Hořkosladce

Hořkosladce - tak chutná náš život a nebo také nahoru a dolů - i takový je.

Hořkosladká chut'? Možná by bylo vhodnější napsat sladkohořká, ale ten výraz se mi pranic nelíbí.

A houpačka života, která nás vynese do výšin, jen na chviličku, aby nás zase snesla dolů? I to k životu patří.

Bez hořkosladké chuti a té pomyslné houpačky, by byl náš život jednotvárný.

Poslední lednový den byl u nás na návštěvě syn s rodinou. Oznámil nám, že se s největší pravděpodobností budou během léta stěhovat sem do domu. Švagr si staví nové obydlí mimo Prahu a s naším synem se dohodl, že mu svou polovinu domu prodá. Těším se na to, že budu vídat vnoučka častěji, než jedenkrát měsíčně. Doufám, že si snad spolu vytvoříme podobný vztah, jaký máme s vnučkami. Holky od samého počátku věděly, že jsme součástí rodiny a když ony nebyly u nás, byli jsme to my, kdo za nimi jezdil, aby s nimi trávil co nejvíce času. S vnoučkem je to jiné. Zatím jsme pro něj jen lidé, které občas s rodiči navštíví a ti, kteří ve vzácných okamžicích, jsou-li pozváni, navštíví jeho domov. Při příchodu k nám se drží za ruku jednoho z rodičů. Co kdyby? Pak při delším pobytu se i usměje, ale stále se ohlíží, kde je máma nebo táta, kteří jsou pro něj jistota. Jeho záchranná sít'. Jsme pro něj stále cizí lidé. A já bych se s ním tak ráda pomazlila. Vnímám hodně velký rozdíl mezi vnoučaty od dcery a od syna (potažmo snachy). Je to takové hořkosladké.

Ted' je však na obzoru bydlení v jednom domě a sdílení společných prostor. Není však už pozdě na to, aby k nám vnouček našel cestu? Sociální vazby si dítě začíná vytvářet kolem první poloviny roku. Stále doufám, že ještě není pozdě.

Pozdě, jak doufám, nebude u dalšího vnoučátka, které by se mělo narodit snaše a synovi začátkem srpna a které snad budu vídat častěji. Tedy za předpokladu, že dojde k jejich přistěhování. Podmínkou totiž je to, aby švagr dostavěl a přestěhoval se. Zatím však švagrova stavba nepokračuje tak, jak by si přál. Došly mu totiž peníze.

Můj muž, který přišel před téměř pěti roky o práci, se živí jako osoba samostatně výdělečně činná. Kromě toho, že jezdí opravovat a revidovat elektronickou regulaci pro vytápění a příležitostně je i hodinovým manželem, pracoval ted' zejména na švagrově stavbě. A ta je od minulého týdne z výše popsaných důvodů zastavená. Vytápění je slušným zdrojem příjmů pouze při zahájení a ukončení topné sezóny, proto byla práce na stavbě jeho hlavním příjmem. Kdy dostane zaplaceno za vykonanou práci, je otázkou. To už není hořkosladké, tady převládá hořkost.

Minulý týden jsem manželovi na jeho prosbu podala inzerát do místního plátku, aby se připomenul coby hodinový manžel. Sice si vytvořil malou klientelu potencionálních zákazníků, ale těch, kteří za nevelkou úplatu udělají něco pro ty méně zručné, je mnoho. Výhodou pro něj je truhlářská dílna v našem domě, která zůstala po manželově dědečkovi a která skýtá prostory pro drobné truhlářské práce. A nemenší výhoda je to, že mám za muže "Ferdu mravence", který je schopen práce všeho druhu. Hořkosti trochu ubývá.

Včera dcera vytvořila pro muže strukturovaný životopis, já mám za úkol napsat motivační dopis. Budeme reagovat na inzeráty a na nabídky práce. Sice můj muž pronesl něco v tom smyslu, že takového dědka už stejně nikdo nezaměstná, ale uvidíme. Jak říká staré úsloví - "Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko." Zase je ta chut' o něco méně hořká.

Já vím, vypadá to, že si tady jen stěžuju. Ale ne. To já jen vypisuji hořkosladké pocity, které ted' mám. Přiznávám, že v noci hůř spím a dost často přemýšlím, co bude dál. Když jsme se v roce 1975 brali, slíbili jsme si, že spolu budeme v dobrém i ve zlém. Nějaké peníze na účtu ještě máme, navíc manželovi končí v květnu životní pojistka. O jejím prodloužení neuvažuje a peníze z ní plánuje použít na koupení eura na už zaplacenou dovolenou. Asi to bude už poslední. A bude-li nejhůř, je tu stále možnost odchodu do předčasného důchodu. Další věc, která je důležitější je to, že jsme relativně zdrávi. A co je víc? Už to není vůbec hořké.

Občasná trocha té hořkosti je vyvažována sladkým časem, který trávíme s vnučkami. I když jsou rozjívené, hlučné, vyžadující naší pozornost, je to radost. Nic v jejich přítomnosti nestíháme, ale o to víc si ten čas užíváme.

Sára byla u zápisu do školy. Dcera se domnívala, že po té, co dostala loni odklad, k zápisu znovu nemusí. Škola, do které půjde je malá. Stojí hned vedle školky, kam obě holky chodí a bude se otevírat jen jedna první třída. Dětí, které podobně jako Sára měly odklad, nastoupí letos do první třídy devět. Třída bude mít 30 žáků, což je hodně. Rodičů, kteří by rádi v této škole měli děti, bylo mnohem víc, než je už takhle nacpaná kapacita třídy. Dcera proto vystála frontu na pořadové číslo pro kamarádku, respektive jejího syna, se kterým se Sára ve školce kamarádí v domnění, že ona se Sárou už nikam nemusí. Večer jí telefonoval ředitel školy a řekl, že Sára musí opět k zápisu. A tak šly holky znovu.

