"Dunění kopyt večer slýchávám
údolím jarní kurýr jede k nám
peřejí řeka zvoní
a jarem vítr voní
přijíždí jarní kurýr
dobře ho znám ....."
Dovolila jsem si použít text jedné z písniček Mikiho Ryvoly, kterou znám už více než čtyřicet roků.
Venku je konečně tolik očekáváné a vytoužené jaro.
Dávám se postupně dohromady, i když do úplného zdraví ještě krůček chybí. Ale už jen opravdu malinkatý krůček.
Už se nepovaluji, sluníčko mě vytáhlo ven.
Vzduch už opravdu voní jarem.
Zahradu jsem zkontrolovala v neděli. Měla jsem tu mladší vnučku s dcerou, která cosi kutila v garáži. Ema si přála jít ven. Navlékla jsem si mikinu, teplou vestu a vyrazila. Bez teplot jsem už od pátku a doma je to opravdu k uzoufání.
Procházela jsem se po zahradě a vnímala navracejícím se čichem vůně, po kterých jsem tak toužila. Dívala jsem se na trávu, která je zdecimovaná nánosy sněhu, které letos vydržely opravdu dlouho. Pohled na jahody je žalostný, uvažovala jsem o tom, zda by nebylo výhodnější koupit nové sazenice. Sníh a spadané listí vytvořily škraloup. A pak? Všimla jsem si malého zeleného srdíčka, které se klube ven.
Včera mě znovu sluníčko vytáhlo ven.
Znovu jsem prošla zahradu s vědomím, že bych asi už opravdu měla začít něco dělat.
I když.... chvíli jsem váhala a říkala si, že mě choroba skolila jen proto, že jsem v "nachcípaném stavu" jezdila s ručním vertikutátorem po zničeném trávníku ve snaze zlikvidovat sněžnou plíseň. Splavená potem, ofouknutá větrem a zmáčená deštěm jsem potom padla s horečkou. Mohla jsem si za to sama. Kdybych práci přerušila, mohla jsem se choroby vyvarovat. Ale kdo ví?
Váhání trvalo jen chviličku. Je krásně, svítí sluníčko, říkala jsem si. Vrátila jsem se do bytu, převlékla se do pracovního, navlékla si teplou vestu, abych se ochránila. Hlavně, nebudu to přehánět! Vyzbrojena obyčejnými nůžkami jsem šla na zahradu. Klečíc na plastovém klekátku jsem se snažila ostříhat odumřelé listy a šlahouny jahod a tím jsem plnila kbelík. Dokonce jsem už načapala několik slimáků. Je to možné? Jaro sotva začalo a ti zmetci jsou už zase v záhonech. Boj s nimi nekončí.
Vydržela jsem téměř hodinu na sluníčku s pocitem, že jsem konečně udělala kousek práce na zahradě. Je to zatím jen začátek. Musím si práci dávkovat tak, abych znovu nepadla do postele.
Vkleče jsem si začala pobrukovat písničku, jejíž slova jsem napsala do úvodu. Jak je to dlouho, co jí znám? Kdy jsem jí vlastně slyšela poprvé a kdy jsem si jí zamilovala? Není tak známá, jako je Bedna od whisky, či jiné další písníčky od bratří Ryvolů, ale má krásná slova.
Pak jsem si vzpoměla, kde to bylo poprvé. Koncem srpna v roce 1969 na břehu rybníku v Holanech, kde jsme byli se školou na chmelové brigádě. Chodívali jsme tajně kouřit k rybníku, aby nás profesoři nenačapali s cigaretou.
Jeden večer na našem oblíbeném místě hořel oheň, u kterého seděli trampové. Zpočátku jsme je sledovali zpovzdálí, ale pak jsme šli blíž a blíž. Tehdy jsem se seznámila s "Jarním kurýrem."
Máte-li zájem, můžete se s ním seznámit také: www.youtube.com/watch?v=qJmdt4wxY94
Včerejší odpoledne jsem měla v plánu zasednout konečně k počítači a dohnat vše, co jsem zmeškala.
Telefon! "Mami, my se odpoledne stavíme, budeš doma?"
Ujistila jsem dceru, že doma určitě budu.
