Pomíjivost času

Čím jsem starší, tím víc vnímám pomíjivost času. Opravdu to všechní letí. Co letí? Přímo to uhání.

Kdysi jsem slyšela takový příměr, kdy se náš život dá připodobnit ke kopci.

Zpočátku stojíme na jeho úpatí a po prvních nesmělých krůčcích začínáme stoupat a při tom poznáváme svět a nabíráme zkušenosti a vědomosti. Pak kráčíme po jeho vrcholu, jsme v plné síle a něco už víme. Nakonec začneme sestupovat dolů.

Jednou jsem to přirovnání řekla v práci a můj kolega měl dovětek: "My už nesestupujeme, my už běžíme a uši máme připlácnutý u hlavy." Měl pravdu.

S připlácnutýma ušima jsem v pondělí, po týdnu stráveném ve společnosti vnuček, vstávala rozhodnuta, že nebudu nic dělat. Prostě jsem se rozhodla, že pondělí vyhlašuji odpočinkovým dnem. Moje rozhodnutí k nicnedělání mi vydrželo ještě asi hodinu po té, co jsem se nasnídala. Pak vstal manžel, udělala jsem mu snídani a šla stáhnout povlečení. Vyprané jsem pověsila na půdu a šla vybrat do skříně jiné, abych ho povlékla na vyvětrané lůžkoviny. Stála jsem před otevřenou skříní, když mužovi zazvonil telefon.

"Hele, volal Eda, že by se po obědě zastavil." Odpočinkový den se rázem změnil na den návštěvní. Když kamarád v podvečer odcházel, umyla jsem hrnky od kafe, udělala večeři a sedla si k televizi s vyšíváním. Tentokrát to bude velikonoční ubrus.

V úterý dopoledne jsem vyprala dvě pračky prádla, uvařila oběd a odpoledne přijely holky. To, co jsem v nedělním večeru srovnala, bylo opět rozházeno a rozhrabáno. Jako mávnutím kouzelného proutku.

Tím, že holky přijely neohlášeně, musela jsem improvizovat s pohoštěním, ale nakonec byly spokojené. Sice se chviličku hádaly o poslední kelímek s pudingem a o kysanou smetanu, ale když jim maminka pohrozila, že dostanou obě na zadek, byl klid.

Domluvili jsme se, že ve středu tu budou dříve, maminka je vyzvedne ve školce "po O" a přijedou vláčkem.

Ve středu jsem vyrazila na nákup, abych měla odpoledne něco pro holky. Dorazily kolem půl druhé, děda jim vytáhl kola z garáže a odjeli společně na hřiště. Dcera mi pak ostříhala vlasy na krátké mikádo. Konečně se cítím jako člověk, protože ta délka, kterou jsem měla byla taková na nic. Přerostlé mikádo, nebo culík, který spíš vypadal jako kančí štětka, mi moc na sebevědomí nepřidávaly. Muž nechal dceři klíčky a papíry od auta a my se spolu vydaly na nákup do obchodního centra. Ema bude mít narozeniny. Já sice už dárky koupené měla, ale potřebovala jsem balící papír. Dceři jsem se pak přiznala k tomu, že ted', co je muž bez práce a naším jediným příjem je můj důchod, mě začíná bavit nakupování. Tohle jsem opravdu dříve u sebe nepozorovala. Jít do obchodu, pokud možno se seznamem, koupit co potřebuji, zaplatit a pryč. A ted'? Courám se mezi regály, prohlížím si zboží, spousta věcí se mi líbí. Asi jsem se zbláznila.

Ve čtvrtek jsem udělala hodně brzký oběd a s mužem jsme odjeli na můj rodný sever. A já si znovu uvědomila tu pomíjívost času. Tři roky uplynuly od doby, kdy odešla maminka. Dlouhé tři roky, nebo krátké? Za tu dobu jsem se nekolikrát přistihla při myšlence - to musím říct mamince, aby mi pak vzápětí došlo, že už vlastně nemám co komu říci. Ty tři roky utekly jako voda.

Jeli jsme po náměstí a já se dívala na vývěsní štíty obchodů. "Hele, támhle bývalo květinářství a ted' je tam nějaká banka, či co." "To nevadí, zaparkujeme a podíváme se po městě." Zaparkovali jsme na náměstí, já nasypala mince do parkovacího automatu. Na lavičkách se slunilo několik lidí a nedaleko parkovacího automatu stály tři mladé dívky. Popošla jsem k nim, pozdravila a poprosila je, zda by mi neřekly, kde se tu prodávají květiny. Začaly se usmívat a ukázaly směrem k našemu autu. Poděkovala jsem a začala se smát. My totiž parkovali před květinářstvím. Cestou k autu jsem zaregistrovala, že jsem svým nejapným dotazem pobavila i slunící se domorodce. Prostě blondýna.

Na hřbitově jsme položili na hrob růže s vědomím, že pokud je někdo neukradne, stejně do rána zmrznou. Došlo mi také, že sestra nebyla na hrobě s největší pravděpodobností ani na vánoce. Pokud však byla, nic na hrob nedala, pouze zapálila svíčku na svícnu, který jsem vyrobila a u kterého jsem preventivně odstřihla knot. Asi málo. Svícen bez svíčky vypadal hodně divně. Skončil ve smetníku, i když na všech ostatních hrobech kolem byla ještě vánoční výzdoba.

