Jsem optimista

"Máte v hlavě nádor, pošlu Vás do Motola."

Tento ortel jsem si vyslechla před více než čtrnácti lety.

Přiznám se, že jsem nečekala dobrou zprávu, tušila jsem, či spíš jsem věděla, že nejsem v pořádku, ale tahle syrová věta mě doslova posadila na zadek. "Proč zrovna já?" byla první myšlenka, která mě napadla. Mohla jsem si za to sama, svůj zdravotní stav jsem zanedbávala, bagatelizovala jsem potíže, které jsem měla. Ale hlavním motivem byl strach. Ne strach z nemoci, ale strach ze zákroku, který jsem už dvakrát absolvovala.

.

Vrátím se v čase zpět o dalších 13 let. Děti byly v té době ještě malé, syn chodil do 1. třídy a já byla s dcerou doma. Manžel pracoval jako montér, pokud měl práci nedaleko Prahy, jezdil domů, když pracoval ve větší vzdálenosti, týden jsme ho neviděli. Pohybovala jsem se v začarovaném kruhu a snažila se najít školku, kde dceru přijmou, abych se mohla vrátit zpátky do práce. "Co po nás chcete? Vždyt' nepracujete. Přednost mají děti zaměstnaných matek." Stejné a podobné věty jsem slyšela ve školkách v blízkém i širokém okolí. Marné bylo mé vysvětlování, že pokud nebude dítě umístěno ve školce, nemohu jít pracovat. Obě babičky v té době ještě pracovaly, navíc jedna byla vzdálena 150 km. Nezájem!

A do toho všeho jsem onemocněla nějakou pitomou virózou, ze které jsem se nemohla dlouhou dobu dostat. Tehdy mě naše praktická lékařka poslala na ORL a po vyšetření mi bylo sděleno, že kromě zánětu vedlejších dutin mám v nose polypy. Netušila jsem co to je. "Pošlu Vás do Motola, aby Vám to odstranili." Se čtyřletou holčičkou jsem jela do Motolské nemocnice, proseděla půl dne v čekárně a pak mi bylo sděleno: "Nastoupíte 15. dubna, musíte mít kompletní předoperační vyšetření."

Začalo kolečko běhání po doktorech a já nastoupila 15. dubna do nemocnice. Když nepočítám porody, byla jsem ve špitále poprvé v životě. Manžel si vzal paragraf, aby se postaral o děti. Nevěděla jsem, co se mnou budou dělat a když si na to ještě po těch více než 27 letech vzpomenu, mám mžitky před očima a dělá se mi zle. Nechci se rozepisovat o podrobnostech zákroku, ale v té době se nosní polypy odstraňovaly tak středověkou metodou, že tortura je proti tomu procházka po rozkvetlé louce. A to vše při vědomí, jen s místní anestezí.

Tento středověký, krvavý rituál jsem podstoupila dvakrát.

.

Po roce a čtvrt se mi konečně podařilo sehnat pro dceru školku a mohla jsem nastoupit do práce. Při vstupní prohlídce mi paní doktorka řekla, že mám nějakou rýmu, ale ta mi nebrání v tom, abych šla pracovat. O svém podezření, které už hraničilo téměř s jistotou, že se polypy vrátily, jsem mlčela. Strach má hodně velké oči a navíc jsem věděla, co by mě zase čekalo.

A jak šel čas, polypy v nose rostly a sílily. Můj strach ze středověkého zákroku byl tak silný, že jsem přestala dbát na to, že mám stále rýmu, že mám oteklý nos, ani že ztrácím čich. Začaly mi zaléhat uši, špatně jsem slyšela. Čekala jsem na zázrak? Nebo jsem si myslela, že se ráno probudím a nadechnu se nosem? Problémy se zhoršovaly a u mě navíc propuklo astma. Vše bylo o to horší, že já už několik let dýchala jen ústy. Doktorka na plicním mi řekla, že se to musí řešit a to neodkladně. Ortel byl znovu vyřčen.

Ne, nešla jsem tam hned. Dala jsem si pár dní pauzu. Strach má hodně velké oči.

Až po týdnu jsem se odhodlala k návštěvě ORL u nás na poliklinice. Pani doktorka mě prohlédla a řekla, že to je na operaci. Pak mě vzala do temné komory a prosvěcovala mi hlavu. "Pošlu Vás na rentgen." Se snímkem jsem se vrátila zpátky a vyslechla tu osudnou větu, kterou jsem napsala v úvodu článku. Seděla jsem, tupě jsem zírala před sebe a nevnímala jsem, co mi paní doktorka říká. "Proč já? Ale, vždyt' si za to můžu sama." Podívala jsem se na paní doktorku "Promiňte, já byla trochu mimo, můžete mi to říct znovu?" Usmála se, že to chápe a ujistila mě, že s největší pravděpodobností je nádor nezhoubný. Pak mi vysvětlila, že musím do Motola, že sama ani neví, kde tam ORL je, že je to nové. Napsala zprávu a předala mi obálku s rentgenem mé hlavy. "Jed'te tam co nejdříve."

Normální člověk by asi jel hned, navíc když téměř od polikliniky jezdí do Motola přímý autobus. Já jela do práce a chovala jsem se jako Scarlett O'Hara - dnes ne!

.

