Italský deník - 1. část - šestnáctá cesta do Itálie

Proč se stále vracím do Itálie?

Mám to tam ráda. Důvodů proč, je víc.

Je mi tam dobře. Ale dobře je mi i doma, nebo kdekoliv u nás.

Vyhovuje mi teplo, kterého si jako červencový zrozenec užívám do sytosti.

Miluju moře, ale paradoxně nejím "frutti di mare", tedy mořské potvůrky. Samozřejmě, že jím ryby, ale chobotnici či mušle bych, na rozdíl od mého manžela, nepozřela.

Mám moc ráda historii a tady o ní lze zakopnout kdekoliv.

Mám ráda procházky starými městy, kam moc turistů nezajde, miluju jejich dvorky a zákoutí, kde bývá spousta květin a kde mohu narazit na jejich obyvatele, či věčně hladové kočky.

Vyhovuje mi způsob života a přiznám se, že na siestu jsem si zvykla velice rychle.

A v neposlední řadě mám ráda lidi, kteří jsou srdeční, vstřícní a i když mám občas problémy s komunikací, oni to nevzdávají.

Kdysi mi kamarád Claudio řekl: "My Italové, jsme komunikativní."

Měl pravdu.

Navíc to tentokrát konečně vyšlo.

Místo, které jsme při putování po památkách Velkého Řecka objevili už v roce 2004, se nám líbilo už tehdy.

Nížina, kde se pěstuje rýže a nad ní se zvedají vysoké vrcholky Kalabrijských Apenin s nejvyšším vrcholem Serra Dolcedorme (2267 m), nás uchvátila natolik, že jsme zatoužili se sem někdy v budoucnosti vrátit a pobýt tu delší dobu.

Konečně se to tedy povedlo a my si zajistili ubytování už v polovině prosince.

Co na tom, že budeme mít apartmán pro až 7 lidí, protože ty menší (a samozřejmě levnější) byly už opět obsazené.

Zkusmo jsem nabídla dceři, že by za námi mohli na týden přijet. Chvilku váhala a pak řekla, že je to strašně daleko, že by spíš jen posadila holky do letadla a my si pro ně zajeli do Bari. Nakonec sešlo i z toho. Holky by se prý bez rodičů cestovat bály. A navíc letadlem?

Že by po mně podědily obavu z létání? Ale u mě ta obava vznikla až po dvou dost nepovedených letech.

Holky zatím ve vzduchu nebyly.

No co? Tak pojedeme zase sami.

Nastalo chystání věcí na tři týdny a také na dvě přenocování a krom toho i sestěhování hrnkových kytek, aby to snacha a dcera měly při zalévání co nejjednodušší. Budou se zase střídat, protože se naše dovolená kryje s termínem, původně neplánované, cesty synovy rodiny do Albánie.

Zbývalo už jen dokoupit pečivo a jídlo na cestu a pak definitvně vše dobalit.

Ve čtvrtek ráno jsem vzala tašku na kolečkách, ale muž mě zastavil. Prý pojedeme autem, potřebuje si koupit nějaký kabel k nabíječce do auta, který doma nemůže najít.

Otevřela jsem vrata a říkala si, že alespoň ušetřím nějaký čas.

Z garáže se ozval podivný zvuk. Muž vykoukl ven a řekl, že můžu vrata zavřít, protože je vybitá baterie.

Zapojil jí na nabíječku a já se vrátila na půl hodiny do bytu. Přesunula jsem hromadu připravených věcí do jedné z tašek a šla zpátky do garáže. Baterie stála za autem a muž do něj montoval jednu starou, rezervní, která už párkrát dobře posloužila několika našim kamarádům, když jim ta jejich někdě "klekla".

Naše první cesta tedy vedla pro novou autobaterii. Manžel přišel zpět k autu a já se ho ptala, zda jí namontuje tady, nebo až doma. Prý až doma. Sedl za volant, otočil klíčkem a auto vydalo podobný zvuk, jako ráno v garáži. Manžel pak na chodníku vyměnil baterie, auto na první "cvrnknutí" vydalo ten správný zvuk. Odtud jsme jeli na plánovaný nákup.

Došlo mi, jaké to bylo štěstí, že muž nemohl najít kabel a rozhodl se mě odvézt na nákup.

Kdyby tomu tak nebylo, náš odjezd by se opozdil o pár hodin, nejméně do té doby, než bychom vyřešili novou autobaterii.

