Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

úterý 11. února 2014

Hořkosladce


Hořkosladce - tak chutná náš život a nebo také nahoru a dolů - i takový je.

Hořkosladká chut'? Možná by bylo vhodnější napsat sladkohořká, ale ten výraz se mi pranic nelíbí.
A houpačka života, která nás vynese do výšin, jen na chviličku, aby nás zase snesla dolů? I to k životu patří.
Bez hořkosladké chuti a té pomyslné houpačky, by byl náš život jednotvárný.

Poslední lednový den byl u nás na návštěvě syn s rodinou. Oznámil nám, že se s největší pravděpodobností budou během léta stěhovat sem do domu. Švagr si staví nové obydlí mimo Prahu a s naším synem se dohodl, že mu svou polovinu domu prodá. Těším se na to, že budu vídat vnoučka častěji, než jedenkrát měsíčně. Doufám, že si snad spolu vytvoříme podobný vztah, jaký máme s vnučkami. Holky od samého počátku věděly, že jsme součástí rodiny a když ony nebyly u nás, byli jsme to my, kdo za nimi jezdil, aby s nimi trávil co nejvíce času. S vnoučkem je to jiné. Zatím jsme pro něj jen lidé, které občas s rodiči navštíví a ti, kteří ve vzácných okamžicích, jsou-li pozváni, navštíví jeho domov. Při příchodu k nám se drží za ruku jednoho z rodičů. Co kdyby? Pak při delším pobytu se i usměje, ale stále se ohlíží, kde je máma nebo táta, kteří jsou pro něj jistota. Jeho záchranná sít'. Jsme pro něj stále cizí lidé. A já bych se s ním tak ráda pomazlila. Vnímám hodně velký rozdíl mezi vnoučaty od dcery a od syna (potažmo snachy). Je to takové hořkosladké.
Ted' je však na obzoru bydlení v jednom domě a sdílení společných prostor. Není však už pozdě na to, aby k nám vnouček našel cestu? Sociální vazby si dítě začíná vytvářet kolem první poloviny roku. Stále doufám, že ještě není pozdě.
Pozdě, jak doufám, nebude u dalšího vnoučátka, které by se mělo narodit snaše a synovi začátkem srpna a které snad budu vídat častěji. Tedy za předpokladu, že dojde k jejich přistěhování. Podmínkou totiž je to, aby švagr dostavěl a přestěhoval se. Zatím však švagrova stavba nepokračuje tak, jak by si přál. Došly mu totiž peníze.

Můj muž, který přišel před téměř pěti roky o práci, se živí jako osoba samostatně výdělečně činná. Kromě toho, že jezdí opravovat a revidovat elektronickou regulaci pro vytápění a příležitostně je i hodinovým manželem, pracoval ted' zejména na švagrově stavbě. A ta je od minulého týdne z výše popsaných důvodů zastavená. Vytápění je slušným zdrojem příjmů pouze při zahájení a ukončení topné sezóny, proto byla práce na stavbě jeho hlavním příjmem. Kdy dostane zaplaceno za vykonanou práci, je otázkou. To už není hořkosladké, tady převládá hořkost.
Minulý týden jsem manželovi na jeho prosbu podala inzerát do místního plátku, aby se připomenul coby hodinový manžel. Sice si vytvořil malou klientelu potencionálních zákazníků, ale těch, kteří za nevelkou úplatu udělají něco pro ty méně zručné, je mnoho. Výhodou pro něj je truhlářská dílna v našem domě, která zůstala po manželově dědečkovi a která skýtá prostory pro drobné truhlářské práce. A nemenší výhoda je to, že mám za muže "Ferdu mravence", který je schopen práce všeho druhu. Hořkosti trochu ubývá.
Včera dcera vytvořila pro muže strukturovaný životopis, já mám za úkol napsat motivační dopis. Budeme reagovat na inzeráty a na nabídky práce. Sice můj muž pronesl něco v tom smyslu, že takového dědka už stejně nikdo nezaměstná, ale uvidíme. Jak říká staré úsloví - "Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko." Zase je ta chut' o něco méně hořká.
Já vím, vypadá to, že si tady jen stěžuju. Ale ne. To já jen vypisuji hořkosladké pocity, které ted' mám. Přiznávám, že v noci hůř spím a dost často přemýšlím, co bude dál. Když jsme se v roce 1975 brali, slíbili jsme si, že spolu budeme v dobrém i ve zlém. Nějaké peníze na účtu ještě máme, navíc manželovi končí v květnu životní pojistka. O jejím prodloužení neuvažuje a peníze z ní plánuje použít na koupení eura na už zaplacenou dovolenou. Asi to bude už poslední. A bude-li nejhůř, je tu stále možnost odchodu do předčasného důchodu. Další věc, která je důležitější je to, že jsme relativně zdrávi. A co je víc? Už to není vůbec hořké.