Ze hřbitova jsme odjeli k mé kamarádce. Bylo toho opravdu hodně, o čem jsme mluvily a ještě toho spousta zbývá. Neviděly jsme se totiž hodně dlouho dobu a musíme si toho ještě opravdu hodně říci. Čas nám vše odměřuje.

Domů jsme se vrátili v pátek odpoledne. Cestou jsme nakoupili něco malého k snědku. Já si pak na chvilku zapnula počítač a pak se začal ozývat manžel, že by něco malého "polkl k večeři". Vypnula jsem počítač, šla udělat večeři a pak si sedla s vyšíváním k televizi. Když jsem se probudila, na obrazovce už dávno nebyl seriál "První republika", ale něco úplně jiného. Byla jsem tak zblblá, že jsem přemýšlela, kde jsem a co je vlastně za den.

V sobotu jsme se vypravili na velký nákup. No velký? Utratili jsme necelých pět set. Doma jsem ohřála zbytek ze čtvrtečního oběda a pak chviličku pracovala na zahradě. Hledala jsem bledule. Loni jsem opět koupila jejich cibulky a vysadila je do záhonu. Pokolikáté už? Opět nic! Prostě bledule na naší zahradě nebudou. A nebudou! Na růžích už jsou veliké pupeny a já jen doufám, že nepřijde ještě nějaký mráz, který by je spálil. I když? Sice je krásně, ale já se stále tak trochu obávám, že zima ještě neřekla své poslední slovo. Cestou z Rumburka jsem zaregistrovala, že na severních stranách hor a v zákoutích, kam nesvítí sluníčko, je ještě trochu sněhu. Oproti minulým rokům je ho ale hodně málo.

I naše zahrada je suchá jako troud. Když už nebyl sníh, chtělo by to alespoň déšt'. At' se na mě nikdo nezlobí, ale je to tak. Je hrozné sucho.

V neděli jsem vstávala opět brzy, i když jsem nemusela. Udělala jsem snídani, pak zabalila dárky pro obě holky. Narozeniny měla jen Ema, ale dáváme dárky oběma. Oslavenec samozřejmě dostává větší dárek, ale i sourozenec je obdarován. Není totiž smutnější pohled na nešt'astné dítě, které se dívá na to, jak to druhé rozbaluje a rozbaluje. Tento princip jsem už praktikovala u svých dětí a pokračuji v něm i u vnoučat. A docela se osvědčil. I dcera koupila ve středu dáreček pro Sáru, aby jí to nebylo líto.

Neděle značí konec dalšího týdne, který je za námi. Mám pocit, že to nebyl týden, ale jen jeden den. Po obědě jsme odjeli do Košíř k zet'ovým rodičům, protože Eminu oslavu pořádala druhá babička. Na mě bude řada zase v srpnu, kdy bude mít narozeniny Sára. Zavedli jsem to už u prvních Sářiných narozenin, kdy jsme pozvali druhé rodiče nejen na dort s jednou svíčkou, ale tehdy také k doladění svatebních příprav. Pak když bylo jasné, že Sára bude mít sourozence, navrhla druhá babička, že oslavy pro druhé vnouče bude pořádat ona. Tento způsob oslav se náramně osvědčil. Krom oslav m
áme totiž příležitost se setkat s druhými prarodiči. Naše vztahy jsou báječné, vídáme se i mimo oslavy.

Kéž by tomu tak bylo i s druhou stranou. Ale kde chybí vůle či zájem ... Naše pozvání byla zatím pokaždé odmítnuta a já si nejsem jistá, zda ho ještě někdy zopakujeme.

To to ale uteklo. Večerní telefonát, že už se jede do porodnice, pak předpůlnoční rozhovor a gratulace Tomášovi k druhé dceři a druhý den hned po práci cesta do Motola, kde jsem poprvé viděla svou druhou vnučku. Dnes je to přesně pět let, kdy jsem stála v pokoji porodnice a prohlížela si ten spící uzlíček. Dlouhých, či krátkých pět let? Pro Emu určitě dlouhých a pro nás starší jen krátký okamžik. Další doklad pomíjivosti času.

Dcera vytvořila opět jeden z luxusních dortů, tentokrát ve stylu Monster Hihg, což jsou panenky o kterých jsem před rokem pronesla, že je to hnus. A dnes? Už se mi docela líbí. Jednu z nich dostala od rodičů, druhou od nás. Druhá babička, která je ve vztahu k těmto panenkám ve stádiu, ve kterém jsem byla před rokem, raději svou vnučku obdarovala Legem. Příjemné odpoledne s báječným pohoštěním, při kterém jsme začali plánovat i společné akce na léto. Čeká nás turnaj v badmintonu a je naplánován i další společný výšlap. Přiznám se, že už se začínám těšit, i když badmintonovou raketu jsem měla v ruce naposledy před .... prostě už je to hodně dávno.

Tak všechno nejlepší, holčičko!