Italský deník - 7. část

Pokračování předchozí části

Neděle 18. června 2017

Probudil mě vítr, který se opíral do dveří a hvízdal pod nimi.

Bylo něco kolem čtvrté hodiny. Dívala jsem se z okna na měsíc za mraky a uvědomila si, že bude za chvíli svítat.

Měla bych si vzít fot'ák, jít na pláž a zdokumentovat to. Došla jsem si na záchod, v kuchyni se napila a pak zvítězila lenost. Znovu jsem zalezla do postele.

Vítr neutichal.

Na druhý pokus jsem vstávala v šest hodin. Zametla jsem terasu, což byla ve větru naprosto zbytečná činnost.

Pak jsem dopsala deník a četla si. Když se probudil muž, zvažovali jsme, co podnikneme.

Vítr znamenal, že budou muset být zavřené deštníky, což je ten nejlepší předpoklad se spálit. Vzhledem k tomu, že foukalo od moře, budou i velké vlny, které budou pohybovat kameny a kamínky a ve kterých se opravdu nedá moc dobře plavat.

Muž se šel po snídani podívat na pláž a vrátil se s tím, že na koupání a ležing to dnes opravdu moc nevypadá.

"Tak co kdybychom se zajeli podívat do Matery?"

Výlet byl sice původně naplánovaný na příští týden, ale přeci plány jsou od toho, aby se měnily.

Před odjezdem jsme se rozloučili s Victorií a Nicem a zmohli se jen na "Gute raise."

Sice jsem mohla oprášit své znalosti ruštiny, kterou jsem se učila celých dlouhých deset let a ze které jsem i maturovala, ale nějak se mi nechtělo.

Krátce před devátou jsme vyrazili po E90 směrem na sever.

Cestou jsme se krátce zastavili na Capo Spulico, abychom si vyfotili a natočili hrad Roseto. I tady foukal prudký vítr a hnal moře ke břehu. A stejně jako ve Villapiana, byla i tady kamenitá pláž.

Roseto bylo jedním ze satelitů města Sybaris v období Velkého Řecka. Své jméno získalo díky pěstování růží, jejichž okvětními lístky byly plněny matrace požitkářských obyvatel Sybaris. Současné Roseto vzniklo jako osada v desátém století. V době nějvětšího rozkvětu za Normanské nadvlády byl v 11. století vybudován na ostrohu Cardone hrad Roseto (Castrum Petrae Roseti). V roce 1260, za vlády Sicilského krále Fridricha II., byl hrad přestavěn. K dalším přestavbám docházelo až do 16. století. Hrad má lichoběžníkový půdorys, pyšní se třemi věžemi a velkými reprezantačními sály. Je přístupný.

Ovšem, v době naší návštěvy, bylo zavřeno.

Hrad, focený ze svažující se cesty k moři, vypadá impozantně

Mořské vlny narážejí do břehu

Foceno proti slunci, nicméně kamenitá pláž je zřetelná

Vracím se zpátky od moře ke hradu, vlevo je vidět ostroh Cardone

Hrad je opravdu krásný

Proti světlu, fot'ák prostrčený skrz mříže

Kameny na plážích byly všude cestou, kam oko dohlédlo a hlavně kam z auta bylo vidět. I když jsme tudy jeli v minulých letech mnohokrát, nikdy nás nenapadlo zkoumat povrch pláží.

V Metaponto jsme odbočili a po pohodlné silnici pokračovali vnitrozemím k cíli naší cesty. Směrem, kterým jsme jeli my, nejel téměř nikdo, v opačném to byla souvislá kolona aut, přesouvajících se k moři. Vždyt' je přeci víkend. Kdyby ti cestovatelé tušili, jak to u moře dnes fučí.

V průvodci jsem si přečetla název nejnavštěvovanější části města, kterou jsme chtěli vidět a proto jsem sledovala směrníky.

Před sjezdem na Materu byl jakýsi rozcestník, který ukazoval, kam mají směřovat do Sassi autobusy, kam auta.

