Italský deník 1

Ve větru a chladu

(volné pokračování)

První noc v Salentu byla chladná. Několikrát jsem se probudila zimou. Deka nehřála.

Ale to božské ticho. Žádné vlaky jako v Cesanu, žádná letadla jako u nás doma.

Ráno jsem vstávala časně. Vyšla jsem na balkón a dívala se na krásnou scenérii přístavu a historického centra. Nedělní ráno a z centra zazněly zvony některého z kostelů. Slunce už vyšlo, ale bylo skryté za domem, který stál vlevo od rezidence. Přemýšlela jsem, zda bude vidět východ Slunce. Měla bych se jít podívat na střechu, kde je vyhlídková terasa. Kolikrát já už fotila východ slunce, jednou dokonce i v noční košili.

Manžel vstával asi hodinu po mě a liboval si, jak se báječně vyspal.

Co budeme dnes dělat, zeptala jsem se ho po snídani.

"Půjdeme k moři, co jiného."

Na pláž, která byla hned pod rezidencí jsme vyrazili krátce po deváté hodině.

Avizovaných dvacet schodů bylo zahrazeno dřevěnými latěmi a pletivem. Z vyhlídky jsme si všimli, že na pláži je nasypaná obrovská hromada zeminy a vedle stojí bagr. Koupat se vedle hlíny a bagru? I přes to všechno, bylo na pláži celkem hodně lidí.

"Půjdeme jinam", rozhodl manžel.

Po pěší zóně jsme došli ke kostelu a po schodech se dostali na promenádu, pod kterou byla veřejná městská pláž.

Městská veřejná pláž - v popředí násypka, či spíš navážka pro stavební stroje

I ta byla z části zasypána stavebním materiálem, přes pláž se táhla jakási násypka, aby se technika mohla dostat na pláž pod rezidencí, čímž se její kapacita notně zmenšila. Neděle, hlava na hlavě. Zůstaneme tady? Nebo přeci jen půjdeme k bagru, kde je podstatně méně lidí? Cesta k bagru byla přehrazena drátěným plotem. Vykasala jsem si šaty a vydala se mořem na zadní pláž. Muž mě následoval. Kdyby tu nebyl bagr, hora zeminy a navezená cesta pro mechanizaci, byla by pláž nádherná. Chráněná ze tří stran vysokými útesy a strana otevřená k moři nabízela kouzelný pohled na historické centrum Otranta. Do písku jsme zapíchli deštník, rozložili lehátka a zalezli do stínu. Přeci se hned první den nespálíme. Z domova tentokrát nemáme kvůli blbému počasí, kdy se i v květnu topilo, vůbec žádný základ. Jdeme zkusit moře! Brrrr.... jako bychom byli na Baltu. Takhle studené moře jsme ještě v Itálii nezažili. Na břehu se s námi dala do řeči paní a jak jsme po chvilce vyrozuměli, bydlela ve stejné rezidenci jako my. Takže sousedka. Od ní jsme se dozvěděli, že je tu s partou žen, které se věnují orientálnímu tanci. Patřila ke skupině, která doplnila počet účastníků zájezdu na plný autobus. Stejně jako my měla pocit, že moře je hodně studené. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se osmělila a ponořila se do vln. Pak už jsem studenou vodu tolik nevnímala. Doplavala jsem mezi vlnolamy a naskytl se mi zase jiný, ale neméně kouzelný pohled na historické centrum města. Kolem půl dvanácté se na pláž přihrnula skupina tanečnic. Nabídli jsme jim, že si klidně mohou přes poledne zalézt pod náš deštník, protože my, tak jako vždycky, v poledne u moře nejsme. Dodržujeme siestu jako Italové.

Po obědě a odpolední kávě jsme šli k moři znovu. Z vyhlídky jsme zaregistrovali, že si pod deštníkem hoví nějaký pán a tanečnice se sluní vedle. Přišli jsme na pláž, pozdravili děvčata, poděkovali za hlídání našich věcí a pán? Stále ležel a nemínil se hnout. Až když ho jeho žena upozornila, zvedl se a několikrát se omlouval. Odpoledne bylo moře stejně studené, jako ráno, ale překonali jsme se, i když jsem hodně dlouho šla po špičkách.

