Italský deník 2023 - 1. část

 

Sobota 3. června 2023

Začátek dalšího dobrodružství. Probudila jsem se ráno ve tři hodiny. Nebylo se čemu divit. Cestovní horečka se opět neúprosně projevila. Dalo by se říci, že čím jsem starší, tím jsou její projevy silnější. Nevstala jsem, ale převalovala se v posteli a přemýšlela, na co jsme ještě zapomněli. Před půl pátou jsem vstala, s manželem jsem byla domluvená, že ho probudím v pět hodin. Probudil se sám, už ve tři čtvrtě. Že bych ho „nakazila“ a přenesla cestovní horečku i na něj? Po snídani jsme dobalili to, co zbývalo. Tedy hlavně cestovní ledničku. Pak jsem ještě uvařila do termosky kávu a sebrala to, co bylo připravené na pultě v kuchyni. To, že jsem s největší pravděpodobností nechala ležet dole v chodbě na botníku náš italský autoatlas nám došlo mnohem později. Jiskřička naděje doutnala a já se utěšovala, že bude někde v autě.

V plánu bylo vyjet ráno v šest. Skoro to vyšlo. Na Karlovarskou jsme vyjeli v 6:08. Jeli jsme dolů do Břevnova, pak Strahovským tunelem a Mrázovkou na Jižní spojku Najeli jsme na dálnici, kde byl plynulý provoz. I silnice č. 3 se jevila jako pohodová až před Olbramovice, kde nás nepustili dál. Pán ve svítivé vestě mával rukou a odkláněl veškerý provoz směrem do centra. Jako všichni jsme poslechli, abychom následně zjistili, že pokračovat po původní „trojce“ už nelze, dál je to značené jako slepé. Nebyli jsme sami. Otáčelo se nás tam spousta. Vrátili jsme se zpět na křižovatku. Některá auta jela směrem vlevo, my se zařadili do kolony směřující vpravo a vraceli se tam, odkud jsme byli „vyhnáni“. Pokračovali jsme do jiné části Olbramovic. Proti nám nejelo žádné auto a na konci obce se opět objevila značka – slepá ulice. Auta však pokračovala dál a my jeli za nimi. Jeli jsme po prašné polní cestě a doufali jsme, že ten „vláček“ vede někdo, kdo to tu zná. Přejeli jsme potom jakousi násypku a dostali se zpět na silnici č. 3. Určitě ten, který kolonu tudy vedl, byl místní a vyznal se. Až později jsme se z rádia dozvěděli, že u Olbramovic byla hodně ošklivá dopravní nehoda, která „trojku“ uzavřela na celé dopoledne.

Dojeli jsme do Českých Budějovic, zajeli jsme si do Globusu pro dva chleby Horal, který dáme do mrazáku. Jsme oba chleboví, takže se budeme čas od času „odměňovat“. Z Budějovic jsme pak pokračovali na Dolní Dvořiště, tam doplnili pohonné hmoty a koupili dálniční známku. Po překročení hranic si manžel zapnul v autě tempomat, abychom nezopakovali to, co loni. Opakovaný vtip přestává být vtipem a 180€ pokuta není nic, co bychom si chtěli zopakovat. I když díky našemu rodinnému právníkovi byla snížena na 110€, i tak to docela bolí. Na dálnici před Linzem nás předjížděli všichni. Dělali jsme si legraci, že kdyby tu byl povoz s koňmi, předjede nás také. Přes město je omezená rychlost na 60km/hod. Dodrželi jsme jí, stejně tak i rychlostní omezení na 80 km/hod., které bylo za Linzem. Až pak byla povolená rychlost 100km/hod.

Vrcholky Alp jsou na dohled

Udělali jsme si zastávku na odpočívadle u jezera Mondsee. Kdykoli jsme jeli kolem, měla jsem touhu si hory a jezero pod nimi vyfotit, ale většinou se mi to z jedoucího auta moc nepovedlo. Zastávku jsme spojili s předčasným obědem, ale vzhledem k tomu, že jsme posnídali už v pět, to byla celkem optimální doba na to, abychom něco snědli. Stejný nápad jako my, měla spousta řidičů. Fotografů tam bylo také hodně.

