Italský deník - 11. část

Pokračování předchozí části

Středa 21. června 2017

Probudila jsem se před šestou a plánovala si, jak si sednu na terasu s novou knihou. Už včera jsem měla v plánu si jí vzít sebou na pláž, ale ta skleróza … Knihy však byly v ložnici a já nechtěla vrzat dveřmi a budit manžela. Dopsala jsem deník a pak si uvědomila, že je nejen oficiálně první letní den, ale také slunovrat. A co víc, dnes v noci se nám zlomila dovolená. Lup! To to prasklo.

Jak je známo, druhá polovina dovolené utíká pokaždé rychleji.

Když se probudil muž, udělala jsem snídani. Po ní jsme si zabalili do batohu pití a vydali se na druhý pokus do Sibari.

Když jsem čekala u recepce až manžel přijede z parkoviště, dozvěděla jsem se, že jsou dnes v historickém centru Vallapiana trhy.

Co kdyby tam měly ty dětské plavky?

Když muž přijel, sedla jsem si k němu do auta a řekla mu, že do Sibari to vezmeme oklikou přes Villapianu, neb jsou tam trhy.

No, trhy. Spíš tržíčky. Jeden stánek s domácími potřebami, dva s textilem, jeden obuvník a pak pár stánků se zeleninou. Udělala jsem si tu ale radost, když jsem si za 8€ koupila moc hezké šaty. Zastavili jsme se u obuvníka a zaujaly mě tam krásné boty pro naší parádivou Emu. Bohužel je neměl v čísle 34, nabízel mi 33. Rok co rok si vozíme obkreslená chodidla našich vnoučat a nosíme je v kapse batohu. Když muž měřil botu s Eminou stopou, byla by ta bota knop. Obuvník nám pak nabídl jiné ve velikosti 34, ale ty vypadaly jako na babičku. Poděkovali jsme, rozloučili se a odcházeli. U jednoho zelináře jsme koupili placaté broskve a dva banány.

Sjeli jsme z kopce na pobřeží a pokračovali do Sibari. Žebráci na křižovatce byli opět, ale tentokrát tam byla i spousta aut, takže nestihli všechna obejít. Mám pocit, že stejně u žádného nepochodili.

Zaparkovali jsme před muzeem a koupili si vstupenky. Byli jsme evidentně prvními návštěvníky, protože pán v pokladně neměl ještě nic na vrácení a to jsem chtěla platit 10€ bankovkou. Byl rád, když jsem vysypala peněženku a těch 6€ mu dala v mincích. Bral i ty malé, centové. Vstupné 3€ na osobu platilo jak pro návštěvu muzea, tak i vykopávek.

Muzeum je nové, bylo vybudováno z finančních prostředků EU. Je kompletně bezbariérové a jsou v něm předměty, které byly objeveny při vykopávkách v Sibari a jeho blízkém okolí. Toto území bylo osídleno už v prehistorii a pak později se stalo největším centrem Magna Grecia, kdy bylo postaveno Sybaris. Římané, po té co převzali nad územím nadvládu, dali tomto místu jméno Copia a později Thurium.

Tentokrát vynechám své oblíbené historické okénko, protože jsem o Sibari už psala.

Zájemci, nejen o historii, se proto mohou podívat sem.

Muzeum jsme si prohlédli celé. Pobyt v klimatizovaném prostoru byl velice příjemný. Nevěděla jsem, zda se tu smí fotit, takže jsem občas něco nenápadně zdokumentovala z míst, kam se nedívaly všudepřítomné kamery. Když jsem si později všimla, že další návštěvníci, kteří dorazili po nás, normálně fotí, začala jsem také, ale v podstatě až v posledním 6. sálu.

Nejvzácnější exponáty jsou umístěny za sklem.

At' už je to bronzová socha býka, či koňské nohy, odraz světla udělal své

Tyto nádoby sloužily k uchování potravin

Hrobka

Je libo sedací vanu?

Amfora z řeckého období

Část mozaiky, která je přenesena z vykopávek

Nad uměním starých umělců se tají dech

Několik obrovských nádob stojí venku před muzeem

Po prohlídce muzea jsme se vypravili na vykopávky, když jsme předtím raději snědli zakoupené banány. V rozpáleném autě, doznaly během naší návštěvy v muzeu, značné změny k horšímu. Nechat je tady ještě po dobu prohlídky vykopávek, asi by nám už šly naproti.

