Co dokázala Ema, aneb .....

.... týden bez počítače.

Začnu od konce.

Včera večer mi manžel přivezl zpátky domů můj počítač. Současně mě také upozornil, respektive tlumočil slova odborníka přes počítače, že má už nejlepší roky za sebou a že by možná nebylo od věci koupit si něco novějšího.

Přemýšlela jsem nad tím, jak dlouho už tento počítač máme a nevymyslela jsem nic moudrého. Jen vím, že je to dlouho, minimálně devět let.

Večer jsem stihla jen stáhnout fotky, kterých se mi nashromáždilo velké množství. A nad nimi jsem dnes začala dávat dohromady tento "více než týdeníček".

Pátek 16. listopadu

Užívám si své dovolené. Počasí venku není žádná sláva a mě se vůbec nechce nic dělat. Chodím od ničeho k ničemu a přemýšlím, do čeho se pustím nejdříve. Vím, že jsem měla spoustu předsevzetí, co všechno budu dělat, ale skutek nějak utek. Přeci se nebudu takhle flákat? Pustila jsem se v kuchyni do jedné ze skříněk. Vše jsem vystěhovala, umyla a pak přebírala "poklady", které jsem v ní našla. Objevila jsem nějaké staré bylinky. Co s nimi? Jak dlouho můžou účinkovat? Aby se z léčivky postupem času nestal jed? Podběl - vždyt' ten jsem sbírala v Rumburku v době, kdy maminka ještě bydlela v původním bytě. Vyhodila jsem ho. Podobně dopadl lipový květ, divizna a spousta dalších neidentifikovatelných bylin. Najednou je tu tolik místa.

Zavolala mi kolegyně, že mi něco poslala na email. Skříňka byla uklizena, ty další mohou počkat.

Zapnula jsem počítač, přečetla si email a pak jen tak surfovala po netu. Objevila jsem zásilkový obchod, který měl 50% slevu na záclony. Báječná cena mě okamžitě zaujala. Jedny záclony hezčí než druhé. Nevěděla jsem, které si vybrat. Do toho zavolala dcera a co prý dělám. "Vybírám si nové záclony." "Jé mami, počkej s tím ještě asi hodinu, my přijedeme s holkama, já bych také chtěla nové záclony." Když dcera přijela, také nevěděla které. Nakonec jsme si obě vybraly a já odeslala objednávku. Obratem mi přišel email, že záclony přijdou už v úterý.

Dcera s holčičkama odjížděla odpoledne, my pak s mužem jeli na týdenní nákup.

S dcerou jsme se domluvily, že zítra přijedou na celý den, zet' potřebuje něco opravit na autě a my můžeme vyrazit na nákupy.

Sobota 17. listopadu

Holky přijely krátce po deváté hodině. Protože znám sebe a svou dceru, vstávala jsem už před sedmou ranní, dala vařit polévku, oloupala brambory a pak, když se probudil můj muž, naklepala jsem řízky. Vyrazily jsme na nákupy, holčičky příšerně zlobily, neustále si něco vymýšlely a navíc Emu sužoval kašel. Teplotu neměla, ale byla hodně mrzutá. Zet' přijel k nám s druhým autem a s manželem kutili něco v dílně. My s dcerou jsme se pustily do oběda. Dcera obalovala řízky, já krájela zeleninu a maso do polévky a pak dělala bramborovou kaši.

Po obědě se pánové odbrali pokračovat do garáže a my se s dcerou a holčičkama vypravily na výlet. Prý do Hvězdy.

Ema se vlekla a neustále vrzala, že je unavená. Bylo mi jasné, že tímto tempem dojdeme do Hvězdy za tmy a co pak?

"Víte co holky, půjdeme k mohyle na hřiště." Bylo to odsouhlaseno.

