Galatina

K napsání tohoto článku jsem se rozhodla v den, kdy jsem psala 7. pokračování Italského deníku. Text je jakýmsi doplněním našich cest a patří tedy k datu 26. června 2014.

Galatina

Třetí největší město provincie Lecce Galatina se nachází v samém srdci Salenta, v jedné z hlavních vinařských oblastí Apulie. Město na mírném návrší je obklopené nejen vinicemi, ale i tabákovými plantážemi a sady se stoletými olivovníky.

V krajině, která je rovná téměř jako dlaň, se kopec jeví podstatně vyšší, než ve skutečnosti je. Historické centrum města leží ve výšce 78 metrů nad mořem.

Královským dekretem z 20. července 1793 bylo tehdejší město, které se původně jmenovalo San Pietro in Galatina, povýšeno na královské město. Původní název si město neslo až do roku 1861 a až pak došlo ke zkrácení jména na Galatina.

Kromě zmíněného královského dekretu se pyšní i názvem "Město umění a vína".

Galatina se proslavila zejména červeným vínem Primitivo di Manduria, které se dělá z nešlechtěné divoké révy a také tancem tarantela.

Každoročně při příležitosti svátku Svatých Petra a Pavla se věřící shromažd'ují v kostele zasvěceném těmto světcům, aby provedli taneční rituál. Ten se vyvinul v souvislosti s obávaným pavoukem tarantulí. Oběti jeho kousnutí přicházely sem do chrámu, aby vzdaly dík za to, že přežily účinky pavoučího jedu. Ve skutečnosti však nebyla na vině tarantule, ale jiný, menší pavouk. Jeho kousnutí vyvolalo nervovou nemoc, zvanou tarantismus, projevující se halucinacemi, zvracením a záchvaty. Postižení lidé věřili, že jediným způsobem, jak se pavoučího jedu zbavit, je vypotit ho. To dalo vzniknout horečnému tanci, který mohl trvat až několik dní. Tarantela, která se vyznačuje lehkými, rychlými kroky a jakýmsi škádlením, se stala během 19. století oblíbeným a zajímavým tancem.

Ukázka tarantely: https://www.youtube.com/watch?v=pkOICNV1H68

Galatina zůstala jediným místem, kde se do současných dní tarantela provozuje. Děje se tak každoročně 28. a 29. června, kdy se na veřejných prostranstvích či v dalších kostelích, odehrává znovu a znovu "léčba otravy pavoučím jedem".

Přijměte proto pozvání na malou procházku tímto zajímavým městem. Byli jsme tu 26. června 2014, tedy dva dny před začátkem oslav patronů města Svatých Petra a Pavla.

Auto jsme zaparkovali na Corso Porta Luce, nedaleko stejnojmenné brány a po Via Cavazza jsme došli kolem několika starých paláců na Piazza San Pietro.

Porta Luce (Brána světla)

Palác Tafuri Mongio

Palác Gorgoni

Piazza San Pietro (Náměstí sv. Petra) s katedrálou Petra a Pavla

Vše bylo dílem náhody. Auto zaparkované na ideálním místě, protože jinde jsme při projíždění kolem hradeb volné místo nenašli. Orientačním bodem (to kdybychom někde "zakufrovali") nepřehlédnutelná brána a první ulice, kterou jsme se vydali, nás přivedla na to "nejhlavnější" náměstí, na kterém se za dva dny bude tančit tarantela.

V ulici, kterou jsme procházeli mě zaujaly zdobné fasády domů, či spíš paláců a pak malá nenápadná kaplička. Před ní sice byla cedule, že se jedná o Palazzo San Paolo. Nahlédla jsem dovnitř s fot'ákem. Je to palác, nebo kaplička?

Kaple sv. Pavla

Cedule byla zavádějící, je to kaple, o které se dokonce v některých průvodcích píše jako o kostelu. Přesně do těchto míst přicházeli postižení tarantismem. Každým rokem při oslavách patronů města se v této kapli odehrávají scény léčby, při které "postižení" prosí o milost sv. Pavla, modlí se, válí se po zemi, pijí vodu a tančí a to vše za doprovodu bubínků. Tyto scény jsou mnohdy popisovány jako hudební exorcismus.

