Ted' čekám, co přijde

Počasí a příbuzné si člověk nevybírá.

I když, kdybych si mohla vybrat, volila bych to včerejší počasí, prosluněný den s teplotou kolem 25°C.

Věta o výběru však platí vždy. Ještě bych si jí dovolila rozšířit o sousedy. Takže počasí, příbuzné a sousedy si člověk nevybírá.

V jednom ze starších článků jsem popsala peripetie, které máme se sousedkou. Nejen my, ale větší část ulice už měla s touto dámou, která je velice nebezpečná, problémy.

Středa

Ráno jsem vyrazila na zahradu, abych dodělala záhony s růžemi. Den předtím jsem udělala jen asi třetinu. Zaklekla jsem před růže, lopatkou jsem rozhrnovala zem s kompostem a růže odkopčovala. Jaro je teprve v rozpuku, ale pampelišky se už snaží. Zvedla jsem se a šla si do kůlny pro kbelík na pampelišky a na začínající plevel.

"Ahoj Ájo", ozvalo se za plotem. Kamarádka šla domů. Položila jsem kbelík a začaly jsme si spolu povídat. Jsme stejný ročník, tedy stejně mladé, obě máme dvě děti, tři vnoučata, obě milujeme kytičky. Témat na hovor bylo několik. Mimo jiné jsme zmínily i sousedku, které většina obyvatel ulice neřekne jinak než baba, či ježibaba, s výjímkou pana profesora, který bydlí naproti ní a který jí nazývá místním CIA. Baba, o které moje kamarádka tvrdí, že je jedem napuštěná. Dávám jí za pravdu. I když se musím přiznat, že se přes všechny problémy, které už jsme s ní měli, se snažím se sousedkou vycházet. Zvolila jsem strategii, že jí raději budu trochu podlézat, slušně zdravit, než si z ní udělat nepřítele. Je to baba zlá a nepříjemná, má hodně dlouhé prsty a spoustě lidí už ublížila. Asi jsem pokrytec, ale zvolila jsem menší zlo. A navíc, opravdu nemám ráda konflikty.

"Hele, už jde", pronesla kamarádka. Sousedka se k nám blížila a já přesně věděla, co zazní: "No děvčata, když vás tady vidím, tak se na vás jdu podívat. A paní H.....á, co uděláte s tím stromem?" "No, já asi nic, to bude muset udělat můj muž, já to sama nezvládnu." "No víte, on je takovej rozlezlej, pojd'te se podívat. Já jsem za tu tůjku dala dva a půl tisíce a ona mi kvůli vám zahyne. No a taky to stíní mojí dceři do okna." Cítila jsem, že mi začíná bublat krev. Se svou dcerou už několik roků baba nemluví a otázku, týkající se stromu už slyším druhým rokem. Už jsme kvůli babě zlikvidovali dost rostlin, které se jí nelíbily. Ano, připouštím, že ten konifer, který jsem zhruba před deseti lety zasadila, je poněkud vyšší, než jsem očekávala. Odpočatá půda, do které byl zasazen a pravidelná zálivka vykonaly své.

Kamarádka se rozloučila, bylo jí jasné, že tohle bude jen a jen moje válka.

Sousedka čekala, až vyjdu na ulici. "No, podívejte se, jak je to rezavý." "To jsou malé šištičky, to není rezavé." "Ale měla byste to pokácet." Stromek, který zmínila, pokácet nemíním, ale ten druhý konifer, který už dosahuje k okapu, má od loňska žlutou kartu. Několik roků jsme s mužem zvažovali, zda by bylo vhodnější ho nějak sestříhat, nebo rovnou zlikvidovat. Konifer rostl jako na povel, přiznám se, že jsme prošvihli dobu, kdy by ještě šel nějak tvarovat. Ted' už opravdu zbývá ho jen zlikvidovat. Měli jsme s mužem v plánu pokácet ho loni v říjnu, ale dostala jsem střevní chřipku a pak napadl první sníh. Mužův negativní postoj k zahradě je mi známý a já ho nechtěla prudit a nutit ho ke kácení stromu. Rezignovala jsem a likvidaci jsem v myšlenkách posunula na letošní podzim.

"A tohle taky není hezké, to byste taky měla ořezat." Sakra, co je jí do naší zahrady, co je jí do jalovce, ten je nízký a nestíní jí její drahocenou tůjku, kterou si zasadila na druhou stranu plotu. Když jsem ty konifery sázela, měla tam jen tyč a šňůry na sušení prádla.

