Pokračování předchozí části
Sobota 10. června 2017
Probudili mě ptáci svým ranním koncertem.
Bok, na kterém jsem ležela mě celý příšerně bolel. Byl otlačený, protože samonafukovací matrace sice zabrání chladu, ale co se měkkosti týče, je nulová. V podstatě jsem ležela na tvrdé a nepříliš rovné zemi. Vylézala jsem opatrně ze stanu, abych si došla na záchod. Zvuk zipu manžela stejně probudil, i když jsem se snažila být co nejtišší. Když jsem se vrátila, už zase tvrdě spal. Já věděla, že už neusnu, takže jsem sedíc ve stanu zapisovala do deníku předchozí den. Usazena na složené dece jsem si připadala trochu pohodlněji. Když se muž probudil a nadával na uřvané ptáky, došlo mi, že jsem ho asi neprobudila odchodem ze stanu, ale že za to asi mohli spíš ti opeřenci.
Ráno v kempu
Po snídani jsme zabalili stan a šli se projít, protože recepce otevírá až v 8 hodin. Slunce se krylo za mírnou oblačností a bylo jakési mlžno. Když jsme se vrátili z procházky, zajeli jsme autem před recepci.
Chybí tomu slunce
Recepce kempu Paradiso
Pohled na Gradaru a vzdálené kopce ve vnitrozemí
Zaplatili jsme 24,90€ za noc a přesně v 8:12 jsme vyjeli z brány kempu na další cestu. Tentokrát jsme nedělali žádné zastávky, jako v předchozích letech, naše cesta je totiž poněkud delší. Chvíli jsme jeli po pobřeží a měli v plánu natankovat, protože tady jsou přeci jen ceny pohonných hmot levnější, než na dálnici. Původní plán byl natankovat ve Fano, ale i tady nám ceny, oproti těm, které jsme předchozí den viděli v Cattolice, připadaly dost vysoké.
Loni lemovalo pobřeží mnoho aut těch, kteří se přišli koupat, ted' tu bylo sem tam nějaké auto. Pro cestování je počasí pod mrakem příjemnější, ale pro ty, kteří plánovali trávit slunečný den na pláži, muselo být počasí zklamáním.
Ale teplota 29°C zase není tak nízká.
Naftu jsme koupili až v Metaurilii a na dálnici A14 se vrátili v Marottě.
Cesta po dálnici probíhala v pohodě, i když občas byla doprava svedena do jednoho pruhu a docházelo tím k menším zdržením. Ale nebylo to zase nic tak tragického. Jinak se jelo plynule.
Udělali jsme si několik zastávek na oběd, na zmrzlinu, či se jen protáhnout.
Kdykoliv tudy jedeme, zkouším si fotit Loreto
a pokaždé si říkám: "Vrátím se sem ještě někdy?"
Daleká je naše cesta
I tady už se sklízí obilí
Barva oblohy už začíná mít tu správnou letní barvu
Vyšlo sluníčko a teploměr v autě ukazoval 34°C. Dálnice na jihu lemují oleandry
Ještě kousek a budeme opouštět dálnici
V Tarantu jsme zaplatili mýto 40,80€ a projeli vizuální kontrolou, zda nevezeme nějakého imigranta. Bylo to bez ztráty květinky.
Muž se rozhodl, že zprovozní navigaci.
"Není to zbytečné?" zeptala jsem se. "Vždyt' jsme tudy už několikrát jeli do Kalábrie."
"A ty si to pamatuješ?"
"Pořád podle pobřeží po E90 a hlavně sledovat směrníky."
Navíc jsem na klíně měla italský autoatlas, který sice je už poněkud starší, ale hlavní tahy v něm jsou a už nám mockrát dobře posloužil.
"Zapnu navigaci."
Jak rozhodl, tak i udělal.
Za chvilku mi hlásil, že mu to nabízí tři trasy a ptal se, kterou má jet. Zavrčela jsem, aby jel podle pobřeží.
Nevím, jakou variantu zvolil, ale …
"Hele, mně to hlásí, abych tady odbočil."
"A to jako proč?"
Jen pokrčil rameny.
"Hele, já bych neodbočovala z tý devadesátky, ale jela stále na jih a držela si směr na Reggio."
