Povelikonočně

Ohlédnutí za právě uplynulými velikonočními svátky.

Otázku, kterou tu na začátek položím, směruji převážně k ženám.

Už jste někdy pekly s rýmou?

Já ano. Kdyby to byla jen rýma, ale já měla krom toho bolavou hlavu a zalehlé uši.

Tak pro mě začaly na zelený čtvrtek Velikonoce.

Dobře jsem se necítila už od pondělí. Nevím, zda jsem rýmu získala o květné neděli od svých vnuček, nebo svou naprostou blbostí, kdy jsem šla v crocsech zdobit vajíčky stromeček. Ten bych asi v tomto gumovém obutí zvládla, ale pak jsem ve finále skončila na zahradě s vnučkami, které se snažily zlikvidovat sníh, který tam leží v podstatě už od února. Když jsem se potom navíc ohnula Sáře pro hrabičky, rozjel se mi zip u bundy. Jak já nerada vsazuju do něčeho nový zip. Vydržela jsem hodinu v mrazivém počasí. Pondělní škrábání v krku jsem zahnala na ústup, ale rýma se spustila v plné intenzitě. V kuchyni jsem neustále odmotávala papírové utěrky, jimiž jsem posléze plnila koš a v dalších místnostech jsem měla dvě načaté krabice s papírovými kapesníky. Rýma dokáže pěkně otrávit život. S dcerou jsem byla domluvená, že mi v pátek ráno doveze holčičky. Stavovala se tu ve středu, abychom doladily podrobnosti. Byla na tom podobně, jako já. Rýmu prý dostala od svých dcer.

Měla jsem dvojnásobné výčitky svědomí. Ty první pramenily z toho, že bych mohla nakazit holčičky, což mi dcera vyvrátila, protože jsou na tom podobně jako já a druhé výčitky byla spíš obava, aby se moje rýma nezvrtla do něčeho horšího a já byla k nepotřebě. Druhá babička by mohla snad hlídat až od soboty, bude-li nejhůř. Teplota se nekonala, naštěstí.

Ve čtvrtek ráno jsem vstávala krátce po šesté hodině. Potřebovala jsem dokoupit ještě nějaké ingredience na pečení, protože na posledním nákupu jsem byla minulý pátek. A také nedaleký Lidl měl v nabídce pěkná a levná trička a pověru o tom, že by mě mohl pokakat beránek, beru celkem vážně. Manžel jel pracovat, vzal mě sebou a dovezl mě téměř na místo. V Lidlu to bylo jako o život. Nakoupila jsem potřebné potraviny, nějakou zeleninu a pak jsem se protlačila mezi davy koupěchtivých žen, které se téměř rvaly o pytlíky s ošacením. Sakra, mám já tohle zapotřebí? Urvala jsem jeden pytlík s požadovanou barvou a velikostí a šla k pokladně. Přišla jsem domů právě včas. Zásoba kapesníků, kterou jsem na cestu měla, téměř docházela. Jen jsem ještě zametla před domem čerstvě napadaný sníh.

Doma jsem si uvařila hrnec čaje s citronem a medem. Zadělala jsem kynuté těsto na mazance a velikonoční věnec. Když jsem si šla umýt ruce, zjistila jsem, že neteče voda. No prima. Ruce jsem si omyla zbytkem vody z konvice, ve které jsem vařila vodu na čaj. Těsto kynulo, pustila jsem se do druhého, tvarohového. Udělala jsem dva mazance a dala je do trouby. Ruce od těsta jsem si už jen odrolila. Několikrát jsem zkusila zvednout páčku na vodovodní baterii. Chrrrrr...

Co ted'?

