Otranto

Nejvýchodněji položené italské město, kterému se přezdívá "Brána do Orientu", to je Otranto.

A i přesto, že je to město, je součástí klubu - "Nejkrásnější italská vesnice". Je tady však ve velmi dobré společnosti, členy tohoto klubu jsou kupříkladu Grottammare, které je významnou turistickou destinací, letní sídlo papežů Castel Gandolfo, nádherný Castel del Monte, i místa, o kterých jsem už psala, jako je Capua či Stilo.

Naše první návštěva tohoto města se odehrála v roce 2012. Přijeli jsme sem tehdy v podvečer, auto zaparkovali na jeho okraji u Via Giovanni Paolo II. Překročili jsme most přes nevábný potok, o kterém, jak jsme později zjistili, tu místní hrdě hovoří jako i řece Idro a přes náměstí Piazza de Donno, které ozařovalo už téměř zapadající slunce, jsme se vydali po Via Vittorio Emanuele ke hradbám, které jsou vystavěny kolem historického centra.

Za celou dobu pobytu se mi nepodařilo zjistit jméno tohoto kostela. Není ani zmiňován v jakémkoliv průvodci

Pohled na zvonici katedrály přes městský park

"Řeka" Idro

Porta Terra - Zemská brána

Parkoviště před hradbami, nad nimi zvonice

Věž Alfonsina

Okamžitě nás okouzlil kolorit města. Úzké uličky s obchůdky se vším možným i nemožným, kavárničky, pizzerie a tratorie, které lákaly k posezení. Prošli jsme si hlavními uličkami města a došli až před katedrálu Santa Maria Annuziata. Byla už zavřená, tak jsem udělala několik večerních fotografií.

Katedrála z boku

Večerní pohled na katedrálu

V obchůdku proti katedrále jsem si koupila malou brožůru, abych se dozvěděla něco bližšího nejen o katedrále, ale i tomto zajímavém městě. Od katedrály jsme se vrátili zpátky do úzkých uliček, prošli na ochoz nad hradbami a dívali se na přístav a večerní město.

Sem se ještě musíme vrátit!

Druhá návštěva Otranta se odehrála v následujícím týdnu. Tentokrát jsme vynechali siestu a hned po obědě jsme vyrazili. Zaparkovali jsme na stejném parkovišti, jako posledně. Proč hledat něco jiného, když tady to není drahé a navíc jsou auta zaparkována pod stříškou popnutou hroznovým vínem. Nešli jsme tentokrát na náměstí, ale prošli jsme zpátky po Via Giovanni Paolo II. a za poštou prošli na Lungomare Terra d'Otranto, což je nádherná promenáda kolem moře.

Promenáda Terra d'Otranto

V cukrárně jsme si koupili kopec zmrzliny a pak šli pomaloučku podél moře ke hradbám starého města. Překročili jsme opět "řeku Idro", která v tom parném dni vypadala spíš jako pozůstatek potůčku. V městském parku Villa Idrusa byl klid, jen pár lidí posedávalo na lavičkách ve stínu stromů. Přešli jsme náměstíčko a branou Porta Terra vstoupili do historického centra. Kousek za branou jsme odbočili vpravo do Via Basilica a vystoupali na Piazza Basilica.

Boční vstup do katedrály a jeden z erbů nad ním

Katedrála, která nese název Santa Maria Annunziata - Zvěstování panny Marie, byla otevřená.

S její stavbou bylo započato v roce 1068 na místě původního ranně křest'anského chrámu v románském slohu. Nese v sobě prvky nejen románské, ale i ranně křest'anské a byzantské. Vysvěcena byla 1. srpna 1088 biskupem Williamem Normanem v době papežství Urbana II. Roku 1480 se stala svědkem velikého krveprolití, při kterém byli na nedalekém kopci Minerva povražděni duchovní i obyvatelé města, kteří se sem uchýlili před Turky, kteří dobili město. Katedrála pak byla přeměněna na mešitu, navíc byly zničeny všechny fresky ze 13. století. Po osvobození Otranta od turecké nadvlády v roce 1481 prošla velkou rekonstrukcí, při níž bylo přidáno i rozetové okno v jejím průčelí. Mozaika je podle jedné verze dílem jediného mnicha, druhá verze mluví o tom že na ní pracovalo více lidí pod vedením mnicha Pantaleona. Vznikla mezi lety 1163 - 1165.

Mozaika, tak jak jsem ji zaznamenala

Scan mozaiky - skládací plánek, který jsem si koupila před katedrálou

Krypta, která se rozkládá pod celou apsidou je datována do 11. století a je zmenšeninou slavné mešity ve španělské Cordobě.

