Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

pátek 18. října 2013

Není pout' jako pout'

Notnou chvíli jsem přemýšlela nad názvem.
Když rekapituluju uplynulý víkend, mohla bych článek nazvat také "O třech poutích", ale to zní tak trošku jako název pohádky.
I když tři poutě to byly.
Původní význam slova pout' je cesta za určitým cílem, povětšinou náboženským. Zástupy veřících putujících k poutním místům, ke kostelům zasvěceným patronům určité obce, se konají stále. Jako malá holčička jsem šla kdysi se svou katolickou babičkou v procesí. Dnes už přesně nevím, kam přesně to bylo, snad do Brandýsa, ale tehdy to pro mě bylo hodně daleko.
Na konci však tehdy bylo to, čemu se dnes říká pout'. U kostela byly tehdy dva kolotoče. Jeden řetízkový a druhý s koňmi, které se při jízdě houpaly. Vzpomínka je spojená s babičkou, která byla ve slavnostních černých šatech, na hlavě bílý šátek a která mi tam tehdy koupila opičku na gumě. Jak je to dávno .....

První
Byla domluvená už několikrát, ale pokaždé z ní sešlo. Až letos se konečně uskutečnila.
Pořádala jí maminka našeho zetě a její cíl byl v Hudlicích. A proč? Důvodem je to, že celá rodina nese příjmení jako český buditel Josef Jungmann. A tak jsme putovali do Hudlic. Jungmannovi a spol. Cesta to nebyla daleká už vzhledem k tomu, že s námi putovaly i naše dvě malé cácorky a starší tetička. Vzdálenost jsem ocenila i já, už kvůli pondělnímu pádu ze schodů a lehce pohmožděnému kotníku. Počasí nám vůbec nepřálo. Byla mlha, drobně mžilo. Prostě pravý sychravý podzim. Cestou lesem z nás mnozí sešli z cesty ve snaze najít ještě houby. Někteří našli, zejména Sára, která kráčela v mých stopách a sbírala houby tam, kudy já prošla. "Teda babí, tys jí zase neviděla." Když už jsem tuto větu zaslechla poněkolikáté, vrátila jsem se pokorně na cestu a fotila si raději stromy. Pokud je šero, houby nevidím. No vlastně, já je nevidím mnohdy i když je hezky. Musí na mě hezky zavolat, nebo zamávat, abych si je vzala sebou. Houby tentokrát nemávaly. Naší pout' do Hudlic nám trochu zpestřili hašiči z Nového Jáchymova, kteří cestou, po které jsme putovali, projížděli, ve snaze najít býka, který utekl z ohrady. To by nám ještě scházelo, abychom potkali býka.
Cílem naší pouti do Hudlic byla návštěva rodného domu Josefa Jungmanna. Čekala tam na nás už i babička Mařenka, kterou do Hudlic přivezl jeden z jejich vnuků. Pout' by pro ní byla už hodně náročná.
Štěstí, i přes celodenní nepřízeň počasí, nám přálo. Déšt', který přišel, padal v době, kdy jsme všichni byli skryti pod střechou při prohlídce domu.

Lidi, kam jdete? Zmoknete. (a nebo - Vemte me sebou?)
Moje cesta skončila na dlažebních kostkách
Mlžné Křivoklátsko
Mlžný les
Mohyla v lese
Krušná hora - místo, kde se ještě v 60. letech dobývala železná ruda
Část výpravy
Hasiči patrájící po uprchlém býkovi
Hudlice

Vstupní brána
Památník
Rodný dům Josefa Jungmanna
Manželská postel u které můj muž pronesl: "To se nedivím, že měli tolik dětí, v tak malé posteli se k sobě museli pořád tisknout."
Dětská kolébka, která prý plní přání
Černá kuchyně
Pohled na kostel od památníku