Mám vyzkoušeno, že i když voda v celém domě ani nekápne, ve sklepě většinou teče, i když slabě. Vytáhla jsem svůj největší hrnec, šla do sklepa a do bytu si přinesla vodu. Jen tak zkusmo jsem zvedla páčku u baterie. Sice slabě, ale voda v bytě už tekla. Kdybych chvilku počkala, ušetřila bych dvě patra schodů. Z kynutého těsta jsem upletla věnec, do jeho středu jsem dala malý kastrůlek, aby zůstal otvor pro vajíčka a pak udělala další dva bochánky.

Rýma a pečení opravdu nepatří k sobě. Nic jsem necítila, takže první dva bochánky z tvarohového těsta jsem připálila. Do trouby jsem dala věnec. Až po chvíli mi došlo, že jsem tam vrazila i kastrůlek. Když se daří, tak se daří. Věnec z trouby ven a dolovala jsem kastrol. Už byl docela slušně připečený. V duchu jsem si nadávala. Věnec vystřídaly v troubě dva kynuté bochánky. Ušlehala jsem bílky, zašlehala cukr a další ingredience na biskupského beránka. Těsta bylo více, měla jsem obavu, že by mohlo potom vytékat. Rychle jsem ještě vymazala keramickou misku a do ní dala přebytek těsta. Samozřejmě, chybějící čich způsobil, že i další dva bochánky získaly mnohem tmavší barvu, než bych chtěla.

Beránek se peče déle, začala jsem tedy sepisovat na papír vše, co budu potřebovat na velikonoce. Blížila se čtvrtá hodina odpolední, těsto v misce vedle beránka už mělo požadovanou barvu, znamenalo to, že i beránek bude pečený. Vytáhla jsem z trouby plech, otočila misku a pak opatrně zvedala víko u beránkové formy. Šlo to špatně, ale za pomoci špejlí a nože se povedlo. Zjistila jsem, že beránek vůbec nevyběhl a nevyplnil formu. Nemám si ho připsat ještě k seznamu na nákup? Beránka jsem otočila, přikryla mokrou utěrkou a šla se převléci.

Manžel přijel, jak slíbil a vyrazili jsme společně na velký nákup. Běžně ho děláme v pátek, ale padlo rozhodnutí, že bude rozumější ho absolvovat bez holčiček. Stavila jsem se ještě v lékárně a koupila si kapky do nosu. Ty, které doma mám jsou "sensitive" a moc neúčinkovaly. Celou dobu jsem doufala, že po návratu z nákupu, bude beránek vyklopený.

Nevyklopil se. Dokonce ani z misky nešla hmota ven. Vzteky jsem těsto přetrhla a misku vyškrábala. Tak letos asi budeme jíst beránka lžící z formy.

Připálené mazance jsou důsledek rýmy, ale beránek? Kde se stala chyba? Na chut' výborný, ale vzhled? No comment.

Velký pátek se měl spíš jmenovat bílý, protože napadl čerstvý sníh.

Kolikrát ještě?

Vstávala jsem v sedm hodin. Kolik mám času? Po ranní sprše a snídani jsem si do koupelny přinesla kbelíky a napustila do nich vodu. Nechtěla jsem riskovat, že zůstanu s holčičkama bez vody. Manžel mi včera odpoledne říkal, že ve vedlejší ulici je díra po opravě vody. Jsou hotovi, nebo budou ještě dnes pokračovat?

Mám ještě minimálně hodinu, je to dobré. Stihnu dát o sobě zprávu, že na blogu pár dní nebudu, stihnu poslat velikonoční přáníčko. Nestihla jsem nic. Moje tři holky tu byly téměř o hodinu dříve. Dcera dovezla jejich věci, autosedačky máme dole v chodbě, druhé boty tam nechala také. Sáruška byla v pohodě, ale Ema měla lítostivou. Brečela a odmítala se s maminkou rozloučit. Vysvětlila jsem jí, že by to měla udělat. "Mamí, já bych chtěla jet s tebou", pronesla. "Emí, ale maminka bude spát ve stanu a vařit na ohni, tam by se ti moc nelíbilo." Až pak si dala říct. S maminkou se rozloučila, i když se to neobešlo bez slziček. Co ted'? "Holky já vám pustím pohádku a půjdu do kuchyně." Začaly se hádat jakou, pak se i pošt'uchovaly. Ema rozpočítávala tak, aby vždy bylo po jejím.

