Za dveřmi pošt'ák stojí
a usmívá se. Vlídně.
Obálku v ruce drží.
"Nesu vám dopis z Vídně.
A kdopak vám to píše,
mohu se znovu zeptat?"
A pak jen dodá. Tiše.
"Příště vás musím udat."
My starší, kteří si už něco pamatujeme a prožili kus svého života v totalitě, víme.
A ti, kteří nezažili dobu fízlů, uličních důvěrníků, pomocné stráže VB, uvědomělých pošt'áků a dalších udavačů, těm bych svými neumělými veršovánkami chtěla říci, že taková doba byla.
Bylo nebezpečné dostat dopis z ciziny. Zejména té, která nám byla zapovězená.
Dopisy z Vídně dostávala manželova maminka.
Dostávala a současně se tudíž dostala do hledáčku těch, kterým se to nelíbilo. Vyřešila to tedy tak, že svou dlouholetou přítelkyni, jejíž manžel získal trvalé angažmá jako sólista Vídeňské opery, požádala, aby dopisy chodily na adresu babičky. Tam už nebyl tolik aktivní poštovní doručovatel.
V roce 1980 moje kamarádka odešla do Německa.
Jezdila tam na pravidelné návštěvy za svým bratrem a z té poslední se už nevrátila.
Místo ní dorazil dopis.
Byla jsem na mateřské a dopis jsem vytáhla ze schránky v době, kdy jsem byla sama doma. O jeho existenci neměl nikdo tušení. Alespoň jsem si to myslela. Jaké však bylo moje překvapení, když za dva dny přišla manželova maminka a o dopisu věděla. Místní tamtamy jí donesly zprávu, že si její snacha píše s někým z Bavorska.
A zatímco tamtamy bubnovaly a kolem našeho domu se slídilo, já odepsala. Požádala jsem svou kamarádku, aby další dopisy adresovala k babičce.
Vše fungovalo bez problémů až do babiččiny smrti.
Dnes, v době komunikačních technologií, kdy obálka se známkou je téměř rarita, to možná působí směšně, ale ta doba opravdu taková byla.
Mám schovaných pár dopisů.
Ten nejstarší je z roku 1945. Psal ho můj táta mamince, poté, co se dostal z německého lágru.
Moji rodiče se seznámili v Berlíně, v továrně, která vyráběla za války letecké motory. Maminka tam byla totálně nasazená a tátu, spolu s dalšími spoluvězni, do továrny vozili pracovat. I za těchto podmínek se dokázala zrodit láska.
Dopis jsem poprvé četla až po maminčině smrti a brečela u něj jako malé dítě.
Druhý dopis je z roku 1978. Napsal mi ho můj manžel a donesl ho do porodnice. Děkoval mi v něm za syna. Byli jsme v té době spolu už čtyři roky a byl to od něj dopis první. A současně také poslední.
Když se v roce 1981 narodila dcera už nepsal. Místo toho se každý den odpoledne, společně se synem, protahovali dírou v plotě a chodili pod okno v porodnici.
Třetí dopis pochází ze stejného roku. Opět ho psal táta, ale tentokrát byl adresován už mně. Psal z lázní, kde se doléčoval po operaci ledvinových kamenů. Psal, jak se těší na společné vánoce se svým prvním vnukem. Dopis přišel den po jeho smrti. Bylo mu 55 let a měl nemocné srdce. Bohužel doktor, který mu potvrzoval papíry do lázní, tuto slutečnost zapomněl zmínit.
Dalšími dopisy, které mám schované, jsou dopisy pro Ježíška, které nejprve kreslily a později psaly moje děti. Dávali jsme je za okno na Mikuláše, doufajíc, že je předá do těch správných rukou. Nějakým řízením osudu se pak dostaly do velké hnědé obálky do skříně, kde jsem je docela nedávno našla. Ale asi se zázraky dějí, protože Ježíšek se pokaždé snažil ta přání z dopisů, adresovaných do nebe, splnit. Zvažovala jsem, že dopisy vyhodím, ale pak zůstaly tam, kde jsem je našla. Přání mých dětí bývala skromná, což se už zdaleka nedá říci o mých vnučkách.
Na druhou stranu v době, kdy dopisy psaly, ještě obě věřily na existenci Ježíška. Sára chodila do 3. třídy a Ema do 2. třídy. Věřte - nevěřte.
Sára
Ema
Když se tak nad tím zamýšlím, dochází mi, že já už nedostala klasický dopis několik let.
Obálky ve schránce nacházím. Bohužel v poslední době hlavně obsahují parte. Stárneme a odcházíme.
V dalších je občas složenka na předplatné časopisu, ovšem častěji tam bývá spolu s propagačními letáky a žádostí o příspěvek na to, či ono.
Někdy obálka obsahuje přání k čemukoliv.
Ale klasický dopis, který znám z dřívějších dob a u kterého jsem nedočkavě otevírala obálku už na schodech, ten nepřišel hodně dlouho.