"No, co s tím uděláte? Jestli to nezvládnete, tak mě přijdou za čtrnáct dnů zahradníci a ti vám to pokácí."

"Já se domluvím s mužem." Neslušně jsem se otočila a odcházela k brance. V duchu jsem nadávala a cítila tlak kolem žaludku. Za sebou jsem slyšela ještě nějaké věty, co bych měla a co bych neměla. Klid, říkala jsem si. Zamkla jsem vrátka a podívala se směrem k plotu. Jalovec a smaragdovou tůji nedám, ale ten vysoký konifer, ten bude muset asi opravdu pryč.

Vzala jsem kbelík a vyrýpla několik pampelišek. Pak jsem se zvedla a začala stříhat odkopčené růže. A hele, to už je třetí, která vymrzla a nepřežila zimu. S nůžkami v ruce jsem se znovu zahleděla k plotu. Sestoupila jsem těch několik málo schůdků na dolní zahradu a odstříhla první větev. Pak druhou, třetí a další a další. I když jsou nůžky krokovací, na tlusté větve nestačily. Vystoupala jsem nahoru, odemkla dům a v garáži si vzala pilku. Kmen jsem "oholila" do míst, do kterých jsem dosáhla. Několikrát se mi silná větev ohnula a skřípla pilu. Rvala jsem jí ven. Ruce mě bolely, řezala jsem střídavě levou a pravou. Piliny mi padaly do vlasů. Ještě, že mě dcera ostříhala. Větve jsem nechávala na chodníku u domu, další jsem pak odnášela do zahrady. Dál už to nešlo, výš jsem nedosáhla. Dolní zahrada byla plná větví. Periferním pohledem jsem zaregistrovala, že mě baba sleduje z balkonu.

Za plotem se ozvalo: "Ahoj." Odpověděla jsem a pak teprve zaregistrovala o koho jde. Další soused. Sice už u nás v ulici nebydlí, ale pravidelně sem dochází. S první ženou se rozvedl kvůli nové a mladé ženě a odstěhoval se k ní. Nikomu se po něm nestýská, protože nepatřil mezi oblíbené sousedy. Byl to totiž udavač. Co pamatuji, dostal párkrát od několika lidí v ulici přes hubu, ale udávat a donášet nikdy nepřestal. Sakra, tak toho mi byl čert dlužen. Stál za plotem, díval se na obnažený kmen a vypadal, jako by ho na tu vzdálenost přeměřoval. V ten moment mi došlo, že obvod kmene je možná větší a že ke kácení jsem měla mít pravděpodobně nějaké požehnání od úřadu městské části. Sousedy si člověk opravdu nevybírá. Stále stál za plotem, nic neříkal, jen se koukal. A to dost významně. Sakra! Docvaklo mi, že ted' už je tloušt'ka kmene celkem jedno. Já se pustila do dřevorubecké práce po období vegetačního klidu, které skončilo posledním březnovým dnem. Co na tom, že byl ještě sníh. Tak tohle se nemělo stát. Bývalý soused stál za plotem a jen se významně tvářil.

Došlo mi, že už si v hlavě sumíruje další udání.

Zavolala jsem manželovi a řekla mu, že jsem udělala pěkný průšvih a v kostce mu vylíčila průběh dopoledne na zahradě.

Můj muž je klid'as, dalo by se říci rovnou, že je flegmatik. "Něco s tím uděláme, bud' v klidu." Ruce mě od řezání větví dost bolely, byl i čas oběda. Vysypala jsem si z vlasů piliny, sundala mikinu a vyprášila jí. V chodbě jsem měla fot'ák, kterým jsem chtěla po práci zdokumentovat první narcisy a hyacinty, které vykvetly. Místo toho jsem si vyfotila tu paseku, kterou jsem sama vytvořila.

Po obědě jsem měla v úmyslu jít ještě chvíli na zahradu. Zjistila jsem, že mě ruce nejen bolí, ale že se mi i klepou. Nesmím to zase přehnat, abych nepadla. Navíc budem
e o víkendu hlídat holčičky, protože jejich rodiče jedou do bitvy. Znovu nemocná bych opravdu být nechtěla.

