Italský deník 2022 - 6. část

 Pokračování předchozí části

Úterý 7. června 2022

Spala jsem nějak hůř. Stále jsem se budila a dívala se na hodinky, kolik je. Po sedmé jsem vylezla z postele, zavřela opatrně dveře u ložnice a sedla si s deníkem na terasu. Muž mně překvapil, vstával chvilku po mně. Po snídani jsme se opět vydali k moři. Lenošení na lehátku, plavání v moři a četba. Jako bychom se toho nemohli nabažit. Chybělo nám to. A také nebylo kam spěchat. 

Před polednem jsme šli domů na oběd. Všimli jsme si, že dveře vedlejšího apartmánu mají klíč zvenku. Tak nám naše sousedky asi odjely. Pak jsme zaregistrovali lístek na stole, kde se s námi loučily a přály nám „bella vacanza“. Uvařila jsem kávu a po ní se pak pustila do přípravy oběda. Po siestě jsme se vrátili zpátky k moři a v dalším pokračování lenošení jsme vydrželi do půl sedmé. 

Cestou zpátky jsem si dívala u zdi hotelu Pizzomunno po kočkách a „povedlo se mi“ si zvrtnout kotník. Prostě nemehlo. Belhala jsem se uličkou k rezidenci a v hlavě mi rezonovalo. "Jak stará, tak blbá." 

Po sprše jsem vyndala z lednice sáček s ledem, který jsme měli připravený na chlazení pití. Zabalila ho do utěrky a kotník si ledovala.  Pak jsem si všimla, jak zvláštně se zbarvuje obloha, kterou shora zakrývaly mraky. Došla jsem si pro foťák, abych to garganské stmívání zdokumentovala, kotník - nekotník. A znovu jsem fotila voňavé oleandry.

Takhle jsme bydleli

 

Garganské stmívání

Večer jsme znovu hráli žolíky. A já opět prohrávala. Je to zvláštní, když jsme doma, vůbec nás nenapadne žolíky vyndat. To spíš hrajeme s vnoučaty „prší“ a další hry.  U karet a dobrého vína jsme vydrželi do půl dvanácté.

Středa 8. června 2022

Probudila jsem se krátce po sedmé hodině a když jsem zapínala mobil, měla jsem tam zprávu od syna. Zemřela moje nejlepší kamarádka. Seděla jsem v kuchyni a tekly mi slzy. Vždyť byla o šest let mladší než já. Co se mohlo stát? Pracovala jsem s její maminkou a Ivu poznala ještě jako středoškolačku. Tehdy jsem jí nabídla tykání a ona si toho moc považovala. Prostě jsem byla už v té době vdaná paní, která bydlela ve stejné ulici. Bydlely jsme opravdu jen pár kroků od sebe. Když se mi narodil syn, bylo mi už přes 25 roků. S miminem v kočárku jsme tehdy byli na svatbě a pak Iva přišla s dotazem, zda by mi nevadilo, kdyby měla stejný kočárek. Prý se jí ten náš líbí úplně nejvíc. Její první syn je mladší o osm měsíců, než ten náš. Po roce a půl měla druhého syna a já pak dceru. Co my všechno spolu prožily? Kolikrát jsme si vzájemně hlídaly děti? Kde všude jsme spolu všichni byli? Naše děti vyrůstaly společně a dodnes se přátelí. A já vůbec netušila, že má Iva nějaké problémy. Seděla jsem v kuchyni a smutnila. Hlavou mi šel zvláštní film. Sakra! Co se mohlo stát? Když jsme spolu mluvily naposledy, domlouvaly jsme, že se za nimi, až se vrátíme z Itálie, pojedeme podívat na Orlík, kde tráví léto na lodi. Tak už nepojedeme. 

Když vstal muž, všiml si, že nejsem v pořádku a já mu se slzami v očích řekla, co se stalo. Máme zavolat Karlovi? Budeme vypadat jako zvědavé hyeny. Na pohřeb z Gargana určitě nepojedeme. On to určitě pochopí, až mu po návratu vyjádříme soustrast.

