Italský deník 2023 - 2. část

 Pokračování předchozí části

Neděle 4. června 2023

Probudila jsem se už před čtvrtou ranní a nemohla zabrat. Přemýšlela jsem nad těmi druhými klíči. Ale co, uvnitř je to hezké. Sice malé, ale jsme tu jen na tři týdny. V kuchyni je rozkládací gauč, ale být tu ve třech, to bychom se asi utloukli. Převalovala jsem se a hledala pozici, ve které by se mi podařilo ještě na chvíli usnout. Což se mi povedlo a na druhý pokus jsem se probudila až ve čtvrt na osm. Opatrně jsem vylezla z postele, tiše zavřela manžela v ložnici a pustila se do toho, co jsem večer odložila. Vybalování věcí do kuchyně mi šlo od ruky, s tím dalším jsem musela počkat, až se muž probudí.

Udělala jsem snídani a po ní jsme se pustili do skládání puzzle. Jak jinak přirovnat ukládání věcí do prostor v ložnici. Šatní skříň byla úzká, tyč na zavěšení ramínek až u stropu a k tomu tyč, jakou používají trhovci na manipulaci s ramínky. Ta tu byla tři. Na tři týdny pro dva lidi, nebo nedej bože, dokonce pro tři lidi, nic moc. 

Do skříně se toho vešlo minimum, takže já si dala většinu svých věcí na věšák u dveří. V ten moment mi žehlení věcí, které jsem si sebou brala, připadalo jako ta nejzbytečnější činnost, kterou jsem podnikla. Bylo vybaleno. Tašky jsme dali, tak jako obvykle, do kufru, ale kam s ním? Běžně ho dáváme na šatní skříň. Kufr nakonec skončil v ložnici v polici nad našimi hlavami.

Balkon také nebyl z největších, navíc část zabírala skříňka na plynovou bombu. Tři plastové židle a jeden malý skládací stolek. Další puzzle. Ve finále jsme jednu z židlí, která byla nevyčistitelná a navíc prasklá, odnesli dolů na dvorek a strčili jí pod schody. To ostatní jsem zkoušela vyčistit, ale nešlo to. Plastový nábytek nebyl z nejnovějších, na stole byly skvrny od černé barvy. Nakonec jsme dali jednu židli vedle skříňky a druhou pak naproti na druhou stranu stolku. Zkusili jsme stolek otočit užší stranou ke stěně balkonu, ale tudy by se možná protáhl Houdini, ale my ne. Takže jediné umístění bylo širší stranou ke zdi. Znovu jsem přemýšlela nad tím, jak by se tu porovnali tři lidé. Dost těžko. 

Když bylo vše hotovo, vydali jsme se na prohlídku okolí a hlavně zjistit, jak daleko je moře. Daleko to nebylo. Zjistili jsme také, kde jsou nejbližší veřejné pláže. Lehátka jsme si letos přivezli z domova. Kupovat si „zvýhodněný“ plážový servis za cenu 15€ na den se nám nechtělo. Navíc jsme měli v plánu cestovat. Byla tu dokonce pláž, která byla vyhrazena pro psy. Tedy samozřejmě s jejich páníčky. Cestou od pláže jsme se zastavili v supermarketu. Nakoupili jsme zeleninu, brambory a těstoviny. Šokovala nás cena vajec. Vůbec nás proto nepřekvapilo, že jsou balená i po dvou. Při této ceně... Zatím jsme je nekoupili, cena v přepočtu za kus u většího balení po šesti, překračovala 12 korun. Možná to bylo tím, že supermarket leží nedaleko pláže a těží se své polohy. Uvidíme, jak tomu bude jinde. Ona i ta rajčata byla oproti cenám u nás hodně drahá. Ovšem chuť byla nesrovnatelná. 

Po návratu jsme zaregistrovali, že se do apartmánu dolů stěhují noví nájemníci. Když později vynášeli květiny v květináčích a důkladně uklízeli dvorek od spadaného piniového jehličí, došlo nám, že to asi nebudou nájemníci, ale majitelé apartmánu. Dokonce si natáhli na dvorek koberec. Část objektu byla v soukromém vlastnictví. Na balkoně vedle byli také majitelé a v krajním apartmánu cestou k moři další. Tak jsme nové „příchozí“ pozdravili. Ti nám věnovali jen pohled a pak nic. Třeba se přeslechli. Na rozdíl od dvou již dříve zmíněných, kteří nás zdravili už včera večer.

Po obědě a siestě jsme se chystali k moři. Ale začal foukat silný vítr a obloha se zatáhla. Rozhodli jsme se chvilku vyčkat. Začalo pršet. To to hezky začíná. Muž si pustil v televizi F1 a já si sedla s deníkem, abych zaznamenala včerejší den. Když jsem dopsala, vzala jsem si čtečku a pustila se do čtení. Stáhla jsem si do ní spoustu knih. Ty tam jsou doby, kdy jsem si na dovolenou vozila sebou deset knih. Když přestalo pršet, utřela jsem stůl a křesílka a sedla si na balkon. Muž dokoukal F1 a pak jsme se šli spolu podívat k moři. Zjistili jsme, že tam skoro nikdo není. Kdo by chtěl ležet u moře, když fouká vítr a obloha co chvíli hrozí deštěm. 

Šli jsme jinou cestou než ráno, domnívajíc se, že bude lepší. Nebyla. 

Tak jsem alespoň vyfotila bazén, do kterého bychom mohli chodit.

V neděli odpoledne bývají pláže v obležení. 

Ale to by muselo být hezké počasí 

Cestou od moře jsme se ještě podívali na vývěsku pizzerie a když se mi nebude chtít vařit, máme to sem pár kroků. 

Po návratu jsem otevřela na mobilu stránky yr.no a tam zjistila, že má večer přijít déšť a pak bouřka. Podle předpovědi by mělo propršet pondělí i úterý. V podstatě by se to mělo vylepšit až na víkend. Chudáci ti, kteří sem přijeli jen na týden. My máme naději, že se to zlepší.

Pohled z balkonu na protější (modernější) rezidenci

Po večeři jsme se vydali na obhlídku Rosoliny Mare. Sice jsme tu už byli, ale bylo to na druhé straně města. Můj smysl pro orientaci, který se rovná nule, nebo jak můj muž říká „orientace houpacího koně“, opět nezklamal a my se vydali úplně jinam, než jsme původně zamýšleli. Není to nic složitého zakufrovat. Úzké uličky, všude kruhové objezdy. Domky postavené v mexickém stylu jsou tu hodně zastoupené, většinou neoznačené a všude je tu bohatá zeleň, zejména pinie. Takže jsme si udělali kolečko, vrátili se druhou stranou jen díky tomu, že jsme došli k agentuře a já si kupodivu včerejší cestu od ní zapamatovala. Mrzelo mně, že si ani jeden z nás nevzal sebou mobil, nebo já foťák. Ta skleróza.

Večer jsme seděli na balkoně a dokud bylo jakž takž vidět, četli jsme si. Po deváté hodině se spustil vydatný déšť. Na yr.no se nemýlili. Zalezli jsme dovnitř a po sprše šli spát.

Pokračování příště.