Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

pondělí 9. dubna 2018

Italský deník - 10. část


Pokračování předchozí části




Pondělí 19. června 2017

V noci mě probudily rány a já chvíli přemýšlela, co to je. Vstala jsem, vzala si baterku a šla na výzvědy. U kuchyně a druhé ložnice mlátily ve větru, který neutichal, okenice. Jen jsem si tak v duchu říkala, co bych asi dělala sama s baterkou, kdyby tady opravdu někdo byl, jak jsem se původně domnívala.
Když ty rány neprobudily manžela, stěží bych ho probudila já.
Okenice jsem zabezpečila a šla si znovu lehnout.
Vstávala jsem v sedm hodin, otevřela okna a pak se ozvala rána jako z děla. Průvan zabouchl dveře u kuchyně a mě došlo, že se asi probudí můj muž. Ne, neprobudil se. Nevzbudily ho v noci okenice, ani prásknutí dveří.
Občas mu to jeho spaní závidím. Vstával až hodinu potom. Alespoň jsem měla čas si sednout s deníkem na terasu a popisovat včerejší návštěvu magické Matery.
Ráda bych se tam ještě někdy podívala.

Po snídani jsme se vypravili k moři. Vítr od včerejška neutichal, spíš naopak. Na moři byly obrovské vlny a deštníky byly stažené. Za chvilku se objevil Francescův zaměstnanec, který se mimo jiné staral i o pláž a deštníky preventivně odvezl. To kdyby někoho z nás napadlo, že si ho otevře. Obula jsem si boty do vody a následovala manžela. Na břehu mě jedna vlna spláchla, aby mi naznačila, že už tam fakt nemusím. Vrátila jsem se na lehátko a přes ramena a záda, na kterých jsem si včera díky větru, slunci a topu s překříženými ramínky vytvořila krásný kříž, jsem si hodila plážové šaty. Můj muž se také za chvilku vrátil a konstatoval, že v tomhle se nejen nedá plavat, ale díky pohybujícím se kamenům, nejde do moře vlézt, natož z něj vylézt. Z lehátek jsme pak sledovali cvrkot a zjistili, že do moře neleze téměř nikdo. Úmyslně volím slovo neleze, protože jít do něj opravdu nešlo.

Před polednem jsme to zabalili a vraceli se do apartmánu. Viděla jsem přijíždět zelináře, takže jsem si jen vzala peníze a vrátila se před vrata. Nakoupila jsem brambory, okurku, citrony a broskve. V podstatě potřebujeme už jen nějaké pečivo. I když ta potřeba ještě není tak akutní, protože máme stále v mrazáku dvě půlky českého chleba a v rezervě balíček italského toastového.

Po obědě a krátké siestě jsme se vypravili do Sibari. Bylo sice pondělí, ale v průvodci, kterého sebou vozíme a který je už patnáctiletý, bylo uvedeno, že je otevřeno denně. A co je patnáct let proti dvěma a půl tisíci roků.

Přes strniště jsem si fotila Serra Dolcedorme

V Sibari jsme byli už v roce 2004, kdy jsme v oblasti severní Kalábrie a Lukánie (dnešní Basilicaty) navštěvovali archeologické areály. Z Grumentum to sem už tak daleko nebylo.
V podstatě tahle návštěva způsobila to, že jsme tam, kde jsme.
Tedy co se dočasného ubytování týká.

E90, která je také značena jako SS106, prochází také Sibariskou nížinou

Na světelné křižovatce byli žebráci. Zjistili jsme to až v momentě, kdy k našemu autu přišel seschlý stařík s cedulí, na které měl uvedeno, že má sedm dětí, nemůže najít práci a chtěl by "mangiare". Věkem odpovídal dědečkovi, či spíš pradědečkovi. Zprvu jsme si mysleli, že jen nějací blázni pobíhají po hodně frekventované vozovce. Pobíhali, aby žebrali.
Od určité doby žebrákům nedávám nic, navíc jsem ten pohyb mezi jedoucími auty pokládala za hodně riskantní.
"Já ti nerozumím," řekla jsem mu česky a on znovu opakoval "Mangiare". Vzdal to a pokračoval u aut stojících za námi. Dívali jsme se do zrcátka. Nepochodil ani u jednoho z aut čekajících na zelenou. V opačné směru stál jeho kolega s podstatně větším transparentem.
Kolona aut se rozjela a my pokračovali dál.

První překvapení bylo to, že jsme přijeli k úplně nové a moderní budově muzea. Tak ta tu tehdy nebyla.