Večer se manžel snažil "zprovoznit" SIM kartu k internetu, kterou si na dovolenou půjčil. Věnoval tomu celý večer a nedařilo se. Tak trochu jsem ho nechápala, na dovolenou si neberu ani hodinky, beru si jen mobil, i když ten bych také s chutí nechala doma. Rodina však touží být informována a já byla určena k tomu, že budu podávat zprávy. Takže mobil mívám tak trochu povinně.

V pondělí mě probudil zpěv ptáků ze dvora. Manžela jsem nechala spát, šla do kuchyně, uvařila si ranní kávu a v noční košili si sedla na balkon. Dívala jsem se na město ozářené ranním sluncem. Z minulého roku jsme ho znali jen v odpoledním a večerním hávu.

Manžel vstal, udělala jsem snídani a pak jsme se vydali s pasy a voucherem do agentury, která spravuje objekt Vatikánu, abychom se zde přihlásili k pobytu a zaplatili i letošní novinku, kterou je "pobytová taxa". Byli jsme na to upozorněni už doma, že některé italské regiony od letoška tuto taxu zavádějí. V agentuře jsme vše vyřídili, dostali kartičky, které nás opravňovaly k tomu, že zde můžeme pobývat, využívat různých služeb a i to, že nám bude umožněn vjezd do města i večer. Večer se totiž město uzavírá, aby auta neohrožovala turisty. Část Otranta jsme už znali z loňských dvou návštěv, část nám zůstala utajena. Manžel se chtěl vrátit stejnou cestou, kterou jsme přišli, ale moje "duše dobrodruha" mě hnala na druhou stranu. "Hele, kam jdeš? Tam to neznáme." "Tak to poznáme. "A co když zabloudíme?" "Neboj, nezabloudíme, maximálně si trochu prodloužíme procházku." Nechtělo se mu, bylo to na něm vidět, ale vydal se za mnou.

V uzoučkých uličkách jsme objevili několik sympatických obchůdků - pekařství, kavárničku, obchod s plážovými potřebami, potraviny. Manžela nejvíc zaujal obchod a bazar s motocykly.

Když jsme vystoupali na konec ulice, zjistili jsme, že jsme tudy v sobotu přijeli v závěsu za paní z agentury a také, že fouká hodně ostrý vítr.

"Půjdeme k moři?" , zeptala jsem se manžela a ten souhlasně přikývl. Převlékli jsme se do plavek a vyrazili na pláž k bagru. Několik lidí leželo na pláži, v moři nebyl nikdo. Během malého okamžiku jsme zjistili proč. Jestli bylo včera moře studené, dnes bylo ledové. Ale, vlezli jsme tam a opět doplavali za vlnolam. Muž to zopakoval ještě jednou, já už odvahu k dalšímu koupání nesebrala. Vítr nám několikrát udělal z deštníku tulipán, raději jsme ho zavřeli. Nakonec uletěl i zavřený a my se pak omlouvali paní, na jejímž lehátku přistál. Smála se, naštěstí byla v pohodě. Před polednem jsme se vrátili do dočasného bydliště. Po obědě jsem si všimla, že slunce zmizelo a vítr přihnal černé mraky. Uvidíme, třeba se to do odpoledne vylepší.

"Na koupání to moc nevypadá, vyrazíme někam na výlet, co ty na to?" "Tak jo, ale kam?" V ten moment jsem zalitovala toho, že jsem nechala doma všechny průvodce. Vzpomínala jsem na knihu o Salentu, kterou jsme si loni koupili a která samozřejmě také zůstala v Praze. Pamatovala jsem si, že nedaleko Otranta jsou Laghi Alimini, tedy jezera Alimini. Nevím proč, ale z loňska mi v hlavě utkvěl obrázek červené hlíny z níž vyvěrá voda. "Pojedeme na Alimini."

Můj muž projevil obavu, zda ve spleti uliček potom najdeme cestu zpátky, ale já si byla jistá, že určitě ano. Při dopolední pěší
cestě z města jsem si uložila do hlavy několik záchytných orientačních bodů. Se smíchem jsem mu nabídla, že může zastavit před obchůdkem, kde koupím rýži a tou budu značit cestu. Nesmál se, naopak. Díval se na mě jako masový vrah. Vybaveni mapou, kterou nám dala paní z agentury, oblečeni v bundách a dlouhých džínách, jsme vyrazili před rezidenci. Potkali jsme jednu ze sousedek, která šla zabalená do plážového šátku a jen lakonicky pronesla: "Já si myslela, že jedu na jih za teplem a ted' se tu klepu zimou."

