Italský deník - 2. část

Pokračování předchozího článku

Pondělí 9.6.2014

Probudila jsem se brzy. Znovu jsem zavzpomínala na Otranto, kde jsem mohla v pohodě vstát, opustit ložnici, aniž bych probudila manžela a pak s ranní kávou a někdy i knížkou sedět na balkóně. Tady v malém prostoru jsem probudila manžela hned. Ranní káva se začala jevit jako problém. Na varné konvici sice máme napevno italskou zásuvku, ale je to ta širší. V Itáli jsou minimálně dva typy zásuvek. Prošli jsme celý prostor a zjistili, že všude jsou jen úzké a jediná širší zásuvka je pouze k televizi, a ta je asi půl metru od stropu. Stát na vachrlaté židličce a vařit vodu? Oba jsme to zavrhli. Vytáhla jsem kastrol a v něm vařila vodu na ranní kávu. Nejen že zabral svými rozměry téměr obě plotýnky na dvouvařiči, ale navíc se parádně vyboulil a pěkně tancoval. Káva tedy byla, ale já začala přemýšlet, jak v těchto dvou obrovských nádobách budu vařit. Kastrol s hrncem se oba na vařič nevejdou.

Po snídani jsme se oblékli do plavek, vzali si osušky a vydali se před recepci, odkud na pláž jezdil rekreační vláček. Všimla jsem si, že Italové naproti odjíždí. Asi byli také nespokojeni, protože jinak jsem dost dobře nechápala, proč si včera nechávali donést do apartmánu spoustu vybavení. Ti, kteří přijdou po nich, budou mít, na rozdíl od nás, apartmán slušně vybavený.

Vláček na pláž už čekal a v něm sedělo několik lidí. Vlezli jsme dovnitř a já pronesla: "Tak v něčem podobném jsem seděla naposledy na pouti, když byla Sára malinkatá a sama se tam bála." :-D Vláček se vydal na cestu k pláži. Dívali jsme se, kudy jede, abychom příště pláž našli sami. Jeli jsme kolem rezidence, ve které jsme předchozí den hledali recepci a pak okolo spousty dalších. Všimli jsme si, že vláčků míří k pláži spousta. Podjeli jsme zajímavý viadukt, vláček zatočil a zastavil. Mladý řidič se usmál a popřál nám hezký den. Spolu s dalšími jsme se vydali k pláži. První pohled na útesy ozářené sluncem byl úchvatný a já v ten moment zalitovala, že jsem si nevzala fot'ák. Tak příště! Plavčíkovi jsme podali kartičku a on nám ukázal, kam jít. Naše ležení bylo v poslední řadě u rákosového plotu, nedaleko plážového baru. Foukal poměrně silný vítr. Moře bylo nádherně čisté, ale příšerně studené. Zavzpomínala jsem si na květnovou koupel před lety nedaleko NP Paklenica v Chorvatsku. Tehdy jsem byla jediná žena z celého zájezdu, která se do vln Jadranu odhodlaně pustila. Voda tady mi připadala ještě o něco studenější, vlezla jsem tam jen po kolena a pak mně odhodlání vykoupat se opustilo. Většinu času jsem raději trávila na lehátku s prvním dílem Římské trilogie od Roberta Harrise. Trochu mě při četbě rušila ryčná hudba linoucí se z baru. Před polednem jsme zvažovali, zda se vydáme zpět pěšky, či využijeme plážového vláčku. "Pojedeme, když to máme v ceně a vozej se i mladý", řekl manžel. Zatímco já v apartmánu vymýšlela co uvařit, manžel vzal voucher a doklad na to, co jsem včera "platila" a vydal se na recepci. Když se vrátil, bylo vidět, jak je naštvaný. Když nepochodil, zavolal znovu asistenci. Domluva pak probíhala mezi ní a italskou stranou a výsledek byl opět manželovi reprodukován. Peníze ted' vrátit nemůžou, protože nemají žádnou hotovost. Prý celou tržbu odevzdali včera (tj. v neděli). Sakra! Přeci věděli a hlavně slíbili, že nám dnes vrátí těch 75€. Asistentka manželovi řekla, že až budou peníze pro nás připravené, pošle mu SMS. Když jí řekl o nevybavenosti apartmánu, neřekla na to nic. Na náladě mi to nepřidalo.

Pustila jsem se do přípravy oběda. Oloupala jsem pár brambor a dala je vařit do jediného hrnce, který jsme měli k dispozici.

Ukončení kuchyňské linky

Hrnečku vař!

