Třináctá cesta do Itálie

Čas kolem nás plyne v poslední době tak nějak rychleji. Existuje pro to určitě nějaká úměra, at' přímá či nepřímá. Sama si ten "světa běh" vysvětluji tak, že nám starším už vše déle trvá, nikam nespěcháme a tudíž máme pocit, že nám všechno utíká rychleji, či téměř nic nestíháme.

Pocit, že je to "téměř včera", kdy jsme se vrátili z Itálie, je proto více než silný. Se značným zpožděním se pouštím do dalšího pokračování Italského deníku, doufajíc, že si opět počtete. Možná se někteří i poučí.

Italský deník - 1. část

Cílem naší letošní cesty se stalo opět Salento, kam míříme už potřetí, ale opět na jiné místo. Při loňském putování po pobřeží jsme objevili spoustu malebných míst. Stejně jako v letech předchozích jsme využili předsezónních slev a pobyt jsme si zajistili už v prosinci. Navíc nám ta "naše cestovní kancelář", poskytuje i slevu věrnostní, což pak v součtu znamená příjemných 20%. Cílem pro rok 2014 se stalo Torre dell Orso.

Sobota 7. června 2014

Věci na více než třítýdenní pobyt jsou zabalené a až na pár posledních věcí, jako je přenosná lednička, či taška s tím nejdůležitějším - tedy s doklady, voucherem na ubytování a hlavně s finanční hotovostí, jsou zatím v bytě.

Vstáváme brzy. Po snídani umývám poslední kousky nádobí, aby nám v době nepřítromnosti "nekrášlilo" byt a pak přendávám věci z velké lednice do cestovní. Byt opouštíme společně s manželem, on nese ledničku, já tašku. Jdu opatrně, bolí mě záda.

Věnuji posledních pár pohledů zahradě, kterou jsem včera večer důkladně zalila, doufajíc, že o ní bude postaráno.

Od domu odjíždíme v 6:45 a první zastávku děláme u nedalekého supermarketu, abychom výhodně natankovali na cestu. Nafta by nám měla vydržet až do Rakouska.

Cesta probíhá v naprosté pohodě. V Mnichově před nájezdem na dálnici A95 je první zdržení. Bavorská metropole buduje tunel, který se bude jmenovat Luisa. Doprava kolem staveniště je svedena do protisměru, takže provoz v této oblasti poněkud houstne. Zdržení však nebylo tak tragické. Cestou po dálnici na Garmisch-Partenkirchen si libujeme, jaký máme tentokrát báječný čas.

Naše radost však byla předčasná.

Fotila jsem si zasněžené vrcholky Alp opět novým fot'ákem.

Ne, nejsem tak rozmařilá, abych si na každou dovolenou kupovala nový fot'ák, ale ... čtyři dny před odjezdem u nás byly holčičky s dcerou, abychom se domluvily jak často a co zalévat, co sklízet - prostě "bojová porada". V rámci příprav jsem stahovala fotky nejen z fot'áku, ale i z pamět'ových karet, abych měla dostatek volné kapacity pro nové obrázky. Fot'ák byl na stolku u počítače, propojený s ním kabelem, ale ... popruh od něj visel dolů. Situace jako přes kopírák! Loni díky visícímu popruhu pád přístroje z vysokého stolu u dětského hřiště na dlaždice, ted' opět pád ze stejné příčiny a znovu nešt'astná Ema. A zase jsem si za to mohla vlastně sama. Rozdíl tu byl - fot'ák spadl z menší výšky a na koberec. Ten původní přestal fungovat, tento nový se tvářil, že bude v pořádku. Ale nebyl! Přestal ostřit. Dcera z toho byla nešt'astná a nabízela mi svou zrcadlovku, abych si jí na dovolenou půjčila. "Proč zrcadlovku? Stačil by mi ten tvůj malý fot'áček." "Nojo mami, ale ten je taky rozbitej. Vem si sebou tu zrcadlovku." "Ne tu ne, ta je dražší než celá naše dovolená a kdyby se s ní něco stalo..." Přiznám se, že jsem z toho byla špatná. Šla jsem s holkama ven na zahradu, abych dceři ukázala, kde co je a co jsem dala jinam, než loni. Když přijel manžel z práce, odešla jsem do bytu vařit kávu a pak ... sedla jsem si k počítači a během 5 minut si objednala z internetového obchodu nový fot'ák. Opět jsem zůstala věrná značce, abych se snáze zorientovala v ovládání. Navíc to byl poslední kus a byl ve slevě. Vrátila jsem se s kávou na zahradu a oznámila, že jsem si objednala nový fot'ák. "Tak to chci vidět". Dcera šla se mnou nahoru a když si fot'ák prohlédla, nazvala ho sice "krabičkou na mýdlo", ale že prý je dobrý. Následující den mi přišla SMS, abych si fot'ák vyzvedla. Jela jsem pro něj a pak odvezla ten neostřící k prodejci. Popsala jsem závadu a i to, co se s ním stalo. Počítala jsem s tím, že budu opravu platit. "Vy to máte ještě v záruce, tak to zkusíme vyreklamovat. Počítejte však s tím, že to bude nejdříve v červenci." Nový fot'áček v kouzelné modři se mi líbil, jediným nedostatkem byla absence hledáčku. Večer jsem si na něj uháčkovala modrý futrálek, aby nedoznal nějaké větší újmy a přemýšlela nad tím, zda bych si ještě do něj neměla koupit náhradní baterii. Do toho, co jsem dala do opravy se dávají běžné tužkové baterie, nový měl baterii Li-on.