Druhá
Tak trochu neplánovaná.
Už při sestupování z kopce jsme zaslechli hudbu. Zněla jako od kolotočů. Na návsi před kostelem sv. Tomáše byla pout'. Holky samozřejmě zatoužily po tom, aby se šlo na pout'. Dokonce na ní chtěly jít ještě dříve, než jsme došli do cíle. "A proč tam nejdeme?" Vysvětlete dvěma malým holkám, že se jdou podívat do rodného domu buditele, který se zasloužil o český jazyk, když jejich touha je svézt se na kolotoči. Holčičkám jsme všichni slíbili, že se na pout' půjde, až si prohlédneme cíl cesty.
Řidiči, kteří putovali do Hudlic odjeli po prohlídce autem, které sem dovezlo babičku Mařenku pro další vozy a my se vydali na pout'.
Vše mokré, prolité nedávným deštěm. Na dětském kolotoči jezdil na traktoru malý chlapeček. Nikdo jiný, jen on sám. Když kolotoč zastavil, holky mu dělaly při další jízdě společnost. Pak ještě dětský vláček, kde jezdily samy a bylo hotovo. Ostatní atrakce už byly pro ty naše dvě cácorky veliké. Obešli jsme stánky s laskominami, koupili si sojový suk, žužu, někdo turecký med. Počkali jsme pak na návsi na odvoz. Odpoledne a večer jsme pak trávili v příjemně vytopené chatě v chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko, odkud jsme na pout' vyšli.

Pout' nešlo nevidět a hlavně neslyšet
Kostel Sv. Tomáše - dominanta Hudlic
Jedéééém
Dvě mašinfírky
Poslední záběr na kostel

Třetí
Pravidělně chodíme do Břevnova na pout'. Tedy tady by se spíš hodil název Břevnovské posvícení. Ale vysvětlujte dvěma malým holkám rozdíl mezi poutí a posvícením, když kolem sebe vidí kolotoče, houpačky a jiné pout'ové atrakce. Ze stánků se line vůně svařáku, či pečené husy. Támhle voní skořicí trdelník a hned vedle se točí cukrová vata. Hluk sílí zejména při procházení kolem pódia, na kterém se činí jakási rocková kapela.
Se Sárou jsme do Břevnova začali chodit když jí byly dva roky a ona od té doby miluje video, na kterém jezdí na kolotoči.
Emu jsme přibrali o dva roky později a naše výdaje se tím pádem zdvojnásobily.
Sára se těšila už od prázdnin, od doby, kdy byla u nás v době, když Ema marodila. Četla jsem jí tehdy na zahradě knížku a na obrázku byl kolotoč. "Babí, já bych chtěla jít na pout'." "Půjdeme, až na podzim, až bude zase v Břevnově." "A to bude kdy?" "Až budeš znovu chodit do školky." Během prázdnin se na pout' ptala několikrát a od začátku září mi otázku kladla s neúprosnou pravidelností.
Tak konečně!
Břevnovské posvícení začalo v pátek. Jeli jsme kolem večer při návratu od snachy, které jsme byli přát k narozeninám. Kolotoče i přes prudký déšt' svítily a točily se.
Holčičky a dceru jsme vyzvedli u nich v Košířích v neděli po obědě a autem dojeli do Břevnova, ve snaze někde zaparkovat. Marnost nad marnost. Nakonec muž rozhodl, že zaparkuje až u Kauflandu a na pout' pojedeme tramvají. Přesvědčila jsem ho o tom, že je blbost, abychom jeli všichni až ke Kauflandu, vysadil nás tedy na Vypichu a my "holky" se vracely dvě stanice tramvají pěšky dolů k Břevnovskému klášteru. Alespoň trošku jsme naplnily původní podstatu pouti, tím že jsme k ní putovaly. "Mami, nevíš po kolika letech sem jdu já?" Začaly jsme s dcerou vzpomínat, kdy ona tu byla s námi naposledy. Nepřišly jsme na to, ale už tu bude hodně let. Telefon jsem si dala do zadní kapsy u kalhot, protože mi bylo jasné, že ho v tom hluku nemám šanci slyšet zvonění. Když zavibroval řvali jsme na sebe s mužem, abychom překřičeli hluk a abych ho navigovala tam, kde jsme. Našli jsme se a dál putovali všichni společně. Tady už nebylo tak volno, jako včera v Hudlicích. Napomohlo tomu také krásné a prosluněné počasí. Jen koberce na bahnité zemi dokládaly, že tu už od pátku lilo. I přesto, bahna bylo všude víc než dost. Holky si posvícení užily, byly na mnoha atrakcích. Moje peněženka si užila také, ale pro změnu průvan. S tím jsem však počítala a měla na to vyhrazený fond. Jednou za rok to jde. Na Matějskou nechodíme, do Břevnova ano.
S dcerou jsme porovnávaly ceny v Hudlicích s těmi tady. Došly jsme k poznání, že v Praze, je nejen blaze, ale i draze.
Nejlevnější atrakce pro děti 30 korun, některé až 60. O cukrovinkách nemluvě.