Podívat se můžete zde: https://www.youtube.com/watch?v=RIkZ_uRcuAM

Samotný interiér je jedna klenutá místnost, v níž je oltář z 18. století s obrazem Francesca Saveria, zobrazující sv. Pavla držícího meč, vedle nějž je muž a žena a doplňuje ho obraz anděla držícího knihu.

Piazza San Pietro už byla připravená na nadcházející slavnost. Tak trochu jsem si vzpomněla na předchozí rok, kdy jsme neplánovaně navštívili Scorrano, které se také chystalo na slávu. Osvětlení bylo připraveno na celém náměstí. Z plakátů jsme si přečetli, že hlavní a pro nás turisty asi nejlákavější část - tančení tarantely, se bude odehrávat v neděli v 11 hodin dopoledne, tedy v době, kdy už s největší pravděpodobností budeme nějakou tu hodinu na cestě.

Plakát k oslavám patronů města

Piazza San Pietro - fotografováno od chrámu

Autorem fasády katedrály je Giuseppe Zimbalo

Vstupní portál v detailu

Prohlédli jsme si interiér chrámu, který v té době byl opravován. V části střední lodi bylo lešení a já zapochybovala, že bude do neděle odstraněno.

Interiér katedrály je úchvatný

V místech, kde nyní katedrála stojí, bývala byzantinská kaple, ve které se odehrávaly mše v řečtině. V Galatina di San Pietro, která si do dnešních dnů uchovává řeckého ducha, to nebylo nic neobvyklého. Město bylo považováno za "oppidum graecorum" a řecky sloužené mše se v kostelích konaly až do poloviny 16. století.

V roce 1355 došlo k první větší přestavbě, kdy byla původní kaple rozšířena.

Mezi roky 1621 - 1633 došlo k barokní přestavbě. Biskupem Adarzo de Santander byl do Galatiny povolán architekt a sochař Giuseppe Zimbalo, jehož dílo lze obdivovat v Lecce. Je autorem barokního portálu katedrály, která byla roku 1664 povýšena na kolegiální baziliku.

Mezi roky 1657 - 1674 došlo z popudu biskupa Adarzo de Santander i k úpravám interiéru. Ten je trojlodní. Klenby v něm jsou vyzdobeny freskami zachycujícími výjevy ze života sv. Petra.

K další přestavbě došlo po zničujícím zemětřesení z roku 1743, která byla dokončena roku 1770.

Oslavy patronů města před chrámem, který nese jejich jméno, je možné vidět zde:

https://www.youtube.com/watch?v=XVSxsR53iow

Nedaleko chrámu jsme objevili hodinovou věž a v ní infocentrum. Umístěno je v bývalém Palazzo Sedile, ve kterém bývalo starověké sídlo správy města a výkonu spravedlnosti. Renesanční fasádu zdobí dekorativní předměty a pamětní nápisy, které pocházejí z 18. století.

Velice milá paní nám dala mapu historického centra a doporučila nám místa, která stojí za vidění.

Hodinová věž na původním paláci Sedile (dnes infocentrum)

Vpravo je palác San Lorenzo Bardesci

Podle doporučení jsme došli před chrám, který je zmiňován v téměř všech průvodcích. Je to bazilika Sv. Kateřiny Alexandrijské. Nejprve jsme navštívili přilehlý klášter, ve kterém je umístěno církevní muzeum. Koupila jsem si tady několik pohlednic.

Klášter nese jméno Svaté Kateřiny a sídlí v něm františkánský řád minoritů. Jeho současná podoba pochází z 16. a 17. století, kdy byl kompletně přestavěn. Na jeho místě stával stejnojmenný klášter z 15. století, který vybudoval rod Orsini. Fresky v klášteře pochází z roku 1696 a za jejich autora je pokládán Giuseppe da Gravina di Puglia.

Interiér kláštera sv. Kateřiny - nyní muzeum

Ambity kláštera sv. Katřiny

Odtud jsme pak šli do samotné baziliky, jejíž výzdoba mě uchvátila. Prohlížela jsem si tu nádheru, fotila si fresky a všimla si, že fot'ák asi zase přestane fotit. Měla bych to focení asi trochu omezit, napadlo mě. Interiér však byl natolik úžasný, že jsem fotila dál a dál. Stejně tak průčelí katedrály, které mně ohromilo.

