Čtyři dny ....

... tak přesně na tolik dní jdu do práce.

Nechala jsem se uschopnit a jdu. Vím, že bych opravdu nemusela, doktor mě chtěl ještě nechat doma, ale o ukončení neschopenky jsem ho požádala sama.

Vypadám jako blázen?

Mnozí si asi myslí, že ano.

K tomuto rozhodnutí jsem dospěla už minulý týden poté, co jsem zavolala do práce, abych jim oznámila, jak to se mnou vypadá. Výsledkem byla studená sprcha od jedné z ambiciózních kolegyň, která, jak věřím, se už nemůže dočkat toho, až zmizím v propadlišti dějin a která navíc k mé smůle vzala telefon.

"Dovedeš si představit, jakej tady byl bordel, jakou nám to dalo práci, než jsme to tady daly dohromady? A jak to tady bylo hektický?"

Nechápala jsem. V pátek jsem vše uzavřela, žádný rest po mě nezůstal. Ta slova mě však hodně bolela. Přemýšlela jsem nad nimi, ležíc v posteli s horečkou. Stále se mi ta slova vracela.

V noci jsem se probudila a znovu jsem o těch větách přemýšlela. Nebyla jsem si vědoma, že by po mě zůstalo něco nedodělaného. Byla jsem vzhůru asi hodinu a přemýšlela jsem, co se mohlo stát. Sakra, vždyt' já si svou nemoc nevymyslela. Takhle jsem skončit nechtěla. Doufala jsem, že vydržím až do konce, abych vše mohla řádně předat.

A ted' tohle.

V pondělí jsem mluvila se svou nástupkyní, která mě potěšila, že dělá sama a že jí to jde. Tak snad nebudu mít špatné svědomí z toho, že jsem jí nic nenaučila. Navíc mě ujistila, že bylo vše v pořádku a že žádný problém po mě nezbyl.

Tak proč ta slova o bordelu?

Manžel to zhodnotil slovy: "Asi si na tobě chtěla zchladit žáhu." Svým způsobem měl pravdu, ale v moment telefonátu jsem sálala horečkou a měla v sobě první tabletu antibiotik. To by se moc neochladila.

Rozhodla jsem se, že do práce musím.

Musím sama sebe obhájit.

Také chci vše předat protokolárně, abych, jak se říká, splnila literu zákona.

A zároveň se chci slušně rozloučit.

Doktorovi jsem v kostce své důvody sdělila. Chvilku se na mě díval a pak řekl, že by se na to vyprdnul. Prý, že mi to nestojí za to.

"Ráda bych odešla s čistým štítem."

"Položte se, já vám vyšetřím břicho. Hmmm, je to klidné."

Stál nade mnou a mnul si bradu: "A helejte, nemá ona nějaký mindrák, nebo nižší vzdělání?"

Když jsem ho ujistila, že tomu tak je, tak mi řekl: "Jděte a vybojujte si svou poslední bitvu."

Tak zítra jdu.

Přiznám se, že se mi nechce, ale v podstatě musím. Jde jen o pouhé čtyři dny.

Ale pokud dojde na "lámání chleba", nepodělám se, tak jako obvykle, nezalezu se slovy, že nemám ráda konflikty.

Budu tentokrát chtít konfrontaci.

Sakra!

Vždyt' jsem lev a celé roky jsem se chovala jako malá ustrašená myš.

Držte mi prosím palce.