Italský deník - 9. část - Matera 2

Pokračování předchozí části

Stále ještě neděle 18. června 2017

V předchozí části putování Materou jsem skončila na vrcholu Civity a stavbu, kterou jsem vám slíbila, ted' představím.

S jejími fotkami jsme se setkali v předchozí části, kdy jsem jí fotila z různých míst při našem putování po Sasso Barisano.

Tou budovou je katedrála.

První pohled

Už boční pohled, kdy jsme vyšli z tunelu, byl krásný. A co teprve její portál s nádhernou růžicí. Pohledy odtud na město byly úchvatné, stejně tak i interiér katedrály. Před vstupem jsem si znovu přes tílko oblékla košili. Při focení uvnitř mi došly baterky, na chvíli jsem se posadila do lavice a vyměnila je. Uvědomila jsem si, že už mě docela bolí nohy.

Bok katedrály se zvonicí

Pohled na město pod ní.

Bohužel bylo pod mrakem

Katedrála ve slunci

Katedrála, jejíž celý název je Madonna della Bruna a Sant'Eustachio, byla postavena ve 13. století v apulsko-románském slohu na nejvyšším místě Civity, která rozděluje obě Sassi.

V těchto místech býval klášter sv. Eustacha, patrona města, který v roce 1093 navštívil tehdejší papež Urban II.. Klášter byl poničen zemětřesením. Další z papežů Inocenc III. povýšil Materu na archidiecézi. Bylo nutné vybudovat nový chrám, který by převyšoval všechny okolní budovy. Aby bylo docíleno kýženého efektu, byl vrchol na Civitě zvýšen o více než 6 metrů.

Katedrála začala být budována od roku 1230 a stavba byla dokončena roku 1270. Zasvěcena byla Santa Marii di Matera, o čemž svědčí zápis, který je uložený v muzeu. Roku 1318 byl její název změněn na Santa Maria dell Episcopio. Roku 1389 navštívil Materu papež Urban VI., který byl původně arcibiskupem Matery a po jeho přímluvě, byla katedrála pojmenována podle patronky města na Santa Maria della Bruna. Změnám stále ještě nebyl konec. Roku 1627 jí arcibiskup Matery Msgr. Fabrizio Antinori, přejmenoval na Madonna della Bruna a Sant'Eustachio, čímž do jejího názvu připojil i druhého patrona města, V roce 1962 byla papežem Janem XXIII. povýšena na Baziliku minor a roku 1991 přijala návštěvu papeže Jana Pavla II.

Mezi roky 2003 až 2006 prošla restauračními pracemi.

Její vnější vzhled se od vybudování téměř nezměnil. Fasádě dominuje rozeta se šestnácti paprsky, nad ní je socha Archanděla Michaela. Na bocích jsou postavy muže a ženy a růžici dole podepírá Atlas. Lemují jí čtyři sloupy - vždy dva na sobě. Od štítu se spouští dalších dvanáct sloupů. Symbolizuje to čtyři evangelisty a dvanáct apoštolů. Vchod lemuje kulatý oblouk se sochou Madonny della Bruna v lunetě. Na bocích jsou sochy svatých Petra a Pavla. Fasádu dotváří ještě dva reliéfy, které sem byly přidány v 17. století. Hlavní vchod zůstává po většinu času uzavřen, dovnitř je možno vstoupit jednou ze dvou bran. Uliční bránu dotváří ozdobné prvky. V horní části jsou malé dlaždice a basreliéf proroka Abrahama, který je pokládán za otce tří náboženství - křest'anství, islámu a judaismu. Druhá, která je mnohem zdobnější, se jmenuje Lví brána. Lemují jí dva sloupy se se dvěma lvy. V horní části je lemována motivy šišek, květin a listů. Nad dveřmi jsou hlavy andělů, nebo dívek, symbolizujících čistotu církve.

Rozeta

Oblouk se sochou Madonny della Bruna

Svatí Petr a Pavel.

Pták na Pavlově hlavě nepatří mezi atributy tohoto světce

Jeden z reliéfů přidaných v 17. století

Detail výzdoby Lví brány

Zvonice je vysoká 52 metrů, má čtyřúhelníkový půdorys a je rozdělena na dvě části terasou. Má sloupková okna a v horní části se zužuje. Je v ní sedm zvonů.