Občasná trocha té hořkosti je vyvažována sladkým časem, který trávíme s vnučkami. I když jsou rozjívené, hlučné, vyžadující naší pozornost, je to radost. Nic v jejich přítomnosti nestíháme, ale o to víc si ten čas užíváme.

Sára byla u zápisu do školy. Dcera se domnívala, že po té, co dostala loni odklad, k zápisu znovu nemusí. Škola, do které půjde je malá. Stojí hned vedle školky, kam obě holky chodí a bude se otevírat jen jedna první třída. Dětí, které podobně jako Sára měly odklad, nastoupí letos do první třídy devět. Třída bude mít 30 žáků, což je hodně. Rodičů, kteří by rádi v této škole měli děti, bylo mnohem víc, než je už takhle nacpaná kapacita třídy. Dcera proto vystála frontu na pořadové číslo pro kamarádku, respektive jejího syna, se kterým se Sára ve školce kamarádí v domnění, že ona se Sárou už nikam nemusí. Večer jí telefonoval ředitel školy a řekl, že Sára musí opět k zápisu. A tak šly holky znovu.
Po zápisu přijely k nám a já se ptala Sáry, jaké to bylo. Postrčila si brejličky na nose a pronesla: "Trapas babi." "Jak to?"
"No babi, já jsem musela počítat, to šlo. Pak jsem ukázala písmena, která umím a pak jsem se podepsala." "A co nějakou básničku, tu po tobě nechtěli?" "Jo, chtěli a pak jsem ještě zpívala." A po krátké odmlce pronesla: "Teda babi, kdybys viděla, jak já se styděla. Já se styděla úplně jak rohlík s máslem." Nevím, jak se stydí rohlík s máslem, ale moje první vnučka je prostě sladká.

Včera večer mi zavolal kamarád, bývalý kolega z práce, se kterým chodím do divadel. Měli jsme už od podzimu lístky na muzikál Iago od Janka Ledeckého. Termín představení jsem si poctivě zaznamenala do diáře a přiznám se, že jsem se opravdu těšila. Byli jsme spolu dohodnuti, že si zavoláme den předem a domluvíme se, kde se sejdeme. "Hele Ájo, ted' mi říkala známá, že je to představení zrušený a že se vracej peníze." "Fakt?" "Nojo, prej je to už dýl, co to zrušili. Hele, když něco zjistím, tak ti ještě brnknu." "Já se taky zkusím podívat a když tak ti taky brnknu." Zapnula jsem počítač a zjistila, že má pravdu. Premiéra muzikálu se odkládá a u toho datum 13. listopad minulého roku. Zavolala jsem zpátky, abych kamarádovi sdělila, že jeho informace je pravdivá. Co se dá dělat? Pozdě večer jsem znovu otevřela zprávu o odložené premiéře a hledala informace o vracení vstupného. Prý se lístky vrací pouze tam, kde byly zakoupeny. Na to, abych volala Přemka, byla už dost pozdní hodina. Z peněženky jsem vytáhla lístek - Ticketportal. No nazdar! Těch je po Praze hafo. S lupou v ruce jsem koukala na lístek a hledala nějakou identifikaci, ze které bych zjistila, kde byl zakoupen. Nedalo se nic zjistit. Jestli budu lítat po Praze jako hadr na holi, abych vrátila lístek tam, kde byl koupen, z toho opravdu moc radost nemám.div>