Už abych začala šetřit na příští Břevnovské posvícení.
Tentokrát vyšlo počasí a my jedeme vláčkem
Na kolotoči - je hezky, maminka nám dovolila sundat si bundy
To letadlo se opravdu zvedlo, mami
A já mám růžové, héč
Jsem velká holka, jezdím na velkém koni
I já jezdím na velkém koni
Sice nedosáhneme do třmenů, ale koně máme rády
No tak, kdy už ten řetízkáč pojede?
Už jsou z nás zase manšinfírky, ale už jsme si musely obléct nejen bundy, ale i čepice
Na houpajdě
Jedeme k autu, tedy spíš čekáme na tramvaj

Při pohledu na tuto atrakci jsem zavzpomínala na své dětství, na malované kolotoče s houpajícími se koňmi, na řetízák, který byl vrcholem odvahy (co kdybych ulétla?) na lochnesku či zvonkovou dráhu. Také jsem dělala rodičům průvan v peněžence. Dnes už se na to vše jen dívám.

22 komentářů:

  1. V mých očích, byla nejlepší ta pouť první, přestože mžilo a bylo nevlídno. Líbila by se mi cesta lesem a moc se mi líbí ten krásný rodný domeček Josefa Jungmanna. Pouti s kolotoči už mě dávno nebaví, ale věřím tomu, že si tyto dvě, zase náramně užily obě holčičky.   

    OdpovědětVymazat
  2. Pouť je vždcky svátek - hlavně pro děti.
    Pobavila jsem se, povzpomínala. Ráda jsem chodila na pouť ve Skalici nad Svitavou, strýc šel z kostela s námi a nakoupil mlsky a kuchařkám čokolády. Kolotoče byly, písnička Evy Pilarové "Co ve městě se povídá" na vinylové pohlednici, tu mám dodnes. Mláááádííí. V Jemnici jsem si jako stará sedla na centrifugu - hrůza a děs. Už to pro mě nebylo, I to je pár let...   

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Ali, také jsem si zavzpomínala na poutě a kolotoče Na řetízkáči jsem nikdy nebyla, jednou v Pohledu - to byla první pouť po pádu komunismu, mě deti přiměli jít na takové sedačky pro dva a ty sedačky se ještě točily. Sotva jsme vyjeli, mozek se odcestoval bůhví kam, dcerce jsem řekla, ať netočí tou sedačkou. Ze zdola na mě volali, mami, zamávej nám. Nebyla jsem schopná. A navíc se z amplionu ozvalo, " děcka, líbí se vám to ", všichni křičeli anó " a já se modlila, aby to už skončilo.
    Ovšem pán ještě zrychlil a já jsem si myslela, že je to moje poslední minuta života. Když jsem vystoupila tak jsem se nemohla udržet na nohou a potácela jsem se křížem krážem mezi stromy. No hrůza
    Ale holčičky si to určitě užily
    Měj se moc hezky

    OdpovědětVymazat
  4. Krásné vzpomínání! Docela jsi mne dostala s hledáním hub. To máme stejné. Na mne by taky musely zakukat, abych si jich všimla. Ještě štěstí, že máš šikovná vnoučátka, která si to mimochodem krásně na těch poutích užila. A proč ne, že? Také jsem si při čtení tvého článku vzpomněla na dobu, když jsme chodívali s našimi vnoučaty na poutě u nás. To byly krásné časy!

