Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

středa 5. března 2014

O čem se moc nemluví


Položme si ruku na srdce a přiznejme si, že téma, o kterém neradi mluvíme, je smrt.
Podvědomě si myslíme, že pokud o něčem mluvit nebudeme, jako by to nebylo. Nechceme si připouštět tu možnost, že se to týká i nás.

Včera mi zemřel spolužák.
Ne, nebyl první, který odešel z naší třídy, pouze se už definitvně zařadil mezi ty, na které budeme na třídních srazech už jen vzpomínat. Hloupá a zbytečná smrt. Jeden špatný krok, neodvratný pád, úraz hlavy a kóma, ze kterého se už neprobudil.

Requiescat in pace Pavle

Po té zprávě jsem seděla před monitorem počítače a nevěřícně si četla stále dokola těch pár blbých vět.
Trvalo mi to chvíli, než jsem zprávu vstřebala. Pak jsem tuto smutnou jistotu zveřejnila na stránce třídy, kterou správcuji. Nejsme totiž už nejmladší. Naše školní docházka začala už v roce 1959 a je nás zase o jednoho méně.
Téma, o kterém moc nemluvíme a mluvit nechceme, začíná být bohužel stále aktuálnější.

Připouštím, že jsou výjimky, které dokáží na toto téma zasvěceně diskutovat, bavit se o něm bez zábran. Jsou i někteří, kteří se v něm přímo rochní.
Pamatuji si na jednu kamarádku z dětství, která téma smrti rozebírala stále dokola a která se pak i z nešt'astné lásky pokusila z tohoto světa odejít.
Byla jsem tehdy v pubertě a měla pocit, že mi nikdo nerozumí, rodiče mě nemají rádi. Ba co víc, přímo mi svými příkazy a zákazy ubližují. Co kdybych zemřela? Seděla jsem pak v hlubokém zadumání a přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych nebyla. Já si to tehdy dokonce i představovala. Moje hloupé mládí ...

Nerada mluvím o smrti, nerada o ní přemýšlím. Snažím se jí ze svého života vytěsnit. Jsou však momenty, kdy se tomuto tématu bohužel vyhnout nemohu.
Jsem divná?

Jak jste na tom vy?
Dokážete o tom mluvit, nebo se snažíte, podobně jako já, dělat "pštrosí politiku?

61 komentářů:

  1. Alenko, je to téma hodně těžké. Nedivím se ti, že jsi smutná a rozvažuješ o psaní o smrti. A to ani nebyl nikdo "vlastní".

    OdpovědětVymazat
  2. [1]: Je to opravdu těžké téma a já, čím jsem starší, tím víc nějak "měknu" a všechno mě víc dojímá a víc se mě dotýká. Tenhle kluk byl nejen mým spolužákem, ale hodně blízkým kamarádem mojí sestry.

    OdpovědětVymazat
  3. Smrt je neodvratná a nikdo nad ní nezvítězí....s tím se musíme smířit i když nechceme. Já se o smrti i jen bojím přemýšlet natož mluvit. Mám z ní strach. A velký.....

    OdpovědětVymazat
  4. Jsem věřící a vím, kam po své smrti jdu, ale můžu ti říct, že ani mě se z tohoto světa odcházet nechce. Přece jen tady to známe, máme tu rodinu a spoustu milých známých lidí. Smrt, je cesta do neznáma, nikdo z toho druhého břehu nepřišel, aby nám poreforoval. Ale v Bibli je psáno, že si ani v těch nejfantastičtějších snech nedokážeme představit co nás ve společenství s pánem Bohem čeká. Nejen v tomto ohledu jsem vděčná, že jsem našla víru.

    OdpovědětVymazat
  5. Mna bude strasne mrziet ked otrcim kopytkami proti nebu, ze tu zanecham za sebou kopu nedokoncenej prace a nevybavenych zalezitosti. Este aj po smrti sa budem hanbit. Okrem toho zomriet este nemozem, pretoze ako niekto niekedy nema(l) na veno a nemohol sa zenit, ja nemam na dedicstvo, ktore by som rodine mohol-mal zanechat. Este musim hrdlacit!