Dnes ráno jsem si obula pohodlné boty, co kdyby? Zkoušela jsem volat kamaráda, abych se zeptala, kde lístek koupil. Nezvedal to! Pak mi došlo, že tento týden možná slouží a že ted' spí po noční. Rozhodla jsem se, že nejprve zkusím své "štěstí" v pokladně Divadla Hybernia. Chviličku jsem si vystála frontu a pak mi byly peníze za lístek bez jakýchkoliv problémů vráceny. Navíc jsem od příjemné paní pokladní zjistila, že muzikál nebyl jen odložen, byl dokonce zrušen. Prý proto, že došly peníze. Už zase! A znovu ta hořkosladká chut'. Z těšení se na muzikál sice není nic, ale mám zpátky své peníze.
Z Hybernie jsem pokračovala do České národní banky. Měla jsem totiž doma ještě papírové dvacetikoruny. A důvod? Jako pokladní jsem měla možnost si vyměňovat své ošoupané peníze za krásné a nové bankovky. Občas mi docházela inspirace při kupování dárků, nebo když si dotyčný přál místo dárku peníze, používala jsem tyto krásné a nové jako dárek. Vějíř z nových bankovek třeba pod celofánem bonboniéry vypadá mnohem lépe, než bankovky v obálce. Platnost těchto bankovek končí letošním srpnem. Už mnohokrát jsem si na ně vzpoměla při cestě kolem banky. Tak až ted'. Za vchodem byl rám podobný tomu na letišti a pás, na který jsem musela položit kabelku. "Co máte v kapsách?" Sdělila jsem dvěma mužům z ostrahy jejich obsah, prošla rámem, vzala si zpátky svou kabelku a pak dostala instrukce, kam jít dál. Vzpoměla jsem si na návštěvu Windsoru, kde se postupovalo obdobně. S penězi za vrácené "dvacky" jsem vyšla Na Příkopy.
Zabočila jsem do Panské a na rohu s Jindřišskou jsem před hotelem Fusion "narazila" na skupinu severských studentů, kteří jen tak v tričkách popíjeli alkohol z lahví, pokuřovali a povykovali před vchodem hotelu. Bylo krátce po desáté dopolední. Ti si v tom teda dneska pěkně pochodí.
Svou pout' jsem zakončila v Paláci knih Luxor, kde jsem získané peníze utratila za knížky. Vím, asi bych neměla ted' utrácet. Ale nové a vonící knížky jsou přeci tak sladké.

Odpoledne jsem věnovala vnučkám. Dívaly jsme se společně na televizi, kde probíhal závod v rychlobruslení na 500 m, když Sára pronesla: "Babičko, bude zase bruslit ta Ďáblíková, na kterou jsme koukaly v neděli?" Směju se ještě ted', když si na to vzpomenu.

Můj život určitě není jednotvárný a nudný. Je prostě hořkosladký.

43 komentářů:

  1. Hořkosladké - toto slovo je zde použito často, ale maličký smutek vyváží smích z projevu vnuček. Rohlík s máslem a Ďáblíková spolehlivě rozchechtají. Díky.

    OdpovědětVymazat
  2. Je to pravda, život není jednotvárný, je to jedna velká synusoida. Nezbývá než si ty horní hodnoty náležitě užít

    OdpovědětVymazat
  3. Je to skvělé když si v té záplavě hořkosti vždycky najdeš tu sladkost, sladkůstku.....Já teď budu asi pár týdnů se plácat v hořkostech, protože dneska se už definitívo dcera stěhuje do Litomyšle a zůstáváme s mužem sami....mám z toho strach. A velkej.

    OdpovědětVymazat
  4. Ono je to asi tak, že máma a dcera k sobě mají blíž a tím pádem i její děti, tvé vnučky. Ale i se synem to může dobře fungovat. Já si na svou snachu nemůžu stěžovat, vnoučata, když byla malá, u nás často přespávala a i teď s nimi máme výborný vztah. Tvé hořkosladké psaní se moc hezky četlo a můj pocit z něj byl převládající, sladký.

    OdpovědětVymazat
  5. Krásně jsem si početla, je to přesně tak, v životě se střídají chvíle hořké i sladké, ale tak to musí být, aby bylo všechno vyváženo. A neboj se, vnouček si na vás zvykne. Děti jsou hodně přizpůsobivé a když zjistí, že je u vás v bezpečí a v pohodě, vybudujete si určitě krásný vztah.

    OdpovědětVymazat
  6. disney-stars-fans12. února 2014 v 12:08

    maš to tu pekne a članok

    OdpovědětVymazat
  7. Knihkupectví v Luxoru je jako magnet.

    OdpovědětVymazat
  8. Nojo, je to přesně tak, jak to zpívá Ilona Czáková v jedné písničce, která mi okamžitě po přečtení Tvého "hořkosladkého" článku naskočila: Život je hořkoslaně cukrový, černý i odhodlaně růžový, peklo a chvíli na to ráj,smíchu i slz až po okraj...

    OdpovědětVymazat
  9. Jo a já dnes zase slyšela, jak Ďáblíková může být přezvaná i jako Sádlíková. Taky pěkné.