    OdpovědětVymazat
  5. Na pouť se těší skutečně především děti,ale i dospělí.Holky si to pěkně užívaly,když půjdou na příští až za rok. Koukám,že ty poutˇov atrakce mají docela stejné schéma.Myslím tedˇ koníky,kterých je mi tak trochu líto,být v takovém kraválu tolik dní v roce.
    Jinak se mi líbí rodný dům Josefa Jungmanna.

    OdpovědětVymazat
  6. Poutě si pamatuji z dětství. Cukrová vata, kolotoč a vždy následovalo zvracení.
    Houby hledat neumím. S tím býkem jsi mi připomněla příhodu, jak jsme šli s manželem na z Milešovky pěšky až do Ústí a na jedné louce jsme narazili na čtyři volně jdoucí býčky. Šli pěkně za sebou a nikde nikdo.

    OdpovědětVymazat
  7. Každá pouť má své klady a zákeřnosti v podobě různých lahůdek a atrakcí. Nejvíce zážitků si z toho vždy odnesou děti.

    OdpovědětVymazat
  8. Mně by se líbila nejvíce ta první pouť. Procházka lesem  s chaloupkou. Ale děti měly radost asi z atrakcí.

    OdpovědětVymazat
  9. Pořád přemýšlím, odkud já znám Hudlice. Určitě jsem tam nebyla, ale mám pocit, že někde z literatury. Ne z Pejska a Kočičky od Čapka? Ráno se zeptám manžela, ten určitě ví.
    Měli jste pěkný náročný výletování.
    My jsme se přece houpávali za korunu a řetízák za 5.
    Na podobném zvěrstvu jsem jednou byla s Eliškou, já ječela hrůzou a ona se mitlemila jako blázen.
    Už nikdy.
    Hezký víkend.

    OdpovědětVymazat
  10. Já měl nejraději řetízkové kolotoče.

    OdpovědětVymazat
  11. Krásné povídání. Poutí si asi nejvíc užily vnučky, hlavně těch kolotočových.   

    OdpovědětVymazat
  12. [12]: Oprava u komentáře [6]: - nešly jsme domů (ta čeština)

    OdpovědětVymazat
  13. Jak tak koukám na ty tvé vnučky, rostou rychleji než jako z vody! To už jsou slečny! Neuvažujou mladí o chlapečkovi, aby měly děvčata nějakou změnu?   

    OdpovědětVymazat
  14. Máš moc hezké holčičky.Na všechny ty vaše spllečné poutě budou určitě rády vzpomínat a vyprávět svým dětem...to, když já byla malá, to ještě byly řetízkové kolotoče. Bůhvíco v té jejich době pak bude.

    OdpovědětVymazat
  15. Alenko 3x krásné povídání i fotečky. Určitě jste si užili nádherný výlet, děvčata se vyřádila na pouťových atrakcích a vy si užili holčiček a krásného výletu. Poutě už končí a nastává posvícenský čas a tak bude jistě spoustu další krásných chvilek. Pěkný den.

    OdpovědětVymazat
  16. [14]: Ivet, letí to téměř kosmickou rychlostí. Připadá mi to, že se ta starší narodila včera a už jí bylo v srpnu šest. Dcera už s největší pravděpodobností o třetím dítěti neuvažuje, ale jak se říká - nikdy neříkej nikdy. Chlapečka má syn, bude mu 18 měsíců a vím, že tam uvažují ještě o druhém dítěti. Vnoučka však vídám oproti holkám málo. [15]: Určitě na to budu ráda vzpomínat a doufám, že i holky, až budou velké, si vzpomenou. Já také vzpomínám na obě své babičky. Poutě se opravdu od doby mého dětství hodně změnily, i tady je vidět pokrok. [16]: Děkuji za pochvalu, výlet byl báječný, kotník nezlobil. Spíš mu ta cesta prospěla a zrehabilitoval pohybem.
    Dnes mám "hlídací den", už se na holky moc těším. Doufám jen, že se zvedne mlha. Za chvilku vyrážím do Košíř, jen se ještě juknu k tobě na blog na lumpárničky.

