Italský deník - 8. část - Matera 1

Pokračování předchozí části

V posledním pokračování jsem vás nechala stát na náměstí Vittorio Veneto a jednou fotkou ukázala to, proč jsme sem jeli.

Přijměte tedy pozvání do města Matera, které se také nazývá "Kamenné město".

Čtvrt' Sassi, která byla po roce 1952 vystěhována a do které se začíná pomalu vracet život, se dělí na dvě části - Sasso Barisano a Sasso Caveoso.

Naší prohlídku jsme začali, jak už jsem psala v předchozí části, na Piazza Vittorio Veneto, kterému dominuje Palazzo Annunziata (Palác Zvěstování), původně klášter, s jehož výstavbou bylo započato v roce 1735. Roku 1747 se stal domovem ženského dominikánského řádu. Roku 1844 byl přistavěn kostel a v roce 1861 přešel celý klášterní komplex do obecního majetku. Palác se stal sídlem soudu a z části i střední školy. Po zemětřesení roku 1980 byl soud i škola přemístěny do jiných budov ve městě a palác začal chátrat. V roce 1993 došlo k jeho rekonstrukci a po pěti letech, roku 1998, do něj byla umístěna provinční knihovna. Kromě rozsáhlých a významných sbírek knih se může pochlubit i numismatickou sbírkou.

V bývalém kostele je dnes kino.

Palazzo Annunziata

Naproti paláci je velice zajímavá stavba kláštera, který je zasvěcený sv. Dominikovi. Je vybudován v apulsko-románském slohu a jeho počátky se datují do roku 1230. Kostel, který je součástí kláštera, je trojlodní a byl přestavěn v 17. století v barokním slohu. Jeho portál, který zdobí rozetové okno se symbolem dominikánského řádu, si i po přestavbě zachoval románský vzhled.

Kostel a klášter San Domenico

Vedle stojí malá kaple Mater Domini. Tato kaple pochází z roku 1680 a patřila Maltézským rytířům. Má jen jednu lod a kromě terakotového basreliéfu Madony s dítětem jí zdobí plochá věž se zvonicí.

Mater Domini

Z vyhlídky u náměstí jsme byli okouzleni a udělali si obrázek toho, co bychom rádi viděli.

V jedné z uliček jsme si koupili místní specialitu. Koláč plněný mozzarellou a šunkou byl vynikající. Snědli jsme ho sedíc u stolečku před barem, kde jsme ho koupili. Pak už jsme si hodně dlouho nesedli, nepočítám-li sezení v kostelní lavici při výměně baterek do fot'áku. Orientovali jsme se podle mapy a pokračovali horní cestou po Via San Biagio nad údolím kamenných domů.

Pohled na Sassi

Odbočovali jsme na další a další vyhlídky a pak se před nám otevřel pohled na úchvatnou stavbu, kterou byl kostel San Giovanni Batista (Sv. Jan Křtitel), stojící na stejnojmenném náměstí.

San Giovanni Batista

Končila v něm mše takže jsme s několika dalšími turisty počkali, až věřící vyjdou ven a pak vešli. Před vstupem jsem si oblékla košili, kterou jsem si vzala sebou. Od nevpuštění do kostela v San Giovanni Rotondo, když jsme si předtím vystáli dlouhou frontu, si nosím sebou vždycky něco na převlečení. Tedy pokud rovnou nemám na sobě něco, co kryje ramena. Interiér nás ohromil. Byl tu ještě kněz a pár řádových sester a s nimi ještě několik z těch, kteří se účastnili mše.

Hlavní oltář

Kašna a vitrážové okno nad hlavním oltářem

Pod klenbou nezbývá, než se poklonit umu dřívějších stavitelů

Slunce pronikající bočním oknem osvětluje nádheru interiéru

Socha Sv. Jana Křtitele uvnitř kostela

Kostel San Giovanni Batista (Sv. Jan Křtitel) je první sakrální stavbou, která byla postavena vně tehdejších městských hradeb. Na jeho místě stál stál původně kostel Santa Maria Nuova, na jehož základech byl tento kostel postaven. Jeho stavba byla započata roku 1230 a byla dokončena už v roce 1233. Jeho architektura je převážně románská, ale jsou na ní vidět i jiné styly. Je tu patrný arabský vliv na jeho portálech, jsou tu gotické oblouky a čtvercový půdorys svědčí o řeckém vlivu.

Po Tureckém vpádu do Otranta a likvidaci jeho obyvatelstva, o kterém jsem už psala, byl kostel v roce 1480 na dlouhé roky opuštěn. Ke svému původn
ímu účelu se vrátil až v roce 1695.