Projeli jsme kolem něj poměrně rychle a do města odbočili o jednu silnici dříve. Výsledkem bylo to, že jsme vjeli do Matery, chvíli se orientovali podle šipek odkazujících na Sassi, abychom se pak pokorně vrátili tam, kde jsme odbočili.

Na druhý pokus jsme to trefili, dojeli na autobusové nádraží, jehož část slouží jako parkoviště. Nasypala jsem do parkovacího automatu něco mincí.

Parkovací automat a v pozadí moderní architektura.

Budova s kulatými okny je Justiční palác

Chvíli jsme se rozhlíželi kudy tudy a pak se vydali z parkoviště na opačnou stranu, než stály moderní budovy. Hurá! Jdeme správně. Podle šipky na rohu ulice, jsme mířili směrem k Sassi. V jedné z ulic jsme objevili infocentrum. Koupili jsme si tady knihu o historii města a docela nás překvapilo, že chtěli zaplatit za mapu. Dosud jsme se s tím ještě nesetkali.

Venku před vchodem stál mladý muž, který nám na mapě ochotně ukázal, kde jsou ta nejzajímavější místa, která bychom rozhodně neměli minout.

Zakoupená kniha

V ulicích Matery

Došli jsme na náměstí Vittorio Veneto a zatajil se nám dech. A co teprve, když jsme sestoupili na vyhlídku na město, které se rozprostíralo hluboko pod námi a stoupalo na různá návrší.

Byl to nezapomenutelný pocit, vidět na vlastní oči to, o čem jsme jenom četli a co kdysi bývalo obrazem bídy italského jihu. Obydlí, z části vysekaná do skal, která jsou vybudovaná do různých výšek a mezi nimi se tyčící paláce a katedrála s vysokou věží.

Náměstí Vittorio Veneto

Všude byly světelné brány, které jsme viděli už ve spoustě měst.

Byly už připraveny na slavnost patronky města

Sassi - tuto fotografii berte prosím jako ochutnávku toho, co bude následovat

Už při prvním pohledu mi došlo, že pět hodin, které jsme si předplatili v parkovacím automatu, bude asi málo.

Matera je klenot, který v bezútěšné, vyprahlé a erozí poznamenané krajině Basilicaty, láká k návštěvám a je cílem tisícovek turistů.

Stejně tak je i lákávým místem pro filmaře z celého světa, protože jeho ulice a stavby se staly součástí spousty filmů. Mezi ty známé patří filmy Evangelium podle Matouše režiséra Piera Paola Pasoliniho, či film Kdysi... se Sophií Loren a Omarem Sharifem v režii Francesca Rosiho. Stejný režisér se sem vrátil s filmy Kristus se zastavil v Eboli, kde hlavní roli stvárnil Gian Maria Volonté a s filmem Tři bratři. Vznikly tu scény z nejnovějšího zpracování filmu Ben-Hur, či sci-fi Woder Woman. Bylo tu natočeno i několik filmů ze série biblických příběhů, které naše televize nabízí divákům zejména v době vánočních svátků. Mel Gibson tu natočil Umučení Krista, který se stal jedním z nejkontroverznějších filmů.

Uličky, kterými Kristus v podání Jima Caviezela nesl svůj kříž, se tak staly našim cílem na několik málo hodin.

Nejprve však něco z historie.

Matera byla osídlena už v době paleolitu, jak je doloženo archeologickými nálezy v jeskyních podél řeky Graviny. Je tedy nejstarším obydleným územím v celé Itálii.

V neolitu začaly vznikat první osady v oblasti Murgia o čemž svědčí archeologické nálezy z té doby. V období doby bronzové vzniklo první městské jádro.

Stejně, jako většina měst v této oblasti, byla i Matera součástí Magna Graecia (Velkého Řecka) a později v dobách Římské říše se stala jen tranzitním místem.