Zbyde něco?

Pokračovali jsme na Salzburg a odtud na Tauernskou dálnici do Alp. Devadesát procent aut mířících na jih měla německou poznávací značku. Bylo vidět, že jsou v Německu prázdniny po svatodušních svátcích. Provoz však byl plynulý, nebyl to takový masakr jako před lety, kdy se v Německu slavily Letnice a my zůstali viset v koloně aut.

Líbí se mi ozdobené mosty na dálnici A1 na Salzburg

U Salzburgu doprava trochu zhoustla 

Občas provoz na dálnici A10 zpomalil a pak i několikrát zastavil, protože byl regulován průjezd Tauernským tunelem. Tato dálnice je asi jednou z mála, na které jsou semafory. 

Bylo se stále na co dívat a co fotit - i když z jedoucího auta to ne pokaždé vyjde

Zámek Glanegg u Grödigu

Poplatek za průjezd tunelem se oproti předchozímu roku trochu zvýšil, stál 13,50€. Po projetí tunelem byl provoz už v pohodě. 

Nad Alpami se začaly stahovat tmavé mraky. Za Villachem se spustil déšť, který však záhy ustal. A nebo jsme mu ujeli?

Zřícenina korutanského hradu Landskron, ležícího severovýchodně od Villachu

Pohled na Alpy z dálnice A2, která kopíruje tok řeky Gailitz

Italské hranice jsme překročili ve 14:40 a pokračovali směrem na Udine. V Tarvisio na mýtnici jsme si vzali lístek a plánovali jsme, že se zastavíme na stejné pumpě jako loni. Byla však beznadějně obsazená, na zaparkování se čekalo ve frontě a mnozí, kteří sem odbočili, se couváním vraceli zpátky na dálnici. Dost nebezpečný manévr. Zastávku jsme si udělali až na další pumpě, kde už se dalo v pohodě zaparkovat. Všimli jsme si, že ceny pohonných hmot jsou tu v průměru o 40 centů nižší, než tomu bylo v Alpách. V dřívějších dobách tomu bylo naopak, Rakousko bývalo, co se týče pohonných hmot, vždy levnější. Opustili jsme pumpu a vrátili se na dálnici. Po vyjetí z jednoho tunelu nás chytla průtrž mračen, kdy stěrače nestíhali. Vjeli jsme do dalšího tunelu a po jeho opuštění svítilo sluníčko. Potom další tunel a znovu lijavec. Teploměr ukazoval 17°C. Bláznivé počasí. Za posledním tunelem už bylo slunečno a teplota vystoupala na 30°C. Z Udine jsme v Palmanova najeli na dálnici A4. Tentokrát mi připadala nekonečná a já se začala v autě pídit po italském autoatlasu. Na místě, kam ho dáváme nebyl. Muž říkal, že ho taky nikam nedával a vyslovil podezření, že jsme ho asi nechali doma. Nojo, ale z bytu jsem ho nesla spolu s čelenkou a napsaným vzkazem pro mladé. Čelenku jsem si po obutí dala do vlasů a měla jsem jí tam stále, vzkaz jsem položila mladým na jejich botník.....

Mýtnice na italské dálnici, která od hranic nese označení A23. 

I řeka Gailitz se v Itálii jmenuje jinak - Slizza, tedy přeloženo Skluzavka :-)