Zvonice

Interiér je na půdorysu latinského kříže, i když jeho původní tvar byl písmeno T. V 16. st
oletí byly přistavěny tři kaple sousedící s levou lodí. Přestavba, prováděná v 17. a 18. století, změnila původní románský interiér na baroko a také byla prodloužena apsida hlavní lodi, čímž se změnil půdorys chrámu. Hlavní lod' je osvětlena deseti okny a má bohatou štukovou výzdobu. Strop zdobí tři plátna Battisty Santora, která sem byla vložena v 19. století. Hlavní oltář pochází z roku 1627 a obložení kolem, z ořechového dřeva, je z roku 1453.

Je zde k vidění byzantská freska, která znázorňuje Madonnu della Bruna, a která je datována do roku 1270. A také další freska, která je pokládána za nejvzácnější. Pochází, podobně jako předchozí, z konce 13. století a byla objevena až v průběhu posledních restaurátorských prací. Nachází se u hlavního vchodu a je na ní zobrazen Poslední soud. Autorství je připisováno Rinaldu z Taranta a dokládá původní malířskou výzdobu katedrály. Za prohlídku stojí kaple Sacramento s kazetovým stropem a výklenky po stranách. Krásná je i kaple Zvěstování, kde je umístěn betlém z roku 1534, a kde jsou k vidění i pozůstatky původního kláštera sv. Eustacha.

Po vstupu Uliční bránou se návštěvníkům otevře tento pohled

Strop s plátny Battisty Santora

Okna dostatečně osvětlují vnitřek katedrály

Mnich ve skleněné rakvi

Freska Poslední soud

Kaple Sacramento, která byla na chvíli osvětlená

Detail jejího kazetového stropu, už po zhasnutí

Kaple Zvěstování s betlémem a pozůstatky kláštera sv. Eustacha

Hlavní oltář

Varhany

Po prohlídce jsme plní dojmů vyšli ven. Udělala jsem si ještě několik záběrů a pak bránou, kde to neuvěřitelně klouzalo a navíc hodně nepříjemně foukalo, jsme se vydali po Via Duomo na další pout' městem, tedy jeho částí, která se jmenuje Civita.

Poslední pohled na katedrálu

Tunel do další části Civity

Tento pohled se nám naskytl po opuštění tunelu

Schody nahoru ...

... a pohled dolů

Sassi pod námi

Procházeli jsme částí Matery, která se jmenuje Civita. Oproti Sassi je mladší, ale je neméně zajímavá.

Na Piazza del Sedile jsem si vyfotila Palazzo Sedile, který byl vybudován v roce 1540. Roku 1759 prošel přestavbou. Má dvě zvonice a je zdoben šesti sochami. V současné době v něm sídlí hudební konzervatoř.

Palazzo Sedile z kraje stejnojmenného náměstí

Průchod z náměstí nás sice lákal, ale pokračovali jsme rovně

Palazzo Sedile zblízka

Kousek odtud na Piazza San Francesco stojí nádherný kostel San Francesco d'Assisi.

Jedná se o barokní stavbu, která byla vybudována na původním kamenném kostele Sv. Petra a Pavla. Tento jeskynní kostel je dodnes přístupný ze třetí kaple současného kostela. Je v něm k vidění freska zobrazující návštěvu papeže Urbana II. v M
ateře roku 1093. Některé zdroje dokonce uvádějí, že tento kostel roku 1218 osobně navštívil Sv. František z Assisi.

Kostel, který nese jméno tohoto svatého, byl budován od poloviny 13. století. V 15. století došlo k jeho rozšíření. Jeho současná pozdně barokní podoba pochází z 18. století a vyšla z dílny architektů Vita Valentina a Tommasa Pennetta. Fasádu zdobí tři sochy, uprostřed je Neposkvrněný a po stranách Sv. František a Sv. Antonín. Interiér je jednolodní, doplněný malými bočními kaplemi a malovaným stropem. Za hlavním oltářem je polyptych devíti temperových maleb na dřevě, jejichž autorem je Lazzaro Bastiani, malíř Benátské školy. Pocházejí z roku 1500.

Kostel Sv. Františka z Assisi.

Bohužel byl zavřený ...