Uvědomila jsem si, že se od dopoledne usmívám. Sluníčko v kombinaci s rýpáním se v zemi, mě uvedlo do téměř euforické nálady. Mám tu práci ráda, protože vím, že se mi zahrada odmění květy a i úrodou. Vždy, když jsem bývala v práci hodně vyčerpaná, prohlašovala jsem, že odejdu a půjdu pracovat do zahradnictví.
Ohnutá k záhonku, rýpající se v zemi a pobrukujíc si písničku - může být něco hezčího?
Odpoledne jsem trávila ve společnosti vnuček, které na rozdíl ode mně, už nekašlou. Začaly dříve než já a jejich stav mě utvrdil v tom, že i mě snad ten kašel opustí.
Pak přišel manželův kolega, po něm kamarád a náš byt ožil.
Ráno jsem nemohla dospat. Připadala jsem si jako malé dítě, které se těší na dárek. Ne, žádný dárek mě nečekal, naopak mě čekala další malá dávka práce na zahradě. Po snídani jsem se oblékla a zaujala opět pozici u záhonu. A znovu jsem si pobrukovala Jarního kurýra. A zase jsem byla št'astná.
Ne, nedokončila jsem to. Zítra je také den. Nemá cenu spěchat a honit se a pak ve finále znovu onemocnět.
A přiznám se, že se zase těším.
Signoro určitě se nehoň. Práce na zahrádce není zajíc - neuteče ti, a aby jsi zase nastydla v tom náhlém jaru - to přece není zapotřebí. Držím palce, ať už jsi úplně fit!
OdpovědětVymazatPráce počká, neuteče. Piánko si obhlížej zahradu a postupně jí dávej svoji představu. Tak se vyvaruješ šoků. Užívej si sluníčka jako brouček. Potřebuješ nabrat energii. Zatím se projeví, co na zahradě přežilo, koupíš svěží a budeš mít radost, že jde život svou cestou. Hezké dny se zahrádkou a blízkými Ti posílá Kitty z Vysočiny
OdpovědětVymazatSlunečné dny ti k té zahrádce vinšuji.
OdpovědětVymazatPráce počká, nehoň se!
OdpovědětVymazatAli, všechny jsme stejné, já to mám taky tak, musím se k odchodu od práce v zahradě nutit - no a taky to někdy přeženu. Ale už si fakt musíme dávat pozor, že?
OdpovědětVymazatPísničku jsem si ráda poslechla. Pipomněla mi moje krásné táborové prázdniny.
OdpovědětVymazatSvatý Petr, je letos zlobivý pán, i když trochu deště mě nezabije, musela jsem dnes také přestat v polovině, přišla jarní bouřka. Přeji vám hodně zdraví, tu radost z konečně přišlého jara, máme všichni, kdo má zahrádku a zameškáno, má tam ruce, jako vy, až po lokte a připadá nám to kráááásné.
OdpovědětVymazatJe to už vidět i teď, tak jen lehce, polehoučku, musíš dělat , ty můj broučku...To je zase parafráze na jinou písničku, hoooodně starší než ty tvoje oblíbené.
OdpovědětVymazatJe opravdu krásně a užívám si to taky.
OdpovědětVymazatMěl jsem to samé co ty a taky mne to trápilo aspoň tři týdny a ani jsem nedoufal, že přestanu kašlat... mohu tě potěšit, že už dva dny se to tiší, takže i ty budeš na tom líp.
OdpovědětVymazat[1]: Práce opravdu není zajíc a já si jí ted' dávkuji za odměnu. Už jsem se snad poučila a i potrestala.
OdpovědětVymazat[9]: Konečně jsme se dočkali sluníčka. Ta kytička je opravdu sedmikráska, kterou jsem vyfotila na zahradě. Fotila jsem těch kvítků víc, ale většinu fotek jsem potom smazala, protože se nepovedly.
OdpovědětVymazat[12]: Možná to byly 4 týdny i u mne, já to tak nepočítám. Těší mne, že jsi z toho už taky venku, ale přesto, šetři se.
OdpovědětVymazat[13]: Šetřím se, neboj. A moc děkuju.
OdpovědětVymazatAlenko, úplně tvé náladě rozumím a radost ze zahrádky a sluníčka je opravdu "jarní". I my včera s manželem byli skoro celý den venku, sázeli jsme brambory, jiřiny, gladióly a na dnešek se chystáme na hrách. Saláty už dělají hlavičky, trávník se zelená a všechno pučí. To je ta radost, kdy se vše opět probouzí do nového života. Ty si spíš než práci užívej paprsky sluníčka, práce nemá nožičky, ta nám neuteče.
