Šede... a déšt'

První den znamení lva ve zvěrokruhu, den kdy jsem se narodila. Je to ohnivé znamení. Možná i proto jsem trochu dominantní, umím někdy i jako lev zařvat, miluju léto, slunce, vodu a vše, co k létu patří. Při mém příchodu na svět prý byla bouřka, jak říkala maminka. Mám bouřky ráda, dokážu se fascinovaně dívat na blesky, které křižují oblohu. Nevadí mi ani déšt'.

.

V práci máme zvyk, že když někdo slaví narozeniny, či svátek, pohostí ostatní. Bývávalo. Jsou mezi námi, bohužel, i tací, kteří se nenarodili, nejmenují se, ale o to vehementněji se při těchto akcích stávají konzumenty. A i když je ostatní, někdy taktně, jindy tzv. "na plnou hubu" upozorní, je to jako nošení sov do Atén. Takže se vzájemně hostíme. Firma oceňuje ty, kteří dosáhli 50 nebo 60 let. Spoluzaměstnanci při těchto jubilejích vybírají mezi sebou finance a oslavenci se kupuje dárek. V ten moment se připomenou i ti, kteří se nenarodili a nejmenují se a ejhle - ono je mu už 50 roků? Je to všechno o lidech. Zastávám názor a se mnou i většina kolegů, že když se nechám pohostit, mělo by platit, že se stanu také hostitelem.

.

Mám narozeniny ve stejný den jako můj mladý kolega a jediné, co mu opravdu závidím je to, že je o 29 let mladší. Od té doby, co k nám přišel, slavíme spolu, tedy i hostíme spolu.

Nejsme sami, takových, kteří se při pořádání oslav spojují, je víc.

Začátkem týdne jsme se domluvili, co kdo zařídí a připraví. Je na to týden čas. Kolega pak za mnou přišel a zeptal se, zda by mi nevadilo, kdybychom to udělali už v pátek. Samozřejmě že ne. S rodinou budu také slavit v předstihu v sobotu, protože nejsme schopní se sejít jindy. A stejně nebudeme všichni.

.

Ve čtvrtek po obědě za mnou přišel šéf a požádal mě, abych mu na zítřek - pátek, připravila určitý obnos. Občas si bere zálohu z pokladny. Slíbila jsem, že mu peníze připravím a pak jsem se zeptala, zda na ně bude nějaký doklad. Vždyt' jsem strážcem firemních financí a musím mít pořádek. Jeho pohled mě zarazil a věta, kterou vyřkl ještě víc: "To se mě zeptejte ještě třikrát!" I tón, kterým větu pronesl, zněl podrážděně. Dívala jsem se a nechápala, co mu přelétlo přes nos. Takhle většinou nejedná. Kolegyně se dívala a také nechápala. Šéf vyšel na dvůr a já se kolegyně ptala: "Nevíš, co se mu stalo?" "Já nevím, ale je nějak naštvanej." "A co jsem mu udělala, že takhle vyjel?" "To fakt nevím a nechápu, že takhle vyjel." Docela mě to mrzelo a cestou domů jsem přemýšlela, zda jsem něco neudělala špatně. Na nic jsem nepřišla.

Odpoledne jsem dotrhala třetí a už konečně poslední část rybízu a pak v kuchyni upekla masové koláčky na páteční oslavu. Do noci jsem pak zpracovávala rybíz.

.

V pátek ráno mě manžel odvezl i s proviantem do práce. Udělala jsem papíry a když mi šéf podepisoval výkazy, vysvětlil mi, proč na mě vyjel: "Víte, ty peníze měly být pro vás, protože mi včera osobářka řekla, že slavíte šedesátiny." Začala jsem se smát. "Ty budu mít až za rok." "Já už to ted' taky vím. A to není všechno", pokračoval. "V deset měl přijet druhý majitel s kytkou a další kolega už na vás začal vybírat." Smála jsem se a představovala jsem si, jaký by to byl pro všechny trapas. Vždyt' kulatiny - třicátiny, slaví můj mladý kolega. "Ale ta to ode mně schytala", pronesl na adresu osobářky. "Víte co je zvláštní, ve středu mi posílala vyplněný formulář, který potřebuju k důchodu a tam je moje rodné číslo." "No právě, ona se na to podívala nějak divně a všechny nás zblbla." "To by byl parádní trapas", řekla jsem šéfovi. "Ty peníze dostanete, až půjdete do důchodu." Mám se tedy na co těšit, tedy pokud do té doby nezmění názor.

Sedla jsem si do pokladny a usmívala jsem se. Hlavně, že se vše vysvětlilo. Informace se však šíří jako lavina a během čtvrthodinky dorazila z podniku naše hlavní účetní: "Alíčku, já nevím, jestli se tohle ještě slaví? "Myslíš padesátédeváté narozeniny?" "Ono ti není šedesát? Teda já jí zabiju", pronesla na adresu osobářky. "Tady máš ode mně dárek k narozkám" a předala mi taštičku. Chechtaly jsme se ještě pěknou chvíli - jo život (a osobářky) tropí hlouposti.

Oslava se vydařila, všem snad chutnalo.

.

Odpoledne jsem začala s přípravami na sobotní sešlost.