"Ájo, prosím tě neblbni. Za tři dny jedem a ta baterie ti musí stačit."

Kousek před Garmichs-Partenkirchenem začala doprava houstnout

A houstla stále víc - do Ga-Pa nám ješte kousek chybí

Vjezd do Ga-Pa a kolony před ním

Kromě alpských vrcholků jsem zaznamenala i dlouhou šňůru aut. Ne, ještě mi to nedošlo. V koloně jsme se sunuli před Ga-Pa, přes Ga-Pa a až za posledním semaforem se kolona jakž takž rozjela. Časová rezerva byla ta tam. Stále mi nedocházelo, proč tomu tak je.

Přes Seefeld a Zirl už jedeme bez problémů a i Innsbruckem projíždíme v pohodě. Dole ve městě tankujeme. Za ty roky už máme několik oblíbených benzínek. Tady se projevil Murphyho zákon - "Pokud se má něco pokazit, pokazí se to". V tomto případě byla pokažená hadice a manžel natankoval jen část nádrže. Podal mi peněženku a účet od pumpy. Už během cesty si totiž píšu poznámky do cestovního deníku, kde zaznamenávám kromě jiného i stav tachometru a tankování. "Jirko, ty jsi natankoval jen 16 litrů?" "No, mě to bylo divný, že tak málo platím, ale ta hadice se vypínala, jako když je nádrž plná." "Tak to dotankujeme nahoře na Bergiselu." U poslední, relativně levné pumpy na Bergiselu, byla cisterna. "Tak pojedeme údolím", rozhodl manžel.

"Podívej se nahoru, jak je ucpaný Europabrücke, ještě, že jedeme tudy..."

To, co se zpočátku jevilo jako báječný nápad - projet se údolím řeky Sill a podívat se znovu na Europabrücke, byla kolosální chyba. Mohlo nás to napadnout už při sjezdu z Bergiselu. Proti nám, směrem d
o Innsbrucku, stála dlouhatánská kolona aut a motorek. Kolem nás projížděli motorkáři a házeli nám myšky, aby hned v dalším okamžiku přidali plyn a zmizeli za další serpentinou. A v ten moment mi to došlo! "Jirko, už vím proč byly ty příšerný kolony v Ga-Pa a proč jsou tady ty mraky aut a motorkářů." "A proč?" "PROTOŽE JE SOBOTA!"

Letos poprvé máme nástup na pobyt v neděli a ani jednomu z nás nedošlo, že je víkend, který navíc umocňuje nádherné počasí. Takže všichni využili krásného dne a vyrazili do hor. Motorkáři si zkoušeli, jak to krásně klouže na úzkých silničkách v údolí řeky Sill. Uprostřed naší pouti údolím nás čekalo další překvapení v podobě semaforu. Oprava silnice způsobila, že je tu provoz sveden do jednoho pruhu. Projíždíme až na sedmou zelenou. Ve Stafflachu doplňujeme nádrž a je nám jasné, že už nemáme žádnou časovou rezervu, spíš naopak. Návštěva nějakého města, či památky cestou tam, se konat nebude. Musíme dojet až na pobřeží a sehnat si nocleh. To jsme ještě netušili, co bude následovat. Kousek za Stafflachem se dostáváme do další kolony a v té se suneme téměř dvě hodiny do Brenneru.

