Deník z jarních prázdnin

Nejen děti školou povinné, ale i ty školkové mají jarní prázdniny. A co to znamená? V každém pražském obvodě je většina školek uzavřených a funguje jich jen malé procento, pro ty děti, které to opravdu potřebují. A protože dcera finišuje s prací na katalogu pro jednu velkou firmu, hodilo se jí, že jsem sama navrhla, aby holčičky trávily čas prázdnin u nás. Svůj návrh jsem vznesla nejen kvůli dceři, ale i kvůli manželovi, kterého začíná pomalu, ale jistě deptat to, že je bez práce.

Tak jsme byli hlídací.

Sobota - Babinský

Vydali jsme se na procházku za jedním ze "slavných" obyvatel čtvrti, ve které bydlíme. Slovo slavný je příliš nadnesené, spíš by se hodilo známý, nebo ještě raději nechvalně známý. Tou osobou je Václav Babinský, který byl také nazýván Venca z Pokratic. Loupežník, který si odseděl za své činy 20 let těžkého žaláře a jehož se po propuštění ujaly řádové sestry, dožil svůj život jako zahradník v klášteře v Řepích. Odtud pak chodil do pražských hospod, kde vyprávěl o svých skutcích. Ty daly vzniknout legendě.

Současný pomník je nový, pamatuji si ještě na ten starý, původní, který byl umístěn na vězeňském hřbitově. Vzpomínám si, že jsme jako děti zpívaly písničku "Babinský, známý lotr mexický."

Náš pěší výlet skončil ve Zličíně. Déšt' nás zahnal do autobusové zastávky, kde jsme si počkali na autobus, který nás odvezl zpátky na Bílou Horu. Sára měla silné ponožky a cestou do schodů kopala pantoflemi do jejich hrany. "Proč to děláš?" "Babičko, ty pantofle jsou mi nějaké neútulné." Na další slova jsem se už nezmohla, smála jsem se ještě notnou chvíli potom. Asi budeme muset koupit větší pantofle.

Neděle - Lesy, vody a stráně

Mraky se honily po obloze celý den. My se vydali do lesoparku Cibulka. Jen pár pejskařů, trocha sportovců. Jinak klid. Občas spadlo pár kapiček deště. Holky se vyřádily na hřišti, kde byly úplně samy. Kapky deště na skluzavce vytrvale utíraly svými kalhotami. Nechtělo se jim domů. Nakonec se nechaly přesvědčit.

Zjistila jsem, jak je z jednoho místa báječně vidět Motolská nemocnice.

Pondělí - Den her

Ráno jsme se Sárou kramařily na půdě. V jedné skříni byly uloženy hry po jejich mamince a jejím bratrovi, kterému holky říkají "strejdí". Několik her jsme donesly dolů do bytu. I když byly uloženy ve skříni, stejně se na ně prášilo. Všechny krabice jsem otřela vlhkým hadrem a pak jsme je rozkládaly podle radiátorů, aby oschly. Počasí takové nic moc. Chvilku sluníčko, chvilku to vypadalo na déšt'. Holčičky chtěly ven, takže jsme se všichni oblékli a šlo se. Holky prolezly všechny prolézačky na hřisti, otestovaly obě skluzavky a šlo se domů. Večer pak s námi doma hrály některé z nalezených her. Hádejte, kdo prohrál. No, přeci já. Dříve jsem se snažila, abych prohrávala, ted' už se téměř snažit nemusím.

Úterý - Odpočinkový den

Holky odjely dopoledne domů, protože odpoledne měly už dlouho naplánovanou návštěvu a my měli s mužem odpočinkový den. Snažili jsme se dohnat to, co jsme nestilhli v předchozích dnech. Opravdu, ve společnosti těch dvou malých treperend, není moc šance cokoliv udělat.

Středa - Kulturní den

Ráno jsem vstávala brzy. Nějak jsem nemohla dospat. Měla jsem v deset dopoledne sraz na Národní s Přemkem, který pro mě měl lístek do divadla. Byla jsem tam o něco dříve a byl čas na pokec i s dalšími lidmi z naší kulturní party. Naposledy jsme se viděli v prosinci na Hamletovi. "Tak co je u tebe nového?", byla nejčastější otázka.