    OdpovědětVymazat
  17. Na pouť mám úplně jiné vzpomínky. U nás v Uh. Brodě je pouť růžencová a to první neděli v říjnu.
    Měla jsem asi tři- čtyři roky byla jsem na pouti s otcem a jeli jsme na pouť na kole. Při zpáteční cestě mne napadla myšlenka, se kterou jsem koketovala už dávno. Vždycky mně otec, když mne usazoval vpředu do sedačky, říkal: nedávej nohy do kola! Co by se stalo, kdybych....Ten nápad jsem realizovala a dopadli jsme. Naštěstí se nikomu z nás nic nestalo. Otec přeletěl řídítka a skončil na trávě v bažině  u cesty, já letěla o něco méně.

    OdpovědětVymazat
  18. Fotky s holkama na autíčkách, konících a dalších atrakcích jsou parádní, je vidět, že malé se dobře bavily! Všechny poutě jste vykonaly úspěšně, u té první i slušná procházka, i když bylo poněkud mokro a nevlídno (to je vidět z fotek). Zaujala mě černá kuchyně, my už jsme rozmazlení plynovými nebo elektrickými sporáky, indukčními deskami, varnými konvicemi, pečícími horkovzdušnými troubami, všechno na knoflík, všechno na otočení pákou... oni museli nosit vodu na vaření, ohřívat vodu na mytí, zatápět každý den, tudíž i chystat dříví na celý rok a na zimu zvlášť. A přesto žili a věřím, že i šťastně.

    OdpovědětVymazat
  19. Moc hezké povídání, vzpomínání a skutečnost. Já sama osobně obdivuji ty, kteří sednou na sedačku jakékoliv atrakce Jo a šetřit doporučuji, neboť se protáčejí nad cenami panenky a hlava aj bez kolotočování.   

    OdpovědětVymazat
  20. To jste si pěkně užili, Ali!
    Labrador na začátku a jeho "myšlenky" nemají chybu.
    Z první pouti se mi líbí snímky v mlze, sama jsem letos ještě žádný neulovila. Nejhezčí je cesta a zátiší s balvany. Krásná je roubenka Josefa Jungmanna. Poznámka tvého muže ohledně postele mě pobavila. Ale rozhodně má něco do sebe.
    Tak mě napadlo, ještěže jste toho býka nenašli vy!!!
    Další dvě pouti si užily hlavně vnučky a babiččina peněženka.
    Třípouťová reportáž je skvělá, Alenko!

    OdpovědětVymazat
  21. Jéje, na pouti už jsem nebyla ani nepamatuju...s Jendou to nejde. Krásné podzimní fotky. Moc se mi líbila ta stará postel a kolébka

    OdpovědětVymazat
  22. [18]: Ještě, že to dopadlo dobře. Mám podobnou zkušenost, jela jsem na kole na nákup, tašku pověsila na řidítka. Když jsem zatáčela u nás u hospody, dostala se taška do kola, něco se v ní "šprajclo" a já šla přes řidítka. Ti, co seděli na zahrádce, se smáli jseště asi hodně dlouho. [19]: Černá kuchyně - dnes jsme opravdu všichni rozmazlení vymoženostmi, které nás obklopují. Loni jsem zjistila, že můj muž neumí zatopit v kamnech. Narodil se k ústřednímu topení. Když jsme byli s vnučkami na dovolené a pokazilo se počasí, byl potěšen, že umím zatopit. [20]: V mládí jsem vymetla mnoho atrakcí, ted' už se jen dívám. Dcera mě lákala na ruské kolo a na lochnesku, ale já se bojím, že už bych na to neměla. A pak někde potupně a veřejně zvracet? Ne, ne   [21]: Labrador byl kouzelný, vypadal, jako kdyby k nám promlouval. Rodný domek Josefa Jungmanna je malebný a určitě stál za prohlídku.
    Hani, býka bych velice nerada potkala už jen proto, že s námi byly holčičky. Vůbec nevím, jak bych zareagovala. Utekla bych? Chránila bych děti? Naštěstí jsme ho nepotkali. [22]: Marci, já vím a je mi to moc líto.

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