Italský deník 2

Konečně léto

^{(pokračování předchozího článku)}

Čtvrteční ráno se ohlásilo slunečními paprsky, které prolézaly okenicemi dovnitř a hvízdavým zvukem, který paprsky doprovázel.

Foukal stále ostrý vítr. Vyšla jsem na balkón a všimla si obrovské lodi kotvící v přístavu.

Tak takhle velikou lod' jsme tu zatím neviděli. Sebrala jsem ručníky, které vítr serval ze sušáku a byla ráda, že balkón má "zděné zábradlí" a já nemusím honit věci po městě. Vyklepala jsem je, znovu pověsila a dvojnásobně je "zakolíčkovala." Ten vítr! Vešla jsem zpátky do apartmánu a zavřela za sebou dveře.

Uvařila jsem dvě kávy, protože jsem zaslechla, že vstává i můj muž. A pak jsem si vzpoměla na to, že mě v noci zapípal mobil, který ohlašoval novou zprávu.

Přečetla jsem jí jednou, přečetla jsem jí podruhé a pak se začala smát. "Co tam máš tak veselého?" "Tak se podívej sám."

Muž si nasadil brýle, přečetl zprávu a pak se začal smát taky. "To by mě teda fakt zajímalo, kdo to ležel v noci vedle mě."

Nevím, nejsem technicky zdatná, ale jediné vysvětlení této záhady je silný vítr, který asi odfoukl signál přes moře.

Po snídani jsem se vyšla podívat před rezidenci, abych si vyfotila znovu lod'. Musela připlout někdy v noci. Kolem ní probíhal čilý ruch a pomocí jeřábů se vykládaly kontejnery. Podívala jsem se i dolů na pláž. Nikdo se nekoupal, jen několik stavebních dělníků tu pilně pracovalo. Cestou zpátky z vyhlídky jsem před rezidencí potkala část tanečnic, které tu s námi bydlely. Byly oblečeny vycházkově a říkaly, že do moře se vlézt nedá, takže vyrážejí do města. Prý takhle jezdí každým rokem, ale takové počasí, jaké panuje ted', tu ještě nezažily.

S mužem jsme vyrazili pěšky na obhlídku další části pobřeží. Z mapy, kterou jsme dostali od agentury, jsme zjistili, že by i na této straně měl být také maják. Cesta kolem pobřeží byla zajímavá. Útesy a skály roztodivných tvarů, zbytky jakéhosi starého snad opevnění a krásné pohledy na historické centrum, zase z trochu jiného úhlu.

Uprostřed nahoře je vidět Torre Serpe

Na útesech u majáku, který byl spíš majáčkem, bylo několik rybářů a pár výletníků, kteří se sem přijeli, či přišli podívat. Byla vidět i věž Torre Serpe, která stojí na druhé straně zálivu a u které jsme byli už v pondělí. Vítr sice stále foukal, ale už nebyl tak prudký a ledový.

I vlny narážející na skály nebyly tak vysoké. Snad se počasí konečně umoudří. Sluníčko se sice snažilo, ale ten protivný vítr mu vše kazil. Pláže, které bývají za lepšího počasí určitě plné, zely prázdnotou. Nepočítám-li pár čumilů, jako jsme byli my a několik slunících se lidí. Ve vodě nebyl nikdo.

Zjistili jsme i velký rozdíl. Zatímco na jih od Otrantského zálivu je pobřeží hodně divoké, to severní je plné hotelových rezortů, které mají mezi jednotlivými útesy, které jsou tu oproti jižní části mnohem nižší, báječně vybavené pláže. Obešli jsme velkou část města, objevili další obchod s potravinami a pak jsme se uličkami vraceli zpátky k rezidenci.

