Italský deník 2022 - 7. část

 Pokračování předchozí části

Čtvrtek 9. června 2022

Probudili jsme se po sedmé hodině. Šla jsem otevřít dveře na terasu a všimla si, že v noci pršelo. Oba jsme to tentokrát prospali. Po snídani jsme se vydali do Vico del Gargano. Starobylé městečko, ležící v kopcích, jsme navštívili během našich pobytů na Garganu už několikrát. Serpentýny, které k němu vedou z pobřeží, jsou pro spoustu řidičů černou můrou a mnozí raději volí jinou trasu. Bylo pod mrakem a my zvolili cestu po pobřežní silnici, které se tu říká litoranea. Lemuje pobřeží Gargana a nabízí krásné pohledy nejen na moře. Kroutí se, chvílemi stoupá a pak klesá do údolí a k moři a spojuje pobřežní městečka. Kochala jsem se výhledy a fotila si moře a mraky. Azzurro se tentokrát nekonalo, obloha byla místy šedivá a jinde se hrozivě mračila.

Kousek za Vieste, foceno za jízdy. 

Té zvláštní stavbě se říká trabucco a slouží k rybolovu.

V Peschici jsme natankovali, bylo tu o něco levněji, než ve Vieste a pokračovali dál. „Hele, sem jsme chodili nakupovat a tudy jsme šli mockrát. A co pan Luigi?“ Vzpomínali jsme na pana domácího, u které jsme byli dvakrát. 

V Peschici

Pohled ze zatáčky na Peschici

Projeli jsme městečko a na vyhlídce, na které už jsem fotila mnohokrát, jsme zastavili. Pohled na Peschici už trochu zakrývaly stromy.  Saracénská věž pod vyhlídkou, trabucco na straně jedné a záliv Calenella na druhé straně, mně pokaždé okouzlují. Uvědomila jsem si také, že letos moc foťák nepoužívám a fotím hlavně mobilem, který mám po ruce. Foťák zlobí, sám se vypíná, hlásí mi systémovou chybu. Servis je na něj až v Opavě. Když jsem se vracela do auta, začalo pršet. 

Peschici

Saracénská věž. 

Tyto stavby jsou po celém pobřeží a sloužily obráncům Neapolského království

 při nájezdech Saracénů a korzárů. 

Stávaly na dohled a informace si mezi sebou předávaly pomocí kouřových a světelných signálů. 

Mnohé jsou zrekonstruované, v některých se i bydlí.

Tato věž vznikla roku 1777 a jmenuje se Calalunga.

Záliv Calenella

Trabucco

Obloha tmavne a mořské vlny se ženou k pobřeží

Dojeli jsme k odbočce na Vico del Gargano a v dešti stoupali do kopců. V údolích kolem byly cáry mlhy, nebo mraky, které klesly dolů. Vytrvale silně pršelo a já začala přemýšlet nad tím, zda v tomhle příšerném počasí budou či nebudou trhy a zda vůbec vylézat z auta. Stěrače nestíhaly a ze svahů nad klikatící se silnicí stékala voda a přinášela sebou vše, co jí stálo v cestě. Zejména žlutou jílovitou zem, rostliny a větve. Jako by se protrhla obloha. 

Tuto fotografii sem dávám jako ilustraci. 

Nevím, zda se mi povedlo správně vložit dvě videa. 

Měla jsem premiéru, když jsem je nahrávala na Youtube. Jinak to nešlo.

Cestou do Vico del Gargano

Zhruba půl kilometru pod městečkem je vybudovaná nová moderní silnice, která je v současné době hlavní přístupovou cestou k jednotlivým letoviskům. V těchto místech odbočuje ze serpentýn od pobřeží doprava a v podstatě tu začíná a končí. Pokud bude pokračovat dál na jih, netuším. Většina aut, která se v té slotě sunula opatrně do kopců na ní odbočila a protože je dostatečně široká, hodně vozů tu zastavilo. My pokračovali vzhůru do městečka a měli pocit, že jedeme řekou. Voda se valila proti nám. Vjeli jsme mezi domy, na kterých okapy nestíhaly odvádět vodu a ta z nich tryskala vodorovně ven. Ani kanály nestačily pojmout to obrovské množství vody a vznikaly z nich vodotrysky, kdy se voda tlačila nahoru. Všude kolem tekly potoky. Lidé byli přitisknuti k domům a snažili se vecpat pod markýzy obchodů nebo balkóny.