Před vchodem nás oslovil mladší Ital s nabídkou, že nás katedrálou provede a povypráví nám o její slavné mozaikové výzdobě. Pak se zeptal, odkud jsme. Pokládal nás za Holand'any. Když jsme mu řekli, že jsme Češi a já mu navíc ukázala knížku, kterou jsem si před týdnem koupila, rozloučil se. Poděkovala jsem mu a vstoupili jsme do katedrály. Z knížky, kterou jsem si v předstihu prošla, jsem věděla, že nás čeká něco ohromného. Procházela jsem katedrálou a fotila mozaikovou podlahu, která je největší mozaikou na území Itálie. Fotila jsem nádherný kazetový strop a pak i kryptu, která byla otevřená. V katedrále jsme vydrželi více než půl hodiny, procházeli jsme jí, dívali se na její výzdobu a zejména obdivovali mozaiky na její podlaze. Jsou zde k vidění jednotlivá znamení zvěrokruhu, je tu i příběh Adama a Evy, včetně vyhnání z ráje. Můžete tu obdivovat krále Šalamouna, je tu i Noe se svou archou. Uvidítě tu i krále Artuše, či Alexandra Velikého. Z rozlohy, na které se mozaika rozprostírá, se tají dech.

Strop katedrály

Původní sloupy z roku 1524

Kaple mučedníků - v prosklených vitrínách jsou ostatky obyvatel, popravených Turky

Staré rozetové okno

Krypta - fotila jsem bez blesku a tyto dvě fotografie jsou jediné, jakž takž použitelné

Scanované fotografie krypty z knihy Guida di Otranto - Grazio Gianfreda

Úzkou uličkou nad katedrálou jsme došli k aragonskému hradu. Ten byl vybudován roku 1067 na místě původní poškozené obranné pevnosti, která zajišt'ovala bezpečnost přístavu. Roku 1228 byl rekonstruován Frederickem II. Švábským. Po dobytí Otranta Turky roku 1480 byl poničen. K jeho nové výstavbě došlo v letech 1495 - 1498 za vlády Alfonse Aragonského. Byla vybudována obranná věž a část hradeb. Současnou podobu získal mezi roky 1535 - 1578 za nadvlády Španělů. Byly vybudovány další tři věže, posíleny hradby, vznikl vodní příkop a padací most. V současné době slouží ke kulturním účelům, jsou zde pořádány výstavy. Ještě jedna zajímavost se k této stavbě váže. Stal se inspirací pro první gotický román Hrad Otranto, jehož autorem byl Horace Walpole a který byl napsán už v roce 1764.

Hrad

Od hradu jsme potom pokračovali po vrcholu městského opevnění, odkud byl kouzelný výhled nejen na hrad, ale i na přístav, otrantský záliv a místy i na další stavby tohoto města.

Pohled z opevnění dolů do města

Část opevnění u přístavu - pohled z vnitřku

Pohled na přístav, kde je velice zajímavá budova kapitanátu. Vypadá jako lod'

Promenáda hrdinů - památník mučedníků z roku 1480

Z hradeb historického centra jsme vycházeli krátce před šestou hodinou. Přímo v opevnění je známá a evidentně i proslavená pizzeria La Bella Idrusa. Už při první podvečerní návštěvě jsme si všimli, že před jejím vchodem stojí dlouhá fronta zájemců, čekajících, až se uvolní místo. Ted' tam nestál téměř nikdo. Stoupli jsme si před její vchod, za námi se postavilo několik lidí a pak vše začalo. Obsluha se nás jen zeptala, pro kolik lidí má být stůl a pak nás už odváděla na místo. Během několika málo okamžiků přišel čísník, který nám dal jídelní lístek a tázal se, co budeme pít. Objednali jsme si a čekali jen malou chviličku. Během té se u vchodu dovnitř začala řadit fronta těch, kteří už si budou muset nějakou tu chvilku počkat.

La Bella Idrusa zatím bez fronty ...

.... a s frontou

Po vynikající večeři jsme zaplatili a šli se projít uličkami, které nabízejí tu fantastickou atmosféru jihu. Pak už jsme se za tmy přes náměstí Piazza de Donno vrátili k autu.

Ciao Otranto!

Oba rozhodnuti, že se sem musíme ještě někdy vrátit.

Vrátili jsme se!

A to dokonce na celé tři týdny v červnu loňského roku.