Sára na ní křičela, že tohle už viděly. Takhle to nepůjde. Vzala jsem dva filmy, dala je za záda a řekla, aby si vybraly z které chtějí ruky.

Vybrat tu správnou dá práci

Někdy je nutné se i poprat

Pustila jsem jim pohádku a šla vařit polévku. Myslela jsem si, že bude klid. Ten se nekonal. Neustále jsem slyšela, jak se od televize hádají. Nakoukla jsem do chodby a všimla si, že stačily rozebrat jednu z krabic papírových kapesníků a "vyzdobit" jimi podlahu. Vedle byly rozsypané pastelky a v obýváku kostky. Kdy tohle stihly, vždyt' se dívají teprve chvilku na pohádku. Nemá cenu to ted' uklízet, byla by to zbytečná akce.

Když jsem zadělávala na slíbené buchtičky s krémem, přinesla si Ema štokrdle, aby dosáhla na linku a přišla mi pomáhat. Alespoň se nebudou chvilku hádat. Mouka a pak i kvásek zdobily podlahu během chvilky.

Těsto kynulo, polévka se vařila, holky koukaly na pohádku, jedna na gauči a druhá v křesle a ta neustále prohlašovala, jak jí to nebaví a že chtěla něco jiného. Konečně jsem mohla na chviličku na počítač. Rozeslat velikonoční přání přátelům a známým a potom ho ještě umístit i na blog, s omluvou, že tu až do pondělí s největší pravděpodobností nebudu.

Buchtičky se povedly, tentokrát jsem nic nepřipálila, i když čich se stále ještě nevrátil. Zalehlé uši a pocit, že moje hlava je omotaná molitanem, však trval. Sára na tom byla podobně, kašlala a smrkala jako já. Ema vypadala lépe.

Manžel přijel kolem půl třetí domů. "Co je to tady za binec?" V chodbě našel ještě dva papírové kapesníky. "To už nic není, to jsi měl vidět před obědem."

"Dědo, půjdeme ven?", zeptala se Sára. "Babička nikam nechce, protože je nastydlá. Já jsem taky, ale ven chci."

"Tak se holky oblékněte a půjdeme na procházku." Těšila jsem se, že budu hodinu sama. "Já nikam nejdu, zůstanu s babičkou." Ema si sedla na gauč, rozhodnutá, že ven nepůjde.

Děda se Sárou odešli a Ema začala kramařit v košíku s ručními pracemi. "Babičko, pro koho je tahle krásná čepička?" "Ted' už asi pro nikoho, protože bude malá." Nedodělaná čepice zůstala ležet na dně košíčku nejméně před dvěma roky, soudě alespoň podle rozměru. "Ale mě se líbí, já bych jí chtěla." Vyzkoušela si jí okamžitě na hlavu. "Emí, ta už je malá, to bych musela rozpárat a udělat jí větší." "Tak jí udělej." Pustila jsem se do párání a přestala si Emy více všímat. Když jsem zvedla oči, zjistila jsem, že stíhla během chviličky rozházet klubíčka s vyšívacími bavlnkami. "Emo, tohle není na hraní, koukej to uklidit." Něco si nesouhlasně mumlala, ale pak bavlnky sebrala a dávala je do košíčku. Telefon! Odložila jsem párání a šla ho zvednout. Dvě minuty, nebo tři? Když jsem se vrátila zpátky, Ema měla v ruce krátké pletací dráty na ponožky. "Emí, dej to zpátky, to není na hraní, mohla by ses poranit." Vrátila je a já pokračovala v párání. Během minutky mi přinesla několik DVD v obalech a prohlásila: "Je to nějaký poškozený." Obaly byly probodané jehlicí. "Můžeš mi říct, proč jsi to udělala?" Určitě jsem zvýšila hlas, protože jsem měla už zlost. Není mi dvakrát dobře a dopolední zlobení pokračuje. Prý, když jsou každá zvlášt', jsou hodné. "To já ne, to udělala Sára!" "Nelži, Sára je venku s dědou."