Pomalu se sunoucí, či stojící kolona mi umožnila si vyfotit i to, co při normálním provozu nestíhám.

Výjezd z údolí Sill řídil policista. Pokud by tam nebyl, obávám se, že bychom v údolí pobyli ještě o něco déle. Za téměř tři hodiny ujet necelých 50 km ... dobrý výsledek. :-(

Ani na dálnici to není idelální. Jede se krokem, občas se vše zastaví. Před mýtem ve Vipitenu jsou obrovské fronty, jaké jsme dosud za ty roky nezažili. Vzpomněla jsem si na svého bývalého kolegu, který toto nazýval slovem : "záserec".

Mýto Vipiteno

(To, co se v odrazu čelního skla jeví jako svlečená podprsenka, je odraz šedé tašky)

Ve frontách jsou převážně Němci a já začínám přemýšlet nad tím, zda v některé ze spolkových zemí už nenastaly letní prázdniny.

Takže jedeme, brzdíme, stojíme a stále dokola. Tento stav je až ke sjezdu na Lago di Garda. Stojí tu přibližně tříkilometrová kolona v odstavném pruhu, do níž se snaží vecpat i auta z dalších pruhů. A pak? Jako mávnutím kouzelného proutku se dálnice rozjíždí. Jedeme bez větších zdržení po A22 a přemýšlíme, jak to bude vypadat na nájezdu na A1. Úplně bez problémů. Stejně tak je volný průjezd Bologní a to zažíváme poprvé. Z let minulých si pamatujeme kolony pomalu se sunoucí městem. Je prostě sobota. Po A14 k jaderskému pobřeží projíždíme téměř plynule. Občas si někdo přibrzdí, provoz se zpomalí, ale stále to jede!

Dálnici A14 opouštíme v Cattolice. Z mapy jsem si vyčetla, že pokud budeme pokračovat podél pobřeží na Gabice, máme šanci najít kemp, v jehož sousedství nebude jezdit vlak. Většina kempů leží na pobřeží a vlak je jejich téměř doplňkem, o čemž jsme se mohli už několikrát přesvědčit. U Gabice je železniční trat' odkloněna od pobřeží. Kousek za Gabice jsme si všimli šipky s označením kempu a odbočili. Šplhali jsme se s autem do kopce po klikaté silničce a už přestávali věřit, že tu nějaký kemp bude. A byl! Jmenoval se Paradiso a dělal čest svému jménu. Byl to opravdový ráj a jediný hluk, který tu byl, bylo štěbetání ptáků. Vybrali jsme si místo pod vysokým stromem a já, ukolébaná cestou, jsem zapomněla na svá bolavá záda. Aktivně jsem se ohnula, abych rozbalila stan ....a vyjekla jsem bolestí. Musím opatrně, napadlo mně. Nemůžu dělat prudší pohyby, musím se postupně rozhýbat. Opatrně jsem se rozhlédla kolem sebe. Německá rodina se dvěma malými dětmi, která přijela chvilku po nás, byla snad jediná svědkem mého zavytí. V ten moment jsem byla vděčná za šero, které panovalo, protože pohled na mně, kterak ohnutá pomáhám manželovi se stavbou stanu, musel být "pro bohy".

Jedinou mou starostí pak bylo, zda se dokážu ohnout ještě víc, abych dokázala prolézt dírou do stanu.

A také, zda z něj ráno vylezu.

Neděle 8.6.2014

V noci jsem se několikrát probudila a poslouchala to ticho kolem. Jsem zvyklá, že kolem našeho domu jezdí auta, ale tady bylo opravdu naprosté ticho. Jednou jsem odněkud zdálky zaslechla štěkat psa.