    OdpovědětVymazat
  6. Je to těžké téma. Možná o tom nedokážeme mluvit i proto, že si sami nechceme připustit vlastní smrtelnost. Nedávno jsem o tom dost přemýšlela.

    OdpovědětVymazat
  7. O smrti moc nemluvím, ale nevytěsňuji ji ze života. V posledních pár letech se to jí v mé blízkosti jen hemžilo a i vlastní nemoc mě donutila o ní přemýšlet.

    OdpovědětVymazat
  8. Jak kdosi řekl, z toho světa živí neodejdeme.

    OdpovědětVymazat
  9. Dokud jsem tak žiji a po mně potopa, to už mne nezajímá. Oč jsou na tom horší ti, kteří se něčím proslavili a píší se o nich životopisy plných smyšleností a oni se nemohou ani bránit. Není lepe zmizet a mít z toho to světa pokoj?

    OdpovědětVymazat
  10. Těžké téma. Čím jsem starší, tím více se mne dotýká. Zrovna předloni při práci zemřela moje spolužačka ve věku 48 let, mládě,co? Takže - o smrti mluvím s pokorou, na všechny jednou dojde a nechce se mi o ní mluvit příliš vesele.

    OdpovědětVymazat
  11. Myslím, že když jsme mladí, tak se nám o smrti lehce přemýšlí i mluví, protože je tak moc daleko. Dokonce si můžeme představovat, že se zasebevraždíme a jak po nás budou plakat a vyčítat si, jak nám ubližovali. Taky si můžeme občas říct, že ten život nestojí za nic a vlastně smrt je vysvobozením.

    OdpovědětVymazat
  12. To je vždycky smutné, já začala chodit do školy o 10 let později a už nám chybí 4 spolužáci.

    OdpovědětVymazat
  13. Občas mě zamrazí při myšlence, že někdy nebudou lidi mě milý, že nebudu jednoho dne ani já. Brrrr, pryč - říkám si a myslím třeba na louku plnou kvítí a motýlů a já jdu.... a pak? Většinou rozsvítím a čtu si a nebo koukám z okna. Je to tak, na smrt si vzpomenu večer, když je klid a já si vzpomenu na ty, kteří tu už nejsou. Jů Ali brrr téma   

    OdpovědětVymazat
  14. Alenko, já se o smrti nebojím mluvit, neboť vím, že patří k ukončení nebo spíš pokračování života. Dala jsem společně s manželem svoje buňky svým 4 dětem a tak budeme běhat po světě dál. Otevřeně o smrti mluvím co bude až...manžel toto téma nemá rád, ale myslím, že je třeba za života uspořádat vše tak, jak má být a tam se slovem "smrt" musí počítat. Neznamená to ovšem, že když se nebojím o ní mluvit, že se nebojím. Bojím, vždy, když se mě nějakým způsobem dotkne jako například tebe nyní smrt spolužáka. A tak si přeji, abychom tady byli co nejdéle a až si pro nás přijde, aby to moc nebolelo. Pěkný den.

    OdpovědětVymazat
  15. Občas nad smrtí přemýšlím, někdy se jí nebojím, někdy ano. Nebojím se o ní mluvit, ale většina o tom nechce slyšet, natož něco rozebírat. Patří k životu je naprosto přizozené zemřít.

    OdpovědětVymazat
  16. Smrt je součástí života, je zvláštní o ní mluvit, a nejvíc se nás dotkne, když nám někdo blízký zemře nebo se dozvíme diagnozu nemoci,která kosí lidi z tohoto světa.Smrti se nebojím.

    OdpovědětVymazat
  17. Tak, jak to cítí Natty, tak to cítím i já, napsala to moc pěkně. Srazy máme každých pět let na tom dalším vždycky někdo "chybí". Stále častěji odcházejí i nejbližší příbuzní, sousedé, spolupracovníci. Nemůžu říct, že se smrti nebojím... Obraťme list.