Manžel vyjel autem z garáže, já za vraty nasedla a vyrazili jsme podle mapy směrem na sever. Projeli jsme okolo nějakého rybníka a pokračovali dál. Všimla jsem si směrovky a požádala manžela, aby odbočil vpravo. Stále jsem se rozhlížela a hledala něco červeného. Projeli jsme lesem a dojeli k bráně. Stál tam urostlý Ital a já se ho zeptala, kde jsou Laghi Alimini. Usmál se a řekl, že se musíme otočit, vrátit se zpátky na hlavní ulici a po dvou kilometrech u kempu Universum jsou Laghi Alimini. Poděkovali jsme, on nám otevřel bránu, abychom se měli kde otočit a pak nám na rozloučenou zamával. Po dvou kilometrech jsme byli zpátky u rybníka, kolem nějž jsme už jednou jeli. Z této strany jsme zaregistrovali i tabuli s nápisem Universum. Bylo tu malé parkoviště, nechali jsme tu auto a šli se podívat. Stále jsem hledala červenou zem. Procházeli jsme lesem kolem obrovitého rybníka, když začalo hřmít. Bouřek se sice nebojím, ale vysoké stromy a vodní plocha neskýtají moc bezpečný prostor. Potom začaly padat veliké kapky deště. Otočili jsme se a vraceli se zpátky k autu. Z jezera do moře vedl kanál a já se zahleděla do dálky. Nad mořem bylo něco tmavého. Vzpoměla jsem si na minulý rok, kdy jsem průvodce sebou měla, a kdy jsem se v něm dočetla, že za dobrých podmínek jsou z Otranta vidět albánské hory. "Hele, Jirko, támhle za mořem je Albánie." Dal mi za pravdu, i když ty hory se daly jen tušit. Z informační tabule jsme zjistili, že se nacházíme u Grande Alimini a že nedaleko je Picolla Alimini.

Podle směrovek jsme dojeli k menšímu rybníku, manžel zaparkoval a po lávce jsme se šli podívat k vodě. Rostly tu obrovité oleandry, takové jsem ještě nikdy neviděla. Listy, kdyby byly širší, vypadaly by jako od fikusu. Ale zase jen rybník s rákosím a nic červeného. Zmínila jsem se o tom manželovi, ale ten jen ucedil: "Kdoví, co jsi viděla."

Mraky nad Grande Alimini

Nad mořem jsou vidět albánské hory

Cestička oleandrovým loubím k Picolla Alimini

Tato lávka mi připoměla skvělý italský film Brancaleonova armáda, zejména hlášku: "Most je pevný, vidíte.

Skáču, skáču, letííííím, maminkóóóó."

Přešli jsme po něm, ale místy to bylo hodně dobrodružné.

Picolla Alimini

Počasí se vybralo, silný vítr, který vál, odfoukl mraky a začalo svítit sluníčko. "Tak kam ted''?", chtěl vědět můj muž. Bylo mi to celkem jedno. Červenou zem s vyvěrající vodou, kterou jsem si zapamatovala z knihy, jsme zatím neobjevili.

Jinou cestou, než tou, kterou jsme sem přijeli, jsme se vraceli zpátky do Otranta. Muž rozhodl, že se pojedeme podívat do přístavu, na který se díváme přes záliv z rezidence.

Auto jsme zaparkovali před přístavem, všimla jsem si, že hned vedle je camp. Podívali jsme se po přístavu, udělali pár fotografií a několik záběrů, kterými jsem si přes záliv přiblížila naší rezidenci.