Odbočil.
Z pohodlné čtyřproudé silnice, která lemuje pobřeží a táhne se z Apulie přes Basilicatu do Kalábrie, jsme se ocitli na jakési okresce, mířící do vnitrozemí. Na jednom kruhovém objezdu to asi nějak zmotal a navigace ho upozornila na to, že jede špatně. Na dalším kruháku se tedy otočil a vrátil se tam, kde udělal chybu.
Cítila jsem, že začínám mít vztek a vzpomněla si na bloudění před pár lety kukuřičnými poli kolem řeky Mincio u Mantovy. Když byla konečně navigace spokojená, jeli jsme po nepříliš rovné silničce mezi vinicemi, starými olivovníky a vysokým planým ovsem. Míjeli jsme dávno opuštěná stavení, obrovité opuncie a pak dojeli na křižovatku.
Směr, kterým nás posílala navigace, byl uzavřený.
Jako bych to tušila. Seděla jsem mlčky a bylo mi jasné, že jakmile otevřu pusu, řeknu něco, co bych říct určitě nechtěla. Muž odbočil na jinou úzkou silničku, hodně podobné té, po které jsme sem přijeli a když mu konečně navigace schválila směr, bylo to opět uzavřené. Navíc byla cesta přehrazena kládou.
Po jediné zbývající cestě, dá-li se tomu, po čem jsme jeli, vůbec říkat cesta, jsme pokračovali někam.
Myšlenku, že by se vrátil zpátky a přes kruháky dojel tam, kde jsme opustili E90, zavrhl.
Co na tom, že jsme mířili zpátky na Taranto?
Opustili jsme čtyřproudou a pohodlnou E90 a zamířili do ..... někam
Krajinou bez lidí
Uzoučká silnička, na které místy chyběl asfalt, byla lemována opět obrovitými opunciemi a přerostlou vegetací.
Tak tudy se asi moc nejezdí.
Na výmolech si auto občas poskočilo a navigace spadla dolů. Zastavil, aby jí upevnil. Na dalším rygolu vypadlo USB napájení a navigace muže sprdla. Musela jsem se otočit, protože mi došlo, že zlost vystřídala tak trochu škodolibá radost a rozhodnutí, že ho v tomhle fakt nechám vyráchat.
USB, které většinou slušně drží, vypadlo během naší cesty po tankodromu ještě třikrát.
Tankodrom
Když jsme se konečně dostali na slušnější silnici a viděli už E90, navigace zavelela vlevo a muž poslechl.
Bouchly mi saze!
Jedovatě jsem se zeptala, proč se vrací zpátky do Taranta.
Díval se na mně nechápavě, ale pokračoval dál. Nakonec zastavil u pumpy a tam konečně zjistil, že ho navigace opravdu posílá na sever.
"To nechápu", pronesl.
Neřekla jsem na to raději nic, protože jsem se bála, že mi znovu "bouchnou saze". Pohledem na hodinky, které jsem si úplně poprvé, co jedeme na dovolenou, vzala sebou, mi došlo, že to naše zbytečné putování vnitrozemín trvalo skoro hodinu. A to máme do cíle něco přes 100 km.
Dívala jsem se do atlasu.
"Cos tam objevila?"
"Nic, jen to, že jsme tady hodinu jezdili mezi polma."
"Ale já to stejně nechápu, proč nás to žene zpátky k Tarantu."
"Já jo."
Kroutil hlavou a vypadal hodně bezradně.
"Kdoví, cos tam zadal. Ta navigace tě znovu asi vede na místo, kde jsi opustil tu E 90 a pak zase hezky na ty kruháky a znovu do polí."
Připustil, že mám asi pravdu.
Vzpomněla jsem si na loňskou návštěvu Krakova, kdy jsem bezmocně držela v ruce vytištěný plánek, kudy jet k hotelu. I tehdy si muž raději zapnul navigaci, i když stařičkou, na které nově vybudované komunikace chyběly, a ta nás zavedla do slepé ulice. Jmenovala se U stadionu a pán, který vylezl z jedné ze zahrad se asi podivoval, kamže to ti turisté asi jedou.