Po pozdním obědě jsme si vypili kávu a muž se podíval na italský meteoserver, aby mi pak sdělil, že by snad od zítřka mělo být už hezky. Konečně! "Nepůjdeme na chvíli k moři?" Muž neodpověděl. Vyšla jsem brankou z rezidence a podívala se na pláž. Stejný stav, jako ráno. Ve vodě nikdo, jen dělníci, kteří u skály cosi betonovali. Vrátila jsem se zpátky a svou otázku už neopakovala. Byla by totiž zbytečná.

yle="text-align:center">

Kolem páté hodiny obrovská lod' odplouvala z přístavu. Jen taktak jsem jí stihla vyfotit. Večer jsme šli opět do centra a navštívili katedrálu. Opět jsme obdivovali umění toho, či těch, kteří vytvořili mozaiku na její podlaze.

V pátek ráno mě probudil zpěv ptáků a sluníčko, které se snažilo prodrat se dovnitř okenicemi. Chvilku jsem ležela a poslouchala, zda znovu zaslechnu kvílivý zvuk větru, jako v předchozích dnech. Nic, jen ti prozpěvující práci.

Po snídani jsme se vydali k moři. Na pláži pod rezidencí nebyli tentokrát žádní "lavori", což jsou dělníci, ale bylo tu několik lidí z rezidence. Většinou se spíš slunili a do vody se odvážil málokdo. Já do ní vlezla až po velkém přesvědčování sebe sama a mírném nátlaku ze strany mého muže. Vlezla jsem tam a zkonstatovala, že voda je studenější, než byla před pár lety, když jsem se v květnu koupala nedaleko Národního parku Paklenica v Chorvatsku. Tehdy jsem byla za hrdinku, protože jsem byla jediná ženská, která se do toho květnového moře vrhla. A to bylo jako kafe, proti tomu tady.

Po obědě a siestě jsme se znovu vrátili na pláž, kde jsme nechali ležet před obědem lehátka a ručníky zatížené kameny. Voda sice měla do příjemné teploty sakra daleko, ale už jsem do ní nelezla s takovou nechutí, jako dopoledne. Možná byla už i o něco teplejší. Když sluníčko opsalo svou denní čáru, svítilo už jen na domy nad útesem a na pláž padl stín, složili jsme naše ležení a vrátili se do rezidence.

Sprcha, která z nás smyla zbytky slané vody, pak se hodit do gala. Znovu schody od kostela Santa Maria Altomare, pak cesta přes městský park. Zasedli jsme v La Bella Idrusa, pojídali vynikající pizzu, kterou jsme jako správní češi zapíjeli pivem, o jehož ceně jsme raději nepřemýšleli. Muž si na víno moc nepotrpí a já došla k poznání, že víno, které je servírováno ve džbánku, nebývá až tak dobré. A než opakovaně riskovat to protivné pálení žáhy, raději pivo. I když za ty peníze se dají koupit na trhu boty. Po večeři jsme u pekaře koupili panini, což je obdoba našich housek, či přerostlých rohlíků.

S pytlíkem pečiva, příjemně gastronomicky saturováni, jsme si obešli trasu kolem opevnění a dívali se na noční přístav. Vítr, který pofukoval, už nebyl nepříjemný.

Sobota nás přivítala sluníčkem, mírným větříkem, který byl příjemný a další obrovitou lodí v přístavu. Nebyla italská, jako ta předchozí, vlála na ní vlajka Albánie. U otevřené přídě bylo pomocí jeřábů cosi vykládáno, či nakládáno do jejích útrob.

Vyfotila jsem si jí a pak jsme po snídani sebrali své saky-paky a šli na pláž. Sobota totiž znamená, že se na pláži vyskytuje mnohem víc lidí, než tomu bývá v pracovní dny. Na pláži pod rezidencí bylo oproti jiným dnům o poznání více lidí. Orientální tanečnice a parta lidí, která tu byla s nimi v autobuse, se po předání apartmánů přesouvala na pláž. I když jim agentura vyhradila jeden z apartmánů, kam si mohli složit svá zavazadla a kde měli jakés takés zázemí, trávili den většinou na pláži. Za ten týden vzájemného sousedství jsme se s některými z nich seznámili. V podstatě nám jich bylo líto. Jet více než 1900 km z Hradce Králové a okolí na jeden týden k moři a místo tepla zažít zimu doprovázenou větrem a vlnami, které jsou vhodné tak jedině pro surfaře, to zamrzí.