Tam, kam ukazuje šipka, bylo naše dočasné bydlení

Při návratu k autu jsme si všimli zvláštního artefaktu, kterým byla konstrukce lodi. Byla ze skla a notně rezavého železa a evidentně nebyla dokončená. Byla jsem přesvědčená o tom, že jsem jí fotila, ale ... Za lodí v nových budovách jsme zaregistrovali informační centrum. Já, milovník map, jsem vyrazila pro další úlovek v podobě mapy. Za pultíkem stál starší pán, který na první pohled vypadal jako Petr Nárožný. Nejen vzhledem, ale i dikcí, se kterou paní před námi vysvětloval, kde se ted' nachází, kudy se dostane do centra a upozorňoval na památky, které by byla veliká škoda nevidět. Paní s díky odešla, já poprosila o mapu města a od "italského Nárožného", který se lišil jen tím, že měl hnědé oči, jsem si znovu vyslechla stejnou přednášku - kudy tudy. Poděkovala jsem a chtěla odejít. Můj muž mě překvapil, většinou nechává mluvit mě, protože se domnívá, že italsky umím lépe než on. Začal se ptát na možnosti internetu ve městě, protože si všiml, že jsme v zóně, kde je wi-fi. "Nárožný" nám řekl, že wi-fi je kromě přístavu i v historickém centru a pak se ptal, kde jsme ubytováni. "Je mi líto, v zóně Punta zatím ještě wi-fi není v provozu." Zavolal svého kolegu, o kterém se vyjádřil, že se v počítačích vyzná více než on. Jeho kolega ochotně vysvětloval co a jak, potom manželovi dokonce vygeneroval na svém počítači kód, kterým se má do sítě přihlásit. Kdyby to nefungovalo, máme přijít i s počítačem a on nám pomůže. Přiznám se, že mi spadla čelist. S takovou ochotou a vstřícností se člověk totiž setká opravdu jen výjímečně. Poděkovali jsme a vraceli se k autu s pocitem, na jak báječné lidi jsme natrefili.

Foukal stále ostrý a studený vítr. Vyjeli jsme na kopec nad přístav a manžel se ptal, kam dál. "Hele, támhle podél zdi jede nějaké auto, co když je to cesta k majáku. Nepojedeme se tam také podívat?" Znám svého muže, který velice nerad jezdí po uzoučkých cestách pro jedno auto. Chvíli váhal a pak zaregistroval, že po cestě jedou další dvě auta. Vydal se za nimi. Dojeli jsme na planinu, kde stála obranná věž. Tedy spíš její pozůstatek. Vítr sice stále foukal, ale bylo slunečno. Pod věží k moři sbíhaly útesy, vlevo se v dálce tyčila další věž. Vedle věže jsme si všimli vrat a nápisu, že je tu potápěčská škola.

Věž - Torre dell'Orte

Pohled na útesy, v pozad
í Torre Serpe (Hadí věž)

Vysoké skalnaté útesy, moře hluboko, spadnout bych tam opravdu nechtěla

Další z útesů byl už o něco nižší, špatně se však po něm chodilo

Idylka se dvěma plachetnicemi

Pozůstatky původního osídlení útesů a v pozadí Torre Serpe

Obcházeli jsme věž a já fotila nejen jí, ale i útesy roztodivných tvarů, na některé z nich jsme i vylezli. Byly vidět mořské jeskyně v zálivech, ale i nádherné výhledy na moře. Obešli jsme celou planinu, došli až k moři na kraj jednoho z útesů a v dálce zahlédli vysoký maják.

Vzadu malý výčnělek je Punta Palascia, nejvýchodnější bod celé Itálie

Punta Palascia z jiného úhlu

Další záběr na maják na Punta Palascia, opět z jiného místa

Punta Palascia z planiny, kde jsme parkovali

Totéž ze zoomem

Zpátky jsme se vraceli přes areál potápěčské školy. Aut už bylo na planině o něco méně a i můj muž se už chtěl vrátit. "Pojd' se ještě podívat na tu druhou věž." "Bolej mě nohy, tebe ne?" "Taky trochu, ale to zvládneme." Remcal. "Tak jdi do auta, já si tu věž dojdu vyfotit." Vydala jsem se po kamenité cestičce směrem k věži a za chvilku jsem zaregistrovala, že se muž loudá za mnou. Cestou jsem znovu fotila divokou krajinu kolem a moře. Do nosu mě praštila známá vůně. Zastavila jsem se a začala se kolem sebe rozhlížet. Manžel mě došel a ptal se, co hledám. "Ty to necítíš?" "Jo, voní tu koprovka, docela bych si jí dal." Planý kopr jsem našla během chvilky. Cestou k věži jsem na něj narazila ještě mnohokrát. Rostla tu šalvěj, levandule a spousta dalších bylin, jejichž název neznám. Planina s koprem a dalšími rostlinami mi připoměla oslí stezku na pobřeží Hvaru, po které jsme před lety chodívali. "Víš na co jsem si ted' vzpoměl?", ozval se za mnou muž. "Tady to vypadá jako na Hvaru." Přiznala jsem, že jsem měla před chviličkou úplně stejnou myšlenku. Vystoupali jsem k věži. Byla z části zrekonstruovaná. Udělala jsem několik dalších fotografií nejen věže, ale i rybářů, kteří byli na útesech. K autu jsme se vrátili jinou cestou.