    OdpovědětVymazat
  10. Moc hezky napsané, a je to o něčem. O tom, jak běžně žiješ život, na co myslíš, co Tě těší, co tě trápí. Pěkné.

    OdpovědětVymazat
  11. [10]: Přiznám se, že tu písničku vůbec neznám, ale její slova jsou krásná.

    OdpovědětVymazat
  12. [13]: No docela často ji hrajou i v rádiu, tedy na stanici Praha. Jinak je to titulní písnička k seriálu "Cukrárna" (který já jsem ovšem vůbec neviděla). Všecko prozradil strejda Gůgl. Určitě jsi ji už někdy slyšela. Tady je:

    OdpovědětVymazat
  13. [14]: Moc děkuju. Písničku jsem si premiérově poslechla a podívala se i na fotky, které u ní jsou. Oboje je hezké. Seriál Cukrárna mi taky vůbec nic neříká.

    OdpovědětVymazat
  14. Jo - babičky a dědové mají prý víc práce než když chodili do zaměstnání! Vím to od jedné kolegyně, která hlídá vnučku, říká, že by si potřebovala jít odpočinout občas do práce, že prostě nestíhá nic!

    OdpovědětVymazat
  15. [16]: Ivet, ač nerada, tak musím přiznat, že když jsem chodila do práce, nějak jsem toho stíhala víc. Měla jsem pravidelný režim a navíc, když jsem měla v práci chvilku volno, courala jsem po blogu.

    OdpovědětVymazat
  16. Ali přeji aťˇ si vše sedne do normálních kolejí,a to na pořádně dlouhou dobu. Sára je opravdu sladká - stydlivý rohlík s máslem a Ďáblíková jsou opravdu unikát.   

    OdpovědětVymazat
  17. Ali, krásně napsané. Přeji ti, aby bylo hodně sladce i když musí být i špetka toho hořkého. Potom si víc vážíme toho sladkého.     

    OdpovědětVymazat
  18. Ali, řekla bych, že máš ze všeho dnes aktuálního něco. Je to dobou, je to dáno přizpůsobivostí, ale taky rolí ženy a muže. Doba je taková, že se máme co ohánět a trpí tím hlavně mezilidské vztahy. Na řadu věcí dřív prioritních nezbývají síly ani prostředky. Je nejlíp investovat síly do nejbližších lidí, aby nám bylo dobře. Držet se toho mála, co zatím funguje...

    OdpovědětVymazat
  19. Moc pěkně si to napsala! Je to tak, život není jednoduchý, přináší to i ono. Máš šikovného manžela, tak myslím, že se neztratíte v hořkosti. Vnouček se brzy rozkouká, děti jsou čiperný. Překvapilo mě, co vše dnešní děti musí umět u zápisu, počítat a psát by se měli učit až ve škole, ale vnučka je moc šikovná i když se styděla jak "rohlík s máslem". To sem se pěkně po ránu zasmála, dík.

    OdpovědětVymazat
  20. [18]: Doufám, že si vše snad sedne, až se mladí přistěhují. Myslím si, že se babička v domě může hodit. Dnes se tu stavil syn a řekl nám, že miminko, které se má začátkem srpna narodit, bude chlapeček.

    OdpovědětVymazat
  21. Taky mne dostala ta Ďáblíková! A jinak to všechno máš bych řekla celkem vyrovnané, věřím, že vnoučátka od syna si na takovou obětavou a hodnou babičku brzy zvyknou a tvůj muž bude mít stále dost práce, neboj. Co já bych za to dala mít tady po ruce nějakého hodinového manžela. Ten můj už nemá na nic sílu ani šikovnost, ale jen tak cizímu bych asi zase nevěřila. Je to těžké. Držím palečky, aby se to hořkosladké aspoň často změnilo jen na sladké.

    OdpovědětVymazat
  22. Ali myslím, že ten hořkosladký život má většina z nás, někteří ho mají spíš více hořký a nevěřím, že ho má někdo vyloženě sladký. Cestu k sobě si s vnoučkem jistě najdete, až budete více spolu. On bude zase starší a ty ho určitě něčím zaujmeš. Já bych mohla o vztazích s vnučkami povídat! Chce to více času, opravdu nestačí krátká návštěva.

    OdpovědětVymazat
  23. [23]: Trošku se obávám, že už jí to jméno u nás "nikdo neodpáře."

