno skříně, vezmeme batoh na záda, do rukou trekové hole a vyrazíme.

Na dálnici A95 do Mnichova jsme se vrátili u Sindersdorfu. Provoz byl mírný, nikde žádné kolony. Mnichovem jsme projeli bez větších problémů a odtud pokračovali už tradičně po A9, později po A93 na Regensburg. U Pfreimdu jsme sjeli na A6, která už na našem území pokračuje jako D5. Cestou opakovaně pršelo, jindy lilo, či nás zalévala průtrž mračen. Po padajíci vodě vysvitlo sluníčko a na obloze se rozzářila duha. Fotila jsem jí mobilem.

Nikdy v životě jsem ještě neviděla tolikrát duhu, jako ten poslední červnový den roku 2014.

Dálnice v Bavorsku a dvojitá duha

Dálnice u Schwarzenfeldu po dešti, za ní rybník a duha

Pohled z D6

U Waidhausu, málem jsem to tím mobilem nestihla vyfotit

Z Rozvadova na Plzeň

Slunce, zbytek duhy a pole u Nýřan

Poslední kapky deště, poslední duha, opět dvojitá kousek za Plzní

Cestou k domovu jsme se stavili v obchodě, kam chodíme na běžné nákupy a koupili si nějaké potraviny. Těšila jsem se na náš čerstvý a voňavý chléb. Doma jsme byli krátce po půl osmé. Oběhla jsem zahradu s hadicí, protože v Praze ten den určitě ani nekáplo a zkonstatovala, že zítra bude nutné proběhnout se se sekačkou. Vynosili jsme věci z auta a zkonstatovali: "Tak jsme doma".

Dovětek

Druhý den ráno jsem si jela vyzvednout reklamovaný fot'ák, který jsem před odjezdem, předala prodejci. Ptala jsem se, kolik budu platit. Prý nic, chyba byla v softwaru. Přitom jsem při reklamaci nahlásila, že fot'ák přestal ostřit po pádu z necelého metru na koberec. Prý to uznali jako závadu. Vyfasovala jsem spousty papírů a podivovala se, kudy ten můj fot'áček putoval. Byl v Polsku, pak ve Finsku. Takže nejen my jsme cestovali.

Ten nový, který jsem si koupila jako náhradu, jsem šla reklamovat. Přehřívající se baterie mě tak trochu děsila. Popsala jsem závadu, nahlásila číslo účtu, pro případ, že by vada byla neodstranitelná a pak podepsala reklamační protokol. Prý se mi ozvou.

Jediný doklad toho, že modrý fot'áček existoval

a soustředěný (zamračený) výraz autorky. Fot'ák totiž neměl hledáček.

Začaly prázdniny, muž odjel následující den na Berounsko pracovat a já tu měla holky. Plynul den po dni a já na modrý fot'áček téměř zapomněla. Vzpomněla jsem si až začátkem srpna. Zavolala jsem a dozvěděla se, že už mi byly poukázány peníze na účet. Vada prý byla neodstranitelná. Zbyl mi jen ten vlastnoručně háčkovaný futrál, aby se fot'ák neodřel.

Moje dcera to komentovala slovy: "Teda mami, ty si ale dokážeš parádně půjčit fot'ák na dovolenou."