Torre Serpe - Hadí věž stojí na malém návrší

Stoupáme a blížíme se

Torre Serpe v celé své kráse. To uvnitř nejsou hodiny, to jen rostliny vytvořily tuto iluzi

Od Torre Serpe je vidět Otranto

Až dodatečně jsem pochopila, proč muž tak spěchal domů. Než jsem se převlékla a umyla, seděl u notebooku a s kódem z infocentra se snažil o připojení k internetu. Svou snahu, zatím stále marnou, přerušil jen ve chvíli, kdy jsem mu předložila večeři. Už hodně dlouho jsem nezažila svého "klid'ase", aby byl takhle rozčílený. No, nedařilo se.

V úterý mě probudil zpěv ptáků a vítr, který profukoval okenicemi. Uvařila jsem si kávu, sedla si na balkón a otevřela knížku, kterou jsem začala číst v nedělním dopoledni na pláži. Obloha nebyla tak jasná, jako v předcházejících dvou dnech. Po obloze se honily mraky. Manžel vstával brzy a mračil se na celý svět. Potom se přiznal, že zkoušel zprovoznit "ten debilní internet" do půl druhé. Když jsem viděla jeho výraz, raději jsem se ani neptala, jak dopadl. Závislák! Jsme přeci na dovolené, tak proč ta úporná snaha. Po snídani si vzal notebook a vydal se pěšky přes historické centrum do infocentra u přístavu. Vrátil se asi po hodině a vypadal jako spráskaný pes. Z jeho výrazu jsem vyčetla, že ani "Nárožnej" se svým kolegou v infocentru, mu nepomohli, i přes veškerou snahu. Chyba prý bude někde v notebooku. Poděkoval jim a za jejich pomoc je obdaroval několika plechovkami piva. I když se prý hodně zdráhali ho přijmout.

Počasí se jakž takž vybralo, převlékli jsme se do plavek a vyrazili na pláž. Z vyhlídky jsme zaregistrovali, že na pláži pod rezidencí probíhá čilý stavební ruch a kromě dělníků tu nebyl nikdo jiný. Naše kroky proto zamířily k veřejné městské pláži, kde byla doslova hlava na hlavě. Foukal studený a ostrý vítr. Otevřela jsem knihu, abych pokračovala ve čtení. "Ty nepůjdeš do vody?" Zvedla jsem se a došla ke břehu. Ve vodě nebyl nikdo, jen několik dětí si u břehu stavělo hrady z písku. Voda byla ještě ledovější než v předchozím dni. Můj muž to s hrdinským výrazem vzal s rozeběhem a vletěl po hlavě do vody. Já si namočila nohy do půlky lýtek a při představě, že budu sedět v mokrých plavkách na studeném větru na pláži, která na rozdíl od té pod rezidencí není chráněna útesy, jsem se otřásla zimou. Udělala jsem pár kroků zpátky a sledovala toho jediného plavce, který se do vody odvážil. Pak jsem se vrátila ke knížce. Muž za chvilku přišel a tvářil se jako vládce všech moří. Sedl si vedle mě a já si všimla, že má husí kůži, téměř jako pralinky. Vítr kolem nás skučel a zvedal písek. Slunce se také snažilo. Můj muž to nevzdával a zo
pakoval znovu skok do moře s rozeběhem. Svým činem strhl několik odvážlivců, kteří ho následovali. Mě nepřesvědčil. Kniha, kterou jsem četla, mě pohltila natolik, že jsem přestala vnímat okolí. To prší? Ne, to se jen můj muž vynořil z moře a oklepal se jako pes. Sedl si vedle mě, ale vydržel to jen asi 10 minut a pak mi sdělil, že jde do rezidence, protože mu je zima. "Kolik je hodin?" "Bude půl dvanácté." Zaklapla jsem knihu, složila naše ležení a zkonstatovala, že je mi poněkud malá kůže. Vítr a slunce není tou nejlepší kombinací. Je to velice zrádné. V rezidenci jsem na sebe napatlala Panthenol a pomyslela si něco o blbé blondýně.