Bazilika Svaté Kateřiny Alexandrijské

Bazilika byla postavena v letech 1369 - 1391. O její výstavbu se zasloužil Raimondello Orsini Del Balzo, o nemž jsem se zmínila v předchozím článku. Po své smrti byl v této bazilice pochován. Jedná se o románskou stavbu, která stojí na místě byzantského kostela z 9. až 10. století. Po Raimodellově smrti se o dobudování baziliky zasadila jeho žena Maria d'Enghien společně se synem Giovannim Antoniem.

Průčelí baziliky dominuje bohatě vyřezávaná rozeta. Hlavní portál je také zdobný a je ohraničen dvěma sloupy. Nad samotným vstupem je reliéf Krista s dvanácti apoštoly.

Vstupní portál a reliéf Krista s dvanácti apoštoly

Interiér je rozdělen do tří částí zdmi s lomenými oblouky. Hlavní lod' je rozdělena křížovými klenbami do tří polí. Apsida s velkými okny byla přistavěna v první polovině 15. století na popud Giovanniho Antonia Orsini Del Balzo, syna Raimondella, aby se prostor baziliky jednak prosvětlil a také proto, že mu bazilika do té doby připomínala tělo bez hlavy.

Původní freskovou výmalbu provedli koncem 14. století místní řemeslníci. Fresky neměly vysokou kvalitu a vládnoucímu rodu Orsini Del Balzo se nelíbily. Byli proto přizváni umělci z různých oblastí Itálie, meži nimiž byli Giottovi žáci, malíři Sienské školy a slavný Francesco d'Arezzo, který jako jediný své dílo signoval (Franciscus De Arecio). V bazilice jsou k vidění fresky s výjevy ze Starého a Nového zákona, Zjevení, Genesis, Sedmi svátostí či příběhy ze života Krista. V kněžišti je hrobka Orsiniů.

/>

Několik fotografií z úchvatného interiéru baziliky

Zde je hrobka rodu Orsini Del Balzo

Vyšli jsme ven a chvíli jsme mlčeli, oba ohromeni tou krásou. Pak jsme se shodli, že jsme už prošli spoustou památek, ale že tato bazilika patří svým interiérem mezi to nejkrásnější, co jsme kdy viděli.

Naproti bazilice stojí Palazzo Orsini, ve kterém v současné době sídli městští úředníci.

Palác Orsini - sídlo radnice

Uličkou za bazilikou, odkud jsem si vyfotila ještě Sv. Kateřinu ze zadu, zejména dodatečně přistavěnou absidu, jsme pak pokračovali v prohlídce města a objevili druhý, o poznání menší, františkánský klášter.

Absida baziliky Sv. Kateřiny Alexandrijské

Klášter, ve kterém sídlí františkánská komunita

Pokračovali jsme podle plánku z infocentra kolem paláců, a došli k malému kostelíku Chiesa San Pantaleone, o kterém jsem přes veškerou snahu nikde nenašla žádnou zmínku.

Kostel San Panteleone

Uzoučkými uličkami historického centra jsme procházeli kolem paláců a i skromnějších obydlí, až jsme došli do parku, jehož tvar napovídal, že tu možná kdysi býval amfiteátr. Stojí zde památník slavnému rodákovi, umělci, kterým byl Pietro Cavoti.

Zaujalo mně, z jak malého květináče může vyrůst tak velká rostlina

Náměstí s pomníkem Pietra Cavoti

Potom jsme objevili zvláštní kostel, který měl osmiboký tvar a rovnou střechu. Nebýt barokní výzdoby, vypadalo by to, jako by obr posadil k městským hradbám geometrický útvar. Kostel se jmenuje Chiesa delle Anime del Purgatorio, což přeloženo znamená Kostej Nejsvětější duše v očistci. Jeho interiér byl tak nádherný, až se mi tajil dech.

Jedná se o barokní kostel který byl dokončen roku 1708. O jeho stavbu se zasloužil Lorenzo Luceri z Bratrstva duší. To se vytvořilo po rozpuštění "klanu Sv. Kateřiny Sienské", jejíž hlavu a prst je možné spatřit v Sieně v bazilice San Domenico.

