Italský deník - 6. část

Pokračování předchozí části

Pátek 16. června 2017

Vstávali jsme poměrně brzy a po snídani se vypravili autem do Villapiana Lido na trhy. Byli jsme tu opravdu brzy, někteří prodejci teprve vybalovali své zboží. Ve srovnání s trhy v Apulii, to byly trhy malé, ale přesto jsme tu slušně nakoupili. Největší radost mi udělaly plavky za 5€. Na náměstíčku, kde se prodávaly potraviny, jsme chvíli mluvili se sýrařem. Byl to pěkný chlap a jmenoval se Gennaro. Vysoký, tmavé vlasy na skráních už lehce prošedivělé a s úžasně modrýma očima. Můj muž by to asi neocenil. :-D Krom sýrů nám doporučoval i místní víno, jehož je producentem. Náš oblíbený sýr caciocavallo měl jen jeden. Rok co rok ho vozíme z Itálie jako dárek v počtu tří kusů. Když Gennaro zjistil, že tu budeme ještě celé dva týdny, řekl nám, at' se zastavíme příští neděli na výročních trzích v Trebisacce, že určitě těch sýrů bude mít víc. Dokonce nám dal svou vizitku, kdybychom potřebovali ještě něco dalšího. Koupili jsme u něj kus vynikajícího pecorina a rozloučili se s tím, že se příští neděli uvidíme.

Cestou zpátky k autu jsem si vzpomněla na izolepu. Koupila jsem jí hned u jednoho z prvních stánků. Holkám jsme koupili spinery, protože to bylo jejich jediné přání před naším odjezdem. Z trhů jsme pak ještě zajeli do supermarketu pro pečivo a balenou vodu.

Před obědem jsme ještě stihli pobýt nějakou chvilku u moře. Zkonstatovali jsme, že voda je čím dál tím teplejší. Čemu se také divit, když teplota vzduchu byla po návratu do apartmánu 32°C ve stínu.

Po siestě jsme se znovu vrátili na pláž, a to i přesto, že na obloze byly tmavé mraky. Když začaly padat první dešt'ové kapky, zůstali jsme na pláži spolu s našimi sousedy. Těm se tu natolik zalíbilo, že si pobyt prodloužili o další týden. Domluvili se na tom s Francescem. Sice se budou muset stěhovat na třetí týden do jiného apartmánu, ale to prý nevadí. Déšt' dlouho nevydržel a za chvilku znovu zářilo sluníčko. Když přišel druhý déšt', vrátili jsme se do apartmánu.

Uvařili jsme si kávu a zvažovali, co podnikneme.

Rozhodli jsme se, že se pojedeme podívat do Trebisacce a prozkoumáme blíže město.

Auto jsme zaparkovali u pomníku na Piazza Giuseppe Mazzini a stoupali po nekončících schodech, a občas i po uličkách bez chodníků, nahoru.

Šli jsme okolo hradeb ze 16. století, které byly budovány na obranu proti Turkům. Původně měly hradby čtyři brány, ale dochovala se z nich jen jedna a tou je Brána zvěstování.

Za zmínku také stojí kostel, zasvěcený Sv. Mikuláši z Myry, který pochází už z 11. století. Kostel je trojlodní s byzantskými prvky, jedním z nich je jeho kopule se soustřednými kruhy. Prošel dvěma barokními přestavbami, ta poslední byla v roce 1792. V roce 1994 byla při jeho opravách nalezena socha Krista z topolového dřeva, která pochází z období kolem roku 1400. Kostel byl bohužel zavřený.

Tam někam nahoru bychom se měli dostat

Pohlídej nám tady to auto, my se vrátíme ...

Pocit, že se náš cíl vzdaluje, byl při stoupání nějak intenzivnější

Znáte opunciové fíky?

Lahodné, sladké a plné vitamímů A, B a C

Olověnec (Plumbago auriculata) obrovských rozměrů.