Muzeum

Před ní bylo zaparkováno poměrně dost aut, což nás utvrdilo v tom, že je opravdu otevřeno.
Nebylo! Došli jsme ke vchodu a tam si přečetli "Lunedi chiuso".
Přišel k nám pohledný Ital v nejlepších letech, který nám potvrdil to, co jsme už četli, tedy že v pondělí je zavřeno. Prý máme přijít zítra. Když jsem se ho zeptala, zda jsou dnes zavřeny i vykopávky, řekl, že také. Poděkovali jsme, vrátili se k autu a přemýšleli, kam dál.
Nakonec jsme se rozhodli zajet se podívat do Sibari Marina.
Cestou k muzeu jsme zaregistrovali poutač na "Centro commerciale".
"Mohli by tam mít nějaké plavky pro Sáru".
"Nojo, ale to zase pojedeme kolem těch žebráků", vyjádřil můj muž.
"A kudy bys chtěl jet zpátky? Jinudy stejně nemůžeme."
Před příjezdem ke křižovatce manžel preventivně zamkl dveře. Možná si vzpomněl na naše přátele, kteří projevili milosrdenství v podobě několika drobných a byla jim přitom z náhle otevřených dveří vyrvána taška s doklady a veškerou hotovostí.
A nebylo to na žádné periferii, ale na hlavní třídě v Bari.
Na světelné křižovatce jsme odbočili do prava, zaparkovali na náměstíčku u nákupního centra. Vzhledem k časné hodině, byla většina obchodů ještě zavřena. Siesta je siesta. Prošli jsme se kolem z
amčených dveří obchodů a obchůdků, podívali se do výkladů a pak si v kávárně, která byla jako jediná otevřená, dali zmrzlinu.
Cestou do rezidence jsme udělali zastávku v MD discontu, který jsme objevili v předchozím týdnu při cestě z centra Villapiany. Koupili jsme si pečivo a hotové sáčky do vakuovačky, které jsem objevila už při předchozí návštěvě. Proti fólii, která se dá sehnat u nás a ze které si sáčky musím vytvářet sama, to byla cena vyloženě "za hubičku". Nakoupila jsem si různé velikosti s tím, že budu mít na hodně dlouhou dobu vystaráno. Marně jsme však pátrali po škrabce na brambory. Vozím si jí, a spolu s ní i další věci, celé roky sebou, protože znám vybavení italských apartmánů. Ta, kterou jsem si vzala letos, byla za trest. Tentokrát ve vybavení apartmánu škrabka nechyběla, ale já to s ní neuměla. Prostě jsem zvyklá na škrabku s rukojetí. Ta, která vypadá jako prak, mě přiváděla k šílenství, i když jsem měla oloupat brambory pro dva lidi. Raději jsem posledně brambory okrajovala nožem.

Manžela pak napadlo jet se podívat do Sparu, který, pro změnu, objevili naši sousedé, když netrefili podle našeho popisu do MD diskontu. Tady jsme objevili obchod, kde měli nejen škrabku (od Tescomy), ale i spoustu dalších zajímavých věcí. Krom škrabky jsme tu koupili dárky v podobě hraček pro mladší vnoučata. Miminko sice mluví italsky, ale slovu "mama" bude Bětka určitě rozumět. Zavítali jsme do outletu se sportovním oblečením a hledali plavky vcelku pro Sáru. Nenašli jsme nic. Zeptala jsem se prodavaček, ale ty mě řekly, že dětské plavky vcelku bohužel nemají. O patro výš jsem si koupila parádní boty. Jsem přesvědčená o tom, že se objeví i tady u nás, v této sezóně jako novinka. Už se mi to stalo dvakrát. Poprvé mě to docela pobavilo, protože jsem to, co bylo ve výloze pod nápisem "Nová kolekce", měla už notně ošlapané a musela jsem už přišívat i kamínky, které z nich začaly opadávat. Boty měly ve dvou barvách. V černém a zlatém provedení. Ty černé měly jen jedny a navíc v mém čísle. Jako by tam na mně čekaly. Přesně tuhle větu vyslovila dcera, při více než čtvrthodinovém večerním telefonátu, kdy jsem se jí pochlubila. Byla u nás zalévat a čekala, až se napustí sud vodou. Dozvěděla jsem se, že je u nás veliké horko, jahody zrají jako o závod, takže je jezdí sklízet denně po práci. Rajčata rostou jako blázen. Jen se mi omlouvala, že je nevyštipuje, protože si už není jistá, co ponechat a co zlikvidovat. Ujistila jsem jí, že to nevadí, že je pak po návratu upravím nůžkami.
Večer jsme trávili společně se sousedy. Nejprve u nás a potom u nich. Andrea udělala už po druhé v jednom dni palačinky a dala nám jich plný talíř. Prý ke snídani. Obdivovala jsem jí, protože mě by se v tom horku u sporáku stát takovou dobu nechtělo.