První paprsky slunce ozářily stan a já se cítila odpočatá. Dokonce i ta bolavá záda se ozývala nějak méně. Chvilku po mně se probudil muž a láteřil, že ti ptáci řvou jako o závod. Připomněla jsem mu loňský nocleh v Cesanu, kdy kolem kempu jezdily celou noc vlaky a kde nám navíc ještě byla zima. Něco zabrblal a zavřel oči. Opatrně, abych si znovu nehnula se zády, jsem vylezla ze stanu a po ranní hygieně uvařila kávu.

Po snídani jsme zbourali stan, zabalili vše zpátky do auta a vydali se na ranní procházku. Byli jsme hodně vysoko nad mořem. Fotila jsem si odrazy slunce na hladině a hloubku pod námi. Silnici lemovala dřevěná svodidla, což nás oba pobavilo.

Kemp Paradiso

Pohled do hloubky pod námi

Koupající se sluničko

Při návratu z procházky jsme potkali německého souseda a po pozdravu jsme si vzájemně popřáli št'astnou cestu. Měl na krku fot'ák a šel s největší pravděpodobností na obhlídku okolí, ze kterého jsme včera při příjezdu moc neviděli. Zaplatili jsme pobyt, rozloučili se a opustili kemp, který patřil mezi nejpříjemnější, které jsme v Itálii navštívíli. Pro případné cestovatele, kteří si opravdu chtějí odpočinout uvádím GPS, kterou jsem opsala z plánku kempu, který jsme dostali:

43°57'35,6''N 12°48'07,7''E - Camping Paradiso, via Rive del Faro 2, Casteldimezzo.

Pak jsme se vydali zpátky dolů z kopců. Kdybychom před sebou neměli ještě 800 km, stálo by za to zaparkovat a projít si starobylá městěčka, jimiž jsme projížděli, či historické usedlosti rozeseté po kopcích. Jako by se tu zastavil čas.

Vrátili jsme se na SS16, komunikaci lemující italské pobřeží, ze které jsme včera odbočili do kopců, projeli Pesaro a natankovali první italskou naftu. Oproti Rakousku tu byla podstatně dražší, ovšem ve srovnání s cenami na dálnici, jsme nějaký ten peníz přeci jen ušetřili. Po pobřežní komunikaci jsme pokračovali do Fano. SS16 se v to nedělní dopoledne proměnila v obro
vské parkoviště. Auta těch, kteří zatoužili po mořské vodě, parkovala po obou stranách, rychlost tu byla omezena na 50km/hod a na mnoha místech dopravu regulovali policisté. Asi je to v těchto místech a v tomto období běžné.

Ve Fano jsme se vrátili na dálnici. Cesta probíhala v pohodě, dopolední provoz byl slabý. Většina Italů byla pravděpodobně u moře. :-D Dívala jsem se na zasněžené vrcholky Apenin a teploměr v autě ukazoval 35°C.

Na vrcholcích hor se stále ještě držel sníh

Na odpočívadle Torre Fantine, kousek před sjezdem na Gargano, jsme udělali zastávku. Opřel se do nás ostrý vítr, který nás hnal od auta do klimatizovaného prostoru. Bylo tam příjemně. Po obědě jsme se ve větru, který neustával, vrátili zpátky do auta a pokračovalu dál jižnm směrem. V Bari jsme opustili dálnici a pokračovali stále dál na jih do Salenta. Ze dvou předchozích návštěv jsme věděli, že v těchto místech bývají nejlevnější pohonné hmoty. Na jedné z pump jsme zastavili a doplnili nádrž. Ceny tu byly opravdu o něco nižší. Vzhledem k bezproblémové dopravě a téměř prázdné dálnici jsme měli časovou rezervu, protože nástup ma ubytování byl až od 17.00 hodiny. Zastavili jsme se tedy na kraji Lecce na kávu a pak "zprovoznili" starou navigaci. Manžel sice dostal k vánocům novou, ale před odjezdem se mu "povedlo" místo aktualizace vymazání softwaru. Na navigaci jsme si vytýčili cíl naší cesty, abychom moc nebloudili. Z cestovní kanceláře jsme měli napsanou trasu kudy jet, navigace nás však vedla jinudy. No co? Času máme dostatek.