Auta odbočují do bezpečí, my pokračujeme dál nahoru

Trhy byly! Projeli jsme na konec městečka, kde jsme zaparkovali a zůstali sedět v autě, než ten největší příval vody ustane. Déšť už slábnul. Zhruba po deseti minutách se průtrž mračen zmírnila a pršelo jen lehce. Navlékli jsme si pláštěnky a vydali se kousek zpátky do uliček a městského parku, kde se trhy konaly. A protože jsem byla připravená i na to, že trhy nebudou, pověsila jsem si pod pláštěnku ještě foťák, který jsem nechtěla nechávat v autě. Pohled na nás byl komický. Dvě postavy s holýma nohama ve sportovních sandálech, které jim trčely z peleríny s kapucí. A já navíc ještě s hrbem na hrudi. Při našem příchodu už mnozí trhovci balili své zboží. A to ještě nebylo ani deset hodin. Další vylévali vodu z nádobí a dalšího zboží, či vymetali ty největší louže. Jiní se snažili tyčemi zvedat kapsy plné vody, které se jim vytvořily na stáncích. Prošli jsme trhy a něco nakoupili. Koupila jsem si za 3€ béžové pantofle. Prodavač měl vystavené všechny boty levé a pak dohledával pravou. Také jsme nakoupili ovoce a nějakou zeleninu, která byla na trzích podstatně levnější. Obloha se vybrala do azurové modři, vykouklo sluníčko a zbytky vody se začaly odpařovat. Zem osychala. Cestou zpět jsme se zastavili na kraji města v supermarketu, kde už jsme při našich pobytech také několikrát nakupovali. Hlavně nějaké pečivo. Jeden bochník Horala už jsme snědli, druhý jsem po čtvrtkách dala po příjezdu do mrazáku.

Stejnou cestou jsme se vraceli zpátky do Vieste a cestou zaregistrovali, že se to nad námi znovu černá. Když jsme přijížděli k městu, začaly oblohu protínat blesky. Z parkoviště do apartmánu jsme už šli v dešti, tedy v porovnání s tím od Vica, v deštíčku. A já po vybalení bot zjistila, že každá bota má jiné číslo. Proto byl ten prodavač tak rychlý a hned mi boty dal do tašky. Mrzelo mně to. Muž mi řekl, že to není žádná tragédie, že se pojedeme za týden podívat do Ischitelly, zda tam ten „botař“ bude a zkusíme to vyměnit. A když to nevyjde? Prý už jsme v životě přišli o víc. Měl pravdu. Tohle se holt nepovedlo.

Cesta po Lungomare

Počasí nebylo na koupání, takže jsme se po obědě a siestě v půl čtvrté vydali do historického centra Vieste a to i přesto, že mně kotník stále bolel a noha byla po dopoledním courání po Vico trochu oteklá. Ocenila jsem výhodu suchých zipů, povolila jsem ho na nártu a v pohodě jsem pravý sandál obula. Avizovaný kilometr do centra to nebyl, ale už jsme si na místní míry vzdáleností zvykli. Podle krokoměru a pozdějšího ověření na internetu, to byly do centra poctivé 2 km.

* * *

Text, který následuje, už byl na mém původním blogu. Psala jsem ho do deníku z roku 2016. Z něj se dozvíte o městě něco víc:     

Vieste je nejvýchodnějším městem poloostrova Gargano a je z části postaveno na krasových útesech. Jeho pobřeží je tvořeno třemi zátokami, které oddělují dva mysy. Santa Croce (Svatý kříž) směřuje na sever a je nižší. Jsou zde postaveny budovy, které vznikly převážně v devatenáctém století, městský park, nová radnice a hlavně námořní přístav, z něhož odplouvají denně lodě na Tremitské ostrovy, do 50 kilometrů vzdálené Manfredonie a také do Chorvatska (Korčula, Vis, Lastovo).  Také z tohoto místa odplouvá denně několik lodí na prohlídku mořských jeskyní, které jsou na jih od města. Je tu i rybářský přístav, odkud se každým dnem vydávají místní rybáři za svými úlovky.

Proti mysu Santa Croce je vidět ostrov Sv. Eufemie s majákem. Severně od Santa Croce jsou dlouhé pláže San Lorenzo. Zátoka, která je na jižní straně mysu se nazývá Marina Piccola (Malý přístav), kde je příjemná pláž. Zátoku uzavírá druhý mys San Francesco (Sv. František), na jehož konci stojí stejnojmenný kostel s klášterem, který zde byl vybudován díky strategické pozici na útesech. Odtud pak začínají spletité uličky, schodiště a středověké klenby, které návštěvníka zavedou do jedinečného centra města, kde stojí ty nejkrásnější a nejprestižnější budovy.