Manžel přijel až v půl páté. Přišel do bytu a chechtal se: "Takhle ty si představuješ rekonvalescenci?" "To zrovna ne, ale baba mě s tím stromkem docela vytočila, tu otázku mi kladla, kdykoliv jsem se objevila na zahradě." "Jseš měkká, já dělám, že jí nevidím a neslyším." Vypili jsme spolu tradiční odpolední kávu a vyrazili společně na zahradu. Moje dopolední odvaha smíšená se vztekem, mě už dávno opustila. Asi jsem opravdu měkká. "Hele Jirko, co kdybychom jen zapucovali ten kmen a nechali nahoře korunu?" Dívala jsem se na zbytky větví na kmeni, protože ne každá se mi povedla uříznout až těsně u kmene. "Ted' už jí to tam nestíní na tu její vzácnou tůjku." "To snad nemyslíš vážně, vždyt' se podívej, jak to vypadá." Dala jsem mu za pravdu. Muž pokračoval tam, kde jsem skončila. Musím přiznat, že pilou se oháněl mnohem lehčeji než já. Pak už mu také nestačily ruce, donesl si štafle a pokračoval stále výš a výš. Stála jsem pod štaflemi, přebírala od něj uřezané větve a odnášela je do zahrady. Při jedné cestě jsem si všimla souseda-udavače. Stál za plotem a mlčky nás pozoroval.

Muž odešel do garáže, přinesl lana a uvázal je kolem kmene ve výšce, kam dosáhl. Koruna koniferu byla ještě hodně velká. Stála jsem na zahradě, držela lana a manžel z výšky štaflí řezal kmen.

Sestoupil ze štaflí, vzal jedno z lan a řekl: "Ted' s tím trhneme." Stalo se. Vrchol se trochu nahnul, ale bohužel na druhou stranu, než bychom oba chtěli. Muž mi vrátil lano s pokynem, že ted' to fakt musím udržet, jinak je průšvih, vrchol stromu padne sousedce na její "poklady". Vylezl znovu na štafle a ve výšce řezal houževnatý kmen. A pak se to stalo. V kmeni zapraskalo a vrchol se zlomil a padal k sousedům na zahradu. Udržela jsem ho na plotě jen díky konstrukci na sušení prádla, která byla při zakládání naší zahrady jedinou, nepočítám-li trávník, součástí sousední zahrady. Muž kvapem lezl ze štaflí. "Udrž to!" Provazy se mi zařezávaly do rukou, ale udržela jsem korunu stromu. Muž přiběhl, vzal druhý provaz a vrchol stromu jsme přetáhli na naší zahradu. "Co uděláme s tím kmenem, nechceš si z něj vyřezat totem?" Humor ho evidentně neopustil.

Zašla jsem do garáže pro pytle a s mužem jsme začali stříhat větve. Silnější klacky jsme házeli na hromadu, po usušení je spálíme ve venkovním krbu. To zelené a slabé větve odvezeme do sběrného dvora. "Ájo, já si zítra půjčím motorovou pilu, a ten kmen uříznu."

Cítila jsem se už dost unavená, nechala jsem muže na zahradě a šla připravit večeři. Telefon! Baba mě asi musela sledovat, když jsem opustila zahradu. Zvonění se ozvalo přesně v okamžiku, když jsem si vydrhla kartáčem ruce.

"No, paní H.....á, to jste mi udělali radost, ted' je tu tolik světla." Asi jí pošlu do pr...., napadlo mě. "Nezlobte se, já musím udělat večeři." Neslušně jsem zavěsila. Muž přišel za půl hodiny do bytu. Oznámila jsem mu, že baba už volala. Usmál se a řekl: "Ona už to zkoušela na mě z balkónu, ale dělal jsem, že jí neslyším."

Po večeři jsem zapnula počítač, abych se ujistila, že vegetační klid opravdu už skončil, kácet by se nemělo a že jsem měla vše alespoň ohlásit na odboru životního prostředí.

Tak z které strany to přijde?

Kdo nás udá? Baba, nebo exsoused - udavač.

Čtvrtek

Krásný a prosluněný den. Cítila jsem se báječně, sluníčko dělá opravdu divy a pobyt venku na čerstvém vzduchu prospívá mým nemocným plicím. Kašlu už opravdu o hodně méně.

Měla bych dodělat ty růže, napadlo mě. Podívala jsem se na torzo koniferu, na zahradu plnou ořezaných větví. Můj muž zpracoval celou špičku. Došla jsem si do garáže pro další pytel a pustila se do stříhání větviček.

Za plotem se ozvalo: "Ahoj." Kamarádka šla tentokrát i s manželem. "Teda, vy jste se do toho dali. To tě baba ukecala?" "Mě už fakt nebavilo poslouchat ty řeči a navíc ten strom byl už veliký." "Ale byl krásný", řekl manžel kamarádky. Chvilku jsme si povídali a já se svěřila s obavou, že nás stejně asi někdo udá. "To známe, taky nás někdo udal, když jsme káceli strom a hele, neboj se, my ti když tak dosvědčíme, že jste ho položili už v březnu." Kamarádka s manželem odešli a já se při stříhání větví usmívala.