Pustila jsem se do přípravy oběda a můj muž otevřel notebook. Pak zvedl telefon a vytočil našeho dvorního opraváře "počítačového Honzu". Po telefonu se snažil o to, aby jeho notebook spolupracoval s italskou SIMkartou. Povedlo se! Celý problém spočíval v tom, že v předchozích letech měl internet připojen přes svůj telefon a program, který v počítači měl, blokoval italskou SIMku. Přiznám se, že se mi ulevilo. Konečně bude klid.

Po obědě a kávě jsme přemýšleli, co s načatým dnem. Vítr byl stále silnější a na pláži pod rezidencí stále probíhala intenzivní stavební činnost. A jít na přeplněnou městskou pláž, když se mi nechce do studené vody a navíc jsem se dopoledne stihla připálit? Ani manželovi se na pláž nechtělo. Prý mu ta studená voda dopoledne stačila. A navíc? Konečně mu funguje internet. "Hele Ájo, pojd' se na něco podívat." Zahleděla jsem se přes jeho rameno a zaregistrovala jsem italské meteorologické zprávy. Teplota moře byla celých 17°C. "A ty se mi divíš, že jsem tam nechtěla vlézt." "To jsem fakt netušil, že je to taková ledárna".

Po čtvrté hodině odpolední jsme vyrazili do historického centra Otranta. Připálenou kůži jsem halila do plátěné košile. Procházeli jsme znovu místa, po kterých jsme putovali už loni a která v podstatě rozhodla o místě letošního pobytu. Poseděli jsme před kavárničkou pod deštníkem a nasávali atmosféru města, kterému se ne nadarmo říká "Brána do Orientu".

Ve středu mě probudil kvílící vítr, který se snažil prorvat škvírami v okenicích. Na obloze byly černé mraky. Začala jsem litovat ty, kteří jsou tu jen na týden. Moc hezkého počasí si zatím neužili. Několikrát jsem se pohledem na mobil ujistila o tom, kolik opravdu je. Venku byla téměř tma. Slunce nemělo vůbec šanci se těmi těžkými černými mraky prodrat.

Otrantské středeční ráno 12.6.2013, čas 7:45

Podle kalendáře vychází Slunce v tento den kolem 4:40 - už má tři hodiny zpoždění

Vlevo dole je vidět navážka na městské pláži, u útesu dodávka, dělníci už pracovali

Ráno u opuštěné městské pláže v Otrantu, nejsou tu ani slunečníky

Ranní přístav, krátce před osmou hodinou

Středa je den, kdy se v Otrantu konají tradiční italské trhy. Přiznám se, že mám trhy ráda, protože se na nich dá sehnat spousta zajímavých věcí a oproti kameným obchodům v podstatě "za hubičku". Nevěděla jsem přesně, kde se konají, měla jsem jen přibližnou představu. Vezmu to kolem hradeb, do přístavu trefím a tam se zeptám. Chviličku po mě vstával můj muž a pronesl, že půjde na trhy se mnou. Vyrazili jsme v dlouhých džínách a bylo neteplo. "Kam to jdeš?" zeptala jsem se manžela, který se vydal k hlavní bráně. "No, chtěla jsi do přístavu a já včera objevil zkratku." No vida, cesta s notebookem byla alespoň k něčemu dobrá.

