Říjnový sníh

Můj dnešní příspěvek nebude, co se týče textu dlouhý, tak jak obvykle bývá. Tentokrát bude více fotografií, které budou s vysvětlujícím textem.

V sobotu 27. října jsme se vydali na můj rodný sever. Hlavním důvodem byla úprava hrobů, před nastávajícími Dušičkami.

V pátek jsem zašla do Holešovické tržnice a koupila dva věnečky. Po návratu jsem se bavila s kolegyní a říkala jí, že budeme muset vyrazit brzy ráno, než se na cestu vydají "klobouci". Tímto názvem můj muž častuje řidiče v klobouku, který svůj vůz vytahuje na Velikonoce a na Dušičky, jinak zvaného - řidiče svátečního. Rádi bychom se jim vyhnuli. Součástí návštěvy mého rodného severu byl také nákup v Německu. Chtěli jsme se podívat po drobnostech k Vánocům a také koupit pro vnučky nějakou čokoládu k Mikuláši. At' se na mě zdejší prodavači nezlobí, ale to, co je zde vydáváno a prodáváno jako čokoláda, je nekvalitní, tukový, obarvený produkt.

"Holky, ted' tady čtu na internetu, že má zítra napadnout v horách až 40 centimetrů sněhu", ozvala se další kolegyně. Protože už nesedím u počítače a v práci jsem v roli "přísedící", šla jsem se k ní podívat. "No, nazdar, to se máme na co těšit."

Po návratu domů jsem ostříhala všechny květy a poupata růží, byla by škoda, kdyby zmrzly.

Ráno jsme vstávali krátce po šesté a zjistili, že venku leje jako z konve. Vytáhla jsem ze "zimní skříně" kozačky, co kdyby.

Z domova jsme odjížděli krátce před sedmou ranní. Tma a déšt' byli našimi společníky.

První zastávka byla na Mělníku na rozptylové loučce. Jezdím sem nerada. Ten palouk v polích, kde jsou nasypány koláče popela, mezi nimiž jsou občas pohozené kytky a svíčky, mi připadá jako neúcta k těm, kteří tu jsou vysypáni. Po té louce se totiž normálně chodí. Kličkujíce mezi "lívanci" popela jsem zaregistrovala, že tu rostou obrovské bedly.

Při nastupování zpátky do auta jsem si všimla, že se déšt' začíná měnit v mokré vločky.

Cesta na sever pokračovala. Mokré vločky pleskaly o čelní sklo a já si vytáhla z tašky fot'ák a začala dokumentovat přes přední okno naší cestu.

Sníh už zůstával ležet na krajnicích a zem kolem byla pocukrovaná.

Čím více k severu, tím více sněhu - čili přímá úměra.

Sněžení neustávalo, provoz byl minimální. Klobouci určitě nevyjeli, stejně tak nevyjeli ti, kteří mají zdravý rozum.

Moje Lužické hory nás přivítaly hodně škaredým počasím. Sníh se sypal, jako o závod.

Dojeli jsme v kopci nad Svorem jedno auto, před ním jel první sypač. Hurá! Cestáři nespí.

Cesta za sypačem pokračovala pomalu, ani jeden z nás neměl chut' ho předjet.

Před problematickým Šébrem sypač zastavil. Podívala jsem se směrem k Bouřnému, ale nebyl vidět. Jen stále se sypající sníh.

Ve stoupacím pruhu na Šébr už stály kamióny, dokonce zde uvízl i autobus.

Jen se nezastavit, jinak tady zůstaneme viset. Měla jsem opravdu strach.

Druhá strana Šébru byla ještě horší, i tady stály kamióny.

Ve snaze předjet stojícího kolegu, se mnozí kamioňáci dostali do protisměru. A my tudíž jeli také v protisměru.

Projeli jsme mezi nimi a přiznám se, že jsem měla dost veliký strach.

Kam se člověk podíval, všude stály kamióny. Můj muž jich odhadoval na stovku. V Lesné se opravuje vozovka a provoz je tu řízen semaforem. Za celou dobu, kdy jsme tu stáli na červenou, nepřijelo ze Šébru jediné auto. Že bychom byli poslední, kdo mezi kamióny projel? Můj muž, který jel v polobotkách a bez čepice, přiznal, že takhle hrozné to nečekal.

Hřbitov byl pokrytý sněhem, tak jak bývá v zimních měsících.

Bude ještě někdo zalévat kytičky na hrobech?

Zajeli jsme za mou sestrou do práce. Dělali inventuru, ale ona coby předseda inventurní komise měla chvíli volno. Poseděli jsme, povyprávěli si a vypili kávu. Pak jsme se rozloučili a pokračovali dál na sever do Německa.

I tady se chumelilo a cestáři na tom byli podobně, jako u nás.

Zastavili jsme u prvního obchodu, muž si koupil alespoň čepici. Ještě, že jsem si vzala kabát s kapucou.

Po nákupech v Německu jsme se vrátili zpátky do Čech a zavítali do naší oblíbené hospůdky na oběd. Dozvěděli jsme se, že Šébr je úplně uzavřený pro veškerou dopravu. Zvažovali jsme, co dál. Kudy jet domů? Měli jsme dvě varianty, bud' přes Českou Kamenici, nebo přes Německo. Naše známá servírka Lenka nám radila, at' jedeme raději Německem, že to přes Kamenici bude hodně zasekané.

Vypravili jsme se tedy znovu zpátky do Německa. Z rádia v autě jsme se dozvěděli, že cesta na Českou Kamenici je také neprůjezdná. Německo byla jediná možnost.

Ale i tady byly problémy, pro nás naštěstí v opačném směru.

Ne, to nejsou záběry ze Sibiře, to je hlavní tah na Žitavu.

"640" height="480" style="display:block;margin-left:auto;margin-right:auto" src="http://nd01.jxs.cz/010/231/e8c04e07f7_89521394_o2.jpg" alt="" />Kolem silnice byly parádní závěje.

Bílou krajinou.

Cesta, která nám běžně trvá přibližně dvě hodiny se nám hodně protáhla. Domů jsme přijeli pozdě večer a pustili si zprávy. Na ČT ukazovali Šébr. Měli jsme štěstí, že jsme vyjeli hodně brzy ráno.

Dnes ráno jsem se probudila a dívala se z okna na naší, sněhem pokrytou, zahradu. Oblékla jsem se, vzala si fot'ák a bílé nadělení jsem zdokumentovala. Potom jsem si vzala koště a odmetala sníh. Nejdříve z cest a pak z koniferů, které byly hodně ohnuté. Zamrzla nám hadice, kterou jsme nechali na zahradě.

Zamrzl nám i sud, do kterého je svedena voda ze střechy na zalévání.

Zamrzl i přívod vody.

Na podzim, když kvetou jiřiny. Měla jsem je také ostříhat v pátek, jako růže. Mohly zdobit byt. Takhle už nezdobí.

Hortenzie.

Sněhu na Bílé Hoře napadlo opravdu hodně.

Sousedé mají na oknech ještě muškáty. Jsem ráda, že já už mám kytičky pod střechou.

Přemýšlela jsem nad tím, zda se konifery srovnají, či zda zůstanou ohnuté. Jeden z bočních kmenů je ohnutý k sousedům do zahrady. To se jim určitě líbit nebude.

Je večer a znovu mrzne.

Zima a sníh jsou tu letos opravdu hodně brzy.