Hromada klacků na pozdější spálení v krbu utěšeně narůstala. Když jsem se vracela z garáže se třetím pytlem, stála za plotem baba. "Vy jste mi udělali takovou radost a ten váš Jirka je takovej pracovitej. A co bude s tím druhým stromem? Ten tam necháte?" "Ano, ten tam už necháme." "A budete na to místo sázet něco jiného?" "Ještě nevím, to musím promyslet." Baba se usmívala a její jed ukapával. "No ale podívejte se, jak je ta tůje nehezká, tu byste taky měli pokácet." Opět jsem cítila zvláštní tlak kolem žaludku. Baba vybojovala dílčí vítězství, byla na koni a domnívala se, že když už je pryč jeden strom, že se nechám přesvědčit k likvidaci dalšího. "Nezlobte se, já musím jít nahoru." Chvíli nevěřícně koukala, určitě pro mě měla připravené ještě další rady a pokyny. Zašla jsem do chodby a okamžik počkala. Když byl vzduch čistý, opustila jsem dočasný úkryt a znovu se pustila do stříhání větví. Sledovala mě z balkonu.

Sluníčko se opíralo a blížilo se poledne. Rozhodla jsem se, že práci přeruším a půjdu si trochu odpočinout. Po obědě mě to táhlo zase ven, ale nebudu to přehánět. Na zahradu jsem se vrátila po téměř třech hodinách. Baba seděla v křesílku na balkoně a sledovala mě. Sakra! Ten konifer měl jednu obrovskou výhodu, skrýval vchod. Ted' je sem vidět jako do cíle. To jsem nedomyslela. Předstírajíc, že jsem si baby nevšimla, jsem se opět pustila do stříhání větví.

Můj muž přijel dříve a dovezl motorovou pilu. Přinesl z garáže provaz, uvázal ho ke kmeni a požádal o spolupráci. Držela jsem provaz, aby kmen nepadl tam, kam by neměl, zejména na sousední plot.

"Sakra, tam je snad ten řetěz obráceně, vždyt' to vůbec nechce řezat." Nakonec se podařilo a za pomocí provazu padl kmen tam, kam to muž naplánoval. Muž si donesl klíč, vyndal řetěz a zjistil, že je tam dobře. Další ahoj se ozvalo za plotem. Ke švagrovi přijel náš společný kamarád. "Ty mi jdeš do rány", pronesl radostně můj muž. Kamarád má totiž firmu na zahradní techniku, na většího odborníka jsme narazit nemohli. "Ten řetěz tam máš dobře, ale je možná povolený." Odborník pilu chvilku šteloval a pak v obleku přikročil ke kmeni, aby zkonstatoval že řetěz je dokonale tupý. "To by chtělo nový, nebo tenhle nechat nabrousit." Pak se ptal, proč jsme pokáceli tak hezký st
rom a já se mu svěřila s obavou, že nás určitě někdo udá, už jen proto, že jsme nedodrželi vegetační klid. "Hele, ničeho se neboj, když na vás přijdou, můžete říct, že strom ohrožoval nemovitost a vám v podstatě nezbylo nic jiného, než urychleně jednat." Docela mě jeho věty uklidnily. Bude-li nejhůř, použijeme to jako zdůvodnění dřevorubecké činnosti. Pokračovala jsem ve stříhání a kamarád se ještě chvilku bavil s mužem. "Za chvilku jsem zpátky", pronesl manžel a zmizel. Dál jsem stříhala větve za bedlivého dohledu sousedky. I nadále jsem předstírala, že jí nevidím.

Muž se po chvilce vrátil s nabroušeným řetězem. Když zarovnával pařez, otevřelo se ve vedlejším domě okno a vykoukla sousedčina dcera. "Co to děláte? Ježišmarjá, vy jste pokáceli ten nádherný strom." Můj muž ucedil: "Ted' ti to tam aspoň nebude stínit." "Ale mě to nevadilo, naopak." Chvíli jsme si povídali a já zjistila, že baba stojí na balkóně nad svou dcerou, se kterou nemluví a špicuje uši. "Ježiš, taková škoda, ten strom byl tak nádhernej." "Ted' už s tím nic neuděláme. ale v létě posedíme u krbu a můžeme na něj zavzpomínat." "Co se dá dělat, ale je to fakt škoda", řekla sousedka a rozloučila se.