"Dojeli jste na místo určení." Tak to je paráda! Ještě že máme tu starou navigaci. Před nám nápis Rezidence Blue Area a stažená závora. Nevadí, půjdeme dovnitř, ohlásíme se na recepci a oni nám otevřou. Káva v Lecce udělala své a já potřebovala dost intenzivně na záchod. Už abychom bydleli, napadlo mě. Prošli jsme parkovištěm s očíslovanými místy stání a došli do středu areálu, kde by měla být recepce. Nebyla! Uprostřed areálu stála vybydlená budova, která byla navíc obehnaná plotem. Začala jsem tušit, že něco není v pořádku a potřeba záchodu zintenzivněla. Procházeli jsme uličkami v marné snaze najít něco, co bude vypadat jako recepce. Přiznám se, že jsem se dokonce poohlížela po nějakém křovíčku. Nenašli jsme ani recepci, natož křovíčko. Můj muž, který je poměrně flegmatický, pronesl: "No, tak mám pocit, že si z nás někdo parádně vystřelil." "To přece není možný, zkusíme zavolat asistenci, na kterou máme číslo." Tahala jsem z tašky voucher a vůbec mi nebylo dobře. Na několikátý pokus se muž konečně dovolal. Všimla jsem si, že na parkovišti, kterým jsme prošli, je otevřené jedno ze zaparkovaných aut a rozeběhla se k němu. Ukázala jsem voucher a poprosila, zda mi můžou ukázat, kde je recepce. Příjemná paní mi řekla, at' si sedneme do auta a jedeme za nimi, že nám to ukáže. Mezitím k nám došel i manžel, který stále telefonoval. Vlezli jsme do auta, vycouvali od závory, aby italské auto mohlo vyjet a vydali se za ním. Muž mi jen v krátkosti řekl, že je to prý o kousek dál. Paní přibrzdila a ukázala nám ceduli na které stálo Villaggio Blue Area. Pak zamávala a odjela. Rezidence, nebo villaggio - já hlavně potřebuju na záchod, kafe je močopudné.

Recepci jsme našli ihned. Podle předpokladů stála pěkně uprostřed. Znovu jsem vytáhla z tašky voucher a podala ho přes pult. Recepční si ho vzala, chvíli se na něj dívala a pak odešla do kanceláře něco hledat. Stála jsem před pultem a nohy už jsem měla křížem. Začal se projevovat stres z půlhodinové "procházky" mezi domečky v rezidenci a když muž za mnou pronesl: "Že by o nás nevěděli?", udělalo se mi špatně. Nakonec recepční za pomoci své kolegyně našla požadovaný papír. Pro změnu zase nebyl volný počítač. Bylo mi stále hůř. V klimatizovaném prostoru jsem cítila, jak mi po zádech stéká čůrek potu. Když se konečně jeden z počítačů uvolnil, zase pro změnu nevěděla, jak má co kam zapisovat. Začalo mě bolet břicho. Nakonec se odněkud vynořil drobounký Ital s knírkem a ten se nás ujal. Domluva s ním byla hrozná, šumloval, či si šlapal na jazyk, nebo mluvil nějakým místním dialektem. Začal nám vysvětlovat, že v Římě, nebo v Benátkách se platí ... "Co nám to vykládá?", zeptal se muž. "Pobytovou taxu", vydechla jsem a v duchu se modlila, aby už skončil. Rozuměla jsem mu každé desáté slovo a každá minuta hovoru už byla téměř za trest. Pokračoval s tím, že se v Benátkách platí 5€ a tady jen 1€ a to jen na první týden. Měla jsem už křeče v břiše a poslouchala napůl ucha. Z druhé strany nás animátorka lákala na uvítací drink. Hlesla jsem jen: "No, grazie", a pokusila se vyloudit úsměv. Pak jsem jen zaslechla "policie", či něco podobného. Aha, asi nás rovnou přihlásí k pobytu, loni jsme museli do agentury. Knírek vypisoval nějaké papíry, které mi dal podepsat. Za normálních okolností bych si přečetla co podepisuju, ale každá další minuta prodlevy už hrozila malérem. Aniž bych se podívala co je na papíru, udělala jsem autogram. Co ještě proboha? Požádal mě o 89€. Podala jsem mu 100€ bankovku a on notnou chvíli hledal peníze zpátky. Když mi je dal, sundal z věšáku klíč, předal ho jedné z animátorek a požádal jí, at' nás doprovodí. Hurá! Jen jsem se ještě zeptala, kam máme zaparkovat auto, které jsme nechali se vším všudy venku na ulici. Mávl rukou za sebe a já už neměla další sílu se ptát dál. Snad si to pak najdeme sami.