Když jsme dorazili k archeologickému areálu, první co nás zaujalo, byla nová budova. Samý chrom a mramor.

V roce 2004 tu býval dřevěný dům.

Vypadá to spíš jako autobusové nádraží, ale je to nová budova u vykopávek

Ukázali jsme vstupenky z muzea, domnívajíc se, že se můžeme vydat na obchůzku areálem, tak, jako kdysi. Už to nešlo. Chvíli jsme počkali na starší německý pár, se kterým už jsme se potkali v muzeu a pak se vydali na prohlídku.

Provázel nás stejný člověk, který nám v pondělí před muzeem vysvětloval, že je zavřeno.

V pondělí mi byl sympatický, ale ted' už méně.

Po úzkém chodníku, na kterém byl nasypán písek a který bude v budoucnosti pravděpodobně vydlážděn, jsme došli k vykopávkám.

Když průvodce zjistil, že provází Čechy a Němce, došlo mu, že si asi moc nepokecá.

Ptal se nás odkud jsme. Prahu znal a řekl, že tam má dceru.

Němci mu řekli, že jsou z Norimberka, ale kdoví, co jim rozuměl. Chvíli přemýšlel a pak řekl, že je to u monackých hranic. Němci znovu zopakovali Nürnberg, ale pak mávli rukou a jen se culili.

Znalosti zeměpisu našeho průvodce byly opravdu excelentní.

Kdoví, kde vůbec má tu dceru.

A zatímco před 13 lety jsme se mohli po areálu volně pohybovat, fotit si dosytosti a nesledovat čas, ted' nás průvodce za sebou hnal jako malé stádo po pěšinách. Vždy jen máchl rukou někam a jedním slovem sdělil cosi, jako třeba amfiteátr, či dva sloupy z doby řeckého osídlení.

Byl mi smypatický čím dál, tím míň.

Amfiteátr

Řecké sloupy

Na jedné z mozaik je vidět svastika

Decumanus maximus

Sestoupili jsme dolů na Decumanus maximus, což je hlavní tepna archeologického areálu a průvodce jen řekl "strada". Možná kvůli Němcům, aby si slovo spojili se "strasse". Myslela jsem si, že budeme pokračovat, ale ne. Po dalších schodech jsme vystoupali na nově vybudovaný obchvat areálu. Tam asi průvodci něco svitlo v hlavě a začal lovit v mobilu, aby pak Němcům přehrál jakési informace. Nám jen oznámil, že česky to nemá.

Byla jsem zklamaná. Ne z toho, že v mobilu neměl české informace, ale z toho, že už se nedá areálem procházet a vidět věci zblízka. A zatímco Němci disciplinovaně pochodovali za průvodcem, my se loudali vzadu.

Impluvium bývalo součástí všech římských patricijských domů.

Bývalo v atriu a sloužilo pro sběr dešťové vody

Pohled shora na další zajímavou mozaiku

Takto jsem jí vyfotila v roce 2004

Decumanus maximus pokračoval až k Severní bráně

Pohled zpět ke sloupům a na místa, kterými jsme prošli. Už bylo docela vzdálené

Když jsme pak došli k odbočce k parkovišti, jen mávl rukou a ukázal na Severní bránu. Zeptala jsem se ho, zda se tam můžeme jít podívat.

Neochotně souhlasil.

Došli jsme tedy sami po ochozu nad schody u Severní brány. Cestou jsme si všimli malých ploch, vybudovaných na kraji nového ochozu, které byly také zatím jen vysypané pískem. Na každé byla připravena tabule, na které snad někdy v budoucnu bude upozornění, na co se návštěvník dívá. Pod každou tabulí byla samozřejmě cedule o evropských fondech.

Na prázdné tabule zatím jen káleli ptáci.

Cedule, zatím jen na h...o

Severní brána

width="858" height="644" src="http://nd02.jxs.cz/402/671/dd2da94340_104923695_o2.jpg" alt="" />

A ještě jednou přiblížena

Decumanus maximus, po kterém jsme se v roce 2004 procházeli

Tady je vidět připravená cesta s vyhlídkovými plochami

2017

2004

Tam dole pod schody kdysi bývala Severní brána

Po schodech jsme sešli téměř až dolů k Severní bráně kdysi římského města Copia.

Nad Severní bránou ...