Bílá Hora je krásná i na podzim - mohyla v mlze

Na hřišti začala Ema trucovat, prý chtěla jít do Hvězdy. Zatímco Sára lezla po všech prolézačkách, Ema stála na kraji hřiště a nemluvila s námi. Nedaleko od ní bylo pět dorostenců, kteří si podávali jointa. Dcera se na ně podívala a řekla, že jsou docela v průšvihu. "Jak to? Já myslela, že marjánka už není trestná." "No to není, ale musíš jí mít jen pro svou potřebu. Jakmile podáš jointa někomu jinému, stává se z tebe dealer." Tak jsem zase o něco chytřejší. Kuřáci marjánky rozevlátě odešli a Ema trucovala dál. Pošmourné počasí, téměř se začínalo šeřit a já dostala nápad. "Hele, schováme se jí." S dcerou a Sárou jsme zalezly za silný kmen stromu. Během půl minuty Ema opustila své stanoviště a jakoby nikdy netrucovala, začala se Sárou řádit na hřišti.

Domů jsme dorazily za tmy. Pánové ještě opravovali auto. Uvařila jsem konvici čaje a kávu. Vyšlo to akorát. U kávy jsme chvíli všichni poseděli a pak mladí odjeli domů.

Neděle 18. listopadu

Ráno jsem si mimořádně přispala. Vstávala jsem až kolem osmé hodiny, což je na mě výkon. Nikam jsem nespěchala, nic jsem nemusela vařit. Na jednu hodinu jsme měli zarezervovaný stůl v Kláštěrním šenku v Břevnově.

Sv. Markéta a vpravo Klášterní šenk

Jen jsme s mužem zajeli koupit kytku, protože jsme ještě nestihli osobně popřát Gábině k narozeninám, které měla v říjnu. Nějak nám nevyšlo se sejít dříve, jednou nemohli mladí, pak se vše zkomplikovalo mou nemocí.

V půl jedné jsme šli na tramvaj, společně s manželovým bratrem a jeho partnerkou. Před klášterem už parkoval syn. Vešli jsme do šenku, přivítali se s mladými a popřáli dodatečně Gábině k narozeninám. Uvědomila jsem si, že jsem Juráška neviděla celých dlouhých pět týdnů. Culil se na mě z autosedačky. Po chvíli dorazil manželův kamarád a pak i dcera s rodinou.

Trucující Sára

V šenku jsme poseděli necelé tři hodiny, zaplatili jsme útratu a před klášterem jsme se rozloučili. Manželův kamarád nás potom odvezl s dárky domů. Doma jsme ještě chvilku poseděli a můj muž pronesl: "Víš, že ti začínám závidět, že ráno nikam nemusíš?"

Pondělí 19. listopadu

Ráno jsem popřála k narozeninám své neteři a pak vyrazila na nákupy. Nejprve do Lidla, abych koupila manželovi zateplenou montérkovou kombinézu, nebot' jsem se domnívala, že už by odpoledne nemusela být (byla ještě v sobotu a ve všech velikostech!). Potom do Břevnova, abych se podívala po nějakých kotníčkových botách. V lodičkách už mi moc teplo není a kotníčkové kozačky, ve kterých jsem jela koncem října na sever, protékají. Neobjevila jsem nic, co by se mi líbilo. V deset hodin už jsem byla zpátky. Bylo mimořádně hezké počasí, svítilo sluníčko a podle předpovědi meteorologů to už nepotrvá dlouho a nastane zima. Přikryla jsem chvojím rostliny, které jsou choulostivé, pak jsem uklízela pozůstatky po tom, co zanechal manžel při stříháni keřů motorovou pilou, shrabala listí a tím vším naplnila až do půlky popelnici. Třistalitrový sud byl po deštích vrchovatý. Vzala jsem dva kbelíky a začala vynášet vodu a lít jí ke keřům a stromkům. Tuto činnost provádí můj muž, ale letos se k tomu ještě nedostal. Víkend měl opravárensko-slavnostní, není se čemu divit. Při sestupování ze schodů na dolní za
hradu jsem škobrtla a zlila si jednu nohavici. Samozřejmě, že se mi během několika okamžiků podařilo zlít si i tu druhou. Statečně jsem sud vynosila a pak ho ještě pomocí koštěte vymyla. Při vyplachování jsem se polila znovu. Sud se mi ve finále podařilo usadit na kompostér a voda, která byla ve žlábku - jak jinak - natekla na mě. Sluníčko sice svítilo, ale ... Doma jsem svlékla mokré věci, uvařila si grog a zalezla do pelíšku. Ještě, že mě nevidí manžel. Vzpoměla jsem si, že jsem podobným způsobem postupovala i před pár lety, kdy jsem se v lednu probořila na tenkém ledu na Manovce. Tehdy jsem nedostala ani rýmu.