Při odchodu z pláže jsme se loučili a současně nabídli, že pokud by cokoliv potřebovali, třeba sprchu, nebo uvařit kávu, můžou se zastavit. Nepřišel nikdo, asi jim kapacita jednoho apartmá stačila. Pak přijel autobus, my z balkónu zamávali a popřáli št'astnou cestu.

Dům ztichl. Zůstal jen starší italský manželský pár nad námi, se kterým jsme občas prohodili pár věr, či zdvořilostních frází. Očekávaný sobotní příjezd dalších obyvatel se nekonal, většina apartmánů zůstala prázdná.

V neděli nás sluníčko a téměř bezvětří vytáhlo na pláž. I když z naší rezidence odjelo více než čtyřicet lidí, na pláži to vidět nebylo. Byla téměř plná, někteří si svůj ležing dokonce rozložili i mezi stavební materiál, který tu ve čtvrtek nechali ležet dělníci. Před polednem jsme zašli do rezidence, kde jsem udělala oběd a po třetí odpolední jsme se vrátili na pláž. Vzala jsem si sebou další z knížek a pokud jsem nebyla ve vodě, byla jsem zabraná do četby. Když se sluníčko schovalo za útesy a na pláž se položil stín, šli jsme "domů".

Večer jsem sledovala nádherný dvojstěžník, který zakotvil na rejdě.

Po večeři jsme se vydali, jak jinak, opět do historického centra, abychom se nadýchali středomořského koloritu. Objevili jsme v jedné z uliček další báječnou kavárničku s vynikající zmrzlinou a milou obsluhou. Stále je co objevovat.

V pondělí jsme vstali brzy a odjeli do Lecce. Hlavním důvodem byla návštěva tradičního trhu, na který nás upozornili naši italští sousedé. Oproti Otrantu byl trh několikanásobně větší. Koupili jsme krásnou bundu pro Jiříčka a potěšili prodavače, tím, že jsme ho naučili alespoň česky pozdravit. Řekl nám, že jsme první Češi, se kterými se tady setkal. Salento je opravdu pro Čechy dosud neobjeveným územím. A přitom je tak krásné a má co nabídnout. Manžel si udělal radost, když si v trhové "hrabárně" našel dvoje džíny po jednom euru. "I kdybych je měl nosit místo montérek." Pak se šablonou obkreslených nožiček vnuček jsme koupili nádherné boty. Co na tom, že je to loňský model. Kožené botičky, na jejichž krabici byla cena 80€ a za které chtěl obchodník pouhých deset. No nekup to! Mám trhy ráda.

Z trhů jsme se vydali opět do historického centra Lecce, kde jsme zanedlouho objevili příjemnou malou tratorii, na jejíž vývěsní tabuli se skvěl nápis "pranzo", což je oběd. Zdaleka ne všechny restaurace mají takto otevřeno, spíš narazíte na bufet, kde se dá v poledne něco sníst. Většina restaurací otevírá až kolem páté odpolední, některé i později. Najít v době siesty otevřený podnik se mnohdy rovná zázraku. Po výborných těstovinách jsme se znovu vypravili do uliček města, které nás asi nikdy neomrzí.

Úterý a středa byly věnovány plážovému ležingu, plavání, čtení. Kdybych to měla shrnout do jednoho slova, bylo by to lenošení. Ve středu večer jsem zaregistrovala, že měsíc dorůstá a chystala jsem se ho jít vyfotit. A pak jsem si všimla zajímavého plavidla. Mezi těmi jachtami a velkými loděmi, to vypadalo více než zajímavě.