...která kdysi vypadala takto

Poslední pohled na vykopávky a kalabrijské kopce

Po prohlídce jsme se pomalu vraceli zpátky a všimli si, že německé auto už je pryč. Když jsme dorazili k odbočce, udělala jsem pár kroků zpátky, abych si vyfotila ještě z dálky sloupy. Náš průvodce na nás z cesty k parkovišti už mával oběma rukama a volal nás zpátky. Byl hodně nepříjemný, když se nás ptal, zda si to chceme projít ještě jednou celé. V případě, že ano, musíme si to zaplatit. Řekla jsem mu, že jsem si chtěla jen vyfotit sloupy.

Nechápu, jak mi tenhle člověk mohl být v pondělí sympatický.

Byl kožený jako opasek a mračil se. Řekli jsme mu, že před 13 lety se mohlo areálem volně procházet a on oznámil, že tu v té době nebyl. Muž ho požádal, zda nemají k dispozici nějakou brožuru, nebo informační letáček, které jsou v podobných areálech běžné. V muzeu totiž také nic neměli. Jen zavrčel, že nějaké malé.

A já měla tu drzost se zeptat, zda smíme použít záchod.

Na záchod, který byl z druhé strany budovy, nás téměř dovedl. Záchody byly luxusní, stejně jako celá budova, ve které byli všehovšudy tři lidé. Zda to byli všichni průvodci, kteří čekali na další návštěvníky, netuším. V daný moment na nás však hráli přesilovku.

Oč smypatičtější nám byla ta původní stará dřevěná budova, kde se kupovaly vstupenky, prodávaly pohlednice a kde bylo i malé občerstvení. Mramorový palác, kde se utopily peníze z fondů EU, se mezi piniový háj hodí jako pěst na oko.

Když jsem vyšla ze záchodu, muž držel v ruce nějaké dva propagační materiály, z nichž ani jeden se netýkal vykopávek.

Prý mu je průvodce přinesl až před záchod. To asi aby měl jistotu, že se mu někam nezaběhneme.

Vraceli jsme se k autu. Průvodce seděl na židli na roku budovy, nohy hozené na druhé a sledoval, zda jdeme opravdu na parkoviště. Pokaždé se slušně loučíme, ale tentokrát jsme kolem něj prošli mlčky.

Měla jsem políčeno na jeden oleandr na parkovišti a plánovala jsem si, že ukořistím větvičku před odjezdem.

"Co ten oleandr?", zeptal se mně muž. "Kašlu na něj, ten člověk se tváří, že by mě kvůli tomu nechal zastřelit, nebo zahrabat do vykopávek."

Smích byl osvobozující.

Občas se něco holt nepovede.

Cestou zpátky jsme opět odbočili do Sibari Marina. Tentokrát jsme tu byli ve vhodnější dobu a obchody byly otevřené. Něco jsme nakoupili a cestou zpátky jsem poprosila manžela, aby mi zastavil. Když se zeptal proč, ukázala jsem mu na protější stranu silnice. Byl tam skoro stejný oleandr jako na parkovišti u vykopávek. Možná jen o něco málo tmavší.

Po obědě a krátké siestě jsme se vypravili, jak jinak, než k moři. Teplota opět stoupla, bylo 32°C. Vydrželi jsme na pláži až do večera a když jsme se společně se sousedy vraceli zpátky, zastavil nás Francesco, aby nás pozval na večerní karaoke. Řekli jsme mu, že se možná přijdeme podívat. Tomáš řekl, že pokud tam půjdeme, určitě po nás bude někdo chtít, abychom zpívali. To snad nehrozí.

Nakonec nás přemluvila Nikolka, která nám začala říkat "babičko a dědo". V podstatě jsme jí to navrhli sami, měla v hlavě trochu guláš z toho, jak nám má říkat. Trávila u nás poměrně dost času, nejen na pláži, ale i v apartmánu. Dokonce s námi několikrát jedla. Chovala se k nám jako opravdová vnučka a my tím zmátli spoustu lidí. A když už jsme měli vnučku, nabídli jsme Andree a Tomášovi tykání. Nemáme s tím žádný problém. Dodnes nám tykají dospělé děti našich přátel a mně to těší.

Nakonec dorazili i sousedé s vykoupaným Filípkem, uvázaným v šátku.

Posléze jsem se nechala Tomášem vyhecovat a oba jsme do toho šli. Prý abychom zachránili čest našich rodin. Když jsme totiž slyšeli jednu dámu, tak Tomáš pronesl: "To dáme!" Možná k tomu přispělo i pivo, které jsme si dali a horký večer. Ostudu jsem si asi neudělala, protože jsem slyšela pochvalné hlasy už tam.

