Kostel Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře

Tímto článkem se zapojuji do soutěže o "Nejhezčí církevní stavbu", která probíhá na blogu VendyW

a současně také plním slib, který jsem dala. Sliby se mají plnit.

Kostel Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře

Mám-li vybrat sakrální stavbu, která je mi blízká, je to kostel u nás na Bílé Hoře, kolem kterého chodím už dlouhých 42 let.

Přiznám se, že jsem nad výběrem sakrální stavby dlouho přemýšlela a nakonec zvolila tu nejbližší.

Prvním podnětem pro výstavbu tohoto kostela se stala bitva.

Nebyla to bitva ledajaká, trvala sice necelou hodinu, ale její důsledky na dlouhých 300 let ovlivnily osud českého státu.

V bitvě na Bílé Hoře se střetla 8. listopadu 1620 česká stavovská armáda, proti níž stály dvě katolické armády a to, armáda císaře Svaté říše Římské a armáda Německé Katolické ligy.

Na bitevním poli zůstala pak těla těch, kteří zde padli. Ne všechny ostatky mrtvých bylo možno řádně pohřbít a ještě dlouho po bitvě se nacházely po polích v okolí Bílé Hory.

Tehdy vyvstala myšlenka, aby zde byla postavena kaple, k níž by byly kosti shromažďovány a kde by se pravidelně vzpomínalo na padlé. Proto už v roce 1622 vyzval pražský arcibiskup Jan Lobelius věřící ke sbírce na postavení kaple na Bílé Hoře. V té době zuřila třicetiletá válka a skromné finanční prostředky, které byly v těch těžkých dobách sebrané, umožnily zřídit jen malou kapli obdélníkového půdorysu, která je zachována ve zdivu západní části dnešního kostela.

Prvotní kaple, která byla zasvěcená sv. Václavu

Zdroj: Publikace "Poutní místo Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře" od Jana Royta

11. dubna 1623 si bělohorské bojiště prohlédl císař Ferdinand II., kterého po něm doprovázel Albrecht z Valdštějna.

V kronikách pak lze dohledat, že roku 1624, v den výročí bitvy, putovalo procesí od chrámu Sv. Víta na Pražském hradě do kapličky na Bílé Hoře.

Jako zajímavost lze uvést, že 25. dubna 1628 byl nedaleko současného kostela položen základní kámen pro výstavbu kláštera servitů (řád služebníků Panny Marie). Zúčastnili se ho císař Ferdinand II. s chotí a synem, pražský arcibiskup Arnošt Harrach a generální vikář servitů Jindřich za hojné účasti věřících. Servitům však místo nevyhovovalo, leželo při strategické cestě do Prahy. Tudy také pronikla k hlavnímu městu roku 1631 saská vojska a v letech 1634 a 1648 Švédové. Stavbu komplikoval nedostatek vody i prostředků. Zájem servitů o Bílou Horu opadl poté, co se řád trvale usadil na Starém Městě pražském. Zůstala dostavěná kaple sv. Martina (v současné době obydlí) a klášterní budovy byly přestavěny na zájezdní hostinec (současná Velká hospoda na Bílé Hoře).

Bývalá kaple sv. Martina, v současnosti obydlí

Vstupní portál do bývalého a nedostavěného kláštera servitů

Vrat'me se však ke kostelu, o kterém je tento článek.

Roku 1634 byla kaple poškozena při prvním vpádu švédských vojsk a došlo k její proměně v kostnici.

Až počátkem 18. století se neformální bělohorské bratrstvo vrátilo k myšlence vystavět na Bílé Hoře důstojnou svatyni.

Roku 1704 došlo k opravě původní kaple. Opravy se ujal stavitel Michael Hagen, který do Prahy přišel z bavorsko-tyrolského pomezí a který až do konce svého života působil u kaple jako kostelník.

Kaple sv. Václava na dobové rytině, která se stala základem budoucího kostela

Zdroj. Publikace "Poutní místo Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře" od Jana Royta

V letech 1705 - 1706 byl ke kapli přistavěn osmiboký presbytář s nízkou kupolí s lucernou. Světící pražský biskup a strahovský opat Vít Seipl vysvětil novou svatyni, zasvěcenou Panně Marii Vítězné, 8. srpna 1706.

