Italský deník 2022 - 9. část

 Pokračování předchozí části

Neděle 12. června 2022

Probudila jsem se už před šestou ranní. Takže já už budu i tady strašit od božího rána, jako doma? Chvíli jsem se převracela v posteli a pak se mi nějakým zázrakem podařilo ještě usnout. Na druhý pokus jsem vstávala po půl osmé. To už bylo lepší. Po snídani jsme, jak jinak, šli opět k moři. Znovu nás překvapilo, jak málo je tu lidí. A to byla neděle. Na lehátku v řadě nad námi byla maminka s dcerou, přibližně ve věku našich vnuček. Náš kontakt byl většinou jen „Dobrý den“ a občas pár vět. Byly z Plzně a současně byly prvními lidmi z Čech, se kterými jsme se tu setkali. A to jsme byli z předchozích pobytů na Garganu zvyklí, že tu čeština zněla odevšad. Jedinou změnou, která se na pláži odehrála, byla přítomnost animátorů, kteří se snažili přesvědčit těch pár lidí, kteří tu byli, k tělocviku. Jak na suchu, tak i ve vodě. Tedy „acqua gym“. S díky jsme jim poděkovali a zůstali na lehátkách. Ve finále cvičila jedna starší paní a dvě malé cácorky. Když jsme šli v poledne zkratkou po břehu a přes pláže, napočítali jsme na veřejné pláži pouhá čtyři ležení. Opravdu asi lidi odradil vítr, který neustával. Ten dokáže rozmluvit koupání spoustě lidí. Udělala jsem oběd, po něm jsme si dali kávu a já si pak sedla s deníkem na terasu. Přišel Iro, nechal se pomazlit a pak si spokojeně lehl. Jako doma. Po siestě jsme se vrátili zpátky k moři. Animátoři na pláži byli stále a opakovaně se snažili někoho nalákat k činnosti. Z pod deštníku plavčíka se linula hudba a muž pronesl, že v tomhle rambajzu se nedá vůbec spát.  Rozhodli jsme se, že se půjdeme po břehu projít směrem na jih, tak jako se procházela většina lidí, kteří na plážích byli.

Tady si moře ukouslo pěkný kus pláže

Potůčky, ale odkud? To jsme nezjistili

Vítr stále silně foukal a hnal ke břehu napěněné vlny. Zjistili jsme, že když je překonáme, hlouběji v moři se dá trochu plavat. Sice nám moře několikrát nafackovalo a když jsme se snažili plavat zpátky na pláž, odnášelo nás jinam. Přesto jsme na pláži vydrželi až do půl sedmé. Iro ležel u recepce a radostně nás vítal. Pozdravili jsme se s paní domácí a já se jí zeptala, kolik let Irovi je. K mému překvapení mi sdělila, že teprve osm měsíců. Klobouk dolů. Opravdu poslouchá. V porovnání s Arbi, která je o něco starší a chová se jako neřízená střela, je opravdu klidný.

Po návratu do apartmánu, sprše a večeři jsme si sedli na terasu, odkud nás po chvíli vyhnala zima. Zalezli jsme do kuchyně a kupodivu jsme nehráli karty, ale četli si.

Pondělí 13. června

Spala jsem špatně, stále jsem se budila a čas od času se dívala na hodinky, kolik že to vlastně je. Mám špatné spaní už delší dobu. Spím-li déle, rovná se to téměř zázraku. Vstala jsem ve třičtvrtě na sedm. V sedm se ozvala dělová salva na počest svátku sv. Antonína. Pamatujeme si na slávu v Peschici u příležitosti tohoto svatého. Obě městečka mají stejného patrona a soupeří a trumfují se, kdo má hezčí slavnost. Vzpomínám si na Mariu, manželku pana Luigiho, která byla z Vieste. Dokázali se ten den kvůli oslavám sv. Antonína hezky pohádat. Druhý den už byli zase jako hrdličky. Napadla mně paralela s Hradcem Králové a Pardubicemi, kde je to také tak. Po snídani jsme se opět vypravili do Vieste, do míst, kde bývaly vyhlášené trhy. Co kdyby? Když jsme byli na Garganu naposledy, bývaly ve dvoutýdenních intervalech. Trhy se opět nekonaly. 

Zeď u městského trhu

Zajeli jsme tedy na městské tržiště, které funguje denně. Pravidelně se tu prodává zelenina, ryby, sýry a místní speciality. Bylo tu však i několik stánků s jiným sortimentem, než bývá na městských trzích obvyklé. Bylo mi jasné, že tady dárky pro vnoučata nekoupíme. Nakoupili jsme rajčata a papriky. Celé město žilo svátkem sv. Antonína a podobně jako před lety chodili městem hudebníci. 

Foťák jsem sebou neměla, zkusila jsem na mobil nahrát jednu z kapel, chodících městem: 

Zastavili jsme se potom ještě v supermarketu, rozhodla jsem se, že udělám lečo, dokud k němu máme v mrazáku ještě český chléb. Koupili jsme také panini a marně se dívali po prostředku proti mravencům. Měli lecos, ale to, co bychom potřebovali, nebylo. 

Po návratu jsme se převlékli do plavek a vydali se k moři. Vítr foukal, ale už nebyl tak ostrý, jako v předchozích čtyřech dnech. Také vlny už byly menší a dalo se za nimi plavat. Po půl dvanácté jsme se sbalili a já pak udělala plánované lečo. Papriky byly obrovské a stačily mi na něj čtyři. Stejně to vyjde minimálně na dva obědy. 

Po obědě a siestě jsme, tak jako v posledních dnech, šli opět k moři. Díky vzdálenosti od rezidence toho nachodíme celkem hodně. 

Tak to jsme my dva :-)

Prázdná pláž hotelu Pizzomunno, přes kterou jsme si zkracovali cestu

Zvažovali jsme návštěvu města, ale s ohledem na svátek a očekávané davy lidí, jsme návštěvu odložili. Program měl být pouze u přístavu, jak jsme se dočetli na plakátech a ohňostroj byl plánovaný až na půlnoc. Po večeři jsme zůstali po několika dnech sedět na terase, už to bylo snesitelné. Ale o horkých večerech, které panovaly zkraje předchozího týdne, se nám mohlo jen zdát. Kolem desáté hodiny začali první nedočkavci střílet rachejtle. Soukromé ohňostroje vydržely s malými přestávkami až do toho oficiálního, který začal deset minut po půlnoci a trval více než půl hodiny.

Pokračování příště.