... na jeho schodišti se chystal koncert

Fotografii interiéru kostela jsem stáhla z internetu.

Zdroj: Stránky Chiesa San Francesco d'Assisi, autor: Velvet

Pokračovali jsme dál městem, čelili nepřestávajícímu větru a slunečním paprskům. Stále se kolem nás bylo na co dívat. Dalším kostelem, který jsme na své pouti potkali, byl Chiesa del Purgatorio (Duše v očistci). Jeho stavba začala roku 1725 a dokončen byl roku 1747. Financována byla Bratrstvem očistce a příspěvky obyvatel města. Autorem projektu byl Giuseppe Fatone z Adrie. Fasáda kostela je dílem Vitoantonia Buonvina a Bartolomea Martemucciho. Všechny barokní dekorace jsou zaměřeny na téma smrti a vykoupení duší. V horní části fasády je socha Madony s dítětem, jsou zde vidět i košíky s ovocem, andělé a kajícníci v plamenech. Dřevěný portál v dolní části je rozdělen na 36 čtverců s lebkami. Ve výklencích jsou umístěny sochy svatých.

Kostel Duše v očistci

Detail výzdoby

Sv. Archanděl Michael

Nahoře lebky vládců a prelátů,

pod nimi obyčejných občanů města

Kostel má půdorys řeckého kříže a je osazen osmihrannou dřevěnou kopulí. Tři oltáře zdobí obrazy z 18. století. Obraz nad hlavním oltářem zobrazuje Sv. Kajetána a Madonu.

Fotografie z interiéru jsem stáhla z internetu, byl také zavřený.

Zdroj: Chiesa del Purgatorio, autor fotografií Velvet

Jen pár kroků a stáli jsme před dalším kostelem, kterým byl kostel Santa Chiara. Pochází z konce 17. století a byl vybudován společně s přilehlými budovami, ve kterých byla první nemocnice a klášter klarisek. Fasáda kostela je jednoduchá, zdobí jí čtyři korintské pilastry, V jeho horní části pod lunetou je socha Madony. Ve výklencích u vchodu jsou sochy svatých. Interiér kostela je jednolodní, podél bočních stěn je mnoho dřevěných oltářů z 18. století. Nad hlavním oltářem je obraz Andělské Madony. Na bocích stojí sochy Santa Chiary a Santa z Assisi. V přilehlé budově bývalé nemocnice a kláštera je dnes Národní muzeum Domenica Ridoly s archeologickými sbírkami.

Kostel Santa Chiara

Národní muzeum D. Ridoly

Pokračovali jsme podle šipek a došli na náměstí Piazza Pascoli. Zaujala nás v jeho čele krásná budova paláce Lanfranchi, v níž sídlí Národní muzeum Basilicaty se středověkými sbírkami a moderním uměním.

Palác Lanfranchi je největší památkou ze 17. století v celé Mateře.

Asymetrická fasáda je horizontálně rozdělená římsou na dvě části. Ve spodní je pět výklenků se sochami. Horní část je pilastry rozdělena na oblouky. Pravidelnost je narušena růžicí, kvůli které je jeden oblouk širší. Nahoře, nikoliv uprostřed, je štít s hodinami. Palác byl vybudován mezi roky 1668 a 1672. Z rychosti výstavby by si dnešní stavitelé opravdu mohli vzít příklad. Původně ho obýval a pořádal zde diecézní semináře arcibiskup Vicenzo Lanfranchi. Později budova sloužila církvi. Po sjednocení Itálie bylo v paláci klasické lyceum. Dnes v něm sídlí Národní muzeum středověkého a moderního umění Basilicaty.

Palác Lanfranchi

Před vchodem je socha Kenjira Azumy "La Goccia" (Kapka)

V nedaleké cukrárně jsme si dali zmrzlinu. Většinou si sedáme ke stolku, abychom si jí vychutnali. Ale … stolky byly obsazené a navíc jsme chtěli vidět ještě něco dalšího. Takže jsme jí konzumovali za pochodu. Ale chutnala náramně.

Se zmrzlinou jsme došli na vyhlídku, kde se nám otevřel další zajímavý pohled na katedrálu a město, které se pod ní rozkládá. S kelímkem zmrzliny a lžičkou se fotí opravdu špatně.