"Tak co, jak jsi dopadla?" zeptal se kolega a já mu oznámila: "Musím na operaci, mám v hlavě nádor." Zbledl a řekl: "Kecáš!" Vytáhla jsem rentgenový snímek z obálky, položila ho na okno a ukázala mu stín v čelní dutině, který tam být neměl. "Vidíš? Tady to je." Díval se na mě a pak řekl: "A to jsi takhle klidná?" "A co mám dělat, mám se hroutit? Prostě tam mám něco, co tam být nemá a ted' už s tím nic neudělám." Samozřejmě, že jsem si byla vědoma toho, že jsem si ten stín v hlavě zavinila sama, že mé obavy a můj strach ze zákroku byly tak silné, že ted' už opravdu hraju vabank. Kolega mě po zbytek pracovní doby pozoroval. Chovala jsem se tak jako obvykle, usmívala jsem se na zákazníky a problémy jsem odsunula. Tak, jak jsem je odsouvala už pár let.

.

Do Motola jsem jela až za dva dny. Vyšetření bylo velice nepříjemné. Pak mě byl určen termín operace. "Nastoupíte 8. června a druhý den Vás odoperujeme." Byla jsem také objednána i na CT a popsána cesta k němu, abych v novém nemocničním areálu nezabloudila. "Zařid'te si předoperační vyšetření."

Z Motola jsem jela na polikliniku na ORL. Mám ještě šest týdnů čas, říkala jsem si. Paní doktorka mi dala doporučení k dalším vyšetřením a pak mi řekla, že mi budou pravděpodobně sekat čelní kost, nebo "půjdou" do mé hlavy očním otvorem. Vzpoměla jsem si na kolegu Rudolfa, který měl po podobném zákroku propadlé čelo a současně na paní Jarmilku, se kterou jsem před těmi mnoha lety ležela ve špitále, která měla také prolomenou čelní kost. "Můžu si za to sama."

Obíhala jsem doktory, chodila do práce a na to, co mě čeká, jsem se snažila myslet co nejméně. Známí i spolupracovníci se na mě dívali jako na exota a všichni svorně tvrdili, že by se asi sesypali. Já se usmívala na zákazníky a špatné myšlenky jsem házela za hlavu. Vždyt' je ještě spousta času.

Na CT se mi udělalo zle. Seděla jsem pak ještě asi půlhodiny v šatně před ním, zhluboka dýchala a přemýšlela, jak zvládnu cestu do práce.

Když jsem zjistila, že to půjde, vydala jsem se na cestu. Ještě stále mám pár dní času.

.

Druhý den odpoledne někdo zazvonil a já zjistila, že před domem stojí pošt'ák s telegramem.

Nemám to ráda, telegram nikdy nepřináší nic příjemného.

Šla jsem dolů, podepsala převzetí telegramu a vracela se do bytu. Na schodech jsem zjistila, že telegram je z Motola a že mám nastoupit už pozítří. Můj optimismus mě na chvíli opustil a mé myšlenky se vrátili k CT: "Co když je to zhoubné? Asi proto mám nastoupit dříve."

Když přišel manžel domů, seděla jsem v kuchyni a nervy pracovaly. Ráno jsem odjela do práce, abych šéfovi oznámila, že jsem tam naposledy. Termínově vše vycházelo, udělala jsem uzávěrku
a přestala myslet na to, co mě následující dny čeká. "Tak at' ti to dobře dopadne", slyšela jsem při odchodu domů.

.

V noci jsem nespala, nervy pracovaly. Můj dosavadní optimismus se někam vytratil, možná se krčil za dveřmi ložnice a chyběl mi.

.

Ráno mě manžel odvezl do Motola.

S telegramem a obálkou s vyšetřeními jsem se hlásila na ambulanci. "Jé, vy jste hodná, že jste přišla. Nám vypadli nějací pacienti, tak jsme vás pár obeslali a budeme měnit operační plán na zítřek."

Přijímal mě přednosta kliniky a potom mě předal lékaři, který mi vysvětlil, jak bude operace probíhat a co mě čeká. Dívala jsem se na něj a slyšela, že už se hlavy neresekují, že zhruba dva týdny operují novou metodou. Při narkóze mi zavedou do nosu trubičky a operace proběhne endoskopicky. Ne všemu jsem rozuměla, ale došlo mi, že nehrozí propadlé čelo, jaké má kolega Rudolf. Panu doktorovi jsem se přiznala, že jsem měla obavu ze zákroku, který jsem dvakrát absolvovala. "Já vím, to byla řezničina."

.

Operace dopadla dobře, nádor byl opravdu nezhoubný. Ze zanedbaných polypů se vytvořil a prorostl nejen do čelní dutiny, ale i do obou nadočnicových oblouků, jak mi pak bylo později vysvětleno.

Pan doktor, který mě operoval, si mě ponechal v péči. Jen napsal zprávu pro paní doktorku u nás na poliklinice.

A já chodím každé čtvrtletí na endoskopické vyšetření. Už to nezanedbávám, i když musím přiznat, že tam ráda nechodím.

.

Už mnohokrát jsem se zamýšlela nad tím, co by bylo, kdybych se k zákroku odhodlala dříve?

Sekali by mi čelní kost? S největší pravděpodobností ano.

Takže to moje váhání, odkládání a obavy ze středověku, nakonec vedly k tomu, že jsem byla operována novou metodou, bez jakýchkoliv viditelných jizev.

Beru to pozitivně, tak jako mnoho dalších věcí.

.

Od svého manžela dost často slýchám větu: "Už zase plachtíš v kategorii Optimist?"

A já přitom plachtila, tedy spíš jachtařila, na lodi třídy Pirát, ale o tom třeba někdy jindy.