Trhy jsme objevili, aniž bychom se museli ptát na cestu. Přiznám se, že nejraději mám prodejce bot. Dají se u nich sehnat suprové boty nejen na dospělé, ale hlavně na děti. Co na tom, že je to loňský model. Před lety jsem si dovezla z Kalábrie za 5€ nádherné botičky, které se v následujím roce objevily v naší síti za podstatně vyšší cenu a navíc jako novinka. A zatímco u nás to byla novinka, ty moje byly už řádně opotřebované. Nakoupili jsme a spokojeně se vraceli kolem pevnosti do města. Vítr, který rozfoukal mraky se proháněl uzoučkými uličkami a v průchodech, které byly otevřené k moři poletovalo snad vše, co nebylo přivázané. Posadili jsme se na zahrádku kavárničky, kde jsme byli jedinými hosty. "Docela bych unesl svetr, ty ne?" Dala jsem mu za pravdu. Výborná káva rychle stydla a kopec lahodné zmrzliny, spíš studil, než osvěžoval. Cestou kolem městské pláže jsme si všimli, že vlny zasahují až ke druhé řadě lehátek. Na pláži nebylo ani živáčka. Ani na druhé veřejné polovině nebyl nikdo. Jen pár lidí sedělo u baru, halíc se do svetrů či bund. "Koně by z toho blili", pronesl můj muž při stoupání od pláže do schodů. "To je proto, že jsme letos jeli o týden dřív", stále hartusil. Znovu jsem zalitovala ty, kteří přijeli jen na týden. Polovička pryč a počasí za starou bačkoru. Vystoupali jsme schody ke kostelu a vítr, který se do nás opřel, mě málem porazil. Všimla jsem si, že i muž zavrávoral. Proti větru jsme pokračovali k rezidenci a podívali se na pláž s bagrem. Zmizel! Zůstala jen hromada zeminy u útesu a na druhé straně u uzavřeného schodiště se objevil nový plot. Na pláži se pilně pracovalo. Stejně jako na plážích ve městě tu nebyl žádný z koupajících se.

Po návratu do rezidence jsem se pustila do přípravy oběda a muž za zapnul notebook. "Ájo, pojd' se na něco podívat."
Na meteorologickém webu jsme zjistili, že kromě toho, že moře má v této oblasti celých 17°C, vítr fičí Otrantským kanálem rychlostí přes 70 - 80 km za hodinu - burrasca. Odpoledne může ještě zesílit. Na plážový relax to moc nevypadá. "Víš co? Pojedeme se podívat někam do vnitrozemí, tam to tak fičet nebude." Znovu jsem zalitovala, že jsem doma nechala průvodce.

Autem jsme vyjeli z Otranta směrem na sever. Dívala jsem se na ohýbající se stromy a doufala, že jinde bude lépe. Čím severněji, tím byl vítr o něco mírnější. V San Foca jsme sjeli na pobřežní komunikaci a já se dívala na vzdouvající se vlny na moři. Všimla jsem si několika kitesurfařů, kteří využívali silného větru a "proháněli" se po vlnách. Poprosila jsem manžela, aby zastavil, že si je vyfotím. Vystoupila jsem a málem upadla. Vichr se mnou parádně cvičil. Muž zůstal v autě. Došla jsem ke břehu a udělala pár fotek.

Vlny narážející na útesy u San Foca

Kiteboarding

/>

Moře na prázdné pláže vynáší spoustu nepořádku

Vlna za vlnou, některé mají i čepičku

Když jsem se vracela zpátky k autu, všimla jsem si pobaveného výrazu mého muže. Vlezla jsem do auta a on pronesl: "Podívej se, jak vypadáš." To, co jsem uviděla v zrcátku mě rozesmálo. Jen jsem si v duchu říkala, že bylo úplně zbytečné si mýt hlavu, protože jsem ve vlasech měla písek. A nejen ve vlasech! Pokračovali jsme po pobřežní komunikaci a sledovali zvedající se vlny, které vichr hnal k pobřeží. Viděli jsme opuštěné pláže, jen nad mořem jsme občas zahlédli draka od kiteboardingu. Za Torre Specchia nás silnice zavedla od pobřeží dále a od moře nás odděloval pás lesa. To, že venku fouká silný vítr jsme zaregistrovali jen podle malých větrných elektrárniček, umístěných na sloupech veřejného osvětlení.

Sloupy s lucernami byly dokladem toho, že zanedlouho budeme v cíli naší cesty, kterým je hlavní město provincie Lecce. Už jsme ho navštívili při loňském pobytu v Salentu, ale je tak krásné, že stojí určitě za nejednu návštěvu. Po čtyřproudé komunikaci spojující San Cataldo a Lecce jsme vjeli do města. Tady sice také foukal vítr, ale mezi domy byl příjemný.

Po prohlídce města jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat do San Catalda, které je v podstatě jeho součástí. Kdysi tu býval přístav pro Lecce.