Když jsem se prohřála, šla jsem si sednout k počítači. Dnes jsem už pracovala hodně, jdu se odměnit.

Seděla jsem, surfovala po blozích. Zaslechla jsem nějaký zvuk, podívala se z okna a viděla, jak přijíždí dcera. Během chvilky byly všechny tři holky v bytě. "Mamčo, já jsem se domluvila s tátou, že sem přivezu auto. Ono mi přestalo dobíjet, ale baterkou to není." Šla jsem do kuchyně uvařit čaj a kávu a nechala zapnutý počítač. CHYBA! Holčičky přišly za chvilku do kuchyně, pily čaj a nic neříkaly. Po chvíli přijel manžel a já odešla do pracovny k počítači.

Uviděla jsem tohle:

"Babí, já ti koupím novej", ozvala se za mnou Ema.

Přišel muž, přišla dcera a stáli za mnou. Hele, to bude dobrý, to se ještě nastartuje. Nenanastartovalo!

Ta malá škůdkyně! Je to ale moje chyba, neměla jsem ho nechávat zapnutý.

Vzpoměla jsem si, jak kdysi Sára, která začínala chodit, dolezla k počítači a opřela se o nějaké klávesy. Tehdy jen zmenšila písmenka, ale stejně mi dalo práci, než jsem přišla na to, jak to napravit.

Dvířka u obytné stěny v obýváku zdobí mastný flek, tam mi Ema na jaře napatlala výživný krém na ruce. I když jsme čistili vším, co bylo po ruce, flek je tam stále. Když jsem se jí tehdy ptala, čím to udělala, odpověděla: "Malmeládou."

Vnučky moje milované.

Seděla jsem, kýchala a smrkala. Moje záchrana s grogem asi přišla pozdě. Chtělo se mi brečet. Manžel odvezl všechny holky domů a já si v zoufalství sedla k televizi a pustila se do vyšívání. Manžel se vrátil a řekl, že zítra počítač odveze. "No vidíš, celé ty roky jsi se těšila do důchodu, že budeš mít čas na vyšívání." Raději jsem nic neřekla.

Úterý 20. listopadu

Před půl osmou mi volal řidič z PPL, že kolem jedenácté mi doveze dva balíčky. Já v pátek kromě záclon ještě objednala dárek pro syna a snachu. Přijel krátce po jedenácté. Tomu říkám služba. A navíc, jsou mnohem levnější než pošta. Za oba balíčky jsem zaplatila 180 korun, pošta chce za doručení domů za jeden 149 korun.

V bytě jsem rozbalila nejdříve záclony. Byla jsem nadšená, nejen tím, jak jsou hezké, ale hlavně jejich cenou. Pak jsem rozbalila i ten druhý balíček. Nádhera, doufám, že se jim to bude líbit. Zavolala jsem dceři, že záclony už mám a že se pouštím do šití. Dcera chtěla jsem obroubit kraje, pustila jsem se tedy do těch jejích. V šest večer jsem jí řekla, že záclony pro ní jsou hotové.