Vzpomněla jsem si na to své doma, doufajíc, že je zalévané

Mapa historického centra na hradbách

Stálé stoupání

Pokračujeme stále nahoru

Kdyby mi nechyběl dech, možná bych si prozpěvovala:

"Po schodoch, po schodoch, poznávam poschodia ..."

Tak to je ona - Brána zvěstování.

Poslední dochovaná brána v hradbách města

Reklama na Renault?

Mohla to být krásná fotka kostela lemovaná obloukem Brány zvěstování.

Je to však doklad toho, že se sem nahoru dá dojet pohodlně autem

Kostel sv. Mikuláše z Myry

Foto interiéru skrz sklo zamčených dveří

Pohled na kostel z boku

A pak následovaly už jen uličky, průchody, malé domky
nalepené jeden na druhém a mnohdy, bohužel, i hromady suti.

Historické centrum kolem kostela je v podstatě původní vesnice, jejíž název pochází z řeckého τραπέζι ένα μικρό (trapezikion), což znamená malý stůl, nebo tabulka.

Samo území bylo osídleno už v době bronzové, jak dokládají četné vykopávky v oblasti Broglio di Trebissace a které jsou datovány mezi roky 1700 - 1350 př. Kr. Podobně jako spousta dalších míst v této oblasti bylo i Trebisacce součástí Velkého Řecka a později součástí Římské říše. Jeho historie úzce souvisí s nedalekým Sibari.

Z původní vesnice na kopci začalo vznikat město, které se během posledních 50 let rozšířilo dvojnásobně.

Současné Trebisacce má kolem 9000 stálých obyvatel a kromě turistického ruchu, díky němuž se v letních měsících počet jeho obyvatel zněkolikanásobí, je také producentem jedinečných pomerančů.

Procházeli jsme uličkami a hledali další zajímavosti tohoto místa. Některé domky byly zrenovovány a byly zajímavé. Občas se nám naskytl krásný výhled na město, nebo na okolní hory. Nevzdávali jsme to. Přeci tu musí ještě něco být. Nebylo! Nebyli tu ani lidé, nepočítám-li několik starých pánů sedících na lavičce před kostelem. Když jsme je pozdravili, byli překvapení.

Došlo nám, že sem asi turisté také moc nechodí.

Když tu nemůže být zahrádka, jsou tu alespoň květináče

Srdce kaktusáře by zaplesalo

Název Via Corso zněl lákavě ...

... ale ulička pokračovala a končila zdí

A pro změnu, znovu schody

Historické centrum Trebisacce stojí na kopci a nám se povedlo v úzkých uličkách a průchodech vedoucích někam, ten kopec obejít. Když jsme se dostali na jakousi vyhlídkovou cestu, zjistili jsme, že se nám nabízí úplně jiný výhled na město, než jsme měli předtím. I slunce bylo někde jinde. Nějaké schody dolů? Ani cesta stejným směrem tu nebyla. Jen malé domečky a před nimi vyhlídková cesta s kamennou balustrádou. Zvažovali jsme, zda se vrátit se zpátky po stejné trase a zorientovat se podle kostelní věže? Nebo si projít vyhlídku a doufat, že najdeme cestu dolů a potažmo i auto? Zvolili jsme vyhlídkovou cestu, protože ani jeden z nás si nebyl jistý tím, že se ve spletích uliček, průchodů a dvorků trefíme do těch správných míst. Notabene, nebyla odtud vidět ani kostelní věž.

Pohled na moře a střechy Trebisacce

Pohled na Piazza della Repubblica.

Žlutá budova vlevo je sídlem radnice

Pohled na město

Město a za ním vrcholky Apenin

Procházka po hradbách nám nabídla pohled na kostel z jiného úhlu

Odtud už trefíme

Schody, po kterých jsme sem přišli

Brána zvěstování z druhé strany...