Svatá Kateřina Sienská

ZDROJ: www.it.wikipedia.org

Hlavním cílem sboru bylo šíření myšlenek očistce, kde duše čekají na nebeskou slávu. Z architektonického hlediska je stavba velice zajímavá, jednoduchý obvodový plášt' je doplněn drážkovanými pilastry. Vstupní portál zdobí erb a andělíčci. V interiéru nad oltářem je obraz duší v očistci, které pohlcují plameny. Autorem obrazu z roku 1744 je Serafino Elmo. Po obvodu jsou k vidění postavy šesti světců - Sv. Georgio. Sv. Nicola z Tolentina, Sv. Dominik, Sv. Kateřina Sienská, Sv. Kristina a Sv. Domenica. Interiér dotváří kazetový strop, uprostřed s obrazem vzkříšeného Krista.

Kostel Nejsvětější duše v očistci

Interiér kostela Nejsvětější duše v očistci

Strop s obrazem vzkříšeného Krista

Dalším kostelem, ke kterému jsme kolem hradeb došli byl Chiesa del Carmine. Vedle něj, na vyvýšeném podstavci byla bronzová socha Jana Pavla II., která připomíná jeho návštěvu Galatiny 5. října 1980. Fot'ák přestal fotit. Za chvilku jsem to ještě jednou zkusila a podařily se mi ještě dvě poslední fotografie. A konec! Tady jsem opravdu zalitovala toho, že nemám náhradní baterii. Nebýt návštěvy Soleta, určitě by baterie vydržela. Ale Soleto mě natolik nadchlo, takže zastávky tam, jsem nelitovala. Kostel byl navíc zavřený.

Karmelitánský kostel

Detail vstupního portálu

Socha papeže Jana Pavla II.

Jedná se o barokní stavbu, která vznikla ve druhé polovině 17. století. Řád karmelitánů se v Galatině usadil už roku 1618. Současná podoba je výsledkem rekonstrukce z let 1720 a 1724, která byla provedena po zhroucení stavby roku 1719. Fasáda je rozdělená do tří částí. Spodní zdobí portál s rostlinnými ornamenty, ve výklencích jsou sochy proroků Eliáše a jeho žáka Elisea. Dřvevěné dveře z roku 1745 jsou dílem Donata Constantina, dřevěné panely nesou jeho jméno. Prostřední část zaujme zdobeným oknem a sochami Sv. Terezie a Sv.
Marie Maddaleny de'Pazzi. Vrchní část fasády zdobí dvě věžičky a karmelitánský emblém. Interiér, který jsme kvůli zavřeným dveřím bohužel neviděli, tvoří jedna obdélníková lod' se čtyřmi kaplemi na každé straně. V polovině 17. století byl ke kostelu na pravé straně přistavěn dvoupodlažní konvent. Dalšího rozšíření se karmelitáni dočkali koncem 17. století. Od roku 1809 byla pak v budově konventu kasárna a později civilní nemocnice.

Vytáhla jsem mobil s vědomím, že další fotky už budou jen pro zdokumentování procházky. Pokračovali jsme podél městských hradeb a došli k bráně Porta Nuova a pak k dalšímu z kostelů, kterým byl Chiesa dell'Addolorata, který v překladu znamená kostel Panny Marie Bolestné, byl postaven v barokním slohu roku 1710. O jeho výstavbu se zasloužilo stejné bratrstvo, jako tomu bylo u kostela Nejsvětější duše v očistci. Vedle kostela stál zajímavý palác, na kterém mě zaujala jeho výzdoba a pak chrliče vody.

Porta Nuova (Nová brána)

Kostel Panny Marie Bolestné

Jeho hlavní průčelí je horizontálně členěno římsou na dvě části. Uprostřed spodní, nad dvěma vchody, je ve výklenku umístěna socha Panny Marie Bolestné. Vrchní díl fasády je opticky rozdělený s kruhovým oknem. Na bocích jsou kamenné vázy s štít ukončuje římsa uprostřed s křížem.

Interiér je jednolodní, bohatý na štukovou výzdobu, kterou doplňují sochy svatých. Dominantou kostela je monumentální kamenný oltář z roku 1716, v jehož horní části je obraz ukřižování Krista.