Pohled z vyhlídky na Civitu s katedrálou a na náš cíl Sasso Caveoso

Sasso Caveoso s kostelem ve skále, který jsme viděli z druhé strany,

kdy jsme ztratili cestu. Byli jsme až u ohybu, který je vidět vlevo v polovině fotky.

Za kostelem jsou krásně vidět jeskyně na Murgii

Tato fotka vznikla u kostela Santa Lucia alle Malve, o kterém jsem psala v minulé části,

kdy jsme přehlédli pokračování cesty

Pokračovali jsme kolem Diecézního muzea, které sídlí v budově bývalého semináře. Jsou zde vystaveny církevní památky od 11. do 19. století. Je zde k vidění byzantský pektorál a relikviáře Sv. Eustacha a Sv. Jana z Matery. Oba pocházejí z 15. století.

Diecezní muzeum

Detail fasády Diecezního muzea

Od muzea jsme sestupovali po ošlapaných mramorových schodech, které také hodně klouzaly do druhé části Sassi a tou je Caveoso. Její dominantou je kostel ve skále, ke kterému jsme chtěli dojít. Ze schodů jsem opět fotila a když pak skončily, pokračovali jsme po stále sestupující Via Casalnuovo k našemu cíli.

Santa Maria di Idris, jak jsem jí vyfotila já ...

... a takhle fotí profesionál.

Zdroj Internet, autorem je fotograf jménem Tango7174

Ze schodů na Via Casalnuovo, jsou vidět obydlí vykopaná ve skále

Cestou po Via Casalnuovo jsem opět fotila katedrálu

Via Casalnuovo

Sasso Caveoso a nahoře nad ním zvonice katedrály

Sasso Caveoso

Ke kostelu Santa Maria di Idris jsme vystoupali po nespočetných schodech. Před hlavním vchodem stála ohrada. I tady se něco budovalo, či opravovavalo. Také se vybíralo vstupné, jak jsme se dočetli na informační tabuli před vchodem. Kostel byl však zavřený, takže jsme se zařadili mezi další návštěvníky, kteří šplhali po skalních schodech kolem kostela, ve snaze najít ten nejlepší záběr.

Stoupání ke kostelu

Kostel je vybudován ve velkých vápencových útesech na vrcholu Monterrone a je nepřehlédnutelný. Název Idris pochází podle jedné verze z řecké Odigitrie, což je "ukazatelka cesty" a podle druhé, podle nádob jímajících akumulovanou vodu stékající ze skály, kterým se říká "hydrias".

Skalní kostel má vyzděnou přední část s malým zvonovitým štítem, který mu dodává harmonický vzhled. Interiér tvoří nepravidelná lod' s freskami, a který velmi trpěl kvůli opravám, zejména po zhroucení části klenby na konci 15. století. Oltář zdobí Madona s dítětem pocházející ze 17. století. Vpravo od ní je freska se Sv. Eustachem, patronem města a vlevo Madonna Annunziata. Fresky však trpí stálou vlhkostí uvnitř kostela.

Kostel je propojen tunelem s kryptou San Giovanni in Monterrone, kde je bohatá fresková výzdoba, která vznikala od 12. do 17. století.

Sloužil k liturgickým účelům a do 40. let minulého století.

Štít nad vchodem

/>

Boční vstup

Po těchto schodech a průlezem jsme se dostali na druhou stranu ...

... kde byl vidět kus zříceného stropu z tufu

Odměnou nám byl tento pohled

Skalní kostel jsme obešli a pořídili spoustu dalších fotek. Mezi nimi i kostela, který stojí v údolí nad srázem, pod kterým teče Gravina.

Z tohoto úhlu byla vidět zvonice a část střechy

Kostel, je známý pod názvem San Pietro Caveoso, ale ve skutečnosti se jmenuje Kostel Svatých Petra a Pavla.

První název je však uváděný v průvodcích, i na mapách pro turisty.