Roku 664 přešla pod nadvládu Langobardů a byla připojena k Beneventskému vévodství.

Deváté a desáté století byly ve znamení bojů mezi Langobardy, Saracény a Byzantskou říší, kteří usilovali o nadvládu nad územím. Město bylo později poničeno franským císařem Ludvíkem II., při jeho snaze pronásledovat Saracény.

Současně počátkem 8. století do města a okolí migrovali Byzantinci a benediktinští mniši, kteří se usazovali v jeskyních Gravina. Mnohé z nich pak přeměnili v kamenné kostely.

Po obsazení Apulie, do jejíhož území tehdy Matera patřila, Aragonci v roce 1043, zažilo město období míru. Nebyly sice války, ale nastalo období hladu. Navíc bylo město postiženo v roce 1087 zemětřesením. Městu se nevyhnuly ani morové epidemie.

Aragonci postoupili město rodině Tramontano. Hrabě Giancarlo Tramontano začal roku 1501 stavět na kopci Lapillo hrad a obyvatelstvu vypsal vysoké daně. Roku 1514 se obyvatelstvo proti tomu vzbouřilo a 29. prosince 1514 spáchalo na hraběte atentát. Pravé viníky se dohledat nepodařilo a proto byli pro výstrahu oběšeni čtyři obyvatelé a městu byly vypsány vysoké pokuty. Mateře byl o rok později skutek odpuštěn. Hrad Tramontano nebyl nikdy dostavěn.

V době španělské nadvlády byla roku 1663 Matera vyhláškou král Filipa IV. deklarována jako hlavní město Basilicaty a přestala být součástí Terra d'Otranto. Matera se stala nejen sídlem vlády, ale i soudů a zažila svůj největší rozmach. Rozvíjely se obchodní kontakty s apulijskými přístavy a také aktivní kulturní život.

Postavení sídelního královského města si udržela až do roku 1806, kdy bylo z rozhodnutí neapolského krále Giuseppe Bonaparte, staršího bratra Napoleona Bonaparte, rozhodnuto o přenesení všech pravomoci do Potenzy.

V roce 1860 vypukly nepokoje kvůli přerozdělování pozemků, které předznamenaly sjednocování Itálie.

V roce 1927 se Matera stala sídlem stejnojmenné provincie.

Byla prvním městem na jihu Itálie, které se 21. září 1943 vzbouřilo proti německé okupaci. Jedenáct lidí padlo v boji proti německé armádě a při zuřivých odvetných opatřeních bylo zabito dalších patnáct obyvatel.

Čtvrt' Sassi, kterou tvoří obydlí vyhloubená do skály, byla obývána městskou chudinou a proto bylo v roce 1952 rozhodnuto o výstavbě nových domů a vyklizení čtvrti. Násilné přestěhování patnácti tisíc lidí do nových domů na předměstí trvalo více než dvě desetiletí. Poté byla celá čtvrt' vyčištěna.

V roce 1980 byla Sassi částečně poškozena zemětřesením.

Roku 1986 byl vydán zákon, který financoval obnovu části města, které bylo po celé dlouhé roky zanedbáváno.

Současná Matera má přibližně 61 tisíc stálých obyvatel, jsou zde otevřeny dva obory University Basilicaty.

Od roku 1993 je Sassi zapsána mezi světové dědictví UNESCO a pro příští rok 2019 je Matera vyhlášena Evropským městem kultury.

Dnes, při procházce těmito místy si už lze jen těžko představit špínu a bídu, která zde dříve panovala a kterou popsal Carlo Levi ve své knize "Kristus se zastavil v Eboli". Srovnával tuto čtvrt' a Dantovým Peklem. Obyvatelé byli sužováni nemocemi a děti, zavšivené a vyhublé na kost, s nafouklými bříšky a pokryté strupy, trpěly malárií a žebraly.

Ne o mince, ale o chinin.

A tady svoje psaní přeruším.

Procházka městem bude v následujícím pokračování.