Kvůli čtvercovému půdorysu nemá klasické průčelí, tak jako další kostely. Dominuje mu hlavní portál, jemně zdobený rostlinnými motivy, sloupy a sochami zvířat. Ve výklenku nad vchodem, pod kulatým oknem, je umístěna socha Sv. Jana Křtitele.

Vstupní portál

Výklenek se Sv. Janem Křtitelem nad vstupním portálem

Jeho interiér je trojlodní a je ohraničen osmi sloupy, které jsou zdobené rostlinnými a zvíčecími motivy. V centrální lodi je klenutý strop a do bočních lodí jsou velké průchozí oblouky, tvořící křížovou klenbu.

Poslední pohled na kostel a jde se dál

Po prohlídce jsme vyšli ven. Foukal vítr, což bylo velice příjemné, protože horké jižní slunce se opíralo nejen do staveb ve městě, ale i do nás.

Opět jsme fotili a točili to, co bylo v údolí a nad čím se zvedal kopec s úchvatnou katedrálou.

V uličkách a s nepřehlédnutelnou katedrálou v pozadí

Každý pohled nabízel další zajímavosti

Na střeše a nad střechami

Schody a průhled dolů

Když jsme stáli s mužem, na začátku naší pouti městem, na první vyhlídce na náměstí Vittorio Veneto a dívali se dolů na obydlí, z části vysekaných do skály, domnívala jsem se, že katedrála stojí na jakémsi pokračování toho, kde stojíme a domy Sassi vyplňují jen údolí mezi. Až cestou mi došlo, že domy dole pokračují a katedrála se tyčí na vrcholu uprostřed.

Současně jsem také dospěla k tomu, že procházka městem bude poněkud náročnější.

Katedrála je opravdu nepřehlédnutelná

Objevila jsem zídku, na kterou jsem položila fot'ák

a katedrálu jsem si přiblížila. Když už jsem neměla stativ...

Z jedné z vyhlídek jsme viděli veliký kostel a pokračovali k němu.

Kostel Santa Maria delle Grazie a klášter Sant'Agostino

Cestou ke kostelu, který jsme viděli v dálce, jsme objevili výstavní síň, do které jsme vstoupili a kde si prohlédli fotografie, které tu byly vystavené. Navíc jsme využili i toho, že tu byly záchody. Odnesli jsme si nejen dojmy z krásných fotek, ale i suvenýr v podobě fotek umělce.

Výstavní síň v kameni

Strop ve výstavní síni a kořeny toho, co roste nad ní

Kudy dál?

Po schodech kamenným městem

Střechy domů v pozadí s katedrálou

První kostel, druhý kostel a jeskyně na Murgii

Do některých domů se vrací život

Katedrála z jiného úhlu, pod mrakem

A ted' kudy? Vrchem, nebo sejít po schodech dolů?

Všimli jsme si vyčnívající věže u jedné z vyhlídek. Bylo rozhodnuto. Podle mapy z infocentra by tu měl být další z kostelů.

Vlevo v dálce je náš cíl, ale věž stojí za prozkoumání

Foto ze schodů

Sešli jsme tedy dolů a před námi stál kostel San Pietro Barisano.

San Pietro Barisano

Zaregistrovali jsme, že se do něj platí vstupné. Chvíli jsme stáli před vchodem a zvažovali, zda si koupit vstupenky a vejít dovnitř. Podobně, jako my, tu postávalo víc váhajících. Nikdo dovnitř nešel, všichni si fotili kostel zvenku a pak odcházeli. Nakonec jsme odešli také.

Mohli jsme si koupit společnou vstupenku do dalších dvou kostelů, kde by cena za vstup byla výhodnější.

Ale máme my dva jistotu, že zbylé dva placené kostely najdeme?

Nebo nám dojdou síly a my dál nepůjdeme. Sleva je tu sice poskytována, ale až od 70 let věku. Oba nás to pobavilo, protože ne každý sedmdesátník je natolik zdatný, aby šplhal městem nahoru dolů jako veverka.

San Pietro Barisano je dokonalým příkladem typické architektury Sassi. Jeho portál je vybudován z tufového kamene, zatímco jeho interiér je téměř úplně celý vykopán. Patří k nejstarším kostelům a jeho historie sahá až od roku 1000. Jeho původní název je San Pietro in Veteribus. Původní kostel ve skále byl v roce 1755 rekonstruován a částečně upraven. Zejména však byl vybudován jeho portál, který je vytvořen ze tří částí, aby vyhovovoval tvaru původní svatyně. Je opatřen třemi dveřmi, nad prostředními je zajímavě tvarované okno. Je to jakýsi čtyřlístek, uprostřed něhož je okno čtvercové. Nad bočními vchody jsou okna oválná. Zvonice stojí na přírodním skalním základu. Má tři patra a mezi ní a kostelem stoupají schody na terasu, která je na úrovni jejího druhého patra. Interiér kostela je trojlodní. Při poslední rekonstrukci byla objevena kostnice, která byla zazděná. Díky tomu zde zůstaly zachovány staré fresky.