Pak jsem se pustila do těch svých. Já si je rovnou skládám a prošívám na stroji. Vzpoměla jsem si na manželovu maminku, která prohlašovala, jak jí neskutečně vadí, když musí skládat záclony do žabek, aby jí na konci kus chyběl, nebo naopak přebýval. Tehdy mě napadlo, že by se daly složit a prošít. "Víš co? Tak to udělej!" První záclony jsem tehdy pro ní prošila a ona mě potom poprosila, abych jí takhle prošila všechny záclony. Když pak začaly umělohmotné kroužky, začala jsem je přišívat na záclony a s nimi je i peru. Jediná nevýhoda je to, že se prošité záclony hůř skládají. Rovné se přeci jen složí lépe. Ale i to jsem vyřešila, záclony dávám do pytlíků a ty pak skládám do velké krabice od zeleniny.

Středa 21. listopadu

Ráno jsem šla prošít záclony, které jsem večer rozměřila a nastehovala.

Pak jsem přišívala kroužky. Začala jsem se těšit na to, jak budou vypadat hezky na oknech. Pak jsem se pustila do další části kuchyně. Znovu navrácená rýma se začala zlepšovat. Odpoledne mi manžel řekl, že počítač bude asi až koncem týdne. Večer jsem trávila u televize s vyšíváním.

Čtvrtek 22. listopadu

Ráno jsem vyrazila na nákupy a pak trávila dopoledne stříháním pečícího papíru. Měla bych začít péci perníky, jestli už není pozdě. Aby stačily změknout. I když na naší půdě změknou vždycky. Zákon schválnosti funguje naprosto neomylně. Mám dva druhy plechů, jedny širší, druhé užší. Neomylně jsem vytáhla ten širší, naměřila si papír a stříhala a stříhala. Perníky se mažou žloutkem, papíry po nich už použít nepůjdou. Nastříhala jsem mnoho papírů, dokonce i pod vánočky a určitě mi asi nějaké zbydou. Odpoledne jsme s manželem vyrazili na nákupy. Jeho kamarád a spolužák totiž slaví v sobotu také šedesátiny. Nakonec jsme koupili v Makru tzv. Vánoční koš. Je to pozlacená bedýnka, která je plná trvanlivých salámů, klobás a navíc je v ní lahev červeného vína. Večer jsem si pustila film a pro změnu jsem vyšívala.

Pátek 23. listopadu

Tento den by měl být jiný. Jsem konečně v důchodu. Dovolená mi skončila včera.

Měl by být jiný, ale v čem? Jsem doma, tak jak jsem byla i v předchozích dnech.

Vzala jsem si svou oblíbenou knihu receptů a zadělala na perníčky. Med byl trochu zcukernatělý, ale usoudila jsem, že to asi vadit nebude. Třela jsem vajíčka s cukrem, pak přidala med a pokračovala. Hotové těsto se mi, tak jako obvykle, lepilo. Přidala jsem trochu mouky a pak jsem zjistila, že mám papíry širší než plechy, které jsem si připravila.

Vzala jsem nůžky a stříhala a stříhala. Do toho přijely holky. Dívala jsem se na ně a dcera začala vysvětlovat, že jí volal pán z opravny, že už má opravený alternátor, který můj muž vymontoval, ale že je to dražší. Byla vyzvednout peníze a pak se vypravila s holkama MHD do Sobína. Mezitím mluvila se svým otcem, který vymyslel, že peníze půjčí jeho kamarád, autem mu je doveze do Břví, on se pak staví pro alternátor, peníze, které dcera vybrala si od ní vezme a v sobotu (zítra) je vrátí svému kamarádovi u příležitosti oslav jeho narozenin. Nepřipadá vám to jako "akce kulový blesk"? Mě ano.

Manžel přijel, holky se usadily v autě a vyrazili jsme všichni společně na velký nákup. Po návratu jsem se pustila do perníčků za asistence vnuček, ale stále jsem měla pocit, že jsem na něco zapoměla.