Můj muž podepřel kmen a začal ho na trávníku řezat. Dívala jsem se na oldetující piliny. Uřízl první špalek a řekl: "To je blbost to řezat tady, už to vidím." Pomohla jsem mu odnést kmen na chodník, kde se určitě piliny uklidí snadněji, než z trávníku. Když se vracel pro pilu a já ke stříhání, ozval se z balkónu vedlejšího domu hlas: "Paní H.....á, ale to jste nekáceli kvůli mě." Dostala jsem vztek a zvýšeným hlasem se zeptala: "A kvůli komu?" "No já jsem to ale nechtěla." Ano, jsem cholerik, mám skluz v práci na zahradě, druhý den trdluju kolem stromu, který klidně mohl počkat do podzimu na období vegetačního klidu. Mohla jsem mít v klidu ostříhané růže, mohla jsem mít přesazené rostlinky muškátů, mohla jsem ..... a tak jsem bouchla a zaječela na ní: "Posloucháte se vůbec, co říkáte?" "No, ale kvůli mě jste ten strom nekáceli." Do prdele! Otočila jsem se a vztekle jsem stříhala větve. Baba pokračovala v cirátech, že ona to nechtěla a že jsme to kácet nemuseli. Ještě jednou do prdele! Stoupla jsem si místo pokáceného stromu a babě jsem řekla: "Měla byste si pamatovat, co říkáte a hlavně co chcete." "Ale kvůli mě to není." "A kdo mi tady nabízel zahradníky, kteří přijdou za čtrnáct dní, že by to mohli pokácet?" "To já neříkala." "Podívejte se, strom už nikdo nevrátí, bohužel je pryč, ale ujišt'uju vás, že to byl poslední, který jsme pokáceli." Otočila jsem se zády a šla pryč. Ještě něco povídala, ale já už jí neposlouchala. Můj muž na chodníku motorovou pilou rozřezával kmen pokáceného stromu, já vztekle stříhala větve a přemýšlela, proč jsou někteří lidé tak zlí a blbí. "Teda Ájo, klobouk dolů, to chtělo hodně odvahy, vid''?" Muž stál vedle mě a usmíval se. Kmen byl rozřezán a on druhými nůžkami stříhal se mnou.

Během odpoledne jsem pak zaregistrovala, jak každému, kdo prošel ulicí, deklamovala ze svého balkonku, jaká jsem svině prolhaná a že jsem si vymyslela kácení stromu. Tak ted' můžu opravdu čekat to udání.

Baba na balkoně vydržela hodně dlouho, my s mužem na zahradě ještě déle. Čtyři obrovské pytle s větvičkami muž odtransportoval do garáže, dřevo do krbu jsme naskládali vedle kůlny, aby proschlo. Trávník jsem důkladně vyhrabala, chodník zametla. Do bytu jsme přišli krátce před devátou.

Jediný němý svědek dvoudenního šílenství je smutný pařez na naší zahradě.

Sousedy si člověk opravdu nevybírá.

Pátek

Spala jsem jako zabitá, bolelo mě celé tělo. Po probuzení jsem přemýšlela nad lidskou zlobou. Sousedka se určitě nezmění, vždy si najde nějaký terč, do kterého se bude strefovat. Myslím si, že ta zloba a žlučovitost, která v ní je, jí dobíjí baterky. Pak jsem zjistila, že venku prší. Po včerejším krásném počasí nastala radikální změna. Vůbec mi to nevadilo, naopak. Nemusím dnes na zahradu, netoužím vidět babu a hlavně nemíním poslouchat to, jaká jsem.

Přemýšlela nad uplynulými dvěma dny.

Můj muž má pravdu, jsem měkká. Babě a jejím nárokům na pokácení stromu jsem vyhověla, abych měla klid a abych se vyhnula případnému konfliktu, který pramenil z jejích dotazů, kdy s tím stromem něco uděláme.

Napadlo mě - podej člověku prst, urve ti celou ruku. A také Murphyho zákon, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. I když si nejsem jistá, zda pokácení stromu byl dobrý skutek.

Sdělená bolest = poloviční bolest.

Sedla jsem si k počítači, abych se ze všeho vypsala. Terapie účinkuje, už se necítím tak mizerně, i když cítím hořkost.

To přejde. Po obědě mi mladí přivezou vnučky a budou pokračovat do Libušína. Měla bych ještě alespoň přepíchat ty muškáty a pak už se jen těšit.

Na počítač se asi v přítomnosti těch dvou cácorek moc nedostanu, přes den se jim budu věnovat a v noci? Holčičky spí v místnosti, kde mám počítač.

Přeji všem krásný a pohodový víkend a hlavně - dobré sousedy.