A kdyby ta baterie odešla někde cestou, raději nedomýšlet …

Večer se u nás zastavila dcera s holkama, aby se jednak domluvila se snachou na kytkách a zahradě a nám popřála št'astnou cestu. Když jsme pak všichni seděli v altánu u kávy a manžel líčil bateriové dopoledne, jen pronesla: "Teda tatíku, dokážeš si představit, jak stojíte ráno u napakovaného auta a ono nejede? Já docela jó a dokážu si i představit, co by ti řekla mamča."

Smáli jsme se hodně dlouho a já si jen v duchu říkala, "že tentokrát byl pánbůh určitě doma".

Po téhle "hromadě " se mi bude stýskat. Vezu si však sebou její fotku

* * * * *

Šestnáctá cesta do Itálie - 1. část

-----------------------------

Pátek 9. června 2017

Vstávala jsem už před pátou.

Jakmile vyšlo sluníčko, začali ptáci řvát jako o závod. Spala jsem špatně, cestovní horečka opět zafungovala. Čím jsem starší, tím je to horší.

Ve čtvrt na šest jsem už obíhala s konví zahradu. Dceři a snaše jsem řekla, at' klidně zalévají hadicí, aby se nezdržovaly. Já si ty svoje kytky zase budu rozmazlovat konví až po návratu.

Muže jsem probudila chvíli po šesté, snídani už měl připravenou na stole. Pak už zbývalo jen přestěhovat věci do cestovní ledničky, vynést odpadky, zkontrolovat, zda jsme něco někde nezapomněli a vyrazit. Dole na chodbě na nás čekali trpaslíci s Gábinou, aby se také rozloučili.

Vrata jsem zamykala krátce po sedmé hodině.

Cesta probíhala v pohodě až za hranice, kde jsem zjistila, že mi nefunguje roaming. O peripetiích s T-Mobilem jsem už psala, bylo by zbytečné to znovu popisovat. Snad jen to, že mi to otrávilo půlku dne.

Jezdíme už spoustu let po stejné trase což znamená po naší dálnici D5 na Rozvadov a odtud po německých dálnicích přes Regensburg na Mnichov. Zvykli jsme si projíždět Mnichovem i když tu občas dochází ke zdržení v kolonách.

Allianz Arena, stadion FC Bayern Mnichov. V podstatě jen její polovina.

Z auta jí jinak vyfotit nelze

Ukázkou moderní archgitektury je také budova v níž sídlí automobilka BMW

Průjezd Mnichovem

Tentokrát jsme Mnichovem vyloženě proklouzli a z něj pak pokračovali na Garmisch-Partenkirchen. Sněhu
na vrcholcích hor bylo, oproti jiným rokům, hodně málo.

Alpy téměř bez sněhu

Masiv Wetterstein a uprostřed nejvyšší hora Německa Zugspitze (2962 m)

V Ga-Pa nám hned na prvním semaforu padla červená. Asi se na nás semafory domluvily a červenou jsme měli na všech, které tu jsou.

Díky zastavení na semaforu jsem mohla fotit Zugspitze

A ještě jednou v detailu.

Sněhu, oproti jiným rokům, tu bylo hodně málo

Cesta Alpami kousek před Mittenwaldem

Za Ga-Pa jsme se zastavili, tak jako už tolikrát, na lesním odpočívadle. Až tady skončilo moje trápení s roamingem. Poobědvali jsme připravené housky, chvilku relaxovali a pak pokračovali do Rakouska.

Pohled přes čelní sklo při výjezdu z parkoviště na další alpské velikány

A jsme v Rakousku. Cestu lemují, jak jinak, opět hory

První menší problém nastal po přejetí hranic. Na silnici stál "živý semafor", tedy dělník s obrovskou plácačkou a ten nás zastavil. Kvůli opravě silnice se tu jezdilo jednosměrně. Vytáhla jsem fot'ák a fotila si ho. Hlavně nenápadně! Což se tak úplně nezdařilo, protože najednou plácačku otočil, manžel se na zelenou rozjel a já nestihla fot'ák schovat. Dělník se na mně usmál a ještě mi zamával.

Ale mohl místo něj stát nějaký protiva.