"Berušky, jděte uklidit hračky, pojedeme domů. Děda nás tam odveze i s nákupem." Holky chvilku protestovaly, prý chtějí s babičkou dělat perníčky, ale maminku nakonec poslechly. Když odjeli, pokračovala jsem ve vykrajování těsta. Sakr
a, na co jsem to zapoměla?

Manžel přijel, oblékl si montérky a šel namontovat do dceřina auta alternátor. A já stále přemýšlela, co jsem neudělala a udělat měla, či na co jsem zapoměla. A pak mi svitlo - počítač! Šla jsem za mužem do garáže, ten zavolal, aby mi pak oznámil, že ho doveze až v pondělí.

Dopekla jsem perníčky a pak vyšívala a sledovala v televizi Vyprávěj. Vždyt' já už začínám být jako moje maminka, ta také pořád koukala na televizi.

Sobota 24. listopadu

Ráno jsme jeli s mužem do Vysočan na burzu. Koupila jsem si tam krásnou cibulákovou dózu a světýlka do okna s Led diodami. Nežerou tolik proud, jako ta, co jsem tam dávala vloni. Domů jsme dorazili kolem jedenácté hodiny. Udělali jsme si kávu, já převázala mašlí dárkový koš pro kamaráda, do druhé tašky jsem dala zarámované přání a ještě jednu lahev červeného, aby taška nebyla tak prázdná. Pak volala dcera a poprosila manžela, zda by nemohl do Břevnova přijet jejím autem. Riskli jsme to, jelo se bez papírů, ale nemuseli jsme vléci koš a tašku tramvají. Před klášterem jsem se sešli všichni - syn s rodinou, dcera s rodinou a do šenku jsme vešli kolektivně. Kamarád je hodně osamělý, špatně se pohybuje a my se mu snažíme už několik let pomáhat. Pak přišel ještě další kamarád s manželkou a já si uvědomila, že oslavenec je tam vlastně sám. Rodinu mu nahrazujeme my, přátelé a kamarádi. Je to smutné, když si uvědomím, že on sám má tři děti a ty určitě vědí, kdy se jejich táta narodil. Život fakt není peříčko.

Jedna z mála fotografií, na kterých jsou všechna tři vnoučátka, i když Ema je zády

Po oslavě jsme pomohli kamarádovi přenést do auta dary a dárky. Rozloučili jsme se a on odjel. Měla jsem zvláštní a trochu smutný pocit. Bude sedět sám v bytě, dívat se na to, co dostal a přemýšlet, proč se jeho děti odstřihly.

Sára před klášterem usedavě plakala. Nevěděla jsem proč a pak mi bylo vysvětleno, že jí dcera objednala na půl pátou ke kadeřnici. Ona se odmítá nechat česat a stříhání je honička s nůžkami po bytě. Dcera usoudila, že u kadeřnice nebude utíkat. Sára plakala a říkala, že nechce stříhat, pak zase že chce stříhat. "Víš co? Babička tam půjde s tebou, aby viděla, jak jsi statečná holka." Souhlasila a já pak seděla v kadeřnictví a sledovala svou vnučku v zrcadle. Nejdříve se usmívala, ke konci už se ošívala, ale vydržela.

Dcera mě potom odvezla domů. Převlékla jsem se a šla třít bílky s cukrem a citronovou št'ávou na zdobení perníčků. Končila jsem v půl druhé v noci.

Neděle 25. listopadu

Ráno jsem vzala staré noviny, zlatou barvu ve spreji a věci, jimiž zdobím rok co rok girlandy na oknech. Vše už bylo hodně omšelé. V dílně jsem si natáhla provázky, rozložila noviny a začala sprejovat. Hotové, nastříkané ozdoby jsem zavěšovala na provázky.