Trestat nebo netrestat?

Kdyby to byly moje děti, plácla bych je přes zadek, ale dnes už se prý tělesné tresty nepoužívají. "Vydrž!", říkala jsem si v duchu. Děda se Sárou se vrátili, udělala jsem holkám svačinu a pro nás kávu. Opravdu mi nebylo dobře, k rýmě se přidal ještě navíc kašel. Dcera věděla, že mi dává holky na prodloužený víkend s rizikem, že se mohou vrátit ještě nemocnější, než k nám přišly.

Po svačině jsem holkám pustila pohádku a sedla si s nimi do svého koutku, tentokrát nikoli s vyšíváním, ale s háčkováním. Ema polehávala vedle mě na gauči a byla podezřele hodná.

Po šesté jsem se zvedla s tím, že půjdu udělat večeři. "Babičko a o koho se ted' budu opírat, když jdeš pryč?" Donesla jsem jí polštář. "A taky je mi zima." Donesla jsem ještě deku.

Z kuchyně jsem měla nastražené své zalehlé uši, ale kromě pohádky jsem neslyšela nic. Manžel šel holčičky zkontrolovat a pronesl: "To se ti teda s tou dekou povedlo, Ema spí." Zkusila jsem jí vzbudit, ale jen otevřela oči a hned je znovu zavřela. Nedá se nic dělat. Opatrně jsem jí svlékla, natáhla jí kalhoty od pyžámka a opatrně jí přenesla v dece do postele. Nemytá, nevyčůraná, bez večeře. Sára dokoukala pohádku, navečeřela se, sama si užila koupel v bublinkách. "Babičko, ale mě se ještě nechce spát, já bych chtěla ještě nějakou pohádku." Na to, abych jí četla jsem neměla, kašlala jsem jako starý pes. Zachumlala jsem jí do deky, pustila pohádku a doufala, že u ní také usne. Dokoukala jí celou. Bylo mi jasné, že ráno bude Ema vstávat hodně brzy.

Vypila jsem hrnec čaje, vzala si Paralen, nastříkala si kapky do nosu a šla jsem spát. Ani jsem nezaregistrovala, kdy si přišel lehnout manžel. V noci jsem střídavě kašlala a smrkala.

Bílá sobota se ohlásila před půl sedmou t'apáním bosých nožiček po plovoucí podlaze v chodbě. Vstala jsem hned, jak jsem krůčky svými zalehlými uchy zaslechla. Manžela jsem zavřela v ložnici, abychom ho nerušily. "Babičko, já mám hlad jako vlk." "Pojd' se nejdříve vyčůrat, pak se umyjeme a udělám snídani." Kašel a rýma se staly mou nedílnou součástí a navíc jsem zjistila, že se mi udělal opar.

Sára vstávala v osm hodin. Když se také nasnídala, obě se převlekly. "Babí a jak to, že mám to "legový" tričko na sobě?" "Protože jsi usnula večer v obýváku a já tě převlékla jenom na půl, abych tě nebudila." "Ale to tričko není na spaní, to je na hraní." "Tak jsi v něm spinkala a tlačilo tě?" "Ne, ale není na spaní." Došly mi veškeré argumenty. Holčičkám jsem vyndala pastelky, dala jim papíry a šla do kuchyně. "Bud'te potichu, děda ještě spí." Kdybych je proprosila, aby řvaly jako v lese, určitě by to takový hluk nebyl. Manžel vstával a mračil se na celou sobotu. "Taky je hluk, jak v tkalcovně."