Mraky, ve kterých se skrývají alpské vrcholky

A už prší

A chvíli neprší

A opět lijavec

Přejedeme řeku a míříme do tunelu, dálnice tu tvoří pěkné esíčko

Kopec vypadající jako kouřící sopka

Obloha už se protrhává

Sole e azzurro

V Mestre jsme z dálnice sjeli  a po zaplacení mýta ve výši 22,40€ jsme pokračovali směrem na Ravennu, tedy podél moře na jih. Počasí bylo ideální, provoz sobotní. Daly se očekávat kolony na mostě přes Benátskou lagunu. Byly tam, ale už jsme je zažili horší. Co nás překvapilo, bylo množství vody. Místa, která jsme v předchozích letech vídali jen jako mokřady, byly plné vody. Byly tu kupodivu i lodě, které bývaly v minulých letech jen v korytě řeky Brento, protékající na jihu lagunou. A co nás překvapilo úplně nejvíc, bylo obrovské množství plameňáků, kteří byli hodně blízko vozovky. Tak ti tu rozhodně nebývali. Voda pro ně přináší potravu, určitě se sem přesunuli z lagun, které jsou u přírodní rezervace Delta Pádu. Mrzelo mně, že se mi je nepodařilo pořádně vyfotit. Jedoucí auto v kombinaci se svodidly znemožňovalo udělat hezké záběry. Tak jsem se pokochala očima. 

Trochu jsme se obávali, že opět uvízneme při sjezdu do Chioggie. Naše obavy byly liché. Od předchozího roku tu byl vybudován nadjezd a nová silnice, která už nevedla kolem nákupního centra, kdy tu bývaly zácpy, ale pokračovala dál směrem na jih. Asi by si měli naši silničáři vzít příklad, nebo se alespoň inspirovat.

Cestu do Rosolina Mare, kde jsme měli zajištěné a zaplacené ubytování jsme už znali. Byli jsme tu na týden v roce 2019. Před příjezdem do letoviska jsem si zapnula data a zadala adresu agentury, kde se musíme hlásit. Navigace nás před agenturu zavedla, ale nebyla to ta správná. Mladý muž, který tu byl, velice ochotně zatelefonoval do té správné, která byla na téže ulici. Za chvíli přijel mladý muž s malým autem a požádal nás, abychom ho následovali. Strada Sud je jednosměrná, vrátit se zpět znamenalo projíždět labyrintem uliček a vrátit se v podstatě až na kruhový objezd na kraji města. Zaparkovali jsme před tou správnou agenturou, zaplatili závěrečný úklid a pobytovou taxu. Také jsme složili vratnou kauci ve výši 100€. Obdrželi jsme gumové náramky, opravňující nás ke vstupu do bazénu. Za celé ty roky, kdy jezdíme k moři, jsem ještě nikdy bazén nevyužila, protože když jsem u moře, bazén prostě nepotřebuji. Stejný mladík, za kterým jsme jeli do agentury, pak nasedl na kolo a dovedl nás před dům. Mexický styl, poněkud omšelý a na první pohled působící trochu hororově. Na balkóně visela cedule, že je to k pronájmu. Dvorek poměrně malý a manželovi dalo hodně práce z úzké uličky zatočit a do dvorka zajet. Vrata, která mladý muž otevřel dovnitř, zůstala otevřená, protože naše auto se sem vešlo jen tak tak. Vystoupali jsme po schodech nahoru. Vnitřní prostory byly malé, ale čisté a hezké. Na rozdíl od budovy, která působila zanedbaným dojmem. Mladý muž vyzkoušel zda funguje plyn, boiler a pak zapnul ledničku. Chystal se odjet a já si všimla, že drží v ruce klíče. Aby nám s nimi neodjel. Zeptala jsem se na to, ale ukázal, že ty „naše“ klíče jsou ve dveřích. Přemýšlela jsem, proč má ty druhé klíče a jediné, co mně napadlo, bylo to, že kdyby se nám ubytování nelíbilo, možná by nám nabídl jiné. Ovšem to byla jen úvaha. 

Byli jsme oba po desetihodinovém sezení v autě unaveni. Pomohla jsem manželovi vynosit věci do patra, přestěhovala věci z cestovní lednice do té v apartmánu, nanosila drogerii do koupelny a pak jsme si dali večeři. Venku se smrákalo. Ještě jsem naporcovala chleby na čtvrtky, zabalila je do potravinové fólie a dala do mrazáku. A pak jsem pronesla, že to ostatní doděláme až ráno. Z kufru jsem vytáhla noční košili a manželovo pyžamo, dali jsme si sprchu a zalezli do ložnice. Myslím si, že už jsem spala, než jsem položila hlavu na polštář.

Pokračování příště.