Navigaci má úplně novou, koupila jsem mu jí k narozeninám. Měl je v listopadu.
Holt si jí asi musel vyzkoušet. Ale proč zrovna ted' a tady?
Stejně jako při každé nové cestě mám vytištěný itinerář a pak podrobný plánek konce cesty, abychom nebloudili.
"To fakt nechápu", zopakoval znovu a já cítila zase to bublání vzteku.
Hlavně nebouchnout.
Zhluboka jsem se párkrát nadechla a řekla mu: "Prosímtě, otoč to, jed' na druhou stranu a pak se vrat' zpátky na tu devadesátku. Vždyt' jsme tudy jeli už do Guardavalle, na Vatikánský mys a kdovíkam ještě. A to jsme tehdy neměli žádnou pitomou navigaci, protože nám stačila mapa a plánek cesty, který pokaždé dělám. Kdybys mi trochu věřil, už jsme mohli být na místě."
Stále něco kutil na té navigaci a nevěřícně kroutil hlavou.
Vztek mě stále neopouštěl. Říkala jsem si v duchu, proč se s přípravami na cestu zabývám, když je to pak k ničemu. Vystoupila jsem u auta a došla si k pumpě na záchod.
Cestou jsem přemýšlela nad tím, jak je muž tvrdohlavý. Postupem času se to zhoršuje. Ani já nejsem vzorem všech ctností, ale dokážu ustoupit a přijmout názor toho druhého.
Proč já mu tu navigaci vlastně kupovala? Má jí víc než půl roku a z krabičky si jí vyndal až v květnu, aby jí aktualizoval. Do té doby jí měl někde dobře uloženou.
Vrátila jsem se do auta, ale byla jsem pořád napružená. Ani ta procházka mi nepomohla.
"Tak mi řekni, kam mám teda jet."
No konečně!
Navedla jsem ho zpátky na E90, po které jsme už mnohokrát jeli. Mapu a itinerář jsem si strčila do kapsy ve dveřích. Sledovala jsem města a městečka a vzpomínala, kde všude jsme už byli.
Konečně jsme zpátky na E90
E90, která je v mapách také značená jako SS106 kopíruje celé kalabrijské pobřeží a končí až v jeho hlavním městě Raggio di Calabria. Kdysi jsme tam byli a máme tu silnici opravdu projetou z jedné i druhé strany. Vzpomínala jsem na ty předchozí cesty, říkala si, že tamhleto jsem si kdysi před lety fotila, tenhle most tady tehdy nebyl, jezdilo se skrz město. Sledovala jsem směrníky a značení obcí, abychom nepřejeli náš cíl.
Pak jsem sáhla do boční kapsy a vytáhla poslední list s plánkem, kudy do cíle naší cesty.
"Tady prosímtě odboč a přejed' tu devadesátku po mostě a pak rovně, pod železniční trat'."
Za nadjezdem zabočil vlevo a zaparkoval u zrušené benzínové pumpy.
"Hele, když jsi byla na tom záchodě, tak jsem si všim, že máš v těch papírech napsanou GPS. Tak já zase zapnu navigaci." Prý, abychom to dlouho nehledali.
Zůstala jsem potichu, protože jsem se bála, že začnu brzy ječet nebo výt.
Chvilku jsme čekali, až se navigace "probudí".
Otočil auto, vrátil se k mostu přes devadesátku a konečně podjel železniční trat'.
"Opustili jste trasu", ozvala se ta malá, příšerná věc.
Otočit se tu nedalo, takže pokračoval až k moři, kde se začal otáčet. Po levé straně bylo za plotem tenisové hřiště.
"Prosímtě, zatoč doleva, tohle už je ono."
"Ale navigace říká, že mám jet zpátky."
Připadala jsem si naprosto bezmocná.
Takže jsme se znovu vrátili ke zrušené benzínce a odtud pokračoval dál. Kousek od nás stála stará obranná věž, která dala jméno rezidenci, kam jsme mířili. A nebo nemířili?
Po ujetí asi 2 km severním směrem zastavil na plácku vedle silnice. Bylo odtud vidět moře a cedule u silnice oznamovala, že jsme v Trebisacce.
To čeho jsem se bála, nastalo.
Bouchla jsem.