Útesy pokračují na jih a pak se krajina otevírá a od skalního útvaru Pizzomunno pokračuje kilometry pláží, které mnohé nesou stejné jméno, jako nezapomenutelný skalní útvar.

Díky četným nálezům z období paleolitu lze doložit pravěké osídlení tohoto města. Výhodou bylo příznivé klima, zdroje pitné vody, úrodná půda s dostatkem ovoce a hojnost ryb v zátokách podél pobřeží. Území Vieste bylo bohaté na pazourky a v jeho nedalekém okolí byl objeven důl, který je jedním z největších pazourkových dolů na světě.

Z doby železné jsou zde patrné pozůstatky hrobů, které se nacházejí na mysu San Francesco a také na samém vrcholu města u hradu. Vieste spolu s dalším územím Gargana bylo jedno z posledních míst, kde žili neandrtálci.

Množství dalších archeologických nálezů svědčí o osídlení starými Řeky a pak Římany. Po rozpadu Římské říše se stalo majetkem Lombardů, které pak vystřídali Normané. V této době a pak později pod nadvládou Švábska došlo k urbanistickému rozvoji a za vlády Fredericka II. byl vybudován hrad.

Později bylo Vieste pod nadvládou rodu Anjou.

Jako spousta dalších měst na pobřeží se stávalo cílem útoků z moře. V roce 1239 bylo napadeno Benátčany, kteří město vyrabovali.

Roku 1438 byl, z popudu bohatých rodin a na jejich náklady, založen na mysu San Francesco klášter Svaté Kateřiny Alexandrijské, který obýval řád klarisek. Ten byl v roce 1480 zničen při turecké invazi pod velením paši Bassy Acomatteho.

Nejhorším útokem na město byl ten, který vedl nástupce Khair ed-Dina, zvaného Barbadossa, Dragut (někdy nazývaný Turguth). Byl to místokrál Alžíru, pán Tripolisu a Al-Mahdiyya a současně jeden z největších a nejkrutějších admirálů osmanského sultána. Byl postrachem celého Středomoří a ve jménu islámu bez milosti zabíjel křest'any. Roku 1554 nechal setnout pět tisíc obyvatel města, čímž zlikvidoval téměř všechny jeho obyvatele.

Tento masakr připomíná Chianca Amara (Hořký kámen) v katedrále. Vieste se z tohoto brutálního činu vzpamatovávalo dlouho.

K dalšímu mírnému vzestupu došlo až v době, kdy se stalo součásti Království Neapole a dvojí Sicílie a bylo jím až do sjednocení Itálie.

Rozvoj města nastal v šedesátých letech minulého století, kdy se začaly budovat hotely a ubytovací kapacity pro turisty.

Současné Vieste, které je nazýváno "Perla Gargana", je jedním z nejnavštěvovanějších míst poloostrova. Má necelých 14.000 stálých obyvatel a je kromě památek a nádherných pláží s útesy, které jsou lákadlem pro turisty, i producentem vyhlášeného panenského oleje Ogliarola Garganica. Pěstuje se tu také oregano a rajčata.

Vieste ožívá každým rokem od června do září, kdy se počet jeho obyvatel zněkolikanásobí.

* * *

Zvu Vás tedy na procházku městem. Fotografie jsou seřazeny chronologicky.

Pizzomunno

Trabucco

Pizzomunno a útesy, na kterých stojí město

Kvetoucí opuncie

Tady hlídám já

Procházeli jsme se po místech, která jsme už mnohokrát navštívili. Mysleli jsme si, že máme město prochozené a že ho známe. Nicméně objevili jsme malebné zákoutí na Via Pola, naproti ostrovu a majáku Sv. Eufemie, kde byla jedna vedle druhé umístěna restaurace a kde se při našem příchodu z jedné z nich linula hudba Ennia Morricone z filmu Tenkrát na západě. Chvíli jsme se tam zdrželi. Nábřeží jsme opustili a kolem Muzea mušlí jsme se vrátili zpátky do novější části města. Po spoustě návštěv tohoto města jsme se konečně dočkali a mohli si prohlédnout interiér kostela Santa Croce, který byl při všech našich procházkách kolem, zavřený. 

 

U nás lemují ulice listnáče, tady oleandry.

 Ulice byla ve výstavbě s čerstvě položeným asfaltem. 

Proto jsme při příjezdu trochu bloudili. Kdysi jsme tudy jezdili.

V městských uličkách

Corso Cesare Battisti

Všechny cesty a schody nahoru míří k hradu.

Pohled shora na maják na ostrově sv. Eufemie

Maják v přiblížení

Tady jsme si udělali zastávku a poseděli s kávou a zmrzlinou.