OdpovědětVymazatTy stupňovité záhonky pro jahody, se mi moc líbí a udělala jsi kus práce, první a druhá fotka jsou, jak nebe a dudy. Ale všichni komentující přede mnou mají pravdu, nehoň se, pěkně piánko, ať si té zahrada a jara můžeš užívat pěkně ve zdraví.
OdpovědětVymazatAli,Ali přeji hodně sluníčka. To Ti vytáhne nemoc.Já taky pořád pokašlávám,rýma je u mě jen ráno.Nebrala jsem žádné antibiotika,nechala jsem nemoc přirozeně probíhat.Je to na dlouhou tratˇ.
OdpovědětVymazatTaké mě jaro těší. O víkendu jsem se také trošku porýpala v zahradě. Ale jen málo, protože se mi nějak postrácelo nářadí
OdpovědětVymazatUžívej si jara, ale šetři se, i když jsi natěšená! Určitě je to tak lepší!
OdpovědětVymazatAni se ti nedivím, že ses těšila. Hlavně se šetři, vždyť času máš teď dost.
OdpovědětVymazatTohle jarní zahradní šílenství znám, škoda, že člověku to nadšení a euforie nevydrží až do podzimu. Jen si práci hezky rozděl, aspoň se budeš mít na co těšit každý den.
OdpovědětVymazatJsem ráda, že je ti lépe, já se právě vzpamatovávám z dvoudenky blinkavé a průjmové .
OdpovědětVymazat[7]: Já dělám jen do chvíle, dokud je to příjemné, jak to začne bolet sednu a užívám si, kochám se, podle mého milovaného pana Hrušínského. Ale mám pocit, že posedávám častěji, déle, a někdy to kochání nemá konce? Potom se dostaví, ten zatraceně nepříjemný pocit, že nestíhám? To je ale to, co se musíme naučit překonat, ono se to nepos..e
OdpovědětVymazatAli, to jsem ráda, že už je ti líp! Chápu, že jsi nemohla odolat a šla pracovat na zahrádku, jenom to nepřeháněj!!!
OdpovědětVymazat[15]: Je to pro mě opravdu radost a relax. Vzpomínám si, že můj tatínek sázel gladioly vždy 15. dubna, lhostejno jaké bylo počasí, či jaký byl den. Přestala jsem je pěstovat, protože se mi vzájemně opylovaly a ve finále zůstala bílá a nehezká červená z původní palety barev.
OdpovědětVymazat[24]: Hani, každým dnem je to lepší. Rýma už mě konečně po téměř čtyřech týdnech opustila, dokonce i méně kašlu. Nepřeháním to s prací, dělám si pomalu a vysloveně si to užívám. V předchozích letech jsem růže zvládla udělat všechny, dnes jsem udělala jen třetinu. Nemá cenu se honit. Zítra je také den.
OdpovědětVymazatJak vidím, Ali, jsi rozumná holka.
OdpovědětVymazatJarního kurýra znám a hrávala ho taky u táboráku na kytaru. Je to hezká písnička a když ti vleze do hlavy špatně se jí zbavuje. A to je myslím dobré znamení, že totiž ta písnička je opravdu dobrá. Taky jsem teď řádila na zahradě jako tajfun a trochu se mi to nevyplatilo. A včera na sluníčku jsem se i docela zbarvila do ruda, naštěstí nic nepálí a za chvíli to zhnědne....
OdpovědětVymazat[27]: Možná, až si přečteš následující článek, změníš názor. Rozumu jsem evidentně pozbyla.
OdpovědětVymazatAlenko tak, tak, my senioři si máme možnost práci dávkovat Je dobře, že už jsi zdravá a můžeš si užívat zahrádky. Písnička je moc hezká.
OdpovědětVymazatRyvolovky jsou nádherné! Nedávno jsem našla na uložto staré Hoboes, to byla parádní jízda. Staré dobré pecky. Tereza, Sochám brečí déšť na obočí, Tunel jménem čas, Klekání... to jsou parádní písničky. Jarní kurýr se hodí!
OdpovědětVymazat