Úterý 20. června 2017

Probudili jsme se kolem sedmé. Tentokrát oba, což mě překvapilo. Po snídani jsme se vydali k moři, které už se uklidnilo. Sice se nekonal "Tálinský rybník", jako v předchozím týdnu, ale ve vlnách už se dalo plavat. I břeh doznal změny, z kamenů se působením vysokých vln vytvořily jakési schody a voda byla studená.

Před polednem jsme se vrátili do apartmánu, dali si kávu a já pak chystala oběd. Muž se mezitím snažil zprovoznit interbanking, abych mohla opravit částku na platbě za telefon. Špatný signál ve spojení s naší anténou způsobily, že se vše načítalo půl hodiny, a když už jsem se konečně dostala do fáze, ve které jsem chtěla opravit částku, kterou jsem zadala doma před odjezdem, se splatností v době naší dovolené, internet vypadl. Pobyt stranou od lidí a téměř i od civilizace, přináší určitá rizika. Rezidence sice nabízí wifi, ale to funguje jen u recepce a stejně padá. Co ted? Bud' těch pár korun pošlu po návratu domů a udělám ze sebe blba, který opsal platbu za předchozí měsíc, nebo někde zkusím objevit internetovou kavárnu, či podobné místo a platbu stihnu opravit.
To je tak, když ty faktury chodí až po našem odjezdu a pak přijde jen SMS s cenou. Nakonec jsem zkusila zavolat, omluvit se a vysvětlit, proč jim přijde menší částka. Prý je to v pohodě, kvůli takovému malému rozdílu určitě žádné penále nehrozí a navíc ten rozdíl můžu doplatit až ve faktuře za červen. Ufff! Škoda, že mě ten telefon a vysvětlení nenapadlo dřív.
Ale vlivem působení slunce a slané mořské vody je ta moje hlava blond ještě víc, než před odjezdem.

Vzala jsem si knížku, kterou mi poslala Valin a která koluje mezi blogery, čtoucími brakovou literaturu a pohodlně se usadila. Začal mě přemáhat spánek. Knihu jsem chtěla dočíst, chybělo mi pár posledních stránek. Na pláž jsem si chtěla vzít už jinou. Poté, co mi dvakrát spadla hlava, jsem to vzdala a šla si lehnout. Tento týden poprvé. V tom minulém jsme si s mužem během siesty chodili zdřímnout celkem pravidelně. Po probuzení jsem knihu dočetla. Valin měla pravdu. Kniha se četla hezky, i když mě některé archaismy docela pobavily. "Uvedl v pohyb svůj vůz", mě rozesmálo. Možná se naši vzdálení potomci budou usmívat nad tím, co dnes čteme běžně my. Čas nezastavíme.

Odpoledne jsme trávili na pláži, či v moři. Od rána se voda už trochu ohřála, protože teplota opět šplhala nahoru. Po našem návratu do apartmánu ukazoval teploměr 30°C.

Večer jsme se vypravili do Trebisacce a v Coopu nakoupili nějakou potravu a balenou vodu. Sice prý je tady voda nezávadná, ale po několika zkušenostech s "pitnou vodou", jí raději kupujeme. Vyjde to podstatně levněji, než pak shánět hořkou čokoládu.
Večer jsem seděla na terase a došlo mi, že jsem si vlastně ještě nevyfotila, jak bydlíme. Uvnitř už bylo šero, takže jsem fotila venku. Ale už i tady se smrákalo.

Večerní mraky

Náš dočasný domov


Pokračování příště

22 komentářů:

  1. Taky mi trvalo trochu déle než jsem se tím škrabacím prakem naučila, ale teď na něj nedám dopustit.Škrabe krásně tence, jen se musí přijít na ten fígl jak s ním.

    OdpovědětVymazat
  2. Dnes by ti na článek stačil i ten nevýkonný internet v Kalábrii. Není tam moc fotek, zato textu hodně, to mám ráda. Budu čekat na pokračování, dnes to bylo příjemně délkově stravitelné. Musím jít na poštu a tvůj normální článek (bez chyb jsem přeběhla rychle. Těším se, že už někde koupíš ty plavky pro Sáru   

    OdpovědětVymazat
  3. [1]: Dodnes se tomu praku vyhýbám - je někde návod, jak ho ekonomicky a uživatelsky příjemně používat? Práskneš nějakou vychytávku (tu ale prosím do mýho mejlu)...

    OdpovědětVymazat
  4. [3]:On to zas tak velký fígl není, jen najít ten správný úhel jak tu výkyvnou škrabku k té loupané zelenině přiložit.

