Dnes už netančím

Tanec - kolik v něm je emocí, kolik vášní? Svým způsobem je to umění, dokáže vyprávět příběh...

Někomu byl dán do vínku dar - umění tančit.

A na někoho se prostě nedostalo.

Patřívala jsem do té první skupiny, byly doby, kdy jsem byla schopná protancovat poslední boty. Nevynechala jsem jedinou příležitost, kdy jsem si mohla zatancovat.

A pak jsem se seznámila se svým manželem... Strašně hodný člověk, ale s tancem to byl problém.

Ne že by se nesnažil. Snažil, ale ve výsledku to bylo vždy něco hrozného (promiň Jirko). Svými rádoby tanečními kreacemi ohrožoval okolní tanečníky, pohyby jeho rukou připomínaly holandské větrné mlýny, ale snažil se. Jediné, co ještě jakž takž zvládal, byl tzv. ploužák. Ze začátku mě to

docela mrzelo. Když jsme občas někam vyrazili a byli s námi přátelé, tak jsem si také někdy zatančila.

A jak šel čas, zjistila jsem, že žít lze i bez tance.

Můj tatínek měl pro manžela velké pochopení, patřil také do skupiny, které nebyl dar tance dán do vínku.

Co si pamatuji, táta se naučil jeden tanec, kterému vznešeně říkal tango. Do tance se pouštěl až poté, co se "posilnil" nějakou skleničkou. Pak ztratil zábrany a stával se z něj "král parketu". Maminka nám pak říkávala: "Ježíšmarjá holky, to zase byla ostuda, táta tancoval".

Já jsem také způsobila na parketu pěknou ostudu. Byla jsem tehdy na svém maturitním plese. Seděli jsme dole u parketu coby maturanti a rodiče byli na galerii. Měla jsem kamaráda Oldu, který závodně tancoval. Oba posilněni také nějakou tou skleničkou, jsme šli na parket a já dostala příšerný nápad, že šlápnu našemu profesorovi matematiky na nohu (tehdy mi ten nápad tak příšerný nepřipadal, naopak jsem se cítila jako hrdinka a mstitel celé třídy). Oldovi jsem svůj plán sdělila a on nebyl proti (ten kantor ho taky totiž kdysi učil). Zrealizovali jsme svůj plán, já si šlápla a pak se otočila se slovy: "Jé, promiňte, pane profesore". Poprvé se chápavě usmál a kroužil dál svůj valčíček. Jak se říká, s jídlem roste chut' a my svůj plán po obkroužení parketu zopakovali.  Pan profesor zmizel z parketu a my s Oldou tančili dál. A pak to přišlo - je to dost divný pocit, když kolem vás "rotují" tváře a najednou místo tváří vidíte nohy. Pan profesor, když mu došla naše podlost, si na nás zjednal posily. Ležela jsem v prostředku parketu na zádech, na mě ležel Olda, krovky jeho fraku zakrývaly mé nohy a jediné co jsem viděla, byla zarudlá tvář mé mamimky, která se zděšeně schovávala na galerii.

Mám dvě děti. Syna, jemuž stejně jako jeho otci chybí buňky na tanec a dceru, která chodila 7 let do baletní přípravky a tanec byl pro ní naprostá samozřejmost.

Můj syn chodil do tanečních dva roky. Zopakoval si vše dvakrát, ale bez jakéhokoliv výsledku.

Když se blížil jeho maturitní ples, poněkud znejistěl. Se svou sestrou piloval walz, aby uspěl. I se mnou zkoušel párkrát doma tančit. Ujišt'ovala jsem ho, at' se ničeho nebojí, že to spolu hravě zvládneme. Nastal den D a vypukl jeho maturitní ples. Já byla připravena. Vyhlásili sólo maturantů s rodiči (za nás to nebývalo) a syn přišel k našemu stolu se slovy: "Mami, promiň.. " a zmizel v předsálí.

Když měla maturitní ples dcera, raději jsme se pojistili a pozvali manželova tatínka, který na rozdíl od něj, tančit uměl. Takže naše dcera absolvovala své sólo s prarodičem.

Takže i když dnes už tancovat nechodím, vzpomínám s úsměvem a i s troškou nostalgie na časy, kdy byl tanec pro mě jednou z nejhezčích věcí.