Ve středním výklenku je dřevěná socha Addolorata. Ostatní sochy světců, spočívajících na oltáři jsou kamenné. Interiér doplňují výjevy z Křížové cesty a varhany z 19. století.

Interiér kostela byl krásný, ale mobil ho zachytil bohužel jen takto.

Interiér kostela Panny Marie Bolestné

Palác Bardoscia-Lubelli

Průhledem uličkami starého města jsem zahlédli ještě další z kostelů, kterým byl Kostel Santa Maria della Misericordia (Panny Marie Milosrdné). Byl postaven v roce 1579 architektem z Nardo Giovannim Mariem Tarantinem v renesančním slohu. Fasáda není rozdělená a zdobí jí okřídlení koně, draci a rostlinné motivy. Vchod je orámován dvěma kanelovanými polosloupy. Překlad je ozdoben hrozny. Na fasádě je sousoší Panny Marie Milosrdné, chránící bratry klečící jí u nohou, které doplňují dva andělé.

Interiér je jednolodní, hlavní oltář zachycuje výjevy ze života Panny Marie.

Než opustíme historické centrum, mám pro vás fotohádanku - co to je? Odpověd' najdete na konci článku.

Opustili jsme městské hradby a ocitli se na velikém prostranství, kterým bylo náměstí Piazza Dante Alighieri. Byla zde spousta zeleně, uprostřed byl zajímavý památník obětem první světové války, na jehož vrcholu stojí žena oděná jako římský legionář.

Takto jsem památník obětem první světové války vyfotila mobilem ...

... a takto Luca Margeriti

ZDROJ: Internet, oficiální stránky města - www.comune.galatina.le.it

Stál zde mohutný kostel, který nesl jméno Chiesa Santa Maria della Grazia, který byl bohužel zavřený. Opět jsem ho nedokonale zdokumentovala mobilem.

Santa Maria della Grazia

Jedná se o barokní stavbu z roku 1508, která byla vystavěna pro dominikánský řád, který se v San Pietro in Galatina usadil ve druhé polovině 15. století. Kostel s přilehlým dominikánským klášterem dala vybudovat šlechtická rodina Castriota Skanderberg. Současná podoba je výsledkem přestavby z let 1720 - 1743, na které pracovali salentiští dělníci pod vedením architekta Maura Manieri.

Fasáda je ostrou římsou rozdělena na dvě části, v té spodní upoutá pozornost vstupní portál ozdobený rostlinnými motivy a oválem, v němž je Madona s dítětem,nad ním je erb dominikánů. Horní část zdobí vitrážové okno, kolen nějž jsou svitky s květinovými motivy.

Interiér má tvar latinského kříže, jsou v něm umístěny bohatě zdobené oltáře z 18. století, které jsou darem šlechtických rodin. V části přilehlého kláštera je od roku 1936 umístěna knihovna, pojmenovaná po Pietru Sicilianim, ve které jsou umístěny staré rukopisy, prvotisky. Nejstarší exponáty jsou ze 16. století. V další části kláštera je Městské muzeum Pietra Cavotiho, s jehož sochou jsme se setkali na náměstí připomínajícím amfiteátr.

Sedím tu nad mapou, luštím z ní popisky jednotlivých památek, aby byly pojmenovány správně. Došla jsem ke zjištění, že jsme v historickém centru Galatiny stihli vidět téměř vše, co je na mapě zvýrazněno, či o čem je na jejím okraji poznámka. Jedinoiu výjimkou, kterou jsme neviděli je třetí dochovaná městská brána, kterou je Porta Capuccini.

A opět několik řádků pro ty, které zajímá historie:

Prvním historickým dokumentem, ve kterém je zmíněna Galatina, je listina z roku 1178, kde je nazývána Sancti Petri Galatina. Podle pověsti patří toto místo mezi zastávky Sv. Petra, který putoval z Antiochie do Říma.