Andrea s Filípkem, který jí usnul v šátku, odešli dříve a my vydrželi téměř do konce.

Nakonec ten den, kdy nás otrávil průvodce na vykopávkách, skončil
hezky.

Čtvrtek 22. června 2017

Vstávali jsem tentokrát o něco později, než obvykle a po snídani se vydali k moři. U baru jsme se zdravili s manželkou Gaetana, která na rozdíl od svého muže česky neumí. Ale jejímu úsměvu a pochvalným slovům jsem rozuměla. Prý krásně zpívám. Dokonce i na pláži nás zdravili i lidé, kteří to dříve nedělali a také si pochvalovali uplynulý večer. Muž se vedle mě nesl hrdě a asi mu ta chvála dělala dobře.

Na pláži jsme vydrželi až do oběda. Tentokrát jsem nemusela vařit, protože nás Andrea s Tomášem pozvali na oběd. Prý za to, že jim živíme Nikolku. Naše námitky, výmluvy a omluvy nám nebyly k ničemu. Nikolka rozhodla, že prostě přijít musíme. Vstávala prý až v jedenáct hodin. Nebylo se čemu divit, vydržela s námi včera celý večer. Oběd byl výborný, my alespoň přinesli pivo, abychom trochu kompenzovali pozvání.

Po obědě jsme společně poseděli a sledovali, že se něco děje v apartmánu, kde bydleli Victoria a Nico a který byl od neděle prázdný. Nejprve paní domácí zametala terasu, pak přišel Francesco s párem starších Italů a jako vrcholné číslo pak následovalo několik cest s kolečkem vždy plně naloženým kufry, taškami a dalšími zavazadly, které vozil "zahradník". Člověka, který se staral o celý areál, rozkládal lehátka na pláži, kterou denně uklízel a který pilně zaléval květenu a stříhal trávu, jsme si překřtili se sousedy na"zahradníka". A ve finále pak prošel pán, který si ve futrálu nesl oblek. Tak tady ho tedy opravdu užije. Asi jako já své šaty. Byli jsme opravdu vzdáleni od civilizace. Představa pána, jdoucího v obleku po prašné lesní cestě do městečka, mě docela pobavila.

Další část odpoledne jsme trávili u moře.

Spát pod deštníkem na pláži, není tak úplně k zahození.

Večer jsme v roli babičky a dědečka trávili s Nikolkou. Andrea s Tomášem si šli vyřídit ještě další pobyt, pokud to tedy bude možné. Rozhodli se totiž, že místo původních dvou týdnů tu pobudou čtyři. Třetí týden už měli domluvený. Andrea je na mateřské a Tomášova profese jim to dovoluje.

Po jejich odchodu byla Nikolka smutná, protože nevěděla, kam rodiče odešli. Vydali jsme se tedy na procházku, abychom jí ukázali, že jsou v recepci a domlouvají se s Francescem. Když viděla rodiče, tak jen řekla "Aha." A bylo po smutku.

Vrátili jsme se k apartmánu a hráli "prší". Pomyslela jsem na to, že kdyby skutečně zapršelo, vůbec bych se nezlobila. Večerní teplota byla stále nad 30°C. Sousedé se vrátili po chvíli s tím, že tu zůstanou, ale budou se muset na oba následující týdny stěhovat. Tomáš pak pronesl, že ho odpoledne "zahradník" inspiroval s tím kolečkem.

Prý už si ho domluvil na sobotní stěhování.

Prší jsme s tou malou cácorkou vydrželi hrát skoro do deseti. Mockrát jsem prohrála, protože hodit jí tam sedmu, mi přišlo hloupé. Tohle hraní-nehraní jsem si natrénovala v době, kdy byly vnučky malé. Dnes už s nimi hraji naplno, ale asi jsem předurčena k tomu, mít štěstí v lásce. Zatímco já jsem Nikolku šetřila, můj muž mi tam solil sedmy a esa jako na běžícím pásu. Když Nikolka vyhrála, byla št'astná jako blecha. To přeci stojí za to, aby dětem zářily oči.

Po desáté jsem Nikolku odvedla vedle.

Za chvilku se vrátila, aby nám ještě popřála dobrou noc.

Pokračování příště.