Pohádali jsme se jako psi.
Ve finále jsem zmuchlala papír s vytištěným plánkem, hodila si ho pod nohy, se slovy, že už teda nemám žádný plán.
Muž vyrval navigaci z držáku a řval, že už nemá žádnou navigaci.
Kdyby nás někdo viděl, asi by se s chutí zasmál.
Já už se tomu ted' při psaní taky směju.
Prostě pravá "itálie".
Ono ujet víc než 1800 km a pak se obrazně "netrefit do správných vrat", vypadá komicky.
Kdyby tomu nepředcházelo to hodinové bloudění mezi opunciemi a olivami, asi by k té hádce nedošlo.
Ale já byla od té doby napružená jako guma.
Stačilo jen jednou škrtnout a já startovala na první dobrou.
Prostě jsem bouchla jako papiňák.
Přetlak zmizel, já se začala smát
a omluvila se.
a omluvila se.
Chvíli se ještě mračil, ale pak mě poprosil, abych mu podala ten zmuchlaný papír.
Vrátili jsme se zpátky, znovu podjeli železniční viadukt a u tenisového hřiště, kde už jsme jednou byli, konečně odbočili vlevo, abychom po několika desítkách metrů dojeli před bránu.
Majitel pan Francesco nás přivítal česky.
Připomněl nám Cira, který také mluví česky. Oba si totiž vzali za ženu Češku a oba se naučili náš jazyk.
Tak tady si rozhodně italštinu nezdokonalím, došlo mi.
Francesco nás zavedl do apartmánu a pak poradil manželovi, aby zaparkoval vzadu a věci dovnitř jsme nastěhovali oknem. Zahrada s apartmány byla uzavřeným prostorem, kam se autem nejezdí. Kryté parkoviště bylo z druhé strany a muž na něm zaparkoval po té, co mi oknem napodával všechna naše zavazadla. Ušetřili jsme si tím spoustu kroků a času.
Nastalo vybalování tašek a ukládání věcí na místo. Ocenila jsem velkou lednici s odděleným mrazákem, do kterého jsem hned umístila tři chlebové půlky. Tu poslední jsem v ubrousku uložila do lednice. Málo platné. Jsem chlebová a dva bochníky s námi pravidelně cestují. Tak tentokrát konečně vydrží a nebudou z nich jen okoralé a ztvrdlé kousky, jako tomu bylo z malých lednic, opatřených jen výparníkem. Pustila jsem se do vybalování tašek a i když jsem toho tentokrát vzala sebou podstatně méně, stejně toho bylo dost.
Večer jsme seděli na terase, poslouchali šumění moře. Po odpolední hádce nebylo památky.
Asi to tak mělo být. Ale takhle už jsme se nepohádali několik let.
Všimla jsem si měsíce za mraky. Nevím, zda byl právě úplněk, nebo jen den blízko něj. Vzala jsem si fot'ák a fotila si to nebeské divadlo spoza plotu. Pak jsem se vypravila na noční pláž, kam mě muž doprovodil a fotila i tam.
Večerní zahrada ....
... a večerní moře
Růžové mraky zdobily večerní oblohu
Měsíc nad mořem
Spát jsme šli v půl jedenácté a já mám pocit, že jsem usnula, ještě než jsem položila hlavu na polštář.
Pokračování příště.
U nás naštěstí posedlost navigací není, nicméně už párkrát jsme se taky chytli s mužem když mne neposlouchal a jel si podle svého. Jen to nezabralo tolik času
OdpovědětVymazatJo, jo, navigace je dobrý sluha, ale špatný pán! Zase na druhou stranu byl to výlet za hranice všedních dní, ne?
OdpovědětVymazatDneska ty navigace nejsou žádná výhra a hbitější, aktuálnější a pohodlnější je jakákoli navigace zdarma ve smartphonu
OdpovědětVymazatNo jsem také v autě špatný navigátor, a to i po Čechách....Z cesty autobusem po dálnicích severní Itálie mám ale zase jinou vzpomínku, kolem se střídali nekonečné viniceš a "lesy" rychle rostoucích dřevin...
OdpovědětVymazatNáramně jsem se při čtení pobavila, ale vím, že to v tu chvíli pro vás asi moc zábavné nebylo .