    OdpovědětVymazat
  18. Chci vám všem moc poděkovat za komentáře a hlavně za vaše názory na téma. Moc si jich vážím.

    OdpovědětVymazat
  19. Smrt je zakončení života, ale někdy se připlíží moc brzy. Určitě se každého dotkne a nejvíc pokud se jedná o naše nejbližší.

    OdpovědětVymazat
  20. [19]:Já vím, je to součást našeho života a já, čím jsem starší, tím víc si to uvědomuju. Můj táta odešel mladý, bylo mu 55 roků. Mě bylo tehdy 25 a tátu jsem pokládala "za starého". Dnes už vím, že byl ještě mladý.

    OdpovědětVymazat
  21. Jsem v podstatě velký sobec, nebojím se smrti, jen sobecky myslím na všechno a všechny, co tady zůstane, zůstanou a to bych jako věřící člověk neměla, víra, že se shledáme, se mění ve strach, že to tak nebude proto, že svět žije bez víry. Čím víc se člověk připoutává k tomuto světu a životu, bojí se ubíhajícího času a touhy, té světské, aby po něm něco zůstalo, třeba v našich dětech a vnucích. To, co bývalo privilegiem stáří, přidržet si tu dobu smutku, tesknit a vyplakat se, mít lítost, za řídnoucími přáteli a blízkými, se dnes Bohu žel nenosí, není čas se zabývat něčím, co je v nenávratnu, žije se tak rychle? Každý si to uvědomíme až, když se čas začne nachylovat a jeho běh, se zrychlí.

    OdpovědětVymazat
  22. Asi nás to občas napadne všechny, ale horší to je v okamžiku, když už se kosí na naší louce. Ty jsi v r. 1959 začala školní docházku, já už v té době pracovala a studovala při práci. Proto mne napadají tyhle myšlenky bych řekla stále častěji, ale snažím se je od sebe odhánět, ale jak dlouho, kdo ví.

    OdpovědětVymazat
  23. Smrt je jen Život za oponou...

    OdpovědětVymazat
  24. Mně osobně také není zrovna příjemné, když se někdo baví o smrti. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že nemůžeme být nesmrtelní. To by totiž byla katastrofa. Neumírali by zvířata..časem by jsme se nemohli ani hýbat všude by byli lidi zvířata atd. Všichni by jsme museli být vegetariáni a to také není pro naše tělo zrovna nejlepší. Smrt je zkrátka přirozený děj, vše co se narodilo tak musí také zemřít. Prostě to tak je :( I když se nám to někdy nelíbí.

    OdpovědětVymazat
  25. Já se jí ze života vytěsnit nehodlám, ale prostě mi nepřijde důležité nebo smysluplné o ní myslet nebo jí řešit. Asi jsem divná já - nebo si ty budeš připadat míň - ale mě přijde smrt jako něco hrozně normálního a čas od času mě štve, jak jí lidi přehnaně řeší, jak se jí bojí. Je hloupost trávit život strachem ze smrti nebo řeším co bude, až umřeš, a přitom zapomenout žít. Nebo tak nějak jsem to chtěla vyjádřit.

    OdpovědětVymazat
  26. Tabu smrti dokáže strašné věci.Děti se bojí vidět umírat svoje rodiče a ti pak odcházejí z tohoto světa osamoceni.Ani nejlepší péče personálu v nemocnicích, domovech důchodců a hospicech nenahradí přítomnost vlastní rodiny, vědomí umírajícího, že na to nejsou sami.

    OdpovědětVymazat
  27. Vadí mi, že v poslední době teď umírá spousta lidí. Najednou jsem se musela vyrovnat se smrtí kněze, který mě zná už od dětství, dokonce mě i křtil a najednou.. je pryč.