Patří k jedné z hlavních náboženských památek Matery. Jeho počátky se datují do roku 1218. Během staletí prošel několika změnami a přestavbami, kdy bylo nenávratně ztraceno několik konstrukčních prvků. V 17. století byl kompletně restaurován. Byla vybudována barokní fasáda se třemi portály, nad kterými jsou ve výklencích sochy. Nad hlavním je Madona Milosrdenství, nad levým Sv. Petr a nad pravým Sv. Pavel. Byla také postavena zvonice. Současně byl zvětšen jeho interiér, přidány boční kaple a původní strop vytesaný do tufu, byl zakryt novým, na dřevěných nosnících. Po té byl vysvěcen arcibiskupem Lanfranchim. Později byl změněn jeho interiér, který byl pokryt štukovou výzdobou. Oltář hlavní lodi pochází z 18. století a dominuje mu dřevěný polyptych pocházející z roku 1540. Z původních osmi bočních kaplí zůstala jen polovina. Čtyři, které byly vpravo, musely ustoupit stavbě oratoře a z části i příjezdové cestě.

Nad kostelem a pod mrakem

San Pietro Caveoso

Pomalu nastával čas návratu.

Pohledem na hodinky jsme zjistili, že doba, kterou jsme si pro návštěvu předplatili, se krátí.

Po Via Casalnuovo a pak Via Lucana jsme stoupali do kopce, orientovali se v mapě, abychom někde "nezakufrovali". Potom jsme chvíli konfrontovali naší zakoupenou mapu s plánem města, na který jsme cestou narazili. Muž se mi, tak jako obvykle, smál, když jsem s naší mapou kroutila, abych se ujistila, že opravdu jdeme správně.

Kamenný dům zdobí římsa nad oknem

Bydlení v kameni

Stoupání po Via Casalnuovo

Sasso Caveoso

Sasso Caveoso

Na náměstí Vittorio Veneto se nám nechtělo, i když jsme věděli, že odtud bychom trefili na první pokus.

V zeleni na levé straně jsme objevili věže hradu Tramontano. Manžel navrhl, že zajdeme k autu a zaplatíme si ještě nějaký čas na jeho prohlídku. Zeptala jsem se ho, zda ho nebolí nohy a když řekl, že ano, rozhodla jsem, že hrad vynecháme.

U odbočky z Via Lucana ke hradu jsme narazili na budku s informacemi. Ujistili jsme se, že máme správný směr k nádraží a pak se dozvěděli, že hrad je stejně uzavřený. Navíc jsme zaregistrovali, že tady jsou mapy Sassi zdarma. Infocentrum těží ze své polohy a také z toho, že do něj zavítá spousta zájemců o prohlídku, a než by tápali, rádi si za mapu zaplatí.

Na parkoviště jsme dorazili 5 minut před vyčerpáním zaplacené parkovací doby.

Neradi bychom dopadli tak, jako před pár lety v Pise, kdy se nám "podařilo" přijít k autu s 20 minutovým zpožděním, které nás potom stálo, i s poplatkem na poště 27€.

Oba plní dojmů, unavení, ale št'astní.

Slíbili jsme si, že pokud to bude ještě možné, vrátíme se sem znovu.

Po stejné cestě, kterou jsme sem přijeli, jsme se vydali zpátky do místa našeho dočasného pobytu.

Cesta vnitrozemím vypadala jinak, než dopoledne.

Slunce jí ozařovalo z jiné strany a nabízelo nové pohledy. Zaregistrovala jsem jezero po pravé straně. Ráno jsem si ho nevšimla.

U Metaponto jsme vjeli na E90 a po ní pokračovali jižním směrem.

V Policoro jsme se stavili v nákupním centru. Koupili jsme pití a další prostředek na mravence, doufajíc, že bude účinnější, než ten, který jsme už použili. Plavky vcelku pro Sáru však neměli.

Při příje
zdu se muž díval na krokoměr: "Je to ňáký rozbitý."

"Jak to?"

"Ukazuje to jen deset a půl kiláku, to mně ty nohy teda bolej na víc".

Večer jsme chvíli hráli karty, ale vítězil nad námi vítr, který nám je pravidelně rozhazoval. Vzdali jsme to. Po sprše jsem měla pocit, že mi táhne kůže na zádech. Můj muž se začal smát a pronesl. "Máš na nich pěknej světlej kříž od ramínek."

Vítr honící se Materou, v kombinaci se sluncem, udělali své.

Ještě, že jsem si toho Panthenolu vzala sebou slušnou zásobu.

Pokračování příště.