Animátorka nás zavedla před dveře, odemkla, popřála hezkou dovolenou a zmizela. Hodila jsem tašku na zem a zamířila na záchod. Ta úleva! Umyla jsem si ruce, vyšla ven a rozhlédla se. No nazdar! V takhle malém apartmánu jsme ještě nikdy nebyli. Kam dáme všechny věci? Manžel vešel dovnitř a řekl mi, že auto zaparkoval na jedné z cest kousek od schodiště vedoucího sem do patra. Šla jsem s ním k vozu, vzala dvě tašky a vynesla je nahoru. Když jsem se chystala pro další, muž mi řekl at' zůstanu uvnitř a začnu to nějak organizovat, jinak se tu nehneme. Vyklidila jsem věci z cestovní ledničky a podívala se, co tu všechno máme. Otevřela jsem šuplík kuchyňské linky a viděla dvě lžíce, dvě vidličly, jeden! příborový nůž, otvírák a rezavý nůž na pečivo. Ve druhém byl trychtýř, sítko, naběračka, obracečka a velká vidlička. V posledním hrnec rozměrů - vařím pro pionýrský tábor s pokličkou a kastrol podobných rozměrů. No nazdar! Otevřela jsem škříňku nad dřezem - talíře po dvou od každého, dvě sklenky, dva malé hrnečky, dva minišálky na italskou kávu, cukřenka a rozbitá konvička na kávu. Začaly se mi dělat mžitky před očima. Přišel manžel s dalšími taškami a oznámil, že už dostal vynadáno, že parkuje tam, kde se nemá. Když pak dotyčnému vysvětlil, že jen vynáší věcí z vozu a pak přeparkuje, snad to onen člověk pochopil. Ukázala jsem mu inventář kuchyně. "No, to se nepředali!" Vzpomněla jsem si na loňský pobyt v Otrantu, kde bylo snad všechno, co člověk může pořebovat a ještě něco navíc. Muž otevřel skříň, jejíž část zabíral trezor. "Není tu ani jedno ramínko", konstatoval. Znovu mě začalo bolet břicho. Vypravila jsem se na recepci, kam jsme se dle propozic měli obrátit, pokud
by něco v apartmánu chybělo. Knírek mluvil s nějakým klientem, počkala jsem, až domluví a pak jsem mu ukázala, že máme pouze jeden příborový nůž a že úplně chybí... a chtěla pokračovat. Široce se na mně usmál a pronesl: "Perfetto". A bylo vymalováno. Tak tady se pomoci nedočkám. Zpátky do patra jsem se plazila jako spráskaný pes. Mužovi jsem se svěřila s tím, jak jsem dopadla. Z cestovního deníku jsem vytrhla list, vzala si slovník, aby všechny výrazy byly správně a začala jsem sepisovat vše, co chybí. Odnesu to pak na recepci. Pak jsem si všimla paní, která naproti bydlícím Italům nese hrst příborů. Zavolala jsem jí a ukázala obsah šuplíku. Pak jsem jí řekla, že máme v koutě u dveří lopatku a koště se tu nevyskytuje, zavedla jsem jí ke skříni a ukázala holou tyč na ramínka. "Jsme tu na tři týdny, to máme nechat všechny věci v kufru?" Paní odešla a slíbila, že něco přinese.

Začalo mi vrtat hlavou, co jsem to vlastně na recepci podepsala. Co je to za novinku platit za pojicejní přihlášku k pobytu?