Věděla jsem jak dítě, že má táta sestru v Německu - západním. Ovšem neznala jsem ji osobně. Až tuším v 67 se teta u nás s rodinou "zjevila". Úmyslnně nepíši objevila, ale " zjevila", ptala jsem se táty, zda to nevadí. Nevadilo, nic z toho nebylo, tehdy přijeli ještě asi čtyřikrát a pak jak když utne. Teta později zemřela, ale i tak jsem byla ráda za několik rozhovorů s tetou o životě tam.
OdpovědětVymazatJe pravda, že dostat klasický dopis je fakt rarita. Já jsem si psala roky s rodiči, když jsem se odstěhovala od nich tak daleko. Jiné spojení tenkrát nebylo. Ale jeden dopis jsem nedávno našla založený v jedné knížce. Byl pro mého prvního manžela, když byl od tady a já ještě na Moravě. Je plný lásky, která bohužel nevydržela.
OdpovědětVymazatTohle se mi vážně krásně četlo...
OdpovědětVymazatAlenko, hezky jsem si početla, krásně jsi to napsala.
OdpovědětVymazatNo, můj život byl tak trochu ovlivněn tím, že si teta dopisovala po válce s Němcem, svou láskou bývalou (byla vdova). Začala jsem dělat na Okresní vojenské správě a když po roce byla t.zv. prověrka do spisovny, kde byly tajné spisy, já jsem neprošla. Ne díky sobě, ale přímo mi bylo řečeno, kdybych se vdala a nejmenovala se Ročková, mohla bych zůstat. Jeden aktivní soused se postaral, ale to jsem se dověděla náhodou od jedné známé, které věděla, kdo byl tím donašečem a udal , že atd. Jinak se to na nikom z rodiny neprojevilo, jen já jsem musela jít jinam, ale nevadilo mi to, protože OVS se stěhovala do okresního města, protože Zábřeh už přestal být okresem a patří od té doby do Šumperka. Dopis mi občas přijde od kamarádky, která si na psaní potrpí , je to bývalá spolužačka a také odchovankyně Dětského domova, ale zdejšího-tedy už též bývalého.
OdpovědětVymazatProto se držím projetu šnečí pošty (snail mail) zuby nehty.
OdpovědětVymazatto bylo krásné čtení, ze života:)fakt nádherné
OdpovědětVymazatManželův dopis do porodnice mám také schovaný a je zvláštní, že ani on druhé dítě a byl to kluk už tolik neprožíval 😉😂
OdpovědětVymazat[6]: Šnečí pošta, neznám. Můžeš mi o ní něco říct? Už dopředu děkuji a přeji pěknou sobotu - nakonec je pěkně i u nás
OdpovědětVymazatTo je tolik lidí, kterým jsem dopis nenapsala? Jen zírám! Napravím, až bude co pěkného na psaní. Všechny zdravím a přeji pěknou sobotu i víkend
OdpovědětVymazat[9]:
OdpovědětVymazatMoc hezky napsaný, byť místy smutný, článek.
OdpovědětVymazatKrásný článek, mnohdy i smutný, také jsem psávala Ježíškovi, musím se zeptat mámy jestli má ty moje psaníčka někde schovaná
OdpovědětVymazatMám také ráda dopisy. Vždycky jsem se těšila, že nějaký najdu ve schránce. Navíc ty ze západní a jiné daleké ciziny, vždycky tak zvláštně voněly. Milovala jsem také pohlednice, které jsem léta sbírala, zřejmě náhradou za to, že vycestovat na ta místa, bylo dlouho zapovězeno. Není to nádhera, dostat alespoň k Vánocům dopis polepený hvězdičkami, vločkami a stromečky? Mnohem hezčí než nějaký E-mail hodně dopisů má schovaných. Třebas ten od dcery, když byla malá a psala z výletu, nebo ten od dlouholeté přítelkyně, která již zemřela, nebo ten od přítele, od manžela..a další.
OdpovědětVymazat[1]: Jako dítě si pamatuju, že sousedé přes chodbu u nás v činžáku měli příbuzné v Německu. A také jak na ně jedna paní z vedlejšího domu donášela. V podstatě donášela na všechny, pracovala na poště, kde odposlouchávala telefonické hovory, které se tehdy spojovaly přes poštu. Prasklo to na ní až po spoustě let. Na mně napsala mému prvnímu zaměstnavateli posudek, že jsem měla štěstí, že mně hned nevyhodili z práce. Její muž dělal uličního důvěrníka a ten to tehdy podepsal. Měla jsem kamarádku v podatelně a ta mi to tehdy dala přečíst. Mohla z toho mít pěkný průšvih. Byla jsem proto připravená a snad jen díky domu, jsem si nehledala jiné zaměstnání.
OdpovědětVymazatMoc krásně napsaný já dostala dopis, je to nějaký rok zpátky, ale dlouho zase nedostanu možná už nikdy.