    OdpovědětVymazat
  28. je mi lúto, že zomrel, musí to byť ťažké aj pre teba aj pre jeho rodinu, musíš to brať tak, že teraz je v nebi, lahšie sa prihovorí napríklad aj za teba Bohu, ber si z toho aj klady, veď sa zas stretnete Smrť si príde pre každého a ten kto o nej nehovorí, tak sa jej bojí čo je ale zle

    OdpovědětVymazat
  29. Smrt je součást života. Není to tak, že stojí odděleně sama za sebe, smrt je taky život. Vždyt' i tělo po smrti svým způsobem dál žije, a slouží jako potrava pro mikroorganismy. To je příroda, to je svět. Je to jedno a to samé. To jenom proto, že nevíme, co se přesně po smrti stane, tak se jí bojíme. Tohle náboženství si myslí tohle, támhleto náboženství zase tamto a člověk je z toho celej zmatenej, vystrašenej že pujde do pekla nebo co a neví, co si o tom má myslet. Ale proč? Proč se bát smrti? Protože nás jako malé strašili, že pujdeme do pekla? Nesmysl. Proč se bát života samotného? Neni důvod...

    OdpovědětVymazat
  30. Nerada mluvím o smrti-hlavně blízkých, je to někdy těžké, ale život je život a jde dál :)

    OdpovědětVymazat
  31. [21]: Aničko, to není vůbec projev sobectví, je to spíš starost co bude ...

    OdpovědětVymazat
  32. Mluvit o smrti mi problém nedělá, beru ji jako nevyhnutelnou součást. I když jsem ještě mládě, i několik kamarádů v mém věku není mezi námi, loni jsem poprvé viděla člověka umírat a musím říct, že to s mým cynickým otupeným já nic moc neudělalo. (Nechci říct, že mi to nebylo líto - to samozřejmě bylo - ale jsem o tom schopná mluvit stejným stylem, jako když vyprávím, co bylo v práci) a i já jsem několikrát byla blízko konci. Chci pracovat na kriminálce - nejlépe na oddělení vražd, takže tahle má "zlá" vlastnost je asi nutnost.

    OdpovědětVymazat
  33. Když jsem byla malá ( a stále jsem malá, ale když mi bylo nějakých šest, sedm ) hrozně jsem se smrti bála. Měla jsem z ní úplné záchvaty strachu, a prostě jsem se hrozně bála. Pak se ve mě ale něco zlomilo (myslím, že to bylo tehdy, kdy odešla zčistajasna moje noční můra o utopení) a já jsem smrt přijala jako součást života. Jistě, doteď si občas vybavím, jaké by to asi bylo, kdyby mě najednou všichni moji milí opustili..a zase se klepu. Jenže vím, že jednou odejdu i já...a nesmrtelnost je snad ještě horší než smrt.

    OdpovědětVymazat
  34. Máma má přítele, kterému se zabili už asi dva kamarádi. Možná i víc. Vím, že někteří umřeli kvůli nehodě nebo podobně a někteří spáchali sebevraždu. Už jenom to, že o tom tady píšu mi nedělá zrovna dobře, ale myslím, že smrt by jsme se měli naučit hovořit o smrti. Je to prostě jedna z přirozených věcí. O narození se mluví pořád, tak proč ne i o smrti?

    OdpovědětVymazat
  35. Tohle téma je na mluvení dost těžké, aspoň pro mě. Před týdnem mi zemřel děda a nejsem stále schopna o něm nebo spíš o tom všem nějak promluvit, stále ho mám před sebou. Zítra je pohřeb a já ani nevím jestli tam dokážu jít.. A jestli o tom někdy dokážu ještě mluvit, byl pro mě vším. Skoro mě vychovával. Smrt nemůže být jednoduchá ani pro ty největší drsňáky.. :(

    OdpovědětVymazat
  36. Mně se nelíbí, že se smrt pokládá za tak negativní záležitost. Chápu, že může být smutná - dotyčný může zemřít za špatných okolností, ve špatné době a situaci... A lidé kolem něj jsou smutní, protože jim bude chybět.