Papír, který jsem podepsala jsem na recepci hodila do tašky. Vytáhla jsem ho a ztuhla. Žádný poplatek policii, ale "pulizia", neboli úklid. Byla jsem hluchá, nebo to ten recepční zašumloval tak, že jsem to slyšela blbě? Ale já ho už moc neposlouchala. Tak závěrečný úklid! Ale ten jsme si přeci zaplatili předem už u nás! Znovu jsem se na papír zadívala. 75€ za úklid téhle nudle, kde je manželská postel a okolo ní na jedné straně půlmetrová ulička a na straně druhé asi metrová, protože se tam otevírají dveře na balkon? U vchodu ulička na šířku dveří, vpravo šoupačky do koupelny, vlevo kuchyňská linka a skříň. Za koupelnou v koutě malý skládací stolek. Balkon, který je větší než obytný prostor. To si z nás asi udělali srandu. Vytáhla jsem kopii voucheru, kde bylo zřetelně uvedeno co jsme platili a úklid tam placený byl. Ale jen jeden, ten závěrečný za 25€. Tady nám ho napočítali ještě jednou a to ještě za každý týden zvlášt', kdy tu budeme. Za ty roky se nám nic podobného nestalo.

Tato fotka vznikla v den našeho odjezdu. Dávám jí sem pro ilustraci toho, v jak velkém prostoru jsme bydleil.

Muž si vzal telefon a volal znovu na asistenci, která nám byla k dispozici. Pak si vzal oba papíry - doklad o platbě a voucher a vypravil se na recepci, aby mu peníze za úklid vrátili. S recepčními nebyla domluva, takže znovu zavolal asistenci a telefon pak předal italské straně. Pak se od asistentky dozvěděl, že náš případ se musí projednat s hlavní recepční, která není dnes (v neděli) ve službě a že peníze pro nás budou připraveny v pondělí v poledne na recepci. Také požádal o plážový servis, který jsme také měli v ceně pobytu (na první dva týdny) a který nám jaksi opomněli dát. I tady se dozvěděl, že recepční, která se nás ujala jako první, nám kartičku na pláž prý už dala. Ale kdy? Hlavně, že nás zkasírovali. Jako bonus vyfasoval muž na recepci hadr na podlahu.

Potom dorazila paní, které jsem reklamovala nedostatky ve vybavení a přinesla nám nějaké příbory (stačil by jeden nůž). Všimla jsem si, že Italům naproti nese malé lžičky, ale už jsem neměla sílu o ně žádat. Máme svoje, vozím si je sebou, spolu s velkými hrnky, protože si cestou vaříme snídaně. Muž postřehl, že tu také chybí sušák na prádlo. Paní nám pak přinesla sušák a řekla, že jde hledat ramínka. Zeptala se také, jaké chceme koště - zda na zametání, nebo na vytírání? Tak tohle jsme ještě nezažili.

Všechno dohromady to na mně nějak sedlo a začaly mí téct slzy. Dokonce jsem pronesla něco v tom smyslu, že bych nejraději těch pár věcí, které jsem vybalila, znovu dala do tašek a jela domů. Sakra! Cítila jsem se hrozně. Nechat se okrást a pak žadonit o věci, které by měly být v apartmánu dávno připravené. Copak jsem tak náročná? Vždyt' jsme si zaplatili rekreaci a místo ní je to jen stres. Pak jsem se podívala na manžela a všimla si, jak je unavený. To mu přeci nemůžu udělat.

Nakonec jsem vše vybalila a skládala věci jako puzzle, aby se vše někam vešlo. Trezor posloužil jako knihovna, nechtěla jsem riskovat, že bychom ho zavřeli a pak třeba už neotevřeli. Byla jsem vyčerpaná, ne tolik fyzicky, ale zejména psychicky. Okradená, navíc s pocitem, že si se mnou někdo vytřel zadek.

Dala jsem si sprchu a vzpomínala na ten minuloroční luxus. Ale i tady byl luxus v podobě dvou televizí. Jedna byla zavěšená v držáku na stěně a druhá stála na malém skládacím stolečku v nohách postele. Tu ze stolu dal muž na zem a udělali jsme si z ní odkládací plochu. Tu druhou naladil, protože se chtěl večer dívat na F1.

Lehla jsem si na postel a dívala se na F1. Usnula jsem a ani nevěděla, jak závod skončil.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Může se to stát komukoliv z nás.

Ztratíme obezřetnost, at' už z jakéhokoliv důvodu. Jednou to mohou být peníze, jindy něco jiného oč přijdeme.

Popsala jsem proto náš příjezd velice podrobně, aby i další, kteří pojedou na dovolenou, nebo kamkoli jinam, neudělali podobnou chybu.

Nepodepisujte nic, co nepřečtete a neplat'te to, co už máte předplacené z domova.

Pokračování v příští části deníku.