Zaparkovali jsme kousek od majáku a když jsem chtěla otevřít dveře, musela jsem se do nich hodně opřít. Při prohlídce Lecce jsme zapoměli na vítr, který se proháněl Otrantským kanálem. Nikde nebylo živáčka, jen my dva, cvoci z vnitrozemské země, která nemá moře, jsme se šli podívat. Na plážích, které by za příznivého počasí byly plné koupajících a slunících se lidí, bylo liduprázdno. Deštníky byly nejen zavřené, ale i opatřené návleky, které se vítr snažil s hlukem servat. V závětří za budovou vedle pláže jsem udělala pár fotek, ale nebyla jsem spokojená. "Jdu se ještě podívat k majáku", sdělila jsem manželovi. "Neblbni v tom větru se nedá chodit, popojedem tam autem." Muž zaparkoval v opačném směru, než předtím a já měla pocit, že vítr dveře u auta urve. Šli jsme se podívat za zed' majáku na otevřené moře. Vítr hnal písek proti nám a okamžitě likvidoval naše stopy do pravidelných dun. Opět pár obrázků a pak znovu k autu. V závětří to ještě šlo, ale na odkryté pláni bylo umění jít a navíc ještě rovně. Když jsme vlezli do auta, všimla jsem si, že nás z majáku pozoruje nějaký člověk. Z jeho výrazu jsem vyčetla to, co si o nás myslí: Blázni! Tedy přinejmenším.

Pobřeží v San Cataldo

San Cataldo - opuštěná pláž s majákem. Jen ti dva cvoci vlevo u břehu se snaží čelit živlům

Maják San Cataldo

Vlny na moři, vlnky na písku. Ještě před chviličkou tu byly i naše stopy

Ze San Catalda jsme se vraceli po pobřežní silnici směrem na jih. Na útesech u Acquarica parkovalo auto. Poprosila jsem muže, aby tam také zaparkoval a opět šla fotit. Ve vodě byli dva potápěči v neoprénech a my dva cvoci ve větru na útesech. Vlny, hnané větrem bičovaly útesy a rozstřikovaly vodní tříšt' do veliké vzdálenosti. Opět další liduprázdná pláž.

Pobřeží u Acquarica - moře vyhloubilo do písku pěkné korýtko

Vlna blížící se k pobřeží

Další vlna se zvedá, aby udeřila na břeh

Tato vlna se krásně zakulacuje, v pozadí věž Torre Specchia Ruggeri u Acquarica

Další zastávku jsme udělali v San Foca. Manžel zaparkoval před zrenovovanou obrannou věží, která dala jméno tomuto městu. Věž slouží jako sídlo pro správu místních pláží. Šla jsem ven sama, manžel se tentokrát odmítl zúčastnit se slovy, že ještě ted' má plnou hubu písku a jestli mi připadá, že skřípe zubama, tak je to pravda. Vydala jsem se po chodníku od kostela kolem přístavu, chtěla jsem pokračovat po schodech, ale ty byly zasypány pískem. Tohle znám z domova, ale se sněhem. Raději jsem schody obešla a pokračovala po chodníku pobřežní promenády a fotila si běsnící živly. Když jsem se pak vrátila do auta, muž vrčel: "Kdes byla prosímtě tak dlouho? Já se bál, že tě to někam odfouklo."

Věž Torre San Foca. Na tamaryšcích před ní je vidět, jak si s nimi vítr pohrává

Schody zaváté pískem, od pláže byly vzdáleny zhruba 15 metrů. Vítr sem písek zanášel, ale už ho neodnášel

Vlna za vlnou se valí k opuštěné pláži v San Foca

Moře ukazuje svou sílu

Pohled na San Foca, až z fotky vidím, jak daleko jsem odešla od věže

Vítr si pohrává se slunečníky, budka pro plavčíka je opuštěná a vlny se valí

Přes Roca a podle Laghi Alimini jsme dojeli do Otranta. Rezidencí se proháněl skučící vítr. Vlezla jsem do sprchy a splachovala ze sebe písek. Byl všude, i já skřípala zuby.

V noci mě probudilo pípání mobilu. Přišla zpráva. Kdo mi může posílat SMS v noci. Vítr se prodíral pod dveřmi a hlasitě skučel. Mám vstát a jít se podívat, co mi kdo píše? Lenost a pocit, že na mě bude foukat studený vítr rozhodly a já zůstala ležet.

Ráno je taky den.

Italský deník bude pokračovat.