Holčičky si na sobotní oběd "poručily" bramborovou kaši se šunkou, polévku jsem měla od pátku a my si s mužem k té kaši dáme vinnou klobásu. Oloupala jsem brambory na kaši, dala vařit další ve slupce na salát a zjistila, že mám čas.

Z knihovny jsem vyndala encyklopedii pro děti, protože nám dcera zapoměla přibalit úkoly pro předškoláka Sáru, i když s největší pravděpodobností budou žádat o odklad, už jen proto, že je narozená 20. srpna. Sáru však úkoly baví. Kniha je sice poplatná době, ve které vznikla, ale několik úkolů jsem v ní našla. Ema se aktivně účastnila "výuky". Holčičky určovaly co k čemu patří, pojmenovávaly zvířata, kytičky a věci a vyloženě je to bavilo. Došly jsme k rybám. "Tak holky, a které ryby znáte?" Sára určila kapra a sumce. "A ted' já!" Ema zabořila prstík do knihy a pronesla: "Tahle ryba se jmenuje paštika." Smála jsem se, až mi t
ekly slzy. Sára se chechtala se mnou a jen malá Ema nechápala, čemu se tak řehtáme. Když jsem jí vysvětlila, že ryba je jen štika, nikoli paštika, začala se smát také.

Obávám se, že vyraz paštika pro tuto rybu se v naší rodině asi uchytí.

Už několik dětských výrazů zůstává v naší mluvě.

Po obědě jsme se všichni vypravili na procházku. Svítilo sluníčko a za oknem to vypadalo báječně. Na hlavu jsem si narazila baret, vzala si i rukavice. V kabelce jsem měla zásobu kapesníků. Naším cílem bylo zakoupení pomlázek, aby holčičky mohly koledovat. Koupili jsme nejen pomlázky, ale i větrníky.

"Babičko, my chceme koupit něco dobrého." Zašli jsme naproti do Lidla a já přemýšlela, co jsem to vlastně potřebovala koupit. Měla jsem pocit, že jsem si vysmrkala mozek. Cestou domů se Ema rozhodla, že opět nebude chodit a že chce nést. Sára byla ve čtyřech letech už "velká holka", ale Ema je stále ta malá. Hlavně je líná. Děda nakonec rezignoval a vzal jí na koně.

Holky domů ještě nechtěly, zůstaly proto s dědou na zahradě, kde opět likvidovaly únorový sníh. Uvařila jsem konev čaje a při ukládání nákupu jsem si vzpoměla, co jsem chtěla koupit: sůl, mléko a něco zeleného do nádivky. Vzala jsem si papír a tužku a ceduli jsem si přidělala magnetem na lednici.

Holky a děda přišli do bytu, uvařila jsem kávu a po svačině se holčičky pustily do vystřihování za dozoru dědy. Já udělala bramborový salát na neděli a potom večeři. Zaregistrovala jsem, že manžel začíná také kýchat. I ty, Brute!

Holkám jsem napustila vanu s mydlinkami a šla do kuchyně.

Občas jsem na ně šla dohlédnout, aby se myly. Dala jsem jim do vany kartáčky s pastou a kelímky s vodou. "Tak ještě chvilku a půjdete ven." Vrátila jsem se do kuchyně a zaslechla, jak se zavírají "šoupačky" u vany. "Tak takhle ne, holky, zůstanete otevřené, abychom vás slyšeli." "Ale babí, my tu máme romantickou chvilku", pronesla ta malá, čtyřletá. Jen jsem přemýšlela, kde to asi slyšela. "Máte vyčištěné zoubky?" "Máme." "Tak mi dejte kartáčky, já je dám na místo." Chyba! Nechala jsem jim kelímky. Během chvilky si stačily polít hlavy. I když Ema měla udělalný na svých dlouhých vlasech "drdůlek", vlasy měla mokré. Byla to moje chyba, že jsem si je neohlídala. Došla jsem si pro fén a sušila jim vlasy. Ema si to užívala, ale Sára, která se nerada češe, byla hodně mrzutá.