... a poslední pohled na staré město už z uličky pod schody

Vyhlídková cesta po hradbách nás nakonec dovedla pod kostel, odkud jsme už viděli auto. Hurá! Nejsme ztracení.

Spíš jsme byli trošku zklamaní z toho, že tu kromě kostela není téměř nic k vidění. Znovu tedy po mramorových schodech, ale tentokrát dolů, což bylo příjemnější. Jen jsem si říkala, že je dobře, že neprší. Schody klouzaly i za sucha.

Autem jsme potom zajeli k přístavu, kde jsme zaparkovali. V jedné z cukráren jsme si dali zmrzlinu a pak se vypravili na pěší prohlídku modernější části města. Už jsme tudy projížděli v pondělí. Obchody a obchůdky lemovaly hlavní silnici, sem tam byl i nějaký obchůdek v ulicích, které na hlavní navazovaly. Ve Sparu jsme si koupili pití, protože to, co jsme si sebou vzali, už došlo.

Při vystoupení z auta jsem vyfotila pláž. Je stejně kamenitá, jako všechny kolem.

My máme tu výhodu, že část s lehátky a hřiště, jsou zavezeny pískem

<
br />

Pobřežní komunuikaci tvoří chodník pro pěší, květinový záhon, cyklostezka a vozovka.

A to vše v délce 5 kilometrů. Tak dlouhá je Lungomare v Trebisacce

Patron námořníků - sv. František z Pauly

Upřímně, nic moc. Prošli jsme hlavní třídu Trebisacce až na úplný konec. Máme se vrátit? Ale tady opravdu není co k vidění. Jít kolem stejných obchůdků, maximálně zvolit protější chodník? Moc se nám nechtělo.

Do přístavu jsme přišli z druhé strany, po té, co jsme překonali železniční trat' po jakémsi kovovém nadchodu, který měl 97 schodů.

Poctivě jsem je spočítala.

Nad tratí

Poslední pohled z mola v přístavu na město

Výsledkem výletu do Trebisacce bylo něco přes 8 kilometrů a puchýře na obou mých chodidlech. Vzala jsem si totiž na výšlap "premiérově" úplně nové trekové sandály Rieker, které jsem si za nekřest'anský peníz koupila, po té, co jsem zjistila stav podrážek těch předchozích. Už byly skoro jako galusky. Ale napamatuju se, že bych z těch starých a ošlapaných měla někdy puchýř.

Večer jsme hráli karty. Nejprve s Nikolkou prší, kdy jsem si dávala pozor na to, abych proboha nevyhrála. Mám to docela slušně natrénováno z dob, kdy holky byly malé. Když jí Andrea zahnala spát, hráli jsme ve třech žolíky. I když jsem se snažila, dopadla jsem naprosto stejně, jako u prší. Dokonce i můj muž s Andreou prohrál na celé čáře. Ještě, že jsme hráli jen o to, že ten, kdo prohraje, míchá.

Míchání mi šlo úplně nejlépe.

Naši ukrajinští sousedé byli tentokrát hluční. Že by už balili? To uvidíme ráno.

Sobota 17. června 2017

Tentokrát jsme vstávali oba brzy. U mně je to naprosto obvyklé.

Muž vstával kvůli jednomu léku, který bere jedenkrát do měsíce. Bere ho na lačno a pak musí setrvat hodinu ve vzpřímené poloze. Nesmí si lehnout, ale sedět může. Předepsala mu ho paní profesorka, ke které chodí na revmatologii. Když jsem si četla příbalový leták, pobavilo mě, že je adresován výhradně ženám. Vzpomněla jsem si, že před pár roky přinesl domů papír s pokyny před nástupem do nemocnice na operaci a kde měl zaškrtnuté i gynekologické vyšetření. Život někdy opravdu tropí hlouposti.

Po té, co se mohl najíst, jsem udělala snídani a po ní jsme se vydali k moři. Chodidla, po zázračné masti na puchýře, kterou mám od snachy, se uklidnila natolik, že puchýře zmizely a zůstaly jen červené fleky. Hlavně, že to už nebolelo.