OdpovědětVymazatDopisy dost upadaji...jednak za to muze mail, skype a jiné zpusoby komunika c e, jednak neuveritelny narust postovneho, to od psani dopisů "jen tak" spolehlivě odradi...
OdpovědětVymazatAno, tak to bylo. Mýho tátu chodili estébáci kontrolovat až domů. Těžká doba, zrovna jsem o ní povídala vnukovi.
OdpovědětVymazatMám doma spoustu dopisů od mé první lásky. Taky mám schované dopisy od mého muže. Jsou opravdu kouzelné.
OdpovědětVymazata co to je to play doh 8 ks?
OdpovědětVymazat[16]: Moc děkuji. Já jsem na tom podobně.
OdpovědětVymazatJe to pěkné, i když smutné vzpomínání. Ale dá se říct, co dopis, to rarita, velmi osobní a významný. Je dobře, že jsi tyto dopisy schovala. V případě zahraničních dopisů téměř strategické řešení! Jenže, jak jinak bylo tehdy možné se dorozumět? Ne každý měl telefon a v případě emigrantů snad ani telefonovat nešlo, rozhodně ne bez (ne)řádného odposlechu.
OdpovědětVymazatDnes, když obálka tak jen nějaké úřední sdělení. Pamatuji si dobu kdy, dopis znamenal jediný zdroj zpráv od lidí co, žili daleko
OdpovědětVymazat[22]: Moc děkuji a jsem ráda, že se ti článek líbil. Já už opravdu nedostala takový ten klasický dopis opravdu několik let. Přichází pohlednice, přání k různým svátkům, či jmeninám. Připomněla jsi mi blogerky Mnišku a Berry. Také jsem k nim občas zavítala na návštěvu. Těmi svými blogovými pauzami jsem "tak trochu ztracená v Matrixu".
OdpovědětVymazatZařazuji do výběru nejlepších článků na téma týdne
OdpovědětVymazat[25]: Děkuji moc a jsem potěšena.
OdpovědětVymazatAlenko jako vždy krásné vzpomínání i povídání. Děkuji.
OdpovědětVymazat[27]: Děkuji moc za milá slova.
OdpovědětVymazatZačínám si připadat jako ještě větší exot, když fakt píšu. Myslím, že jsem asi jediná, kdo do místní schránky na dopisy hází obálky. Zase jsou ale plné obrázků, barevné, hezké... Párkrát jsem na zadní stranu i napsala vzkaz pro pošťačky.
OdpovědětVymazatTaké mám schovaných pár dopisů. Jsou to dopisy, které jsme si psali s budoucím manželem, který jezdil do Prahy na montáže. Sice se na každý víkend vracel domů, ale týden byl dlouhý a tak jsme si vždycky vyměnili psaníčko. A potom mám schované první kresby našich synů, mám u nich vždycky datum a tak i po létech vím kolik jim bylo, když obrázek kreslili. Jó a ještě něco mám schované. Jsou to kousky všelijakých papírků s načmáranými vzkazy. Když jsme se při vyučování nudili, psali jsme si se spolužákem, který seděl v lavici za mnou. Jsou vtipné a když je čtu směju se ještě dnes.
OdpovědětVymazatJo, jo .... těšení se každý den při otevírání schránky jestli tam není dopis to bylo vždycky fajn. A zklamání když nebyl ...
OdpovědětVymazat[29]: Já včera také hodila pár obálek do schránky, ale byla v nich přání k velikonocům.
OdpovědětVymazatSledovaní jsme byli, to je pravda, ale vůbec si nejsem jistá, jestli to dneska není ještě horší.
OdpovědětVymazat[33]: S tím sledováním máš pravdu. Ted' už to není zaměřené jen na určitou skupinu lidí. Jsme sledování všichni a průběžně. Kamery jsou na silnicích, v obchodních centrech a na spoustě dalších míst.
OdpovědětVymazat[24]: Doufám, že střídavě dobře a střídavě divno je zažehnáno a že to byla jen náhodná přeháňka. Já si to letos fakt užila, až to hezký nebylo.
OdpovědětVymazat[35]: Občas dobře a občas divno se ještě projevilo během Velikonoc. Bylo dobře, jelo se za mladými na chatu. Druhý den jsem se plouhala po bytě a říkala si, že ve svém věku už bych sakra mohla mít rozum. Dopoledne jsem uvařila a po "O" jsem zalezla do peří. Druhý den už jsem byla zase v pořádku. Nemoc - nenemoc a já se rozhodla, že jí přemůžu prací. Čekala jsem, že práce na zahradě mně zase položí, ale nic se nestalo. Takže jsem chorobu asi zahnala prací na svých latifundiích. Ale vím, že ty choroby byly letos hnusné a rádo se to vracelo. Viz naše Bětka, ale ta už je také v pořádku.
OdpovědětVymazat