    OdpovědětVymazat
  37. A jejda, zaujalo mě, že každý říká že o smrti mluví nerad... a tady, 38x se o tom mluví .... ano, už se kácí v našem lese....tento citát se dostal i do Drábkovy divadelní hry ,,Ještěři". Jako garderobierka jsem ji slyšela nespočetněkrát a ta hra byla přesně o tom, sešli se po letech spolužáci ..... Bylo to úspěšné představení, neboť David Drábek zřejmě umi lidi rozesmát i nad tématy spíše k pláči. Nyní hrajem Romea a Julii. Všichni víme, jak to dopadne, ale i tak se hořkosladce, nasmějeme dost. Stojí tu proti sobě rodina developera a romové, společným jazykem milenců je internet. Já osobně mám k smrti respekt jako k jakémukoliv tajemství. A je jich v našem životě více. Většina z nás je však přehlíží a to se nevyplácí ..... co se týče života,je třeba naplnit své předurčení, pak už se uvidí..... to ale musíme trpělivě naslouchat .....

    OdpovědětVymazat
  38. [37]:To ti věřím. Je rozdíl vědět, že někdo zemřel, něco jiného je vědět, že někdo známý zemřel, další je někdo z rodiny a nejhorší je, někdo nejbližší. V tvém případě dědeček, který ti byl hodně blízký, v životě pro tebe hodně znamenal.

    OdpovědětVymazat
  39. [38]:To poznáš, až ztratíš někoho opravdu pro tebe blízkého.

    OdpovědětVymazat
  40. Není nic lepšího než polemizovat o smrti, uplatníme ji totiž ve všech možných oblastech - lékařství, ošetřovatelství,  filosofie, náboženství, dokonce i politika, vzdělanost a jiné překvapivé sféry, které jsou dobrou půdou pro toto téma. Pro mě je to přirozená součást života, v mé profesi to ani jinak nejde, ale i mě často rozpláče, znejistí či šokuje.

    OdpovědětVymazat
  41. [34]: Ano, smrt je nevyhnutelná součást života.

    OdpovědětVymazat
  42. Ano, dříve bylo tabu mluvit o sexu a pornografii, dnes se nemluví o smrti, která bývala v dějinách lidstva považována i za druh zábavy (veřejné popravy atd.). Mohu doporučit skvělý seriál Six Feet Under, ve kterém je smrt úplně všude a já ho zařadila mezi mé nejoblíbenější.

    OdpovědětVymazat
  43. U nás se o smrti mluví normálně a hezky   Všichni přece čtou duchovní knížky a mají různé zkušenosti

    OdpovědětVymazat
  44. Nerada o tom mluvím. Jednou jsem byla v lazních moji spolubydlicí zavolala mamka. Ona najednou třískla s mobilem a začla neskutečně plakat. Nechápala jsem co se stalo. Pak ze sebe vydala že její nejlepší kamarádka měla nehodu v autě s rodiči a všichni jsou mrtví. Nevěděla jsem co dělat. Mě jěště nikdo blizký neumřel. Nevěděla jsem jak ragovat. Bylo to vážně hrozné.

    OdpovědětVymazat
  45. Smrt je jediná spravedlnost našeho života. Zkrátka musíme tam všichni. Dřív nebo později, ale opravdu všichni. Je to smutné, když se to týká někoho, koho známe, nebo kdo je nám dokonce blízký.

    OdpovědětVymazat
  46. [44]: Každá doba má své tabu. Náš dnešní vztah ke smrti je možná trochu výsledkem toho, jakým způsobem jsme byli vychováni.

    OdpovědětVymazat
  47. Nebojím se smrti a nevadí mi o ní mluvit, beru ji jako přirozenou součást života. Jen v okolí není nikdo, kdo by o smrti chtěl mluvit. Když mi před 16 lety umíral otec na rakovinu, chtěla jsem o tom mluvit - s ním, s babičkou, a bylo mi to zakázáno..Bylo divné dělat, že se NIC neděje... Přišlo mi divný vzájemně si lhát. Ale strašně zničující mi přijde, když myšlenky na smrt má moje dítě, je mi to tak strašně líto....a pevně doufám, že bude líp.

    OdpovědětVymazat
  48. Život a smrť sú nerozlučné kamarátky, patria k sebe tak ako Adam k Eve ...