    OdpovědětVymazat
  24. Alenko, o to, že by se vnouček po čase nepřitulil, toho se neboj. Děti jsou jako koťátka, ty jakmile ucítí lásku a pohlazení, hned jdou do náruče a vrní. O vzájemných vztazích už to někdy nelze říci, protože pokud už nyní je určité napětí, bude asi pokračovat. A manžel a práce? Máš pravdu, že lidi v našem věku už nikdo nechce a přitom jsou zde zkušenosti a spolehlivost, ale...dnes řídí firmy většinou "mláďata" a ty si myslí, že ví a umí všechno nejlíp (nebyli jsme jiní).

    OdpovědětVymazat
  25. Vskutku hořkosladké povídání. Nejvíc mně ale oslovil vnouček - nedovedu si představit, že by alespoň jednou za týden děti neviděly svoje babičky. A když jsou prckové nemocní, tak alespoň jednou za dva týdny, ale to bývá minimálně. Možná by pomohlo promluvit si se synem a snachou?

    OdpovědětVymazat
  26. [26]: Já stále doufám, že se vše spraví, až tu mladí budou bydlet (snad). nejen co se týče vnoučka, ale i dalších kontaktů. O manželově práci si moc iluzí nedělám, ale stále je možnost předčasného důchodu. Tak uvidíme.

    OdpovědětVymazat
  27. Přesně tak, život nás musí něco naučit a taky nás odměnit za naše pokroky...

    OdpovědětVymazat
  28. Krásně jsi to sepsala. Moc se mi líbí, jak se věnujete vnoučatům. Určitě se vztah k vnoučkovi zlepší, až spolu budete častěji, vždyť jste úžasní, to dítě neodolá. Hodinového manžela bych potřebovala jak sůl. Tolik nedodělaných věcí v bytě a chlap široko daleko žádný...

    OdpovědětVymazat
  29. Trochu se stydím přiznat, že můj život je poslední měsíce jen sladký... až mám strach aby nezhořkl. Jak známo i med ve velké koncentraci ztrácí na sladkosti.

    OdpovědětVymazat
  30. Hořkost střídá sladká. Ale jak sladká! Holky jsou úžasné a mají skvělé hlášky. Jak se stydí rohlík s máslem? Zajímalo by mě, kam na to chodí...

    OdpovědětVymazat
  31. [29]: Mě už ten život učí dlouho, ale stále ještě je co se učit.

    OdpovědětVymazat
  32. P.S. tvůj muž vyrobil i nábytek! To je vážně třída!

    OdpovědětVymazat
  33. [33]:Tak to máme asi stejný, s knížkama. Taky mě nebaví si je jen půjčit, když se mi kniha líbí, chci ji mít, protože jsem schopna ji číst opakovaně a znovu.

    OdpovědětVymazat
  34. Krásně jsi to napsala. Myslím, že vnoučkové si brzy babičku oblíbí, jen to chce čas.  Luxor je pro mě také magnetem. Nikdy neodolám, když jsem v Praze.

    OdpovědětVymazat
  35. [34]: Vendy, knížek mám obrovské spousty i přes jejich neúměrnou cenu. Když se rozhoduji zda raději koupit knihu, nebo něco hezkého na sebe, vítězí kniha.

    OdpovědětVymazat
  36. Moc pěkně se tvůj článek četl, Ali. Vztahy v rodině jsou složité, zvlášť když jsme babičkami. Já mám jen jednoho syna a dvě vnučky. Můžu se s nimi vidět kdykoliv, snacha je moc fajn. To je ta sladká stránka. Hořká stránka je třeba to, že včera odvezla sanitka přítelovu matku do nemocnice s infarktem a dneska odvezla sanitka moji mamku do nemocnice s mozkovou příhodou. Obě jsou naštěstí jakž takž v pořádku, ale byly to dva hrozné šoky! Je to jako na houpačce!

    OdpovědětVymazat
  37. [39]: Hani, držím palce oběma maminkám, aby byly co nejdříve ve formě.

    OdpovědětVymazat
  38. Moc se mi článek líbil, opravdu neskutečně moc. To prolínání hořkosladkým, prostě líbilo

    OdpovědětVymazat
  39. Ďáblice je super , taky jsem fandila. S dětma je legrace, myslím ty malé vnoučata. Zároveň v mysli se mě honí: "Malé děti, malé starosti, velké děti velké starosti" Já vím děti říkají mami nestarej se, ale stejně.

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