"640" height="480" src="http://nd06.jxs.cz/732/412/0724277f37_97325289_o2.jpg" alt="" />

Ve čtvrtek jsem pokračovali v lenošení na pláži. Přiznám se, že to moc dlouho nevydržím a musím vždy udělat přestávku. Vím, že někteří dokáží přijet k moři a strávit celou dobu pobytu na pláži, kde se obrací ze zad na břicho a obráceně, aby nachytali ten nejžádanější odstín pleti. Také to dokážu, ale vydržím to jen pár dní. Pak mě začnou pálit chodidla, obouvám botky šlapky a vyrážím. Po čtvrtečním obědě jsem znovu rozložila mapu Otranta, kterou jsme dostali od paní z agentury. Stále jsem byla na sebe naštvaná, že jsem doma zapoměla všechny průvodce a pořád jsem před očima měla tu červenou hlínu s vodou, kterou jsme marně hledali minulý týden na Alimini. V rohu mapy jsem zaregistrovala něco, co zaujalo mou pozornost "Cava di Bauxite" - bauxitový lom a u něj obrázek čehosi, co vypadalo červeně. "Hele Jirko, já to možná našla." Podíval se mi přes rameno a potom šel zapnout notebook. "Asi máš pravdu, pojd' se kouknout jsou tu i nádherné fotky." A já stála a přemýšlela, proč jsem si zapamatovala tento obrázek jako Alimini. Zapomínat věci doma se opravdu nevyplácí. "To bude někde tam, kde jsme už courali po útesech u té potápěčské školy." Oblečeni a obuti v pevných botách jsme byli hodně rychle. Ještě lahev s vodou, fot'ák a jelo se. Vyjeli jsme znovu nad přístav, vyhnuli se uzoučké uličce vedoucí k potápečům a o jednu dále jsme pokračovali směrem na jih.

Mohla jsem si krk vykroutit, ale nic podobného bauxitovému dolu, jehož obrázky jsem před chvílí viděla, tu nebylo. Jen úzká asfaltka, před námi obrovitá koule radaru a v dálce maják. "Tak se vrátíme, už jsme asi hodně daleko." "Já ještě pojedu dál." Na silničce před námi jsme zaregistrovali dva cyklisty. Muž zastavil a oslovil bělovlasého pána s dotazem na bauxitový důl. Byl z Dánska. Pomocí několika německých slovíček, které střídala angličtina a do níž se motaly italské výrazy - prostě evropština, jsme se nakonec domluvili. O žádném bauxitovém dole neměli Dánové ponětí. Naopak jsme se dozvěděli, že jedou na kolech už druhý týden po pobřeží a jejich cílem je dosáhnout špičky italského podpatku. Na kolech měli veškerou výbavu a byli v našem věku, ne-li starší. Paní byla prošedivělá, ale to jsem taky a maskuju to barvou, pán měl bílou hřívu. Byli oba moc milí. Popřáli jsme si vzájemně krásný den a št'astnou cestu. Dánové šlápli do pedálů, my sedli do auta. "Je to tady strašně úzké, tady se neotočíme." Pokračovali jsme stejným směrem, kterým jeli oba Dánové, když jsme je předjížděli, vzájemně jsme si zamávali. Cesta podél pobřeží po uzoučké uličce byla zajímavá. Vinula se někdy nad mořem, jindy kus od něj a její pobřeží zdobily věže, které byly vybudovány kdysi jako obrana proti Saracénům. Pak muž zastavil na plácku před nějakou usedlostí, abych si mohla vyfotit věž Torre Sant'Emiliano. Fotila jsem a kolem nás prosvištěl na kole Dán. Za chvíli projela jeho paní, znovu jsme si zamávali.

A já projevila přání, projet si tuto pobřežní komunikaci. "Necháme to na jindy, ted' už je málo času." Na nejbližší křižovatce jsme odbočili, přijeli na kvalitnější a frekventovanější komunikaci a vydali se zpátky do Otranta.

U nás doma se říká, že pokud jsou na obloze večer červánky, bude další den větrný.

Nebyl!

Pokračování příště. :-)