Historické centrum Otranta se stalo naším pravidelným cílem, někdy jsme tudy jen prošli, jindy jsme si sedli do kavárničky, či do věhlasné pizzerie La Bella Idrusa. Znovu jsme navštívili katedrálu a opět se obdivovali té nádheře. Krypta byla v loňském roce uzavřená. Nasávali jsme středomořskou atmosféru spolu s vůněmi kaváren a tratorií, mísící se s vůní kůže. Otranto se vyznačuje ještě jednou zvláštností a tou jsou manufaktury, ve kterých se vyrábějí kožené sandály, kterým se říká salentinky.

Mnohdy jsme mívali pocit, že se tu zastavil čas. Procházeli jsme liduprázdnými uličkami, kde jsme nepotkali živáčka. Hlavní nákupní třída historického centra v dopoledních hodinách bývala často prázdná.

Hodinová věž

Večer uličky začaly ožívat. Při svých toulkách v nich jsme objevili i jednu z nejstarších památek města, kterou je kostel Sv. Petra, který je postaven v byzatském slohu a pochází z 9. století. Budova není nápadná, je v jedné zastrčené uličce stran veškerého ruchu. My kolem ní mnohokrát prošli bez povšimnutí. Navíc, zde zafungoval i zákon schválnosti. Fotografie, na kterých jsem kostel dokumentovala, byly .... občas se nezadaří. Nebyl to jediný případ nepovedených fotografií, podobně dopadl i kříž na kopci Minerva. Proto jsem "zalovila" na internetu, abych kostel Sv. Petra mohla ukázat na těchto dvou fotografiích.

Zdroj: INTERNET - oficiální stránky Comune di Otranto

Stejně tak jsme chodívali téměř bez povšimnutí kolem kostelíka Panny Marie Alto Mare (volně přeloženo vysoko nad mořem), stojícího nad schody, po kterých jsme stoupali kdykoliv jsme šli z pláže, či města. Je také nazýván kostelem námořníků, i jeho výzdoba poukazuje na úzké sepětí s mořem. Stavba pochází ze 17. století a do současné podoby byl přestavěn v roce 1744.

Při vybírání fotografií z archivu roku 2012 jsem zjistila, že jsem kostel tehdy vyfotila z pobřežní promenády a vedle něj zaznamenala i Villu Altomare, která je hlavní budovou rezidence, ve které jsme roku 2013 bydleli. Fotografie není příliš hezká, ale rozhodla jsem se, že jí do tohoto článku dám. Je to takové "dílo náhody".

Na obou fotografiích je patrné, že jak roku 2012, tak i v roce následujícím, probíhal v jejich blízkosti stavební ruch, proto jsem ještě připojila jednu, kterou jsem opět stáhla z internetu a kterou nehyzdí zábrany.

Santa Maria Altomare a vpravo Villa Altomare

Takto jsem kostel vyfotila já - se zábranami

Zdroj: INTERNET - oficiální stránky Comune di Otranto

Něco málo k historii tohoto města: První osídlení tohoto území lze datovat už do paleolitu. V neolitu bylo obýváno ilyrskými a anatolskými osadníky, kteří na území současného Salenta vytvořili začátkem doby železné vlastní kulturu - messapi. Jak dnes dokládají archeologické vykopávky v jeskyních nedaleko Otranta a Roca, trvalé osídlení lze doložit už v 8. století př.Kr. V 7. a 6. století už messapi stavěli svá obydlí z nepálených cihel, na které používali hlínu a slámu. V muzeích Salenta jsou dnes k vidění bronzové sochy i keramika, kterou původní obyvatelé vyráběli. Měli i svůj vlastní jazyk messapštinu, jak dokládají nápisy na vykopávkách. Po dobytí Tróje převzali vládu nad tímto územím Řekové a to se pak stalo součástí Magna Grecia.

Ve 2. století př.Kr. bylo už pod nadvládou Říma. Roku 162 př. Kr. získalo město povolení razit vlastní mince.

Římská mince z Otranta - scan z knihy Guida di Otranto - Grazio Gianfreda

Město se v té době jmenovalo Hydruntum, později se jeho jméno změnilo na Odruntum. I zde je zřejmý vliv messapštiny - "odra" je v jazyce messapi voda. V době římské nadvlády bylo jedním z nejvýznamnějších přístavů. Obchodovalo s Malou Asií a Řeckem a z toho prosperovalo a svým významem překonalo i Brindisi. Po rozpadu Římské říše se dostalo pod byzantskou nadvládu, ale ani tehdy nepozbylo svou důležitost. Bylo mostem mezi Východem a Západem a současně také jedním z posledních byzantských měst, které padlo roku 1070 do rukou Normanů. Stále však bylo významným a prosperujícím přístavem, který byl hojně využíván nejen obchodníky, ale i křižáky a poutníky.