Živý semafor

Při klesání ze Seefeldu na Zirl jsem vyfotila hory v dálce, kde bylo trochu víc sněhu

Do Innsbrucku přijíždíme ze zadu a jedeme podél letiště

V Innsbrucku jsme doplnili nádrž a došli si na pumpě na záchod. Došlo nám, že pohonné hmoty jsou opět tady o nějaký ten cent dražší, než v Německu. Ke stejnému poznatku jsme dospěli už v předchozím roce. Tytam jsou doby, kdy v Rakousku bylo levněji. Ale co? V Itálii si za naftu pěkně připlatíme.

Od pumpy jsme pak vyjelili nahoru na Bergisel

Nepokračovali jsme po dálnici, ale sjeli do údolí Sill. Je tu cestou také několik pump, ale k našemu překvapení tu byly ceny za pohonné hmoty zase o nějaký ten cent vyšší, než dole v Innsbrucku. Tak tohle mi hlava nebere. Tady bylo vždycky levněji. Přejeli jsme italské hranice a pokračovali po staré brenneské silnici. Na dálnici jsme najeli až v klesání na Vipiteno.

Mýto Vipiteno

Cesta po dálnici A22 probíhala v pohodě. Na odpočívadle Paganella jsme si dali odpolední kávu. Tedy, abych upřesnila, já si jen lokla od manžela, protože káva byla na mně moc silná. Jsem "kafař na baterky". Když jsem stoupala po schodech zpátky ze záchodu do restaurace, řítila se proti mně skupina asiatek, snad Japonek. Tak to jsem měla tentokrát kliku.

Před dvěma roky jsem si na stejném místě vystála pěkně dlouhou frontu s Indkami v sárí. A jak známo, poznávací zájezdy jsou většinou doménou žen, což se mimo jiné pozná právě ve frontách na sociálním zařízení.

Odpočívadlo Paganella

Cesta po dálnici pokračovala bez větších problémů. Teploměr ukazoval 30°C.

Všimla jsem si Pádu, za ty roky, co tudy jezdíme jsem ještě neviděla tolik vody, jako tentokrát. Opět rýžová pole, která střídala kukuřice. Co mně překvapilo, byla strniště už po sklizeném obilí.

První kolony byly až před napojením na dálnici D1. Upozorňovaly na ně svítící tabule už od Pádské nížiny. Sunuli jsme se v koloně a hned po najetí na D1 se plynule pokračovalo. Dálnice tu má 4 jízdní pruhy. Průjezd Bologní byl tradiční, opět kolony, ale nebyla to žádná tragédie, zažili jsme tu horší zácpy.

Dálnice A14 byla jako přes kopírák, chvilku jsme jeli, pak auta zpomalila, dálnice zůstala stát, aby se pak znovu vše rozjelo a stejná situace se mohla opakovat. Nikde žádná bouračka, která by to mohla způsobit, přivaděče z měst jako je Imola, Faenza, Forli a další byly v pohodě průjezdné a auta mířící na dálnici najížděla plynule. Už jsme o tom s mužem přemýšleli mnohokrát a nikdy jsme nic kloudného nevymysleli. Prostě tohle asi patří k A14 Adriatice.

Na odpočívadle Rubicone jsme si došli na záchod a chvilku jsme se protáhli.

V řece stejného jména nebyla ani kapka vody. Prostě jen suché říční koryto. Ucedila jsem: "To se to Caesarovi překračovalo, když tudy mohl jít suchou nohou". Muže to rozesmálo.

Dálnici jsme opustili v Cattolice, zaplatili 34,90€ za mýto a po serpentýnách stoupali k Casteldimezzo.

Našim cílem byl opět camping Paradiso. Překvapilo nás, kolik je tu tentokrát lidí. Když jsme tu byli poprvé nebyl tu téměř nikdo. A to jezdíme stále ve stejném termínu. Také se tu poněkud zvýšily i ceny. Ukázka přímé úměry - stoupá-li zájem, stoupne i cena. Vy
brali jsme si piazzollu, postavili stan a já se pak vydala fotit západ slunce.

Slunce jsem neviděla, bylo za ostrohem kopce, na kterém Casteldimezzo leží.

Pohled na večerní Jadran byl uklidňující

"Ložnice" už má odestláno

Po večeři jsme chvilku poseděli, pak si dali sprchu a už před desátou jsme zalezli do stanu.

Zítra máme před sebou ještě notný kus cesty.

Pokračování příště.