OdpovědětVymazatGde Proboha Sú....navigace.No ani náhodou.Vloni jsme jeli na svatbu ke Kyjovu z Opavy.Tři moji kamarádi jeli autama za pomoci GPS,taje také navedla z dálnice na vedlejší cestu,cestičku,polňačku a skončili mezi vinohrady,kde byl výkop a dále se nejelo.Řval jsem smíchy tenkrát jak pominutý...no tvrdohlaví a sebejistí chlapi,že jo.Pak jsme přišli na to,že chytráci si nastavili nejkratší trasu.
OdpovědětVymazatNavigace - príma věc, po Česku použitelná. Kdyby můj řidič neměl navigaci, nevydal by se na dalekou cestu do Rožďalovic za Máří Kosáčkem. Jeli jsme jako páni bez jediného zakufrování. Bez ní by prý si na tu cestu netroufl.
OdpovědětVymazatLook like indo road
OdpovědětVymazatTak teď mě trochu mrzí, že jsem si tak krásné počteníčko nenechala místo Večerníčka. Hezky by se pak šlo spát.
OdpovědětVymazatCesta se zajížďkami byla asi hodně únavná a nedivím se, že jsi usnula, jakmile ses večer položila.
OdpovědětVymazatMěsíc nad mořem je parádní, vskutku parádní.
OdpovědětVymazatMoc se mi to líbilo. Nemyslím to hádání, ale celý popis. Jak jsou ti muži ješitní. Kdybys už párkrát tu cestu nenavigovala, tak bych se nedivila, ale mohl by už vědět, že se vyznáš. My teda mít auto, asi bych těch našich střetů bylo víc. Se syny ani bratrem jsem nikdy do řízení nemluvila, ale to bylo tím, že jsem stejně cestu neznala- většinou. Fotky jako obvykle krásné, ten měsíc parádní.
OdpovědětVymazatCestování s navigací může být docela velké dobrodružství. Půjčili jsme si kdysi na Krétě auto a vydali se ostrov projet křížem krážem. Navigace nás jednou dovedla přímo na břeh moře v přístavu, pokračování cesty zřejmě v plavkách vlastními silami 😂
OdpovědětVymazatZajímavý článek. :) Doufám, že si užiješ i další cesty a lokace.
OdpovědětVymazat[1]: Vendy, ona to není až úplně posedlost. Kdyby byla, tak už tu navigaci zprovoznil v listopadu. Ale ... jakmile jí zapne, věří jí naprosto bezvýhradně.
OdpovědětVymazatAlenko, to mi něco připomínalo. Můj syn taky jezdí s navigací ani by ale nemusel. Moje snacha když jednou někam jedou, tak si pamatuje, co přijde, kudy jet a tak. Kdysi jsme jeli na dovolenou tady v Česku, jeli jsme tři auta a můj syn, u něhož jsem byla v autě, jel dle navigace, i když mu všichni říkali, že jede špatně. Ostatní auta jela jinudy a my dle navigace tam přijeli půl hodiny po nich. Snacha byla tenkrát taky zralá na výbuch. Teď už ale vzpomínáme s úsměvem.
OdpovědětVymazat[16]: Libuško, ani nevíš, jak jsi mně tímhle potěšila. Sedím tu, usmívám se a jsem ráda, že v tom zdaleka nejsem sama.
OdpovědětVymazatJe tu všude stejné, manžel také slepě poslouchá navigaci v místech, která jsme již několikrát projeli a tak se pravidelně pohádáme při cestě z a do Soldenu, protože navigace vymyslí nějakou okliku. Nebo je to tím, že tam jen slepě zadá místo a už nekontroluje co mu vlastně nabídla. Tuhle nás z Mnichova poslala místo na Norimberk někam na Regensburg a my tak ztratili víc než hodinu. A to tam jezdíme minimálně 4x ročně. Dovolila jsem si jen špitnout "ale jindy jedeme na Norimberk" Prostě ji slepě miluje a pak se diví, i když bez dobře ví kam má jet. Moc jsem se pobavila- tedy tím článkem, nikoliv tím, že jsme my a vy taky ztratili hodinu . Pevně doufám, že autonomní auta nebudou hned tak v provozu, to by mě asi brzy kleplo, ale chlapi by to jistě přivítali.