    OdpovědětVymazat
  5. [1]: Já jsem schopná s tím prakem tak maximálně oloupat okurku, ale jinak jsem z něj na mrtvici. Doma ho nemám a ani mít nebudu. Moje sousedka z vedlejšího apartmánu si ho pochvalovala. Asi mám "volšový ruce".

    OdpovědětVymazat
  6. [4]: Zkoušela jsem to, hledala ten správný úhel, ale ve finále jsem brambory loupala nožem.

    OdpovědětVymazat
  7. [6]:Je pravdou, že na brambory to taková hitparáda není, je lepší na rovnější zeleninu,ale i ty brambory s ní zvládám.

    OdpovědětVymazat
  8. [7]: Tak to máš můj obdiv. Já si letos doma před odjezdem zabalím tu, kterou jsem si loni koupila. Doma jí nepoužívám, mám klasickou od Fiskars a ta je úžasná. Loupe tence a po těch několika letech, kdy jí mám, je stále ostrá jako břitva.

    OdpovědětVymazat
  9. Já to mám rozdělené, brambory starou, takovým tím nožem s nastavitelnou tloušťkou loupání a na okurky, mrkev a petržel ten prak.

    OdpovědětVymazat
  10. Tak vids, i v Italie se nejde porad koupat a more je obcaa pěkně studrne...my ho meli jako polévku...

    OdpovědětVymazat
  11. [8]: Já pořád používám tu s rukovítkem, takový zahloubený nůž, archaickou. Dobře se drží, tence loupe, pěkně vyštipuje očka brambor. Vedle ní mám pár modernějších, ale pro mě nepoužitelných. Ten prak mezi nimi není, už preventivně jsem ho nepořídila, zdála se mi práce s ním moc (pohyblivá). Návod by se šikl. Ale možná někde je a nakonec "nouze naučí i Kitty housti", pokud bych k ní někde přišla

    OdpovědětVymazat
  12. Pětihvězdičkové - jako vždycky.

    OdpovědětVymazat
  13. Manželovo spaní je tedy obdivuhodné. ten musí být zdravý jako řípa. Žebráky kome magistrály jsme zažili v roce 68 v bývalé Jugoslávii. Autobusem jsme jeli přes Velebit a byli jsme upozornění, že tam žebrají především děti. Házelo jsme jim z okýnek pomeranče a nějaké sladkosti. V horách žili převážně pastevci a přivydělávali si vyřezávanými figurkami, které pak prodávali i na pláži.

    OdpovědětVymazat
  14. Ještě jsem chtěla dodat, že jsem zaznamenala, že zavírací pondělky, jsou snad celoevropské a není to jen u našich památek a muzeí?

    OdpovědětVymazat
  15. Tak k té škrabce. Můj muž s ní také neumí, používá tu klasickou. Já jsem ji dostala od kamarádky jako dárek  jsem na ni tak zvyklá, že už s tou normální moc neumím. Do levé dlaně  si položím omytou bramboru či  zeleninu(mrkev a pod.) Dole u dlaně nasadím nožík a směrem od sebe tence loupám. Nebo naopak podle toho co a jak silného loupám. Spíš krátké tahy.Jde to mnohem lehčeji než obyčejnou škrabkou

    OdpovědětVymazat
  16. U toho ubytování je prima, že mají i sušák, na ručníky i plavky se hodil, že?

    OdpovědětVymazat
  17. Alenko, jak je vidět z komentářů škrabka-prak dává zabrat více lidem. Myslela jsem, že jsem sama, kdo si s ní neumí poradit. U nás ji používá muž, ví, jak na ni. Já raději klasiku nebo nožík Pěkně jsem si početla a těším se na pokračování   

    OdpovědětVymazat
  18. Dnes už si nedovedu představit, že bych škrabku neměla. Mám jen jednu, notně stařičkou.

    OdpovědětVymazat
  19. Omlouvám se, že reaguji se zpožděním, včera jsem až do večera pracovala na zahradě. Pustila jsem se do přesazování výpěstků muškátů. Tato zima byla na jejich růst a zakořenění ideální, protože jich je opravdu hodně. Domů jsem se připlouhala, když už se šeřilo, dala si sprchu a pak usnula v koutku na gauči.

    OdpovědětVymazat
  20. Ze žebráků bych měla taky strach. Škrabku jako prak nemám. Ani nevím, zda bych zvládla. Počasí bylo pěkné, asi jako u nás zrovna teď.

    OdpovědětVymazat
  21. Také závidím lidem, kteří dokáží tak tvrdě a kvalitně spát, tenhle dar jsem nedostala do vínku a každou ránu mám za odměnu. U těchto lidí, jako je tvůj muž se předpokládá, že jim ani infarkt, ani mrtvice nehrozí, umí skvěle odpočívat.To mi, kteří spíme na vodě, my se na koronární jednotce sejdeme v hojném počtu.

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