    OdpovědětVymazat
  49. [49]: Marci, o smrti dokážeš mluvit proto, že jsi věřící. Já to poznala u své babičky, pro kterou smrt byla jen jednou z etap života. Odcházela smířená, dokázala se s nám všemi rozloučit bez smutku. Já to tehdy nechápala.

    OdpovědětVymazat
  50. Mně nevadí mluvit o smrti, i když nejsem věřící a jsem přesvědčená, že smrt je definitivní konec. U nás tohle téma není tabu. Je pravda, že smrt čeká každého, ale taky není spravedlivá. Je rozdíl, když odejde devadesátiletý člověk a třeba malé dítě. Tohle mě hodně deptá.

    OdpovědětVymazat
  51. [52]: Já o ní mluvím nerada, ale bohužel se mě týká už jen tím, že odchází stále víc kamarádů, vrstevníků.

    OdpovědětVymazat
  52. [53]: Když odejde blízký člověk, je to vždycky smutné a na věku nezáleží. O pádu tvého spolužáka jsem četla, Ali, ta nemoc byla myšlená všeobecně.

    OdpovědětVymazat
  53. Jsem asi nějak otupělá. Maminka měla 28 let, tatínek 39, když zemřeli. Jeden bratr se otrávil nešťastnou náhodou zkaženou konzervou, protože pomoc nebyla, byl na chatě sám-tak mi to řekli naši. Bratr zemřel v 68 letech- náhle, nečekaně. Bratranec měl 72, také . Okolo mne už jsou samí zemřelí. Ze své smrti strach nemám, jen bych nechtěla zažít odchod některého z potomků a jejich rodin. Raději já, než někdo z nich. Jen bych chtěla odchod náhlý, raději nečekaný. Tolik o tomto tématu.

    OdpovědětVymazat
  54. Ten nevlastní- otrávený, zemřel kolem 21 let.

    OdpovědětVymazat
  55. [56]: Ruženko, rodiče ti opravdu odešli hodně brzy. Mě odešel tatínek v 55 letech, bylo mi 25 a já si tehdy říkala, že už je starý, má tři vnoučata. Jak jsem se tehdy mýlila.

    OdpovědětVymazat
  56. Na našich školních srazech je to podobně. Vždycky tam jedeme v obavách, kdo zase bude chybět ...

    OdpovědětVymazat
  57. [59]: V září jsme měli sraz se "základkou". Bylo to 50 let od doby, kdy se naše cesty rozešly a život nás zavál do různých koutů. Sešlo se nás 12. Stejný počet je i těch, o kterých víme, že už jsou na druhém břehu. Zdůrazňuji slovo "víme", protože je pár těch o kterých nikdo neví. Už se kácí v našem lese.

    OdpovědětVymazat
  58. JAK ZÍSKÁM EX EXUS HANDBAND ZPĚT S POMOCÍ SKUTEČNÉHO A EFEKTIVNÍHO SPLAVU OD DR Sunny Jmenuji se Lydia Gomez, nikdy jsem si nemyslel, že se znovu usmívám. Můj manžel mě nechal s dvěma dětmi na rok Myslel jsem, že ho znovu neuvidím, dokud jsem se nestretl s lady jménem Maria, která mi vyprávěla o kouzelníkovi jménem Dr.Sunny, dala mi jeho e-mailovou adresu a číslo mobilního telefonu, kontaktovala jsem ho a ujistil mě, že 48 hodin, můj manžel se vrátí ke mně, Za méně než 48 hodin se můj manžel vrátil a začal prosit o odpuštění, že je to práce ďáblů, takže jsem až dosud překvapen tímto zázrakem, nemohl jsem si představit, ale jakmile kouzlo bylo obsazeno, otěhotněla jsem a porodila mé třetí dítě, pokud potřebujete jakoukoli pomoc od něj, můžete se na něj obrátit prostřednictvím e-mailu: drsunnydsolution1@gmail.com Nebo WhatsApp nebo mu zavolejte: +2349030731985

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