Vypadalo to hodně humorně, ale moc mi do smíchu nebylo

Když byly brambory uvařené, nechala jsem je ve vodě, aby zůstaly teplé a na dvouplotýnkový vařič dala kastrol stejných rozměrů, ve kterém jsem ráno vařila vodu na kávu. Obě nádoby by se tam najednou nevešly.

Odpoledne jsme se vypravili znovu k moři. Ranní vítr neustával, spíš byl silnější a moře mělo stále teplotu Baltu. Mraky se honily po obloze. Kolem půl páté obloha potemněla a pláž se začala vylidňovat. Zabalili jsme osušky a šli zpátky k vláčku.

Doma jsme si dali sprchu, v óbr kastrolu znovu uvařili vodu na dva hrnky kávy a kolem šesté se vydali obhlédnou okolí, dokoupit potraviny, které si nevozíme a hlavně sehnat redukci, abychom mohli používat varnou konvici. Začali jsme v "supermarketu" v rezidenci, který byl umístěn v suterénu pod recepcí. Prostor pro nakupování obrovský, zboží minimum. Při dotazu na redukci jsme se dočkali negativní odpovědi. Zato potřeb na úklid tu měli obrovský sortiment. Pohled na ně mě znovu vrátil k tomu "přeplacenému úklidu". Koupili jsme balenou vodu a pytlík těstovin a odnesli nákup "domů". Musíme se vydat někam dál.

Recepce

"Pobavil" nás přechod pro chodce, který končil v trávníku a také chodníky, které na spoustě míst vypadaly jako tankodrom. Tady někdo šil opravdu horkou jehlou. Všude kolem tuny prachu, který byl zvířený větrem, spadané větve, poletující sáčky a drobný komunální odpad. Prostě bordel!

Netušili jsme kterým směrem se vydat, ze dvou jízd vláčkem jsme věděli, že cestou k pláži od ubytování se nevyskytuje jediný obchod. Vydali jsme se kolem hřiště v domnění, že tímto směrem by mohlo být nějaké město, nebo alespoň obchod. Obchod jsme našli, byl jediným otevřeným mezi spoustou dalších uzavřených. Tady jsme koupili hrnec přijatelných rozměrů a pečivo, které v rezidenci neměli. Máslo, nebo vajíčka? Co to je? Prašnými ulicemi jsme pokračovali stále dál. Nikde nic. Já v ruce hrnec, manžel pytlík s pečivem. Dva zaprášení poutníci v téměř opuštěném městě. "Teda, to je díra", pronesla jsem. Muž mě p
oopravil a nazval místo nepublikovatelným výrazem. Souhlasila jsem.

Obranná věž, jejíž vznik se datuje do 16. století

Pohled na pláž od věže

Místní kostel, spíš kostelík Santi Angeli Custodi

Nakonec jsme pomyslné centrum našli. Vévodila mu věž, která sloužila jako součást obranného systému. Uvědomila jsem si, že byla vidět z pláže na jejím opačném konci. Vedle věže moderní hotel a pár obchůdků s převážně plážovými proprietami. Na opačné straně kostel a cukrárna. Pak jsme v jedné z uliček narazili na obchůdek se vším možným. Muž tyto prodejny nazývá souhrným názvem: "Šmíry, biče a jiné lahůdky." Tady jsme koupili redukci. Konečně si budeme moci uvařit kávu. Cestou sem jsme zaregistrovali šipku s označením "Supermercato SIDIS". Chvilku jsme ho sice hledali, ale pak našli. Muž s hrncem a pečivem čekal venku. Na nevelkém prostoru, který byl tak čtvrtinový oproti tomu v rezidenci, jsem koupila vajíčka, kus salámu, ale nemohla jsem nikde najít máslo a mléko. Zeptala jsem se prodavačky, kde to hledat a ta měla vše potřebné za pultem. Chladící vitríny na mléčné výrobky ještě nebyly v provozu. Ještě dva jogurty a pak ke kase. Zběžně jsem se podívala na balené vody. Cena tu byla poloviční proti té, kterou jsme platili v rezidenci. Tam asi mají vysokohorskou přirážku.

Cestou "domů" jsme zabloudili. Nebylo to nic tragického, cestu zpět jsme našli i díky rezidenci Blue Area, kterou jsme měli prošlou a "zmapovanou" z předchozího dne a odkud jsme už dokázali trefit.

Po příchodu nám bylo jasné, že si musíme dát znovu sprchu. Vypadali jsme jako pracovníci v kamenolomu. Vítr, prach a špína z nás udělali mouřeníny. Chtělo by to déšt'. Netušila jsem, že se v ten moment rouhám.