Hra Play Strindberg od Friedricha Dürrenmatta se mi opravdu líbila. Skvělé dialogy všech tří protagonistů vyvolávaly občas v hledišti smích, někdy byly až krutě pravdivé. Dvěma slovy - herecký koncert.

Zdroj: INTERNET - Stránky Divadla Metro

Z divadla jsem jela do Košíř pro holčičky. Už měly sbalené hračky a moc se těšily. Manžel přijel z domova chvilku po mě, vypili jsme kávu, naložili jsme holky do auta, cestou domů nakoupili a začali plánovat, co všechno ještě podnikneme. Stihli jsme rychlobruslení a viděli vítěznou D'áblíkovou. Obávám se, že díky Sáře už jí to jméno v naší rodině nikdo neodpáře. :-D

Čtvrtek - Den dupajících zeber a neposlušných tučňáků

Měli jsme půjčenou rodinnou permanentku do pražské ZOO. Původně jsme plánovali návštěvu ZOO až na pátek, ale holčičky se ráno probudily s tím, že se jde do ZOO. Uvařila jsem čaj do termosky, připravila další jídlo a vyrazili jsme. Zaparkovali jsme na dolním parkovišti a pak se vydali za zvířátky.

Gorilí bráškové Kiburi a Nuru

Sestřičky Sára a Ema

Ač únor, byla venku i zvířata teplomilná. Jen pár výjímek bylo v pavilónech. Počasí, které bylo zpočátku slunečné, se odpoledne začalo kazit. Mraky se honily po obloze a foukal vítr. Měli jsme to štěstí, že jsme viděli v několika případech přesuny zvířat do pavilónů. Nejvíc nás rozesmály zebry.

Byly ve výběhu se žirafami a losími antilopami. Byla už citelná zima a žirafy nervózně přecházely kolem vrat výběhu. Pak se dočkaly a úprkem se rozeběhly do tepla. Jedno malé žirafátko však zůstalo venku. Zebry ho začaly nadhánět a žirafátku se domů vůbec nechtělo. Loudalo se a otálelo s návratem. A tak si na něj zebry duply. Koukej už jít! Žirafátko se rozeběhlo a běželo za stádem. Zebry si disciplinovaně stouply ke vratům a čekaly, až se otevřou. Když byly vpuštěny do uličky k výběhům, na jejich místo si stouply antilopy. Dívala jsem se s údivem, jak zvířata dodržují hierarchii ve stádě.

Koukej už jít, nám je taky zima!

Podobně se seřadily i slonice. První šla nejstarší samice Gulab a za Shanti a pak za ní další. Jen malá neposedná sloní holčička Sita, které je rok, si dělala co chtěla.

Velkou legraci jsme pak zažili u tučňáků. Nechtělo se jim do pavilónu. Dvě ošetřovatelky s hráběmi v ruce je vyháněly z vody. A tučňáci se stále a stále vraceli zpátky do vody. Zaslechla jsem, jak se mezi sebou ošetřovatelky baví: "Hele, budeme muset vymyslet něco jinýho, na ty hrábě už si zvykli." Trvalo to notnou chvíli, než se jim je podařilo všechny zahnat. I to je možné zažít v ZOO.

Pátek - Den hrocha a krokodýla

Dopoledne nás čekal velký nákup. Nakupování s dětmi má svá úskalí v tom, že chtějí to či ono, pak zase pro změnu támhleto, nebo že by tamto? Už předem jsme se s mužem pochechtávali, protože jsme přesně věděli, kam holky půjdou, co tam budou chtít a co pak bude následovat. Nákup jsme přežili.