Zvonice San Pietro Barisano, vlevo nahoře terasa, ze které jsem fotila

San Pietro Barisano

Vracíme se nahoru, je vidět už kostel Santa Maria delle Grazie

Ještě pohled na zvonici a máme před sebou, pro změnu, schody

Pohled ze schodů na katedrálu opět pod mrakem

Po schodech kolem zvonice jsme se znovu vrátili nahoru a pokračovali po Via d'Addozio k již vyhlédnuté mohutné stavbě. Opět jsme fotili a natáčeli. Kromě již mnohokrát focené katedrály to byly i jeskyně na druhém břehu Graviny.

Via d'Addozio

Dokladem toho, že se sem navrací život, jsou i restaurace.

Ceny v nich nejsou rozhodně lidové a hosté? Žádní tu nebyli

Kostel, ke kterému jsme nakonec došli, byl oproti dalším stavbám modernější a vykazoval barokní prvky. Byl součástí konventu Sant'Agostino, který se skládá z kostela Santa Maria delle Grazie, kláštera Sant'Agostino a skalního kostela San Guglielmo da Verceli. Celý komplex je od roku 1988 italskou národní památkou. Klášter byl vybudován mnichy z řádu Ordo Emeritarum sant Augustini (Augustiniánští poustevníci) roku 1592 na starověkém hypogeu San Guglielma da Verceli (Sv. Vilém z Verceli). Kostel byl přistavěn v roce 1594. Roku 1734 byly obě budovy poničeny hrozným zemětřesením. Po jejich obnově se staly sídlem generální kapituly Augustiniánského řádu.

Portál kostela zdobí nad vchodem výklenek se sochou Sv. Augustina. V horní části nad římsou je výklenek se sochou biskupa a na o obou stranách sochy svatých Petra a Pavla. Kostel má půdorys latinského kříže a naprosto netradiční je umístění varhan z roku 1749 nad hlavním oltářem, který je zhotoven z vykládaného mramoru a zdobí jej dřevěný kříž ze 16. století.

Portál kostela Santa Maria delle Grazie

Interiér s hlavním oltářem

Kostel jsme si prohlédli a pak vstoupili do jeho podzemí, kde je kamenná svatyně San Guglielmo da Vercelli. Zdobily jí fresky, z nichž nejvýznamnější je Svatá trojice. Kolem byly vystavené fragmenty soch, sloupů a nějaké úlomky.

Vstup do svatyně San Guglielmo da Vercelli a jedna z fresek - Sv. Silvestr

>

Nejslavnější freskou je Svatá trojice

Svatyni zdobí fresky a fragmenty

Od kostela se nám naskytl další zajímavý pohled na katedrálu a také na hluboký zářez řeky Graviny.

Vrátili jsme se zpátky na Via d'Addozio a sestoupili po schodech dolů, mezi kamenné domy. Kostel San Pietro Barisano byl nad námi. Vydali jsme se podél řeky na cestu, kterou jsme viděli od konventu Sant'Agostino a o které jsme se domnívali, že nás zavede do druhé části Sassi.

Cesta po Via Madonna delle Virtú

Nahoru? Nebo po rovině?

Konvent Sant'Agostino, kde jsme před chvílí byli, je nad námi

Jsou tu k vidění zajímavé budovy, které vyrůstají z kamene

Kameny a domy

V ohybu nad řekou se nám naskytl zajímavý pohled na konvent Sant'Agostino

Murgia

Po Via Madonna delle Virtú jsme došli před stejnojmenný kostel, který bývá také nazýván San Nicola dei Greci. Fotit se tu nesmí, ale jsem lovec.

Nahlédnout, cvaknout a zmizet. Navíc, se i tady platilo za vstup.

Kostel se dá velice snadno minout, vypadá jako součást hradeb, které jsou zpevněné vyzděnémi podpěrami. Jen cedulka venku upozorní, že by tu něco mohlo být Tento kostel je součástí klášterního komplexu, který se datuje kolem roku 1000. Kostel je kompletně celý vytesaný do kalkarenitu, což je druh pískovce, který tvoří zrna vápenců, nebo jiných uhličitanů. Je třílodní s vysokým stropem a dvěma řadami překrývajících se sloupů. V roce 1198 se stal útočištěm řádu Sv. Marie z Acconu. Řádové sestry se odtud ve druhé polovině 13. století přestěhovali do kláštera Santa Maria di Foggiali a klášter začal sloužit jako úkryt pro poutníky. Roku 1674 došlo k úpravě interiéru, kdy byly odstraněny dva ze šesti pilířů podpírajících strop a vybudován současný vstup. Roku 1934 došlo při rekonstrukci okolo vedoucí silnice k narušení pískovce a byl zasypán průchod do krypty Sv. Mikuláše Řeků. Fresky, na rozdíl od dalších kostelů, jsou tady ve špatném stavu.