Ale ani tato kaple nepostačovala. Podle projektu jednoho z hlavních dobrodinců kostela Kristiána Luny, který při něm spolupracoval se zetěm Michaela Hagena Jindřichem Klingenleitnerem, došlo k jeho rozšíření.

Autorem projektu ambitů s koutovými kaplemi a dominantní kupole byl s největší pravděpodobností Giovanni Santini. Na výstavbu poutního místa přispěli značnými částkami četní umělci, sdružení v Bratrstvu Panny Marie Vítězné: Petr Brandl, Kryštof Dientzenhofer, Tommaso Soldati, Giovanni Battista Alliprandi, Jan Jiří Aichbauer, Tomáš Haffencker, Bartolomeo Scotti a Jan Jakub Steinfels.

Výstavba svatyně probíhala postupně za poutního provozu.

Bylo také nutné vyřešit spor o patronátní právo nad kostelem, které si osoboval majitel tachlovického panství Karel Jáchym hrabě Breda, nebot' svatyně ležela na jeho pozemcích. 25. srpna 1711 přijala patronátní ochranu císařovna vdova Eleonora Magdalena Terezie a pověřila duchovní správou libockého faráře. Současně dala souhlas k další výstavbě.

Roku 1709 byla dokončena sakristie s kůrem a o rok později byla na jihu přistavěna kaple sv. Feliciána.

Roku 1712 je ke kněžišti přistavěna kaple sv. Hilaria, jsou budovány rohové kaple v ambitech a začínají se stavět obvodové zdi.

Každé poutní místo potřebovalo ke svému provozu vodu, proto byla v roce 1716 vykopána 40 m hluboká studna.

Václav Vavřinec Reiner v roce 1718 vytvořil v kapli sv. Feliciána první významnou malbu Císařské vojsko před bitvou na Bílé Hoře, která je také nazývána Svatý Dominik se modlí kleče v čele císařského vojska. Na fresce žehná karmelitán Dominicius vojsku tzv. Strakonickým obrazem.

Výmalbou klenby střední kupole byl roku 1728 pověřen věhlasný bavorský malíř Kosmas Damián Asam. Jedná se o Triumf katolické církve v Čechách, nebo také Oslavení církve českými patrony. Uprostřed je Madona jako žena z Apokalypsy (Maria lactans). Jako odměnu za svou práci si přál odlitek kruhu na dveřích svatováclavské kaple katedrály sv. Víta.

Výmalbu v kapli sv. Hilaria provedl Johann Adam Schöpf. Je na ní téma bitevní vřavy v popředí, na pozadí s letohrádkem Hvězda.

Stavba ambitů byla dokončena v roce 1729, s jejich výmalbou se začalo v roce 1730 a byla dokončena v roce 1740.

V roce 1785 bylo poutní místo dekretem císaře Josefa II. zrušeno.

Stavbu koupil za 1780 zlatých motolsklý sládek Ulrich. Oltář byl převezen do kostela ve Stodůlkách a ostatky svatých Feliciána a Hilaria se dostaly do kostela sv. Matěje v Šárce.

Roku 1811 koupil opuštěný poutní komplex kanovník kapituly U Všech svatých Josef Czapek. Rok trvaly nákladné opravy, ze Stodůlek byl vrácen hlavní oltář a z kostela sv. Matěje ostatky obou mučedníků.

K novému vysvěcení pak došlo 7. srpna 1813.

V roce 1827 byla mezi kanovníkem Czapkem a břevnovským klášterem uzavřena smlouva, na jejímž základě přešlo poutní místo pod správu břevnovských benediktinů.

Za II. sv. války v klášteře sídlila Luftwafe a protiletecká obrana nedalekého letiště v Ruzyni. Od té doby tu zůstal protiletecký kryt.