Po obědě jsme se vypravili do Hvězdy. Přímo proti letohrádku je hřiště, kterému vévodila obrovitá socha hrocha a kterému proto říkáme "U hrocha". Další z hřišt' je skryté v lese a my ho objevili kdysi úplnou náhodou. Jsou na něm různé prolézačky, zejména z provázků a proto ho pro rozlišení nazýváme "Lanové". V kabele jsem nesla pití a Brumíky ke svačině i přes to, že si holky u oběda obě přidávaly. Ale venku jim určitě vyhládne. První zastávka byla na Lanovém hřišti. Nebyli jsme tu od léta a všimli se, že zmizel vláček, který byl oblíbený těmi nejmenšími. Ale naopak se tu objevil krokodýl.

Ted' už nebudeme říkat lanové, ale "U krokodýla". Holky se tu vyřádily a pak projevily přání, podívat se na hrocha. K našemu překvapení tu už starý a mohutný hroch nebyl. Místo něj je tu nový, štíhlý. Nebýt té hlavy, vypadal by jako přerostlý jezevčík. Ema ocenila to, že se jí na nového hrocha lépe leze.

Začínalo se téměř smrákat, pití bylo vypité, jídlo snědené a holky stále nechtěly domů. Nakonec se nám je podařilo přemluvit a nalákat je na pohádku. I když Sára cestou domů stále remcala.

Sobota - Zámecký den

Jen málo hradů a zámků má během zimy otevřeno. Manžel objevil na stránkách Národního památkového ústavu, že k těm málo otevřeným, patří zámek v Mníšku pod Brdy. Navíc tam byla během víkendu akce pro děti Cesta za pohádkou. Zarezervoval vstupenky a my po sobotním obědě jeli do Mníšku. Vzpoměla jsem si na VendyW, která někam sem jezdí na chatu. Před zámkem na náměstí stojí cukrárna a manžel na ní holky upozornil. To neměl dělat. Přijeli jsme sem s časovou rezervou, koupili vstupenky a já pak obcházela zámek s fot'ákem. Holčičky chvilku běhaly okolo zámku a jejich dotazy směřovaly stále k cukrárně. A já přitom měla v kabele pití a lázeňské trojhránky, které mají rády.

Pak nastal čas prohlídky. Provázela nás pohádková babička, stará paní, která měla s dětmi obrovskou trpělivost. Možná bývalá učitelka. Děti podle indícií hádaly pohádky a my starší jsme občas dostali informaci, která se týkala majitelů zámku, či jeho interiérů. Na konci prohlídky nás pak čekala výstava vývoje módy.

Panenky Barbie a panáčkové Ken byli oděni do kostýmů počínaje starověkem a konče meziválečným obdobím. Autorka prý na kostýmech, které vytvořila podle dobových obrázků, pracovala několik let. Z nádvoří jsme pak ještě šli do pohádkového sklepení, ve kterém byly postavičky bytostí, které se objevují v pověstech týkajících se zámku. Holčičky byly nadšené a i nám se návštěva zámku líbila.

Čert Brdík

Vodnice Jůlinka

"A ted' půjdeme do cukrárny", pronesla Ema. Marně jsem se snažila a nabízela trojhránky, byla jsem většinově přehlasována. Cukrárna je velice útulná, obsluha milá a ceny oproti Praze mnohem nižší.

Neděle - Den návratu

Vstávala jsem brzy. Už v půl osmé jsem začala s přípravou oběda. Nejprve se do kuchyně přitoulala Ema. Mračila se na celý svět. "Co je Emí, proč se mračíš?" "Protože Sára nechce vstávat." "Tak jí nech ještě spát. Víš co, dojdi si na záchod, já ti dám pastu na kartáček a udělám ti snídani." Nešla na záchod, zamířila zpátky do pokoje se slovy, že teda ještě bude spát. Po chvilce přišla plačící Sára: "Ema mě nenechá spát." V duchu jsem si něco pomyslela o malých potvorách a o tom, že Herodes byl král. Jejich následná hádka probudila manžela. Po snídani se oblékly, muž jim vytáhl z garáže kola, na kterých už chvíli jezdily po včerejším návratu z Mníšku a vyrazili společně na hřiště.

Po obědě jsme chvilku hrály pexeso. Už jsem se ani nesnažila o to, abych prohrála. Projela jsem to na celé čáře a došla k poznání, že Ema má opravdu vynikající pamět'.

<
div>