Protože jsem "letní člověk", děláme pravidelně posezení spojené s grilováním. Upekla jsem moučník, aby bylo po masíčku ještě co zakousnout a pak jsem strávila večer ve společnosti počítače. Už druhý týden po chvilkách spisuji naší letošní pout' do Itálie a nějak se nemohu pohnout dál. Místo toho jsem poodhalila něco ze svého života, něco o čem jsem si myslela, že nikdy nenapíšu.

.

V sobotu ráno jsem naložila maso na grilování a po obědě jsem udělala nějaké jednohubky, aby bylo co zobat, než se ugriluje maso.

Uklidila jsem v altánu a dívala se na oblohu.

Začínalo se mračit.

.

Muž zapnul svůj počítač a sledoval meteorologické stránky, zejména pohyb srážek. Vypadalo to všelijak. Bude pršet, nebo nebude? S manželem jsme se domluvili, že se připravíme i na tzv. mokrou variantu a to, že budeme sedět v garáži a maso se ugriluje na přenosném grilu. Nebylo by to poprvé. Manžel se pustil do zametání garáže a já se vrátila do kuchyně, abych pokračovala v přípravě pohoštění. Došla jsem do patra, podívala jsem se z okna a zjistila, že leje jako z konve. Tak asi budeme v garáži, říkala jsem si.

Po chvíli déšt' ustal. Muž přišel nahoru a šel k počítači: "Hele, ted' to byly tyhle srážky a pak je tady mezera, mělo by to klapnout, podívej." Prostřeli jsme v altánu, muž zapálil v krbu dřevěné uhlí a začali se scházet hosté. Ema mi předávala taštičku a říkala: "Babi, tady máš od nás dárek." V taštičce bylo tričko v mé oblíbené tyrkysové barvě. "Jé, to je krásný, to vám moc děkuju." "A babí, to tričko je veliký, to ti bude." Začali jsme se všichni smát, přeci na prostorově výraznou osobu, musí být velké tričko. Ta malá treperenda je kouzelně upřímná.

Dárků byla spousta, květin také. Rozšířila se mi sbírka orchidejí v květináči o takovou, jakou jsem ještě neměla. Co mám, jsou ted' tak trošku "nerudovské "starosti - kam s ní. Budu to muset vyřešit. Stávající orchideje v počtu jedenácti kusů v současné době všechny kvetou.

Na této jsem napočítala 37 květů.

.

Seděli jsme v altánku, hodovali, popíjeli, povídali si a bylo nám všem příjemně.
Všechny jsem pobavila tím, jak se málem u nás v práci slavily moje šedesátiny. Kamarád, který je má před sebou jen pronesl: "Hele, nepředbíhej, ted' jsem na řadě já." Holky se najedly, vytáhly z garáže tříkolky a jezdily dolů do garáže od vrat. Ani jsme nezaregistrovali, že začalo pršet. Holky se přišly schovat a já jsem zatáhla bočnice altánu, aby tam bylo od krbu tepleji. Se Sárou jsme došly pro dříví a přiložily do krbu.

Holčičky potom udržovaly oheň. Déšt' sice ustal, ale venku se citelně ochladilo. Manžel si dokonce došel pro svetr.

U hořícího krbu bylo příjemně.

Dcera mi udělala báječný dort.

Po šesté hodině začalo lít znovu jako z konve a byla zima. Hosté se začali loučit, déšt' je vyhnal. I když to nebyly ty již zmíněné šedesátiny, bylo to příjemně strávené odpoledne, i s tím deštěm.

Oheň v krbu pomalu dohoříval.

.

.

Co ted'? - zbyla hromada jídla. Půlka dortu, spousta jednohubek, několik plátků grilovaného masa. Nahoře v kuchyni navíc celý pekáč s koláčem, na který ani nedošlo. V dešti jsme přenášeli zbytky jídla a další věci do garáže a následovala stejná "nerudovská" otázka, jako v případě květiny. Podívala jsem se na teploměr a zjistila, že venku je pouhých 13°C. Na to že je červenec, nic moc. Chudáci ti, kteří jsou ted' někde pod stanem, nebo děti na táborech. To je kosa. Déšt' bičoval zemi. Vzhledem k nízké teplotě jsem dort a zbylé jednohubky, které jsem přikryla fólií, odnesla na půdu k otevřenému oknu, bylo tam jako v lednici.

.

Dnes ráno jsem vstávala do deštivého dne. Potřebovala bych jít dělat na zahradu, plevel roste jako na povel. Pršet přestalo až po desáté hodině. Uvařila jsem oběd a pak jsem zavolala dceři, zda se nechtějí stavit, aby nám pomohli zlikvidovat zbytky z oslavy.

Dcera dorazila s holčičkami chvíli po skončení F1. Ferrari mi dnes opět udělalo radost. Počasí bylo všelijaké, obloha se mračila na nedělní odpoledne. Uvařili jsme si kávu a "zlikvidovali" část dortu. K večeři jsme zobali jednohubky a já mám pocit, že máme ještě pár dní co jíst.

Atavismus pravěkých lovců, kteří když ulovili mamuta, věděli, že je dobře, přetrval u nás do dnešních dnů. Sice nemáme mamuta, ale ... :-)

.

Ještě mi není šede...