V současné době je celý komplex prestižním výstavním prostorem.

Úlovek :-D

Madonna delle Virtú

Naše cesta pokračovala dál a došli jsme až ke kostelu a klášteru, který se jmenuje Santa Lucia alle Malve, někdy také Santa Lucia a Santa Agatha.

Tady se opravovalo

Cedule v detailu. Matera bude v příštím roce, jak jsem se zmínila v předchozím článku,

městem kultury. V záhlaví se píše "Pracujeme pro Materu 2019"

Jedná se o klášterní chrám, který pochází z 11. století, a který je připojen k ženskému benediktinskému klášteru. Zpočátku byl zasvěcen sv. Agátě. Mezi roky 1217 a 1267 byl věnován sv. Lucii. Je bohatě zdoben freskami z 12. století a jeho pravá lod' je dodnes využívána církví. Zejména 13. prosince, kdy se zde oslavuje svátek sv.Lucie. Zbylé dvě lodě byly kdysi využívány jako obydlí.

Býval tu také hřbitov pro obyvatele Barisana. Jak se můžete přesvědčit z fotografie, bylo tu v důsledku oprav zavřeno.

Důkaz

V dálce jsme viděli na kopci další kostel ve skále, ale netušili, jak se k němu dostat. Jedny schody vedly vlevo,
druhé strmě stoupaly doprava. Pod ním v údolí jsme zaregistrovali další. Dívali jsme se na most přes Gravinu, který v nás nebudil moc důvěry a připomínal nám opět film Brancaleonova armáda. Přejít přes Gravinu k Murgii a pak někudy zpátky? Ani mapa nám v ten moment nic nenabízela.

Až později doma, když jsem připravovala tento článek, jsem na podrobné mapě zjistila, že Via Madonna delle Virtú odtud pokračuje dál do druhé části Sassi. Ostrá zatáčka a stavební ruch, vedly k domněnce, že tu cesta končí.

Jeskyně na Murgii

Řeka Gravina teče v hlubokém zářezu.

Vpravo jsou vidět oba zméněné kostely, ke kterým jsme přehlédli cestu

Most v nás moc důvěry nebudil

Murgia, Gravina a Sassi

Z plácku vedly schody. Tady se kdysi žilo

Vrátili jsme se zpátky podél řeky a u úpatí schodů objevili směrovku, odkazující na katedrálu. Na schodech jsem objevila už svou druhou italskou kočku. Navíc zrzavou, pro které mám zvláštní slabost. Že by se chtěla nějak přátelit, se moc nezdálo.

Stoupali jsme stále vzhůru po schodech a já opět kamuflovala svůj nedostek dechu focením. Jsem přesvědčená o tom, že i kdyby mě netrápilo astma, stejně bych zůstala stát a fotila. Povedlo se mi ze schodů vyfotit dokonce i kostely vybudované v jeskyních nad údolím Graviny.

Část ve stínu. Jen slunce ozařuje v dálce konvent Sant'Agostino

Madonna delle Vergini, jeden ze skalních kostelů na Murgii

Tyto skalní kostely jsou některé vytesány do skály, pro vznik jiných byly využity přírodní jeskyně. Jsou většinou velice staré a mísí se v nich různé architektonické prvky. Jsou také důležitým svědectvím přítomnosti společenství Benediktínů, Langobardů a byzantských mnichů. Některé vznikly už v řemeslném latinském stylu, který navazoval na křest'anské umění, ale nesou byzantské prvky. Naopak kostely řecké mají liturgické prostory v latinském stylu. Z některých se postupem času stala obydlí, nebo útulky pro zvířata. Dochovaných je více než 150.

Schody střídaly průchody a šikmo stoupající uličky. Na konci stoupání jsme prošli tunelem a byli odměněni pohledem na nádhernou stavbu.

Ale o té se dozvíte až v další části našeho putování.

Stáli jsme na samém vrcholu části Matery, která se jmenuje Civita

Hledáním v literatuře a doplňováním dat a údajů o jednotlivých památkách se článek nafukuje a proto ho tady přeruším.

Už by nebyl ke čtení, byl by spíš za trest.

Pokračování příště.