Holčičkám jsem přečetla pohádku, popřála jim dobrou noc a šla si sednout k televizi. Myslím si, že jsem usnula dříve, než ony.

Neděle, vstáváme v sedm hodin. Nechaly jsme dědu spát a po ranní hygieně a snídani mi holky asistovaly v kuchyni při vaření. "Babičko a dáš mi pak kus masa z polívky, až bude hotová?" "A mě taky?" "Samozřejmě, že vám dám každé kus masa." V tomhle jsou asi po mě, obě mají rády maso z polévky. Moje děti, ani manžel nikdy o "vyvařené" maso nestáli.

Holčičkám jsem dala papíry, předkreslila tvary vajíček, dostaly pastelky a vajíčka si vybarvovaly. Já nakrájela a naklepala řízky. Rozhodla jsem se, že udělám ke svačině "vitamínovou bombu" v podobě ovocného salátu. Sára ho odmítla jíst, ostatním chutnal. Přemýšlela jsem proč? Jahody miluje, jablíčka také, pomeranč byl sladký a navíc jsem salát ještě přisladila.

Pokračovala jsem v kuchyni, holky se smrkajícím dědou kreslily. "Babičko, já mám hlad jako vlk", ozvala se za mnou Sára. "Vydrž ještě chvilku, musím dodělat polévku a dosmažit řízky." "Ale já to nevydržím." "Budeš muset, holčičko." Všimla jsem si, jak Sáře zablýskly oči. Takovou jí moc neznám. Zavařila jsem nočky do polévky a pozvala dědu a vnučky ke stolu. Porušila jsem zásadu o společném stolování a zůstala stát u sporáku, kde se dodělávaly řízky a kde jsem na kousku másla ohřívala pro holčičky bramborovou kaši. "Já tu polívku nechci", pronesla Sára. "Ale vždyt' jsi měla hlad jako vlk." "Je hnusná." "A už jsi jí ochutnala?" "Ne a nebudu jí chutnat!" "No dobře, tak jí nejez, ale budeš muset počkat chvíli na druhé jídlo." "Ty stejně neumíš vařit a vaříš hnusně. Babička Marie vaří líp."

Kde se v tom malém človíčku vzalo tolik zlosti?

Ema s dědou polévku jedli, Sára trucovala a vedla negativní řeči o mé kuchyni. Můj hodný a nekonfliktní muž to už nevydržel a na Sáru zvýšil hlas: "Hele víš co, seber se a jdi od stolu, mě už nebaví tě poslouchat. A když nechceš, tak nejez." Sára vykulila oči, tohle nečekala. Popadla lžíci a polévku měla snědenou dříve, než Ema. I řízek s kaší snědla bez problémů.

Po obědě jsme se všichni oblékli na procházku. Myslela jsem si, že pošlu dědu s holčičkama samotného a že si zajedu koupit to, co jsem včera zapoměla. "Půjdeme s tebou všichni", řekl můj muž. Vyšli jsme ven a zjistili, že se obloha mračí. "Víte co holky, pojedeme autem, babička půjde nakoupit a my půjdeme na chvíli na Ladronku." "My chceme také na nákup." Šli jsme všichni. Dokoupila jsem to, co jsem potřebovala, přidala do košíčku malého piškotového beránka. Nákup jsme dali do auta a vyrazili k Ladronce.

Obloha byla čím dál, tím víc tmavší. Začal foukat vítr a padaly první vločky sněhu. Procházku jsme zkrátili, vrátili se do auta a jelo se domů. Po svačině jsem uvařila vajíčka a obarvila je, kdyby přišli nějací koledníci.