Udělali jsme si kávu a sedli si na balkon, který byl větší, než obydlí. Škoda, že tomu není naopak. Obloha černala a nad lesem se objevil veliký bílý mrak, který rychle postupoval. Vzala jsem si fot'ák a nebeské divadlo fotila. Mrak byl tak obrovský, že se nevešel do záběru, najednou zčernal a v mžiku byla tma. Rychle! Sušák s osuškami a plavkami jsme strčili dovnitř. Ale překážel. Kam s ním? Nakonec jsem ho umístila před kuchyňskou linku. Naštěstí jsou do koupelny šoupačky a vedle sušáku se protáhneme. Další věci, které by neměly zmoknout jsme vnesli dovnitř a pak sledovali běsnění živlů. Litovali jsme, že alespoň část balkonu není zastřešená. Zelená textilie poskytovala pouze stín. Také škoda, že chybí i jakákoli stříška nad dveřmi ven i na balkon. Déšt' rovně nepadá a trochu pootevřené balkonové dveře způsobily v mžiku malou potopu. Takže - hadr mezi dveře a jen malá škvírka, aby šel dovnitř vzduch. Jediné malé okénko bylo v koupelně, ale i to jsme museli přivřít, dovnitř tekla voda. Seděli jsme na posteli a dívali se proudy vody zalévající balkón. Bouřka přišla a pak se znovu vrátila.

Ještě v noci, když jsem se probudila, slyšela jsem hromy a uklidňujicí padající déšt'.

Úterý 10.6.2014

Probudili jsme se do dalšího větrného rána a v půl deváté odjeli vláčkem na pláž. Písek byl po bouřce a téměř celonočním dešti mokrý a moře ještě studenější, než včera. Ne, ani tentokrát jsem do něj nevlezla. Procházeli jsme se po břehu a dívali se na to, co moře vyvrhlo na pláž. Nechápala jsem, že lidi dokáží do moře naházet květináče, nebo zimní boty. Dokázala bych snad pochopit poškozené nafukovačky, či sítě ve kterých se pěstují mušle. Odpadků bylo na pobřeží spousta. Plavčíci se činili a snažili se "dary moře" zlikvidovat.

Dopoledne trávíme na lehátku s knížkou, doufajíc, že se vítr do odpoledne utiší. Muž konstatoval, že by se hodil svetr.

Před polednem se vracíme do apartmánu. Za dveřmi leží rendlík s jedním uchem. Že by asistence něco domluvila? Kdybych to tušila, ušetřila jsem včera 8€ za hrnec.

Po siestě jsme se vrátili zpátky na téměř prázdnou pláž. Stále foukal ostrý vítr. Seděla jsem na lehátku, ani jsem si nesvlékla plážové šaty a četla jsem si. ?""Ájo, to se ani nebudeš svlíkat? Půjdeš do moře?" Sundala jsem šaty a s mužem došla ke břehu. Ve vodě nebyla ani noha. "Jdu zpátky, nejsem cvok." Manžel mě následoval. Na rozdíl ode mně, která tam byla jen po kolena, on se včera koupal. Oblékla jsem si šaty, uvelebila se na lehátku a pustila se do čtení. Nechtěla jsem riskovat, že by mi záda ofoukl ledový vítr a já trávila dny v předklonu. Manžel si natáhl tričko a pak řekl: "Hele, to nemá cenu, tady to duje jako na vídrholci, jde se domů."

Po odpolední kávě jsme se vypravili znovu do města v naději, že objevíme třeba ještě něco víc, než včera. Prášilo se méně, ale o to víc bordelu bylo na chodnících a cestách.

Špička útesů je ještě ozářená večerním sluncem, vlevo od nich je pláž

Pláž už je téměř skrytá za útesy, na kterých leží městečko

V dírách na útesech mají svá hnízda vlaštovky, tady se jím říká "rondine".

Muž měl obavu, abych při focení útesů někam "nezahučela"

Došli jsme až na samou špici útesů a cestou zpět se "odměnili" zmrzlinou.

Cena nás šokovala, za kopeček zmrzliny jsme zaplatili 2,5€. Holt zmrzlinář těží z toho, že je tu jediný.

Středa 11.6.2014

Ráno vstáváme brzy a po snídani jedeme do Otranta.

