Italský deník 2023 - 3. část

 Pokračování předchozí části

Pondělí 5. června 2023

Po půlnoci mně probudila bouřka. A byla hodně silná. Hromy a blesky trvaly hodinu. Jen jsem vstala, abych se ujistila, že dovnitř neprší. Okenice jsme nechali otevřené, stejně tak i okno. Naštěstí ani kapka.

Probudila jsem se v šest a před půl sedmou tiše opustila ložnici. Bylo mi jasné, že už neusnu. Už se mi totiž hodně dlouho nestalo, abych si šla lehnout před desátou. Navíc mám v sobě nastavený budík, protože až do pátku jsem vypravovala vnoučata do školy. Jiřík odjel včera na školu v přírodě a Bětuška bude muset po tu dobu chodit do družiny, protože jsme se všichni obávali, že by se do školy také nemusela včas vypravit. Je to taková éterická víla, která nic neřeší. Až se Jiřík vrátí, bude jí muset "velet". On je na rozdíl od své sestry, která ho svým klidem vytáčí, disciplinovaný.

První, co jsem ráno udělala, byla kontrola stavu venku. No jasně, stále prší a obloha má barvu olova. To vypadalo na hodně dlouho a návštěva pláže se v daný moment jevila jako naprostý nesmysl. Posadila jsem se v kuchyni u otevřených dveří a pustila se do deníku. Pak jsem si četla a čekala, až se muž probudí. Po snídani jsem chodila koštětem stírat vodu z balkonu a sledovala, zda už se náhodou nezačíná lepšit počasí. 

Vydali jsme se v pláštěnkách na trhy. Už jsem mockrát psala, že italské trhy miluju. V Rosolina Mare se konají dvakrát týdně. V pondělí v jeho jižní části a ve čtvrtek v centru. Kromě toho tu každý večer funguje místní tržiště. Když jsme tu před lety byli, chodívali jsme tam. Bydleli jsme totiž jen kousek od něj. Na trhy jsem se těšila. I když s ohledem na počasí jsem  přemýšlela, zda vůbec budou. Stále vytrvale lilo a na spoustě míst voda zaplavila ulice.

Strada Sud

Podle Strada Sud stála auta trhovců, kteří čekali, zda se počasí zlepší. Jen jedni v té slotě rozkládali pod velkým stanem své zboží. Když si všimli, že jsme naboso, nabízeli nám ponožky, které už měli vybalené. Prošli jsme celou Strada Sud. Jediné, co fungovalo byl obchod s potravinami, cukrárna a čínský obchod, který jsme zaregistrovali už v sobotu, když jsme u něj parkovali. Ale ti všichni mívají otevřeno denně a s trhy nesouvisí. Agentura, kam jsme zabloudili, byla naproti čínskému obchodu. Vraceli jsme se zpátky a potkávali spoustu lidí, kteří měli stejný cíl jako my. Někteří z nich se nás ptali, zda se trhy konají. S dalšími jsme se shodli že je „brutto tempo e pioggia“, tedy špatné počasí a prší. Jediní prodejci, kteří byli na kraji, nám při návratu domů opět nabízeli ponožky.

Vrátili jsme se zpět. Voda po schodech nám tekla naproti. Soused zdola zvědavě vylezl a my ho opět pozdravili. Znovu bez odpovědi. Zkusíme to ještě jednou a pak …. V apartmánu jsme potom řešili nerudovskou otázku, co s mokrými pláštěnkami. Ve skříni byla pouze tři ramínka a byla obsazená. Nedalo se nic dělat. Jedno z nich mělo na bocích kolíčky, takže jsem z něj sundala oblečení, na kolíčky pověsila pláštěnky za kapucu a pak to vše zavěsila v koupelně na kliku okna, které bylo dostatečně vysoko. Na záchod jsme pak procházeli pod pláštěnkami.

Stav nezměněn

Co se dá dělat v takovém počasí? Téměř nic. Byla jsem z toho nic otrávená. A protože jsem měla dostatek času, uvařila jsem k obědu knedlíky a konzervu slepice na paprice, která je od firmy Veselá pastýřka, jsem vylepšila plnotučným kondenzovaným mlékem. Muž si liboval. Kdyby bylo hezké počasí a my trávili čas lenošením na pláži, byla by k obědu nějaká rychlovka. Po obědě jsem si chvíli četla a se čtečkou v ruce usnula. Šla jsem si normálně lehnout. Muž chvíli vzdoroval, ale pak se nechal inspirovat. Když siesta, tak se vším všudy. Když už tedy nemůžeme ležet na pláži. Ve dvě hodiny jsem se cítila svěže a odpočatě. Venku stále pršelo. Vzala jsem si opět čtečku, sedla si k otevřeným dveřím a četla si. 

Pohled na protější rezidenci

Balkon nebyl z největších

A prší a prší.....

Když se muž probudil, uvařila jsem kávu a pak jsme zvažovali, co podnikneme. Nakonec jsme se vydali do velikého diskontu v Rosolině. Doporučila nám ho před lety paní, která tu bydlí a dělá delegátku jedné cestovní kanceláři. Díky jejím informacím jsme tehdy měli i tipy na výlety a spoustu dalších informací. Tentokrát nic. Agentura, od které máme ubytování, nic podobného nezajišťuje. Jsme hozeni do vody a plavte.

Diskont je obrovský a rozhodně lépe zásobovaný, než všechny obchody v okolí. Nakoupili jsme hlavně balenou vodu, zeleninu, vejce, která nás vyšla v přepočtu na necelých 5 korun. Oproti supermarketu u pláže více než o polovinu levněji. I rajčata tady byla za poloviční cenu. Muž pak rozhodl, že koupíme i ramínka na šaty, protože tři týdny mít věci na věšáku opravdu není nic moc. Také jsme se odměnili zmrzlinou Tartufo. Není to sice originál, ten se dělá pouze v městečku Pizzo Calabro, kdy v kouli zmrzliny je tekutá čokoláda. Ale i tato varianta je moc dobrá. V minulém roce jsme si Tartufo na Garganu kupovali do mrazáku taky. Vedlejší hala, kde před lety býval veliký outlet s oděvy a botami, byla prázdná. Škoda. 

Večer jsme chvíli seděli na balkóně, protože nepršelo. Byla nám ale zima. Dokonce jsem si oblékla sametové kalhoty a bundu. Vozím si dlouhé kalhoty od doby, kdy nám z větší části propršela dovolená v Kalábrii a kdy nám byla opravdu zima. Nejen nám. Domácí tehdy přirovnávali počasí k tomu, jaké tam panuje v listopadu. Přesunuli jsme se dovnitř a do půl jedenácté hráli žolíky. Znovu téměř po roce. Doma nás nenapadne vytáhnout karty. Asi to k náplni naší dovolené patří a tuhle soupravu jsme vozili už před více než dvaceti lety na Hvar. Asi by to chtělo už nové karty, tyhle jsou už hodně unavené.

Pokračování příště