Za komunistické éry byl poutní kostel sice přístupný lidem, protože ve faře sídlil diecézní kněz, kterým byl Doc. ThDr. Václav Bogner (1911-1988), na kterého si ještě osobně pamatuji jako úžasně moudrého člověka. Přilehlé hospodářské budovy byly využívány státní bezpečností převážně k odposlechům zahraničních hovorů.

Po roce 1989 se celý areál vrátil zpět do majetku řádu benediktinů a od podzimu roku 2007 mají v bývalé faře a přilehlých budovách svůj klášter sestry benediktinky.

Pohled na kostel přes Karlovarskou ulici

Hlavní jižní portál

Jižní vstupní portál poutního místa je připisován Karlu Ignáci Dientzenhoferovi.

Za autora štukové výzdoby je pokládá Jan Oldřich Mayer.

Vstup doplňují sochy světců (dnes už pouze kopie)

Sv. Roch

Sv. Šebestián

Pro lepší orientaci - mapka poutního místa

Zdroj: Publikace "Poutní místo Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře" od Jana Royta

Pohled na kostel.

Zde jsou zřetelně vidět jednotlivé fáze výstavby.

Vlevo lod' kostela zbudovaná z původní kaple z roku 1622,

opravená Michaelem Hagenem a doplněná čelním štítem z roku 1704.

Za ní pod centrální kupolí osmiboký presbytář z roku 1706

a kolmo na něj vpravo boční kaple sv. Feliciána.

Maličká budova vyplňující roh je depozitáž z roku 1728

Zde už je vidět i druhá boční kaple sv. Hilaria (vlevo)

Čelní pohled na kostel

Osmibokému kněžišti dominuje barokní oltář, v jehož středu je kopie tzv. Strakonického obrazu.

Strakonický obraz v detailu *)

Tímto obrazem a posvěceným mečem žehnal karmelitán Dominicius katolickým vojskům

před zahájením bitvy a modlil se k němu v jejím průběhu.

Podle dobových grafických listů s obnaženým mečem a vztyčeným obrázkem táhl v čele vojska.

Vítězství v bitvě bylo následně připisováno zázračné moci mariánského obrazu.

Zdroj obrázku: INTERNET, stránky Komunity Venio (www.benediktinky.cz)

*) Na mojí fotografii obraz nebyl moc zřetelný, proto jsem si dovolila ho stáhnout.

Freska v hlavní kupoli od Kosmase Damiana Asama

Sv. Dorota

Nádvoří kostela je chráněno ze tří stran ambitem - křížovou cestou, jejíž kupolky a stěny jsou bohatě zdobeny freskami, mimo jiné také unikátním souborem evropských mariánských poutních míst (Atlas Marianus).

Čtvrtou stranu tvoří bývalý dům duchovního správce, dnes klášter sester benediktinek.

Fresková výzdoba ambitů

Poslední večeře Páně

Freska v kapli sv. Václava, znázorňující světce zjevujícího se v bitvě u Chlumce

Klášter benediktinek

A ještě jeden záběr na klášter

Ambity a boční kaple sv. Vojtěcha

Věž kaple sv. Hilaria a věž nad knežištěm

Sakristie se zvonicí a dominantní kupole

Sakristie se zvonicí

Věž kaple sv. Feliciana, dominantní střední věž a zvonice nad sakristií

Průchod mezi věží sv. Feliciana a ambity

Socha na kapli sv. Feliciana

Detail výzdoby průčelí kostela na kapli sv. Václava tvoří socha jmenovaného světce,

doplněná po stranách dvěmi anděli. Autorství je připisováno J.O.Mayerovi.

Depozitář

Tak to je ten "náš kostel", na který bývalo vidět z okna domu, na jehož pozemku stála vojska před osudnou bitvou. Kostel už z okna nevidíme, na sousední zahradě vyrostl krásný stříbrný smrk.

Na závěr ještě pár fotografií z cest, kdy jsem šla jen tak kolem.

Únor 2006

Leden 2012

Březen 2012

Prosinec 2015 - den, ve kterém byla pořízena většina fotek ke článku

Prosinec 2015 - večerní návrat domů