Roku 1480 připlula k městu obrovská turecká flotila s 18.000 vojáky na 150 lodích. Celých 15 dnů Otranto obléhala, než kapitulovalo. Dvanácttisíc obyvatel bylo v bojích zabito. Masakr přežilo pouhých 800 obyvatel, kteří se uchýlili do katedrály. Turecký velitel Gedik Ahmed Pasha jim navrhl, aby konvertovali k i
slámu. Všech 800 obyvatel se odmítlo zříci se křest'anské víry a byli Turky na kopci Minerva nad městem popraveni. Osmset obětí bylo kanonizováno papežem Klementem XIV. Jejich ostatky jsou v kapli katedrály a jsou považováni za ochránce Otranta. Na místě jejich popravy je vztyčen kříž.

Neapolský král Ferdinand I. poslal do Otranta armádu, která pak Turky po třinácti měsících porazila a vyhnala je ze země.

Otranto se z této události už nikdy úplně nevzpamatovalo. Obnova města nastávala pozvolna. Nejprve přišli kněží a za nimi přicházeli řemeslníci, aby znovu vybudovali město, pak následovali noví obyvatelé. Město už nikdy nezískalo svůj význam, který mělo před tureckým útokem. Roku 1539, necelých 100 let po útoku mělo město 3200 obyvatel. Bylo vybudováno opěvnění, byl přestavěn hrad. Město stále čelilo nájezdům Saracenů, ale pokaždé se ubránilo. V 18. století došlo k mírnému oživení a výstavbě dalších budov ve městě. Během Napoleonských válek se stalo velkovévodstvím, díky městům a obcím v jeho okolí a bylo jednou z částí Neapolského království. Po sjednocení Itálie se stalo jeho součástí.

Otranto zažilo počátkem 20. století velkou vlnu emigrace, když jeho obyvatelé odjížděli za prací.

Roku 2010 se stalo součástí kulturního dědictví UNESCO.

V současné době má 5600 obyvatel.

V Itálii jsou města spojovány do "comune". Součástí "Comune di Otranto" jsou i tato území: Conca Specchiulla, Laghi Alimini, Baia dei Turchi, Baia di Santo Stefano, Baia dell Orte, Punta di Pallascia (nejvýchodnější bod Itálie), Torre Sant'Emiliano, Porto Badisco. Takže nejen jedna z "nejkrásnějších italských vesnic", ale i "vesnička má, středisková".

Nejvýchodnější cíp Itálie Punta di Pallascia - scan z knihy Guida di Otranto - Grazio Gianfreda

Scan pohlednice - pohled přes Otrantský kanál (75km) na pobřeží Albánie, kde jsou za krásného počasí vidět hory

Pláže ve městě samotném jsou čisté. Nevěřila jsem tomu, už vzhledem k tomu, že proti plážím leží velký přístav, odkud denně odpolouvají a kam připlouvají lodě. Nejen ty malé a výletní, ale i obrovské nákladní lodě. Pravidelně odtud plují lodě do Albánie.

Jak je patrné z fotografií, probíhal na obou veřejných plážích nejen době našeho pobytu, ale i v minulém roce, poměrně čilý stavební ruch. Výjímku z něj tvořil týden v době, kdy byly zabetonovány pilony pro nové budoucí schodiště. Přes to všechno je moře až překvapivě čisté, nejen to v zálivu proti přístavu, ale i v obcích, které pod něj spadají. Pláže byly už mnohokrát vyhlášeny za nejčistší pláže jižního Jadranu a pyšní se oceněním Bandiera Blu. I v loňském roce bylo toto ocenění - modrá vlajka za nejčistší pláže - uděleno městu Otranto.

V turistických průvodcích je Otranto popisováno jako ospalé město.

Prý tu lišky dávají dobrou noc. Nevím, zda je to pravda, lišku jsme neviděli a i bez jejího přičinění se nám spalo báječně.

Pro případné návštěvníky tohoto krásného koutu Itálie přikládám oskenovanou mapu města a historického centra. Byla, kvůli mé skleróze, díky níž jsem nechala doma všechny průvodce, naším jediným pomocníkem při třítýdenním pobytu zde.

Obě nezmenšené mapy, fotografie, které jsou zde a ještě některé další najdete v Galerii.cz.