"Babičko, mě bolí v krku", pronesla Ema. Tak to mi ještě chybělo. "Hodně, nebo málo?" "Málo, ale bolí." Vzala jsem si baterku a svítila Emě do krku. "Řekni "á" a řekni "é". Krk byl růžový a na pohled klidný. "Emí, od kdy tě to bolí?" "Už od noci." "A proč jsi mi nic neřekla?" Mlčela a jen se na mě dívala. Bývala jsem plašan u svých dětí, ted' to není o nic lepší. Teploměr mám jen do podpaží. Ten nic neukázal. Znovu jsem svítila baterkou do krku a v hlavě se mi odehrával divoký scénář, co by jí mohlo být. Uvařila jsem nový čaj a Emě dala kolem krku obklad. To jsou radosti. Ema vypadala v pohodě a já se opatrně zeptala: "Co ten krk?" "Babí, já jsem si dělala legraci." Rána, jak mi spadl kámen ze srdce, musela být slyšet až ven. Mám pocit, že se obě vnučky rozhodly testovat mou psychickou odolnost. Ale ta už moc odolná nebyla.

Dala jsem do košíčku vyfouknuté skořápky, které jsem dosud sušila na radiátoru a šla jsem s holkama malovat kraslice. "My ale máme šikovnou babičku", řekla Sára. Usmála jsem se, protože mě to docela potěšilo. Sára se na mě otočila a pronesla: "Ale o tobě nemluvím, já myslela babičku Marii." Ema se s ní začala hádat o to, která babička je š
ikovnější. "Holky nechte toho, nehádejte se a malujte si vajíčka." Přemýšlela jsem, co Sáře přelétlo dnes přes nos, ale na nic jsem nepřišla. Jediné, co mě napadlo, bylo to večerní fénování a česání. Nebo už se jí stýská? Přiznám se však, že mi to bylo trochu líto. "Holky a umíte vlastně nějakou koledu?" Předháněly se, aby mi mohly zarecitovat. "Tak si to hezky zapamatujte, abyste nám jí ráno řekly."

Šla jsem připravit večeři, pak jsem napustila holkám vanu. Pohádku četl děda, zatímco já si v kuchyni krájela rohlíky na zítřejší nádivku. Pak jsem šla dát holčičkám dobrou noc, usnuly okamžitě.

Ráno před svítáním se někdo dotkl mé peřiny. Než jsem se otočila, všimla jsem si, že muž vstává. Bylo před půl šestou. Muž se po chvíli vrátil a já se zeptala, která z vnuček tentokrát vstávala. "Žádná, to jsem vstával jen já." Opravdu už asi začínám blbnout.

V půl osmé jsem zaregistrovala, že se holčičky budí. Tiše jsem vstala, zavřela manžela v ložnici. Vstávala Sára. Udělala jsem konev čaje, protože jsme obě parádně kašlaly. Ema se probudila krátce po osmé hodině. Dívala jsem se na ní škvírou v pootevřených dveřích, jak se protahuje v posteli. Vrátila jsem se do kuchyně a čekala, až přijde. Nic se nedělo.

Sára odešla a pak se vrátila a hlásila mi: "Babičko, Ema omdlela." V tu chvíli se mi zastavilo srdce.

Vyběhla jsem z kuchyně a viděla, jak Ema se širokým úsměvem leží na plovoucí podlaze v chodbě a plácá rukama a nohama.

Tak na tohle já už opravdu nemám. Už docela chápu svou dceru, která mi občas zavolá a ptá se, jestli je může u mě na chvíli nechat, že má pocit, že jí z nich praskne hlava. Stačí jí dvě až tři hodinky, kdy se jde jen projít, aby se pak pro své "milované sviňušky", jak je nazývá, vrátila.

Sedla jsem si v kuchyni na židli a chvilku jsem se snažila prodýchat šok. Moje tachykardie mi zase roztočila pumpu. Holčičky po chvilce dorazily s úsměvem do kuchyně. "Emí, dáš si mlíko, nebo čaj?" "Dám si čaj a vajíčka." Donesla jsem na talířku linecká vajíčka a znovu si sedla. Měla jsem ještě lehce nejisté nohy. Když se mi srdce zpomalilo, šla jsem připravit věci, které jsem pro ně měla připravené na koledu. Plátěné botičky, které jsem kupovala s dcerou a které měly dostat, aby je "nepokakal beránek" jsem vyměnila za trička, která byla určená na Emin svátek, který je za týden.