OdpovědětVymazatJe super, když si nacvičíte správnou italskou domácnost a pak oba pochopíte, že tudy cesta nevede.
OdpovědětVymazat[18]: Ani nevíš, jak mě tvůj komentář potěšil. Ti mužští a jejich láska k navigaci. T svou poslední si nějakým, pro mně neznámým, pokusem o její vylepšení, vymazal. Tedy, vymazal jen to navigování, ostatní funkce zůstaly zachovány.
OdpovědětVymazatJednou bych také chtěla jet autem někam daleko na dovolenou, i když ta cesta musí být náročná :-/ ale zážitek to musí být parádní
OdpovědětVymazatCo není může být. Třeba ti to jednou vyjde, i když je to opravdu náročné. Navíc já neřídím, takže je to o to náročnější pro mého muže.
OdpovědětVymazat[21]:...je to fakt paráda,osvobozuje člověka,nejsem na nic vázán.Zajedu kam chci,odjíždím až se mi chce.Doporučuji...
OdpovědětVymazatNavigaci pořád nemáte, šťourala sestra pokaždé, kdykoliv s námi jela v autě, byť jen za humna.Navíc nám na známá místa. Bez navigace bych ani nevyjela,podotýkám, nemajíc dosud řidičák. Jednou se manžel už opravdu namíchl a navigaci si na zkoužku vypůjčil od kolegy. Jak vše dopadlo, navigaci po zjištění špatného navigování poslal tamtarata, sesru rovněž. Já jediná jsem se smála, ovšem v duchu. Nahlas bych si netroufla. Manžel si vždy udělá plán cesty, vše má svůj řád, já pouze cestu sleduji, když je potřeba hlídám odbočky. Sestru už sebou neberem, neboť tenkrát se vyjádřila, že manžel zvolil špatnou navigaci. To byl poslední hřebíček pro zrušení našich společných výletů Je nám s mužem samotným velmi skvostně a dobře nám tak.
OdpovědětVymazat[24]: Marti, my navigaci máme. A už několikátou. Ta úplně první byla ideální pro případy, kdy jsme chtěli navštívit centrum města. Konkrétně v Ravenně nás dovedla na parkoviště u brány, kterou se vstupovalo do historického centra. Osvědčila se i jindy. Pak si muž koupil novou a tuhle prodal. Ta nová sice sloužila, ale po pár letech už do ní nebyly aktualizace. Dětičky mu koupili novou a u té si vymazal něco v softwaru, takže nenavigovala. A já nevím, co mě to posedlo, že jsem mu koupila novou s celoživotní aktualizací. Kdybych tušila ....
OdpovědětVymazatPáni, historka s tou navigací, to bylo o nervy. Ale chápu tvou momentální nenáladu, taky bych byla silně nevrlá, kdybych viděla, že se řítí do kruhu, díky navigaci. Kakája těchníka!
OdpovědětVymazat[26]: Přesně - vot těchnika. Vydržela jsem to tentokrát hodně dlouho, než mi bouchly saze. Jsem cholerik, i když už hodně zlidněný.
OdpovědětVymazatZ Prahy
OdpovědětVymazatTrable s navigací mě pobavily, protože stejné jsme zažívali při první cestě do Itálie na lyže. Z Brna jezdíváme přes Mikulov napříč Rakouskem přes Innsbruck a Brenner. A navigace nás také svedla na horší silnice. Až doma jsem pak zjistil, že se v ní dají nastavit 2 režimy - nejkratší cesta (to je předdefinováno jako počáteční nastavení a právě to vede na okrsky) a nejrychlejší - toto nastavení vede po dálnicích. Je třeba zvolit to nejrychlejší.
OdpovědětVymazat[29]: Přiznám se, že mi v ten moment moc do smíchu nebylo a manželova tvrdošíjnost mě vytáčela do běla. S odstupem se tomu už směju.
OdpovědětVymazatTo s tou navigací mi něco připomíná....
OdpovědětVymazat[31]: Jsem si vědoma toho, že takových řidičů s navigací asi bude víc.
OdpovědětVymazat