A dál už jen "a piedi", čili pěšky.

Za hradbami je vidět věž katedrály Santa Maria Assunta (Nenebevzetí Panny Marie).

Tuhle kytičku jsme mívali na zahradě, když jsem byla dítě. 

Její jméno bohužel neznám. Pohled na ní mi připomněl, jak všechno uteklo.

Město nabízí spoustu zajímavých míst....

.... uliček a zákoutí.

Trojlodní katedrála Santa Maria Assunta, 

která byla po zřícení zvonice v roce 1772 postavena v barokním slohu. 

Původní  románská stavba z 11. století byla  poškozena roku 1223 zemětřesením

 a v průběhu let byla několikrát přestavována. Několikrát byla poničena Saracény 

a roku 1646 silným zemětřesením.

Obraz na hlavním oltáři je dílem Luigiho Velpiho

Varhany a chór pochází ze 17. století.

Strop z 18. století je malovaný temperou a doplněný velkými obrazy.

Naproti katedrále je biskupství.

Pohled skrz bránu ven z historického centra.

Pohled na katedrálu z Via Duomo

V uličkách historického centra můžete objevit cokoliv - třeba butiky....

.... či zvláštní domy, které se sem vešly jen tak tak.

V zálivu Marina Piccola

Obloha nad mořem se začínala opět mračit.

Venkovní posezení v restauracích je různé. 

Od klasiky přes trochu luxusu, až po lavičky. 

Asi tak, kolik prostor dovolí. A možná i kapsa.

Apulie je proslavená pěstováním česneku.

Jak skrýt pohled na klimatizaci.

Bez květin by to nešlo.

Pohled z Via Pola na maják

V uličkách na pobřeží

 

Tady zněl odněkud Ennio Morricone.

Obloha začala znovu strašit a hrozit, zmizelo na chvíli i slunce.

Věž kostela San Croce (Sv. Kříže)

Muzeum mušlí a prodejna suvenýrů

 

Na hlavní ulici - Corso Lorenzo Fazzini

Schody plné srdíček vedou na Corso Cesare Battisti

Vchod do kostela Sv. Kříže

Interiér kostela Sv. Kříže 

Zvoníce Sv. Kříže

V uličkách Vieste

Když jsme vyšli ven z kostela Sv. Kříže, všimli jsme si, že obloha opět zčernala a občas zahřmělo. Potřebovala jsem si ještě někde koupit balzám na vlasy, který jsem si sebou nevzala. Slaná voda a slunce dávalo vlasům, které se vzpamatovávaly po covidu, hodně zabrat. Pořídila jsem ho až ve Sparu, kam jsme při našem prvním pobytu ve Vieste v roce 2006, chodívali nakupovat. Tehdy to byl jediný supermarket ve městě. A jako bonus jsme zjistili, kam se přesunulo městské tržiště. Kotník se začal ozývat nějak víc. Došli jsme až na kruhový objezd a pak sešli dolů kolem Pizzomunno k moři a pokračovali podél Lungomare domů. Když muž viděl, jak se belhám, navrhoval, že tu mám na něj počkat a že pro mě přijede autem. Při pohledu na oblohu jsem jeho nápad zavrhla. Se slovy „Trp kozáče, budeš atamanem“, jsem pokračovala.

Jsme zpět na pobřeží a po Lungomare se vracíme.

Obloha vypadala hrozivě.

Do apartmánu jsme to stihli ještě za sucha. Během chvilky se spustil déšť. Navlékla jsem si sametové tepláky, které jsem si úplně poprvé, co jezdíme na jih, sebou vzala. Co bych za ně dala v roce 2018, kdy nám propršela větší část dovolené v Kalábrii. Z lednice jsem vytáhla led, který jsem měla připravený do pití, zabalila ho do utěrky a s nohou nahoře ledovala kotník. A pak jsem zjistila, že se mi povedlo udělat si na chodidle puchýř. Asi jak jsem ulevovala noze a neutažený sandál se mi vymstil. To jsem teda hvězda jihu. Pustila se do mě zima, raději jsem si k teplákům vzala ještě i bundu. Na terase bylo velmi neútulno, takže jsme se přesunuli dovnitř. U kuchyňského stolu jsme chvíli hráli karty a přitom zívali jako o závod. Byli jsme oba slušně unavení, v nohách jsme měli osm a půl kilometru. Pro mně po covidu rekord. Uvědomovala jsem si, že ještě zdaleka nejsem ve formě a kdo ví, zda někdy budu. Ty tam jsou doby, kdy jsme chodívali Prčice.

Pokračování příště.