V době středověku bylo součástí Tarantského knížectví a vládl mu rod Anjou. Dalším majitelem města se pak stal Raymond Del Balzo, který neměl žádné potomky a proto roku 1375 předal veškerý svůj majetek svému synovci Nicolovi Orsinimu, hraběti z Nola. Galatina sdílela podobný osud jako nedaleké Soleto a to díky shodným vlastníkům. Podmínkou daru bylo spojení obou příjmení, to proto, aby jméno Del Balzo pokračovalo dál i bez přímých potomků. Nový majitel se pak tedy jmenoval Nicola Orsini Del Balzo. Majetek pak předal svému druhorozenému synovi, kterým byl Raimondo Orsini D
el Balzo, z jehož popudu byl roku 1391 dostavěn kostel Svaté Kateřiny Alexandrijské. Sám Raimondo, kterému se také říká Raimodello, se zúčastnil křížové výpravy do Svaté země, kde vystoupal na horu Sinaj, aby vzdal hold tělu Svaté Kateřiny. Odtud přivezl stříbrný relikviář, který se stal majetkem kostela. V roce 1405 Raimondo zemřel a byl pochován v apsidě kostela, o jehož dokončení se zasloužila jeho žena Maria d'Enghien se synem. Majetek převzal jeho syn Giovanni Antonio Orsini Del Balzo, který pokračoval v rozvoji města. Za jeho panování byl dobudován klášter sousedící s kostelem Sv. Kateřiny, byla vybudována nemocnice a v místech dnešního náměstí Dante Alighieri byly konány každý týden trhy, které do města přitahovaly sousty návštěvníků. Byla také vybudována fontána s pitnou vodou. Díky všem těmto aktivitám se San Pietro in Galatina rychle rozrůstalo, stalo se knížectvím a získávalo větší vliv než nedaleké Soleto. Projevilo se to i na počtu stálých obyvatel. V letech 1459 a 1463 došlo ke sčítání obyvatelstva a Galatina měla 2900 obyvatel, oproti dříve významnějšímu Soletu, kde jich bylo 1100.

Po smrti knížete Giovanni Antonia Orsini Del Balzo, který zemřel bez legitimního dědice (nemanželských dětí měl pět) a který odkázal celé své jmění dceři své sestry Isabelle, byla San Pietro in Galatina roku 1485 povýšena na vévodství a stala se součástí Neapolského království, kterému v té době vládl Ferrante Aragonský. Za válečné zásluhy v nástupnických bojích s rodem Anjou ustanovil vládcem nad San Pietro in Galatina Giovanniho Castriotu Skanderbega. Jeho synové John a po něm Ferrante se pak stali dědičnými vévody z Galatiny. Město v té době vzkvétalo, žili v něm umělci a vědci. Ferranteho jediná legitimní dcera Irene Castriota Skanderbeg, 3. vévodkyně San Pietro in Galatina se provdala v roce 1539 za prince z rodu Sanseverino. V tomto období byly vybudovány městské hradby s branami, kterých bylo původně pět. Do dnešních dnů se zachovaly tři. Z tohoto období také pochází vévodský hrad Castriota, který byl mnohokrát v průběhu staletí přestavován a je snadno přehlédnutelný.

Vévodský, původně hrad, dnes palác.

Já ho zachytila pouze okrajově, vpravo na fotografii náměstí od chrámu Patra a Pavla.

ZDROJ: Internet, ofociální stránky města www.comune.galatina.le.it

Mezi roky 1657-1674 se stal rezidencí otrantského biskupa Adarza de Santander. Rod Sanseverino se zadlužil a tak roku 1615 přešla Galatina a s ní i další města do majetku janovské rodiny královských bankéřů Spinola. Ve vlastnictví této rodiny byla Galatina až do roku 1784. Poslední z tohoto rodu Maria Teresa se provdala za Battistu Gallarati Scottiho a Galatinské vévodství se stalo majetkem rodiny Scotti. V roce 1806 byl zrušen feudalismus a Galatina pak byla součástí Neapolského království až do roku 1861, kdy došlo ke sjednocení Itálie.

Současná Galatina, která je mimo jiné i sídlem italského tabákového průmyslu, má něco přes 27 tisíc stálých obyvatel.

Oslavami patronů města, svatých Petra a Pavla, jsem začala a také jimi skončím. Takto to vypadá, když se večer ta paráda rozsvítí:

První dvě fotografie jsou z oficiálních stránek města: www.comune.galatina.le.it

Oskenovaná pohlednice z Galatiny

Kdo odpověděl, že se jedná o kanál, nemýlil se. :-D

Závěr cestovního deníku najdete tady.