Manžel vstal a ještě v pyžamu nás všechny "vyplatil". Potom holčičky řekly koledy a dostaly dárečky.

"A babí, proč jsi dala k těm obarveným vajíčkům také ty malé, čokoládové?" "To abych byla připravená, až přijdou koledníci." Daly si židle k oknu, aby mohly koledníky sledovat a hlásily mi, co se děje v naší ulici.

Nejčastější zprávou bylo to, že opět sněží.

Udělala jsem nádivku, dala péci kuře, pak do trouby šel pekáč s nádivkou. Oloupala jsem nové brambory v naději, že budou chutnější než ty, které jsme koupili na podzim na uskladnění. Hovězí vývar s nočky mám naštěstí od neděle.

Syn kutil cosi v garáži už od rána a dcera dorazila krátce po dvanácté. Došlo mi, že letos nepřišli žádní koledníci. Je to poprvé. Každý rok se objevilo nějaké dítě, které zazvonilo a předneslo koledu. Většinou jsem je ani neznala.

Letos jsme tedy byli poprvé bez koledníků.

Holčičky vítaly maminku a ptaly se, proč taky nepřijel táta. Zůstal doma. Já šla dodělat oběd, manžel došel pro syna a pak jsme všichni zasedli ke slavnostnímu obědu. Sára tentokrát vůbec neprotestovala, polévku snědla okamžitě, bez mrknutí oka. I kuře s nádivkou všem chutnalo. Předražené nové brambory z Izraele byly chut'ově téměř stejné, jako ty, kterých je ještě pár ve sklepě.

Po obědě následoval moučník a pak jsme si povídali, jak všichni přežili víkend pod stanem na historické bitvě. Prý byl nejhorší páteční večer, pak už to docela šlo. Moje dospělé děti jsou opravdu dobrodruzi.

Tuto fotofrafii jsem si stáhla ze stránek skupiny, která žije historií a jejíž součástí jsou moje dospělé děti a jejich partneři.

Syn šel potom pokračovat do dílny a dcera se zeptala, zda si může jít po obědě lehnout. Sice byli bez dětí, ale moc se nevyspala. Měla hlavně strach, aby k ní nepronikla zima. "Jdi a vezmi sebou holky, mě se za celou dobu nepodařilo, aby si po obědě lehly." Ležely chvíli všechny tři, ale holčičky po chvilce nechaly maminku spát a chtěly pohádku. Byly vzácně hodné.

Sedla jsem si s nimi k televizi, do ruky jsem vzala háčkování a dokončila čepičku pro Emu. Potom jsem ještě objevila nedokončený baret, ten jsem dodělala také. Děda si k nám přišel sednout, aby během chvilky také usnul.

Máme toho dost, oba.

Po odpolední kávě jsem zabalila synovi i dceři výslužku. Měla se tu stavovat i snacha, která trávila velikonční víkend na chatě u maminky, ale omluvila se. Přiznám se, že mě to moc nemrzelo. Cítila jsem se hodně unavená a navíc bych si vyčítala, kdyby Jiříček tady chytil nějakého kašlacího či smrkacího bacila.

Dcera zabalila holčičkám věci, já jim do proložek dala jejich kraslice, doplnila jsem je obarvenými vajíčky.

Holky odjely krátce po šesté hodině. Když jsme šli s manželem po schodech nahoru do bytu prohlásila jsem: "Víš, co budu dělat ted'?" "To nevím, budeš uklízet po holkách?" "Ne nebudu, sednu si a nebudu dělat nic. Prostě jedno veliké nic."

Splnila jsem to. Sedla jsem si do svého koutku, vzala do ruky vyšívání a během chvilky jsem spala.