V době, kdy už jsem téměř končila, jsem slyšela, že cvaklo v topení. Aha, manžel vstává.

Nechala jsem vše na místě, zhasla jsem a šla nahoru do bytu. Manžel stál nad tácky s ozdobenými perníky a pronesl: "Ty máš zlatý ručičky." Začala jsem se smát a ukázala mu, jak se tentokrát nemýlí. Když moje ruce viděl, smál se a došel pro fot'ák - že to prý musí zdokumentovat.

Zeptala jsem se ho, jak tu barvu z rukou odstraním. Prý si mám dojít do dílny pro nitroředidlo. Nechtělo se mi, zkusila jsem ruce drhnout kartáčem a trochu se barva odmývala. Ještě nebyla úplně vyschlá. "Hele, já jdu mýt okna, třeba se to smyje samo." Už při mytí prvního okna jsem viděla, že se zlatá barva z rukou pomaloučku odlupuje. V duchu jsem si děkovala, že jsem v pátek sundala při "patlání" těsta na perníky prstýnek a zapoměla jsem si ho vzít.

Manžel si po snídani vzal druhý kbelík a šel mi s okny pomáhat. Na domě jich je jako na katedrále. S okny jsme končili krátce před třetí hodinou.

Pak jsme se dívali na poslední závod F1 a fandili, tak jako obvykle, Ferrari. Škoda, chybělo jen málo. Už při sledování televize jsem zaregistrovala, že manžel kýchá, smrká a kašle. Ani já jsem nezůstávala pozadu. Já si tu rýmu, kterou jsem chytla v práci pěstuju. Vždy jí jen, obrazně řečeno, odsunu do kouta a pak se mi zase vrací. Hlavně, že máme umytá okna. Manžel si šel brzy lehnout. Bylo mi jasné, že mu není dvakrát nejlépe.

Pondělí 26. listopadu

Ráno jsem šla do dílny, vzala nahoru první část šišek, zvonků a kouliček a šla zdobit dům. Činím tak pokaždé na začátku adventu. Okna jsou umytá, nové záclony zdobí byt a navíc o první adventní neděli má sněžit a mrznout. Svítilo sluníčko, tak proč toho nevyužít. V teplém svetru, tlusté vestě a se stále připraveným kapesníkem, jsem zdobila dům.

Pak jsem po sobě uklidila v dílně, odvázala provázky, pozlacené papíry hodila do popelnice.

Nahoře jsem se pustila do očisty květin.

Manžel přijel už za tmy, kašlající, smrkající, ale s počítačem. Prý dalo nejvíce práce zachránit data. Došlo mi, že budu muset častěji zálohovat a že v přítomnosti vnoučátek budu počítač preventivně vypínat.

Manželovi jsem uvařila hrnec čaje s medem a citronem a zahnala ho, aby si lehl. Vůbec neprotestoval.

A já? Stáhla jsem konečně fotky, které se mi nashromáždily, uvařila si už několikátý hrnec čaje a kašlající, smrkající, jsem šla spát.

Úterý 27. listopadu

Ráno jsem vysprchovala velké kytky ve vaně. Dracéna je už tak veliká, že jí asi budu muset zlikvidovat, stejně tak se zvětšily i klívie. Clerodendron jsem naštěstí ostříhala, moje nástupkyně zatoužila
po jeho výhonech, tak jen doufám, že se jí ho podaří vypěstovat. Kam se podívám, tam mám kytky. Vánoční kaktus se zbláznil a začal kvést už v říjnu, takže v současné době odkvétá. Čekání na to, až kytky ve vaně oschnou si krátím na blogu.

Měla bych jít dělat něco užitečného. Kytky ve vaně osychají, jdu je přemístit na jejich místa a pak musím vyžehlit vyprané závěsy, aby okna byla komplet hotová.

Krásný i když pošmourný den přeji všem návštěvníkům a zítra zase přijdu.