Po zápisu přijely k nám a já se ptala Sáry, jaké to bylo. Postrčila si brejličky na nose a pronesla: "Trapas babi." "Jak to?"

"No babi, já jsem musela počítat, to šlo. Pak jsem ukázala písmena, která umím a pak jsem se podepsala." "A co nějakou básničku, tu po tobě nechtěli?" "Jo, chtěli a pak jsem ještě zpívala." A po krátké odmlce pronesla: "Teda babi, kdybys viděla, jak já se styděla. Já se styděla úplně jak rohlík s máslem." Nevím, jak se stydí rohlík s máslem, ale moje první vnučka je prostě sladká.

Včera večer mi zavolal kamarád, bývalý kolega z práce, se kterým chodím do divadel. Měli jsme už od podzimu lístky na muzikál Iago od Janka Ledeckého. Termín představení jsem si poctivě zaznamenala do diáře a přiznám se, že jsem se opravdu těšila. Byli jsme spolu dohodnuti, že si zavoláme den předem a domluvíme se, kde se sejdeme. "Hele Ájo, ted' mi říkala známá, že je to představení zrušený a že se vracej peníze." "Fakt?" "Nojo, prej je to už dýl, co to zrušili. Hele, když něco zjistím, tak ti ještě brnknu." "Já se taky zkusím podívat a když tak ti taky brnknu." Zapnula jsem počítač a zjistila, že má pravdu. Premiéra muzikálu se odkládá a u toho datum 13. listopad minulého roku. Zavolala jsem zpátky, abych kamarádovi sdělila, že jeho informace je pravdivá. Co se dá dělat? Pozdě večer jsem znovu otevřela zprávu o odložené premiéře a hledala informace o vracení vstupného. Prý se lístky vrací pouze tam, kde byly zakoupeny. Na to, abych volala Přemka, byla už dost pozdní hodina. Z peněženky jsem vytáhla lístek - Ticketportal. No nazdar! Těch je po Praze hafo. S lupou v ruce jsem koukala na lístek a hledala nějakou identifikaci, ze které bych zjistila, kde byl zakoupen. Nedalo se nic zjistit. Jestli budu lítat po Praze jako hadr na holi, abych vrátila lístek tam, kde byl koupen, z toho opravdu moc radost nemám.div>

Dnes ráno jsem si obula pohodlné boty, co kdyby? Zkoušela jsem volat kamaráda, abych se zeptala, kde lístek koupil. Nezvedal to! Pak mi došlo, že tento týden možná slouží a že ted' spí po noční. Rozhodla jsem se, že nejprve zkusím své "štěstí" v pokladně Divadla Hybernia. Chviličku jsem si vystála frontu a pak mi byly peníze za lístek bez jakýchkoliv problémů vráceny. Navíc jsem od příjemné paní pokladní zjistila, že muzikál nebyl jen odložen, byl dokonce zrušen. Prý proto, že došly peníze. Už zase! A znovu ta hořkosladká chut'. Z těšení se na muzikál sice není nic, ale mám zpátky své peníze.

Z Hybernie jsem pokračovala do České národní banky. Měla jsem totiž doma ještě papírové dvacetikoruny. A důvod? Jako pokladní jsem měla možnost si vyměňovat své ošoupané peníze za krásné a nové bankovky. Občas mi docházela inspirace při kupování dárků, nebo když si dotyčný přál místo dárku peníze, používala jsem tyto krásné a nové jako dárek. Vějíř z nových bankovek třeba pod celofánem bonboniéry vypadá mnohem lépe, než bankovky v obálce. Platnost těchto bankovek končí letošním srpnem. Už mnohokrát jsem si na ně vzpoměla při cestě kolem banky. Tak až ted'. Za vchodem byl rám podobný tomu na letišti a pás, na který jsem musela položit kabelku. "Co máte v kapsách?" Sdělila jsem dvěma mužům z ostrahy jejich obsah, prošla rámem, vzala si zpátky svou kabelku a pak dostala instrukce, kam jít dál. Vzpoměla jsem si na návštěvu Windsoru, kde se postupovalo obdobně. S penězi za vrácené "dvacky" jsem vyšla Na Příkopy.

Zabočila jsem do Panské a na rohu s Jindřišskou jsem před hotelem Fusion "narazila" na skupinu severských studentů, kteří jen tak v tričkách popíjeli alkohol z lahví, pokuřovali a povykovali před vchodem hotelu. Bylo krátce po desáté dopolední. Ti si v tom teda dneska pěkně pochodí.

Svou pout' jsem zakončila v Paláci knih Luxor, kde jsem získané peníze utratila za knížky. Vím, asi bych neměla ted' utrácet. Ale nové a vonící knížky jsou přeci tak sladké.

Odpoledne jsem věnovala vnučkám. Dívaly jsme se společně na televizi, kde probíhal závod v rychlobruslení na 500 m, když Sára pronesla: "Babičko, bude zase bruslit ta Ďáblíková, na kterou jsme koukaly v neděli?" Směju se ještě ted', když si na to vzpomenu.

Můj život určitě není jednotvárný a nudný. Je prostě hořkosladký.