Na tradičních trzích jsme potkali paní Danu, se kterou jsme se seznámili minulý rok. Je tu stejně jako loni se skupinou or
ientálních tanečnic. Společně jsme zavzpomínali na minulý rok, na báječné a hlavně bezproblémové ubytování. Když jsme jí vylíčili náš příjezd a problémy, které vznikly, okamžitě nám nabídla pomoc. "Víte, oni to zkoušej. Někdo mávne rukou a nechá to být, ale nevzdávejte to a hlavně nečekejte na nic. Oni na to rádi zapomínají, že mají někomu něco vrátit. Když budete cokoli potřebovat, zavolejte, budu v Otrantu do soboty."

Rozloučili jsme se, popřáli si vzájemně příjemný (či příjemnější) pobyt a vydali se do města, ve kterém jsme prožili jednu z nejkrásnějších dovolených. Zalitovali jsme toho, že jsme sem nejeli znovu.

Vydali jsme se k přístavu a přes záliv se dívali na Villa Altomare. Po loňské stavební činnosti už není vidu, z dálky to vypadá, jako by už byly postaveny schody od rezidence přímo na pláž.

Kostel Sv. Petra, jehož fotky se mi kdysi nepovedly, byl stále zavřený, probíhala v něm rekonstrukce (pravděpodobně už několik let). Alespoň jsem si ho vyfotila doufajíc, že tentokrát budou fotky alespoň "koukatelné".

Kostel Sv. Petra je jednou z nejstarších památek v Otrantu.

Jeho vznik je datován do 9. století a byl postaven v byzantském slohu.

Znovu navštěvujeme baziliku a stejně tak, jako při předchozích návštěvách, obdivujeme nádhernou mozaikovou výzdobu.

Kaple mučedníků

Nový fot'áček začal hlásit, že baterie je slabá. Nenapadlo mě, že by vydržela tak málo. Neměla jsem manžela poslechnout a měla si před odjezdem koupit ještě jednu náhradní.

Nehledáme cíleně prodejnu s bateriemi, či fotopotřebami, ale při toulkách městem se v takovýchto obchůdcích ptáme. V jednom obchůdku na Corso Cavour nám svitla naděje, kapacita by odpovídala, ale baterie, kterou nabízeli, měla o trochu jiný rozměr. Škoda!

Jedna z posledních fotografií v Otrantu, než fot'ák přestal fungovat

Cestou zpátky k přístavu fot'ák přestal fotit. Koupě náhradní baterie asi bude nutná.

Vzhledem ke stále foukajícímu větru se manžel rozhodl, že se zajedeme podívat do nákupního centra na dálnici před Lecce, kde je větší šance, že by baterii mohli mít. V prvním obchodě neměli nic, ve druhém baterie odpovídala rozměrem, podle manžela i kapacitou, ale prodavač nás přesvědčoval o tom, že do fot'áku nepůjde. Odjíždíme tedy s nepořízenou.

Po opožděném obědě trávíme odpoledne ve větru na pláži.

Zaregistrovali jsme, že uličku před barem začali zastřešovat rákosovými rohožemi a došlo nám, že každé odpoledne budeme trávit ve stínu. Další problém! Kopla bych do toho! Jedeme takovou dálku, abychom pak leželi pod střechou. Navíc hlasitou hudbu, linoucí se z baru, máme v té nejvyšší intenzitě. Vstala jsem a zeptala se jednoho z plavčíků, zda by nám nevyměnili deštník za jiný. Jeli jsme za sluncem a navíc ta hlasitá hudba. Prý se na to musí zeptat šéfa pláže. Asi po půl hodině za námi přichází malý Ital a představuje se jako Maurizio. Prý chápe, že nám ta hlasitá hudba vadí, ale chce, aby jí bylo slyšet po celé pláži. O střeše nepadlo ani slůvko a pak nám Maurizio říká, že od rána budeme na jiném, klidnějším místě. Hurá!

Při návratu se stavujeme v recepci pro klíč od apartmánu. Všichni se na nás mile usmívají, ale aby vrátili peníze, k tomu se nemají.

Čtvrtek 12.6.2014

Ráno po příchodu na pláž se chceme uložit na lehátka, která nám byla včera přidělena. Vše je jinak. Šéf Maurizio nám přiděluje jiná a my se ocitáme ve středu hlasité italské party. Dívají se na nás jako na vetřelce a jsou hlasitější, než rádio z baru. Voda je stále studená, ale konečně do ní lezu s tím, že když mě "vezmou záda", budu ležet v apartmánu. Jsem ze všeho rozladěná a nic mě nebaví.

Před obědem zkoušel manžel volat asistenci, ale nemohl se dovolat. "Asi když vidí moje číslo, tak to už nezvedá." Manželova věta mě nadzvedla a já zavolala ze svého telefonu. Druhá strana to zvedla okamžitě a mě došlo, že muž měl pravdu. Cítila jsem, jak mnou prostupuje vztek.