Naši ukrajinští sousedé, o kterých jsme si večer mysleli, že balí, neodjeli.

U recepce jsme se rozloučili se sympatickou partou ze Sokolova. Přijeli ve stejný den jako my a měli lehátko nad námi. Prý se sem ještě někdy vrátí, týden byl málo. Když odjížděli, zamávali jsme si. Oni z auta, my z pláže. Po chvíli jsme mávali rodině s Leontýnkou, která tu byla také na týden.

Přišli naši sousedé a nám došlo, že většina těch, se kterými jsme se tu týden vídali, je pryč. Když začala přijíždět nová auta, chodil Tomáš na obhlídku se slovy, že je tu nový materiál. Jednomu osazenstvu auta šel rovnou vynadat, když zjistil, že z auta vyhazují před bránou nepořádek. Nevynadal, byli to Italové.

Ten binec však po nich uklidil.

Když jsme se po obědě a siestě chystali k moři, všimli jsme si černých mraků nad kopci. Vypravila jsem se na pláž a preventivně sebrala osušky. Co kdyby.

Cestou zpátky jsem se pozdravila s Helenou. Točila pivo mladému páru, který dopoledne přijel. Podle výrazů jejich tváří mi došlo, že to rozhodně nebude jejich první.

Začalo pršet a my doufali, že se konečně snad trochu ochladí.

Seděli jsme u sousedů na terase a pak Tomáš pronesl: "To jsou moskyti."

Otočila jsem se, abych zjistila, komu je ten titul adresován. Byli to ti dva, kteří před chvílí stáli u baru. Nesli si své půllitry, do kterých jim asi u baru pršelo. Za nimi plápolal malý chlapeček, který si nesl zmrzlinu.

"No, pochopíte to? Oni jedou takovou dálku jen pro to, aby se tu ožrali. Když jsem je viděl u Heleny už sotva stáli na nohou."

"Já si jich všimla taky, když jsem nesla ručníky."

"Vy dva víte prd, co je žízeň", ukončil naší debatu můj muž. Od něj to fakt sedí. Za těch 43 roků, co jsme spolu, jsem ho viděla opravdu opilého jen dvakrát, kdy se snažil držet krok s těmi, kterým po pití nebývá zle. Krok samozřejmě neudržel a pak mu bylo hodně nedobře.

Přišla bouřka, která probudila Filípka a my se přesunuli pár kroků pod naší střechu. Podívala jsem se na teploměr a zjistila, že už je jen 29°C. Seděla jsem s knížkou, dýchala vzduch, který byl prosycen deštěm. Občas jsem zvedla hlavu, abych se podívala na nové obyvatele kráčející v dešti pro další a další pivo. Později spíš potácející se.

"Je mi líto toho prcka, už jdou po šesté", ozval se z vedlejší terasy Tomáš.

Společně jsme napočítali devět cest s plnými půllitry. Když přestalo pršet, noví obyvatelé se potáceli kolem s prázdným sklem a řvali na své dítě. Bylo mi ho líto. U baru už zůstali a vyřvávali odtud jako na lesy.

"To jsme se zase jako Češi ukázali, stydím se za ně."

Od člověka, který je jen o něco málo starší než náš syn, mě to překvapilo.

Rozhodně nejsme abstinenti, ale jak se říká: "Všeho s mírou." Stejně jako my, i Tomáš si přivezl sebou plechovky s pivem. Jsme typičtí Češi. Při cenách piva v Itálii, které je jednou tak drahé než víno, bychom museli mít nevyčerpatelné zdroje financí. A to tady v místním baru bylo ještě za velice slušnou cenu.

Déšt' se ještě během večera několikrát vrátil a teplota vzduchu poklesla.

V noci se nám konečně spalo dobře.

Pokračování příště.