Po snídani jsme se opět vydali k moři. Našlapovala jsem opatrně, kotník se po včerejším ledování docela uklidnil. Moc jsme cestou nemluvili, ta zpráva z Čech nás oba rozhodila. Foukal hodně ostrý vítr a nad garganskými kopci obloha černala. Podle předpovědi, na kterou jsem se dívala včera na internetu, by dnes mělo pršet. Asi i nebe bude ronit slzy. 

Ani jsem nešla do vody. Už jen při představě, že budu na lehátku v mokrých plavkách, mi byla zima. Muž do moře vlezl a potom se klepal jako drahý pes. V půl jedenácté černé mraky zakryly slunce a nebyl důvod sedět ve větru na pláži. Ani naši italští sousedé ze třech vedlejších lehátek tu nebyli. Jen jeden z party se přišel podívat, zda jim vítr neodnesl nafouknutý bazének s hračkami, který měli pod lehátkem. Po pozdravu jen ucedil „bruto tempo“. Ano, bylo opravdu nevlídné počasí. Po odchodu souseda jsme se zvedli a vydali se k dočasnému domovu. Pláž byla poloprázdná, plavčík krčil rameny a zamával nám. 

Obloha začala znovu tmavnout a hrozila deštěm. Rezidence byla hodně bohatá na zeleň, kromě oleandrů tu byly i tamaryšky a spousta stromů, jak listnatých, tak i jehličnanů. Zašli jsme tedy k bazénu, kde obloha nebyla zakryta zelení, abychom se podívali na mraky, které se blížily. Udělala jsem několik fotek a pak jsme se vrátili zpátky k apartmánu. 

Uvařila jsem oběd a po něm jsme seděli na terase. Vítr se trochu uklidnil a vykouklo občas i sluníčko. Zvažovali jsme, že podnikneme nějaký výlet, ale muž, který měl zapnutý notebook, upozornil, že podle předpovědi bude pršet. 

Takže jsme opět vyrazili na pláž a já si sebou konečně vzala foťák. V rezidenci jsem s ním fotila kytky a hlavně Ira. Všechny předchozí fotky z pláže byly pořízeny mobilem. Snažila jsem se číst, ale myšlenky jsem měla stále někde rozutíkané. Asi tu smutnou zprávu z hlavy jen tak nedostanu. Vítr rozfoukal černé mraky, které byly dopoledne a nad mořem byly jen bílé obláčky. Ale asi někde sprchlo. Závany větru byly chladné. 

Pohled na historické centrum Vieste

Kostel a klášter San Francesco

Pizzomunno a bílé útesy Vieste

Pohled z pláže na jih

V šest jsme zabalili ležení a šli zpátky do rezidence. 

Trubač popínavý na zdi sousední rezidence

Marhaník "Legrelleae", jinak též granátové jablko

Zvažovali jsme, že se večer vydáme pěšky po Lungomare do historického centra. Přeci nebudeme takhle neakční. Tři dny na relaxaci po cestě jsme si vybrali už včera a ten dnešek byl navíc. Na druhou stranu, není kam spěchat. Navíc mi doktoři doporučili, že mám hlavně hodně odpočívat. A navíc ten zvrtnutý kotník také ještě nebyl to pravé, ořechové. Ale kdybych si ho zabandážovala....

„Hele, nepamatuješ si, který den bývaly trhy ve Vicu?“, zeptal se muž. 

„Myslím, že ve čtvrtek a střídalo se to s Ischitellou.“ 

„Tak se tam zítra zajedeme podívat, když ve Vieste nebyly.“ 

„Tak jo.“ 

Ocenila jsem, že se muž snaží rozptýlit mou chmurnou náladu. Já si trhy užívám, já italské trhy miluju. Muž to se mnou jen sdílí. :-)  A pokud trhy také nebudou, uděláme si procházku hezkým starým městem. Udělala jsem večeři, po ní jsme si chvíli četli a když už na knihy nebylo téměř vidět, opět jsme vytáhli karty. Obloha byla zatažená a kolem neustále hřmělo. Vypadalo to, že bouřka je v kopcích Gargana.

Pokračování příště.