Představila jsem se a pak se zeptala, jak to vypadá s navrácením částky za úklid. Dozvěděla jsem se, že ne všechny recepční mohou vracet peníze. Ale co je mi do toho!

"Nezlobte se, ale dělá to na mně dojem, že nás chtěli okrást."

"Ne to určitě ne, ta vaše cestovka to má jinak. Naši klienti si úklid platí sami."

"Co mi to tu vykládáte za lži, dívala jsem se na stránky té vaší cestovky a tam máte uvedenou cenu včetně úklidu."

Chvilku něco blekotala a mě došlo, že do telefonu ječím.

"Bud'te tak hodná a dejte mi telefon na vašeho šéfa!'

"Prosim vás, vy naděláte kvůli 75€", to už ječela taky.

"Vážená, pro vás je to pár korun, ale já jsem v důchodu a pro mě je to sakra hodně peněz."

"A to nemáte jinou hotovost, že to tak nutně potřebujete?"

"Víte, co mám hlavně? Zkaženou dovolenou!"

"Vždyt' jste tam na tři týdny!"

"To je snad jedno na jak dlouho, ale určitě na to nebudu vzpomínat jako na hezkou dovolenou."

Nakonec jsme se jedna druhé omluvily za ječení a ona slíbila, že s tím něco udělá.

Muž stál vedle mně a když jsem zavěsila, ucedil, že jsem bojovnice.

Já se spíš cítila jako "pecora".

Před odpoledním návratem na pláž dostáváme oba SMS, že peníze budou vráceny dnes, to je ve čtvrtek v 18:00 hodin a jména dvou recepčních, na které se máme obrátit. Že už by se konečně začalo blýskat na lepší časy? Navíc je v SMS věta, že jako kompenzaci budeme mít plážový servis zdarma až do konce pobytu. Jsem skeptik, dokud to nebude potvrzené i z italské strany, neuvěřím. Na třetí týden máme sebou lehátka a počítali jsme s tím, že ho budeme trávit na veřejné pláži.

Cesta k pláži od vláčku vede kolem restaurace a kavárny

Tento pohled se naskytne při příchodu na pláž.

Fotila jsem ho odpoledne, ten ranní býval hezčí.

Nejsem si však jistá, zda jsem ranní Due sorelle (dvě sestry) vyfotila.

Z ranní italské party je tu jen polovina a ta je tichá. Čtu si už druhý díl Římské trilogie (třetí dosud nevyšel), chodím si zaplavat do studené vody, na kterou si zvykám a začínám mít pocit, že už snad konečně začne dovolená.

Po návratu z pláže jsem vyzvedla klíče na recepci a recepční Sandra (jedna z pověřených) nám řekla, že nás na pláži posunuli dopředu. To už přeci víme, to jsme si domluvili sami. Z poslední řady jsme se posunuli asi o pět řad dopředu. Pak nám sdělila, že mluvila s ředitelem a ten schválil vrácení 75€ za už podruhé zaplacený úklid. Mám prý přijít s papírem na recepci. Ani jsem si nesvlékala prosolené plavky a s dokladem o úhradě jsem se řítila zpátky. Sandra si ho půjčila, v kanceláři ho okopírovala a pak na tom mém žlutým zvýrazňovačem dala částku do kroužku. Stála jsem před pultem a čekala. Sandra mi se širokým úsměvem sdělila, že 75€ nám bude vráceno 29. června při našem odjezdu. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že domluva s asistencí byla jiná a že peníze měly být vráceny dnes.

Do apartmánu jsem se plížila jako zmoklá slepice, asi jsem se tak i cítila.

Manželovi jsem tlumočila, jak jsem dopadla a ten jen ucedil, že se s těmi penězi můžeme rozloučit.

"Mají to dobře sehrané, v den odjezdu každý spěchá, protože má před sebou cestu domů. Ale já nemíním čekat celou neděli, až se někdo uráčí nám to vrátit." A pak použil několik nepublikovatelných výrazů.

Vzala jsem telefon, zavolala asistenci a sdělila jí, jak jsem dopadla. Podivovala se nad tím, protože prý bylo opravdu domluveno, že dnes budou peníze vráceny. Až se prý dovolá na recepci, pošle SMS.

Večer pršelo. Seděli jsme na posteli a dívali se na kapky vody, které tekly po skleněných dveřích na balkon.

Pokračování si můžete přečíst tady.